Sociální komunikace
Komunikace pochází z latinského z communicatio, communicare, což znamená spojovat. Jde o produkci a výměnu sdělení, zejména významů sdělení prostřednictvím znakových systémů. Existuje mnoho definic komunikace, které se liší podle teoretického rámce, ze kterého vycházejí a podle něhož akcentují některý z aspektů komunikace. Definice, která by zahrnovala všechny aspekty komunikování, není možná. V nejširším slova smyslu je komunikace přenos informací, v užším slova smyslu je komunikace dorozumívání a zprostředkování významů mezi živými organismy.[1] Pakliže se mluví o komunikaci, jedná se tzv. o metakomunikaci. Můžeme tedy říct, že sociální komunikace je sociální interakcí.[2][3][4]
Komunikace je determinována a zprostředkována znakovým systémem (např. jazykem, řečové prostředky) a sociální strukturou (intervence statusů, rolí, norem …). To ovlivňuje způsob komunikace a interpretace toho, co bylo řečeno, zároveň je sama o sobě zdrojem a nositelem informací (např. jak mluvíme s učitelem vs. s kamarádem) či teleologicky-instrumentálně (vztah cíle – co je řečeno a bylo zamýšleno říct a prostředků, jak to bylo řečeno). Může vznikat rozpor mezi tím, co chceme říct a jak to řekneme.
Vztah sociální komunikace a sociální interakce[editovat | editovat zdroj]
Sociální komunikace je dle Georga Gerbnera formou sociální interakce , jde o „sociální interakci prostřednictvím sdělení“. Je úzce spjata s pojmem sociální interakce, což je proces, během kterého se jedinci vzájemně stimulují, reagují na sebe – tím se rozvíjí řetězec vzájemných akcí a reakcí – každý jedinec je denně součástí nějaké sociální interakce (záměrná činnost, cílené jednání, působení). Sociální interakce je tedy vzájemné působení individuí (nebo skupin), jehož podstatou je komunikace, což je proces směny a přenosu informací, který má povahu sociální interakce, bývá označován jako komunikace sociální.[5]
Sociální komunikace je zpravidla spojována se sociální interakcí. Vztah sociální interakce a komunikace bývá chápán dvojím způsobem. V jednom případě je komunikace považována za dílčí cíl interakce. V druhém případě jsou komunikace a interakce považovány za různé aspekty jednoho procesu.[4] Můžeme tedy říct, že sociální komunikace je sociální interakcí.[2][3][4]
Složky sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]
Komunikace mezi lidmi je záměrným jednáním, ve kterém jde o výměnu sdělení, k čemuž se využívá nějaký prostředek, a tím jsou symboly, kulturně sdílené konvencionální znaky. Dorozumívání probíhá mezi „zdrojem“ a „adresátem“. Ke komunikaci dochází vždy, když je vysíláno nebo přijímáno sdělení, a to i v případě, že je jen připisován nechtěný význam signálům od jiných osob (i v této formě dochází ke komunikaci).
Při komunikaci je definováno pět základních prvků:
- komunikátor
- adresát
- komunikační kanál (médium)
- mediované sdělení (text)
- účinek (efekt, odpověď).
K této pětici se řadí i další vedlejší pojmy: znaky, kódy a šum, kontext, kód, zpětná vazba.[6]
Médium, kterým se přenáší informace, je tzv. kanál. Technologický kanál může být např. mobilní telefon, rádio je akustický kanál. Jakákoli překážka v přenosu sdělení se vytváří šum. Neexistuje komunikace bez šumu, může být i psychologického charakteru (špatné zkušenosti, jiné sociální role, předsudky atd.). Systém znaků, jímž zdroj i adresát rozumí, je kód. To může být např. i systém znakové abecedy, emotikony, světla na přechodech apod. Důležitý je kontext, když dva dělají totéž, není to totéž (kvůli jinému prostředí, jiným lidem…).
Dělení sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]
Komunikací se zabýval mediální teoretik Denis McQuail, který popsal tzv. pyramidu komunikace, která zahrnuje jak četnost jednotlivých prvků komunikace, a to jak její komplexnost a vztahy mezi účastníky:
- komunikace intrapersonální – tzv. vnitřní řeč jedince, monologická i dialogická povaha, převážně neurofyzická aktivita, uvnitř sebe
- komunikace interpersonální – realizuje se v přímém vztahu s účastníky komunikační situace, musí existovat (dyadický) vztah, komunikace od jednoho k druhému, v užším smyslu – komunikace, kde dochází k interakci a rozvíjení vztahů mezi členy (empatie, starostlivost…)
- komunikace v malých skupinách – musí být přímý a individuální vztah mezi komunikujícími; může být neformální i formální, obsahuje prvky jak interpersonální, tak skupinové komunikace, komunikují všichni se všemi, cca 5 – 10 lidí, většinu života prožíváme ve skupinách – rodina, pracovní kolektiv…
- komunikace veřejná – oslovovány skupiny obyvatel (voličů, čtenářů,…), nepředpokládá se, že se účastníci navzájem znají, podavatel informace & publikum, závislá na místě a času, mezi mluvčím a posluchači, cíl – přesvědčit/informovat
- komunikace masová – nelze lokalizovat co do času a místa, cílem je sdělovat informace rychle, na velkou vzdálenost a permanentně co nejširšímu publiku; má institucionalizovanou podobu = prostřednictvím médií, mluvčím je komplexní organizace zaměstnávající profesionální komunikátory; zahrnuje komunikaci mediální, veřejnou, skupinovou, inter- a intrapersonální
Podle účelů komunikace: (cíl komunikace – globální zaměření celé komunikační události; v rámci komunikace se naplňují ještě různé komunikační záměry):[7]
- emotivní (expresivní) – zaměřená na původce, jeho sebevyjádření, mluvčí dává najevo svůj fyzický nebo psychický stav, vyjadřuje své emoce a přání
- konativní (apelativní, direktivní) – zaměřená na příjemce, smyslem je ovlivnit jej, přimět k nějaké činnosti; z konativní funkce vycházejí následující:
- informativní – pouhé předání informace, vyrovnání informačních obsahů
- získávací – jako výraz autorovy vůle, s cílem získat příjemce k žádoucímu typu jednání
- persvazivní – s cílem ovlivňovat, formovat názory a postoje
- direktivní – řídit jednání příjemce
- dokumentární – J. V. Bečka – dát ústnímu sdělení trvalou hodnotu písemného dokumentu
- edukativní – V. Jílek – snaha rozšířit vědomostní základ příjemce sdělení
- referenční (deskriptivní) – zaměřuje se na obsah sdělení a kontext, důležitý je vztah k obsahu promluvy, zakotvení v časoprostoru (občas se vyděluje samostatná kontextová funkce)
- poetická (estetická) – zaměřena na znak, schopnost vyvolávat estetický dojem, důraz se klade na formu, která má zvýraznit jistý obsah
- fatická (kontaktová) – zaměřena na vztahy mezi účastníky komunikace, slouží k udržování kontaktu mluvčího s posluchačem
- metajazyková – zaměřena na kód, jazyk může mimo jiné popisovat i sám sebe (oprava, rozbor)
OBSAHOVÁ STRÁNKA KOMUNIKACE = co si v sociálním styku lidé sdělují informaci.
- informující – obsah komunikace má za cíl doručit informaci, tj. takové sdělení, které má schopnost ovlivnit chování nebo postoje a snížit tak nejistotu rozhodování příjemce
- regulující – obsah komunikace má za cíl programově ovlivnit příjemce sdělení, působit na mínění, postoje, ovlivnit vůli konkrétním, předem určeným způsobem
- stimulující – obsah komunikace má za cíl působit pozitivně (negativně) na příjemce tím, že je mu předáván emocionální prožitek (umění apod.)
FORMÁLNÍ STRÁNKA KOMUNIKACE = jak si v sociálním styku lidé sdělují informaci.
Úrovně obecnosti sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]
- MAKROÚROVEŇ – zahrnuje sociální komunikaci ve velmi širokém kontextu. Týká se způsobu života lidí.
- MEZOÚROVEŇ – zahrnuje sociální komunikaci v užším kontextu. Týká se sociálního styku v rámci jedné sociální skupiny.
- MIKROÚROVEŇ – zahrnuje sociální komunikaci ve velmi úzkém kontextu. Týká se elementárních komunikačních aktů.[4]
Roviny sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]
- V rovině horizontální – control (vztahy mezi původcem a příjemcem jsou rovnoprávné)
- V rovině vertikální – command (vztahy mezi původcem a příjemcem není rovnocenný)
- Symetrické (stejnocenné, rovnoprávné, respektující se, aktivní)
- Nesymetrické (dominantní, závislostní)
- Metakomplementární (arogantní, manipulativní)[8]
Rozsah sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]
- komunikace interpersonální (je komunikací mezi dvěma jednotlivci (na veřejnosti, v rodině, zaměstnání)
- komunikace skupinová (je komunikací uvnitř pracovních či sociálních skupin (občanská sdružení)
- komunikace hromadná (je komunikací masovou, kde účastníci jsou vedle sebe v čase či prostoru vzdáleni, sdělení je zprostředkováno neadresně, masovými komunikačními prostředky
- komunikace vícestupňová (kombinace mezi masovou komunikací a komunikací interpersonální)[8][3]
Komunikační styly sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]
- Analytický (vhodný pro osobnosti přemýšlivé, analytické, pasivní a tiché)
- Řídící (vhodný pro osobnost aktivní, nezávislou, ambiciózní, soutěživou, ale i konfliktní)
- Přátelský (vhodný pro osobnosti senzitivní a chápavé)
- Expresivní (styl vhodný pro osobnosti citlivé, ale zobecňující, mírně narcistické)[8]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. 1. vyd. Praha: Portál 327 s. ISBN 8071789267, ISBN 9788071789260. OCLC 60653763 S. 98-99.
- ↑ a b MAREŠ, Jiří; KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Sociální a pedagogická komunikace ve škole. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990.
- ↑ a b c LEŠKO, Ladislav. (Náhled do) sociální komunikace. Brno: Tribun EU.s.r.o., 2008.
- ↑ a b c d JANOUŠEK, Jaromír. Sociální komunikace. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1968. S. 16.
- ↑ JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 120 s. ISBN 9788024422183, ISBN 8024422182. OCLC 433014613 S. 9.
- ↑ REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. Vyd. 1. vyd. Praha: Portál 327 pages s. ISBN 8071789267, ISBN 9788071789260. OCLC 60653763 S. 99.
- ↑ JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 120 s. s. ISBN 9788024422183, ISBN 8024422182. OCLC 433014613 S. 21.
- ↑ a b c ŠEDIVÝ, Vladimír. Sociální komunikace. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2009.