Racionalita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Racionalita (z lat. ratio, rozum a rationalis, rozumný) znamená rozumnost či rozumovost, schopnost myslet, rozhodovat se a jednat na základě rozvahy, případně rozumných účelů a cílů, které lze obhájit důvody. Jako racionální se často hodnotí určité rozhodování a jednání právě vzhledem k nějakému cíli („cílová“ nebo „účelová racionalita“, instrumentální racionalita, ekonomická racionalita).

Vývoj pojmu[editovat | editovat zdroj]

Novověké pojetí racionality navazuje na Parmenidovu a Platónovu kritiku smyslového poznání, které je nejisté a klamné. Pravé poznání musí být vedeno rozumem a je nakonec možné jen u stálých a neměnných předmětů. Proto se už Pythagoras věnoval zdánlivě plně racionálním objektům matematickým a geometrickým. Brzy se ovšem ukázalo, že ani délka úhlopříčky čtverce není souměřitelná s jeho stranou, že se nedá vyjádřit jako poměr dvou celých čísel, čili moderně řečeno racionálním číslem. Platón pak hledal možnost racionálního poznávání jinde, až dospěl k věčným idejím.

Ve středověké filosofii je racionalita světa zaručena Božím stvořením: pokud je svět stvořen Božím slovem (Gn 1,1), musí být také poznatelný, moderně řečeno racionální. Už ve scholastice se však objevují rozpory mezi Božím zjevením a rozumovým poznáním, které ve 14. století vedou k rozluce filosofie a teologie. Napětí mezi nimi se pak vyhrotilo v učení M. Luthera, který racionální filosofii a teologii ostře odmítl.

Zakladatelem novověkého racionalismu je René Descartes, který se snažil založit novou jistotu poznání na sebejistotě subjektu a jeho schopností racionálně myslet a argumentovat. Převládající racionalismus 17. a 18. století vyvolal odmítavou kritiku empiristů, kteří naopak zdůraznili primát smyslů a zkušenosti. Spor vyřešil Immanuel Kant tak, že i smyslové poznání nutně předpokládá určité rozumové předpoklady, například představu prostoru, času a příčinnosti.

Různé racionality[editovat | editovat zdroj]

Zatímco starší tradice až do Kanta pokládala racionalitu za „všem lidem společnou“ (Descartes), počínaje Hegelem se chápe jako historicky proměnlivá a různě podmíněná, zejména lidskými zájmy. Romantismus 19. století silně zdůraznil význam vůle, citů a vášní a řada filosofů racionalitu člověka zpochybnila (Schopenhauer, Nietzsche aj.), podobně jako psycholog Sigmund Freud. Naproti tomu pro pozitivismus je racionální pouze to, co je dokazatelné, nebo jen to, co odpovídá pravidlům a normám například logiky. Kritický racionalismus Karla Poppera uznává omezené možnosti empirického dokazování a za racionální tvrzení pokládá pouze takové, které lze vyvrátit. Naopak pragmatismus pokládá za racionální to, co je účinné a co vede k cíli. Na to navazuje současné pojetí různých (účelových či instrumentálních) racionalit, zejména ekonomické nebo politické.[1]

Německý sociolog Max Weber rozlišoval mezi racionalitou hodnotovou a účelovou, která se řídí pouze účelem. Filosof Max Horkheimer mluví o instrumentální racionalitě, která už není schopna posoudit racionálnost svých cílů. Podobný smysl má i současný pojem racionalizace, který většinou znamená snahu o úspornější dosahování cílů.[2]

Diskurzívní racionalita[editovat | editovat zdroj]

Přes tyto pochybnosti a spory je nejen věda, ale i celá řada společensky významných oblastí - například právo nebo politika - závislá na určité míře shody o tom, co je a co není racionální argument. Německý filosof Jürgen Habermas vychází z toho, že jistý sklon k racionalitě je vlastní lidské řeči. Na tom zakládá svůj koncept diskurzivní racionality nebo komunikativního jednání, jehož obecná pravidla umožňují jednání a hledání kompromisů mezi účastníky, i když zastávají velmi odlišná stanoviska.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ritter-Grunder, Historisches Wörterbuch der Philosophie, sv. 8, sl. 45-49.
  2. Petrusek, Velký sociologický slovník, str. 906.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • M. Petrusek (red.). Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum 1996. Heslo Racionalita, str. 906.
  • Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Sv. 8, sl. 44-49.
  • Ottův slovník naučný, heslo Racionální. Sv. 21, str. 15

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.