Sociální komunikace

Komunikace pochází z latinského z communicatio, communicare, což znamená spojovat. Jde o produkci a výměnu sdělení, zejména významů sdělení prostřednictvím znakových systémů. Existuje mnoho definic komunikace, které se liší podle teoretického rámce, ze kterého vycházejí a podle něhož akcentují některý z aspektů komunikace; definice, která by zahrnovala všechny aspekty komunikování, není možná. V nejširším slova smyslu je komunikace přenos informací, v užším slova smyslu je komunikace dorozumívání a zprostředkování významů mezi živými organismy. Pakliže se mluví o komunikaci, jedná se tzv. o metakomunikaci. Můžeme tedy říct, že sociální komunikace je sociální interakcí.

Komunikace je determinována a zprostředkována znakovým systémem (např. jazykem, řečové prostředky) a sociální strukturou (intervence statusů, rolí, norem …). To ovlivňuje způsob komunikace a interpretace toho, co bylo řečeno, zároveň je sama o sobě zdrojem a nositelem informací (např. jak mluvíme s učitelem vs. s kamarádem) či teleologicky-instrumentálně (vztah cíle – co je řečeno a bylo zamýšleno říct a prostředků, jak to bylo řečeno). Může vznikat rozpor mezi tím, co chceme říct a jak to řekneme.

Vztah sociální komunikace a sociální interakce

Sociální komunikace je dle Georga Gerbnera formou sociální interakce , jde o „sociální interakci prostřednictvím sdělení“. Je úzce spjata s pojmem sociální interakce, což je proces, během kterého se jedinci vzájemně stimulují, reagují na sebe – tím se rozvíjí řetězec vzájemných akcí a reakcí – každý jedinec je denně součástí nějaké sociální interakce (záměrná činnost, cílené jednání, působení). Sociální interakce je tedy vzájemné působení individuí (nebo skupin), jehož podstatou je komunikace, což je proces směny a přenosu informací, který má povahu sociální interakce, bývá označován jako komunikace sociální.

Sociální komunikace je zpravidla spojována se sociální interakcí. Vztah sociální interakce a komunikace bývá chápán dvojím způsobem. V jednom případě je komunikace považována za dílčí cíl interakce. V druhém případě jsou komunikace a interakce považovány za různé aspekty jednoho procesu. Můžeme tedy říct, že sociální komunikace je sociální interakcí.

Složky sociální komunikace

Komunikace mezi lidmi je záměrným jednáním, ve kterém jde o výměnu sdělení, k čemuž se využívá nějaký prostředek, a tím jsou symboly, kulturně sdílené konvencionální znaky. Dorozumívání probíhá mezi „zdrojem“ a „adresátem“. Ke komunikaci dochází vždy, když je vysíláno nebo přijímáno sdělení, a to i v případě, že je jen připisován nechtěný význam signálům od jiných osob (i v této formě dochází ke komunikaci).

Při komunikaci je definováno pět základních prvků:

1. komunikátor
2. adresát
3. komunikační kanál (médium)
4. mediované sdělení (text)
5. účinek (efekt, odpověď).

K této pětici se řadí i další vedlejší pojmy: znaky, kódy a šum, kontext, kód, zpětná vazba.

Médium, kterým se přenáší informace, je tzv. kanál. Technologický kanál může být např. mobilní telefon, rádio je akustický kanál. Jakákoli překážka v přenosu sdělení se vytváří šum. Neexistuje komunikace bez šumu, může být i psychologického charakteru (špatné zkušenosti, jiné sociální role, předsudky atd.). Systém znaků, jímž zdroj i adresát rozumí, je kód. To může být např. i systém znakové abecedy, emotikony, světla na přechodech apod. Důležitý je kontext, když dva dělají totéž, není to totéž (kvůli jinému prostředí, jiným lidem…).

Dělení sociální komunikace

Komunikací se zabýval mediální teoretik Denis McQuail, který popsal tzv. pyramidu komunikace, která zahrnuje jak četnost jednotlivých prvků komunikace, a to jak její komplexnost a vztahy mezi účastníky:

• komunikace intrapersonální – tzv. vnitřní řeč jedince, monologická i dialogická povaha, převážně neurofyzická aktivita, uvnitř sebe
• komunikace interpersonální – realizuje se v přímém vztahu s účastníky komunikační situace, musí existovat (dyadický) vztah, komunikace od jednoho k druhému, v užším smyslu – komunikace, kde dochází k interakci a rozvíjení vztahů mezi členy (empatie, starostlivost…)
• komunikace v malých skupinách – musí být přímý a individuální vztah mezi komunikujícími; může být neformální i formální, obsahuje prvky jak interpersonální, tak skupinové komunikace, komunikují všichni se všemi, cca 5 – 10 lidí, většinu života prožíváme ve skupinách – rodina, pracovní kolektiv…
• komunikace veřejná – oslovovány skupiny obyvatel (voličů, čtenářů,…), nepředpokládá se, že se účastníci navzájem znají, podavatel informace & publikum, závislá na místě a času, mezi mluvčím a posluchači, cíl – přesvědčit/informovat
• komunikace masová – nelze lokalizovat co do času a místa, cílem je sdělovat informace rychle, na velkou vzdálenost a permanentně co nejširšímu publiku; má institucionalizovanou podobu = prostřednictvím médií, mluvčím je komplexní organizace zaměstnávající profesionální komunikátory; zahrnuje komunikaci mediální, veřejnou, skupinovou, inter- a intrapersonální

Podle účelů komunikace: (cíl komunikace – globální zaměření celé komunikační události; v rámci komunikace se naplňují ještě různé komunikační záměry):

• emotivní (expresivní) – zaměřená na původce, jeho sebevyjádření, mluvčí dává najevo svůj fyzický nebo psychický stav, vyjadřuje své emoce a přání

• konativní (apelativní, direktivní) – zaměřená na příjemce, smyslem je ovlivnit jej, přimět k nějaké činnosti; z konativní funkce vycházejí následující:
  • informativní – pouhé předání informace, vyrovnání informačních obsahů
  • získávací – jako výraz autorovy vůle, s cílem získat příjemce k žádoucímu typu jednání
  • persvazivní – s cílem ovlivňovat, formovat názory a postoje
  • direktivní – řídit jednání příjemce
  • dokumentární – J. V. Bečka – dát ústnímu sdělení trvalou hodnotu písemného dokumentu
  • edukativní – V. Jílek – snaha rozšířit vědomostní základ příjemce sdělení
• referenční (deskriptivní) – zaměřuje se na obsah sdělení a kontext, důležitý je vztah k obsahu promluvy, zakotvení v časoprostoru (občas se vyděluje samostatná kontextová funkce)
• poetická (estetická) – zaměřena na znak, schopnost vyvolávat estetický dojem, důraz se klade na formu, která má zvýraznit jistý obsah
• fatická (kontaktová) – zaměřena na vztahy mezi účastníky komunikace, slouží k udržování kontaktu mluvčího s posluchačem
• metajazyková – zaměřena na kód, jazyk může mimo jiné popisovat i sám sebe (oprava, rozbor)

OBSAHOVÁ STRÁNKA KOMUNIKACE = co si v sociálním styku lidé sdělují informaci.

• informující – obsah komunikace má za cíl doručit informaci, tj. takové sdělení, které má schopnost ovlivnit chování nebo postoje a snížit tak nejistotu rozhodování příjemce

• regulující – obsah komunikace má za cíl programově ovlivnit příjemce sdělení, působit na mínění, postoje, ovlivnit vůli konkrétním, předem určeným způsobem

• stimulující – obsah komunikace má za cíl působit pozitivně (negativně) na příjemce tím, že je mu předáván emocionální prožitek (umění apod.)

FORMÁLNÍ STRÁNKA KOMUNIKACE = jak si v sociálním styku lidé sdělují informaci.

Úrovně obecnosti sociální komunikace

1. MAKROÚROVEŇ – zahrnuje sociální komunikaci ve velmi širokém kontextu. Týká se způsobu života lidí.
2. MEZOÚROVEŇ – zahrnuje sociální komunikaci v užším kontextu. Týká se sociálního styku v rámci jedné sociální skupiny.
3. MIKROÚROVEŇ – zahrnuje sociální komunikaci ve velmi úzkém kontextu. Týká se elementárních komunikačních aktů.

Roviny sociální komunikace

• V rovině horizontální – control (vztahy mezi původcem a příjemcem jsou rovnoprávné)
• V rovině vertikální – command (vztahy mezi původcem a příjemcem není rovnocenný)
• Symetrické (stejnocenné, rovnoprávné, respektující se, aktivní)
• Nesymetrické (dominantní, závislostní)
• Metakomplementární (arogantní, manipulativní)

Rozsah sociální komunikace

• komunikace interpersonální (je komunikací mezi dvěma jednotlivci (na veřejnosti, v rodině, zaměstnání)
• komunikace skupinová (je komunikací uvnitř pracovních či sociálních skupin (občanská sdružení)
• komunikace hromadná (je komunikací masovou, kde účastníci jsou vedle sebe v čase či prostoru vzdáleni, sdělení je zprostředkováno neadresně, masovými komunikačními prostředky
• komunikace vícestupňová (kombinace mezi masovou komunikací a komunikací interpersonální)

Komunikační styly sociální komunikace

• Analytický (vhodný pro osobnosti přemýšlivé, analytické, pasivní a tiché)
• Řídící (vhodný pro osobnost aktivní, nezávislou, ambiciózní, soutěživou, ale i konfliktní)
• Přátelský (vhodný pro osobnosti senzitivní a chápavé)
• Expresivní (styl vhodný pro osobnosti citlivé, ale zobecňující, mírně narcistické)

Odkazy

Reference

Portály: Jazyk

Autoritní data: PSH: 9648