Přeskočit na obsah

Roman Jakobson

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Roman Osipovič Jakobson
Narození28. záříjul. / 10. října 1896greg.
Moskva
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí18. července 1982 (ve věku 85 let)
Boston
Spojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké
Místo pohřbeníHřbitov Mount Auburn
Povoláníjazykovědec, literární vědec, pedagog, historik, spisovatel, kritik, učitel, filolog, vědec a vysokoškolský učitel
NárodnostAškenázové
Alma materHistoricko-filologická fakulta Moskevské univerzity
Filozofická fakulta Německé univerzity v Praze
Tématalingvistika, strukturalismus, poetika, tvarosloví, ruská literatura, filologie a literární věda
OceněníČestný doktorát Masarykovy univerzity (1968)
Hegel-Preis (1982)
Řád čestné legie řčl
Premio Feltrinelli
Řád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm II. třída, in memoriam (1991)
Manžel(ka)Soňa Haasová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Roman Osipovič Jakobson (rusky Роман Осипович Якобсон, v USA Roman Jakobson, 23. října 1896, Moskva, Rusko – 18. července 1982, Boston, USA) byl ruský lingvista, představitel strukturalismu a jeden z nejvýraznějších představitelů lingvistiky 20. století vůbec. Hlavních vědeckých úspěchů dosáhl ve fonologii. Před druhou světovou válkou žil v Československu a podílel se na založení Pražského lingvistického kroužku. Po válce přednášel ve Spojených státech amerických.

Život

[editovat | editovat zdroj]
Jakobson v mládí

Narodil se v Moskvě v zámožné židovské rodině a už v dětství objevil kouzlo jazyků. V roce 1914 vystudoval Lazarevského insitut orientálních jazyků. Roku 1917 vystudoval slovanskou filologii na Moskevské univerzitě. Od roku 1915 vedl Moskevský lingvistický kroužek. V letech 1918 – 1920 na Moskevské univerzitě učil.

Již jako student patřil k avantgardě a inspiroval se dílem švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saussura, jednoho z otců strukturalismu. V protikladu k tehdy vládnoucí mladogramatické škole, která se věnovala historickému vývoji jazyka (diachronní perspektivě), zdůrazňoval Saussure sdělovací funkci jazyka a studium vzájemných vztahů mezi prvky jazyka, tedy synchronní perspektivu. Pod pseudonymem 'Aliagrov' vydával sbírky zaumné poezie a přátelil se s futuristy Vladimirem Majakovským, Kazimirem Malevičem, Velemirem Chlebnikovem, Alexejem Kručonychem a dalšími.

V červenci 1920 přišel do Prahy jako tlumočník sovětské mise Červeného kříže, která se starala o repatriaci válečných zajatců.[1] Brzy však toto místo opustil a věnoval se akademické dráze. Rychle se naučil česky, a mohl se tak zapojit do českého intelektuálního života. Roku 1923 se stal členem avantgardní umělecké skupiny Devětsil.[2] Jeho studie o českém verši udělaly velký dojem na české lingvisty, zejména na Viléma Mathesia, René Wellka a Jana Mukařovského, kteří spolu s Jakobsonem, Nikolajem Sergejevičem Trubeckým a Petrem Bogatyrevem roku 1926 založili Pražský lingvistický kroužek (v letech 1927–1939 byl Jakobson jeho místopředsedou).[3] Na západě je tento okruh znám také jako "pražská škola".[4]

Podle Jakobsona je primární funkcí poezie upozornit na jazyk, který používá, nikoli odkazovat na realitu, proto mu tak vyhovovaly experimenty avantgardy a nevnímal ostrou hranici mezi nimi a jazykovědou. Stal se také blízkým přítelem spisovatelů Vítězslava Nezvala a Vladislava Vančury.[5] Zajímavostí je, že podle lingvisty Pavla Trosta Vančura utajeně zobrazil Jakobsona v Obrazech z dějin národa českého, v kapitole Kosmas, a to postavou Žida hospodařícího na křesťanském poli.[5] Spor měl naopak se Stanislavem Kostkou Neumannem, který ho obvinil v tisku z protisovětských postojů. Jakobson ho za to žaloval a soud vyhrál.[6] Jakobson vazby se sovětskými úřady přetínal jen pozvolna, do roku 1928 byl tiskový mluvčí sovětské obchodní mise v Praze.[1]

Roku 1922 se v Praze oženil se Soňou Nikolajevnou Feldmannovou, s níž se znal ještě z Ruska. Roku 1935 se s ní rozvedl (později se stala manželkou českého hudebního skladatele Pavla Haase, bratra známého herce Hugo Haase). Jakobson si ihned po rozluce s první ženou vzal za manželku českou folkloristku Svatavu Pírkovou. (S ní se rozvedl v roce 1962, jeho třetí ženou se záhy stala polská slavistka Krystyna Pomorska).[7]

V roce 1930 Jakobson získal doktorát na pražské německé univerzitě, kde využil svou znalost němčiny. Od roku 1930 učil na Masarykově univerzitě v Brně. Zde se v roce 1933 habilitoval, roku 1934 získal smluvní profesuru, roku 1937 byl jmenován mimořádným profesorem a nakonec vedl katedru slavistky. V Brně žil v ulici Wawrova (dnes Barvičova). 21. října 1937 získal československé občanství.[6]

Věnoval se především fonologii, vypracoval teorii příznakovosti a teorii verše. Věnoval se také středověké české literatuře, přičemž ke studiu velkomoravských literárních památek byl disponován znalostí církevní slovanštiny, již si přinesl již z Ruska. Obdivoval také českou poezii 13. a 14. století, roku 1927 vydal s odborným úvodem rekonstruovanou podobu básnické skladby Spor duše s tělem. Věřil, že česká středověká poezie může inspirovat moderní českou poezii, mnohem spíše než dědictví 19. století. V tom našel porozumění mezi umělci zejména u Vančury, byť ten uplatnil toto stanovisko paradoxně v próze a nikoli v poezii. Jakobson také hájil českou kulturu proti pohrdání německých nacionalisticky orientovaných badatelů (např. polemika s Konradem Bittnerem na stránkách časopisu Slovo a slovesnost). Za vědecky poněkud spornou je dnes považována Jakobsonova teze o nepřerušené staroslověnské tradici v české kultuře a o husitské návaznosti na ni. Tuto tezi Jakobson rozvíjel zejména na konci 30. let, patrně i z politických důvodů.[5] Hovoří se v této souvislosti o tehdejším Jakobsonově "euroasijství".[8]

Za autoritářské druhé republiky byl kvůli svému židovskému původu z brněnské univerzity vypuzen. Studenti i někteří kolegové se s ním přesto přišli demonstrativně rozloučit.[9] Poslední dvě práce, které v Československu napsal, již musel vydat pod pseudonymem Olaf Jansen (sborník Co daly naše země Evropě a lidstvu, 1939).

Na začátku druhé světové války se chvíli skrýval v Praze a poté se přes Německo, Dánsko a Norsko dramaticky dostal do Švédska, kde chvíli působil jako hostující profesor. Ve Švédsku zkoumal paralely mezi osvojováním jazyka dětmi a jeho ztrátou u pacientů trpících poškozením mozku.[10] Nakonec roku 1941 odešel do New Yorku.[4] Odjížděl z Evropy na stejné lodi jako Ernst Cassirer. V New Yorku spolu s Claude Lévi-Straussem a J. Maritainem zakládal svobodnou francouzskou univerzitu při New School for Social Research (École Libre des Hautes Études).

Spřátelil se zde s americkými lingvisty a antropology, jako byl Franz Boas nebo Benjamin Lee Whorf, a významně ovlivnil zejména Lévi-Strausse. Od roku 1943 byl profesorem na Kolumbijské univerzitě, od roku 1949 na Harvardově univerzitě a později přednášel lingvistiku také na sousedním Massachusettském technologickém institutu (MIT). V 60. letech se více zabýval strukturální poetikou, sémiotikou a obecnou lingvistikou, mimo jiné otázkami komunikace, dětské řeči a poruch řeči. Roku 1967 byl emeritován a přednášel jako host na mnoha různých univerzitách po celém světě. Od roku 1958 byl předsedou Mezinárodního komitétu slavistů.[1] V USA úzce spolupracoval především s Morrisem Hallem, spoluautorem jeho vlivného díla Preliminaries to Speech Analysis: The distinctive features and their correlates (1951).

Zajímavostí je, že Jakobson za druhé světové války v USA podporoval politické úsilí Edvarda Beneše, nicméně poválečná republika mu návrat na některou z akademických institucí nenabídla, ač o návrat stál.[11] Stalo se tak patrně z obav, jak by byl vnímán Sověty. V 50. letech již byl v Československu Jakobson osočován jako "protisovětský emigrant, skrytý trockista a zloduch naší jazykovědy".[8] Ani v Americe se ale nepřestal zajímat o bohemistická témata, například ve sborníku věnovaném Leo Spitzerovi z roku 1958 se věnoval středověkému českému dramatu Mastičkář. Napsal též práci o jazyce, kterým mluvili středověcí čeští Židé. Psal i doslovy k zahraničním vydáním českých autorů, například Milady Součkové nebo Jana Patočky, jemuž věnoval i vřelý nekrolog. Patočku Jakobson zařadil mezi tři největší české myslitele, po bok Jana Amose Komenského a Tomáše G. Masaryka.[12]

Česko prvně po válce navštívil v roce 1957. Roku 1968 mu Univerzita Karlova i brněnská univerzita (tehdy nesoucí jméno J. E. Purkyněho) těsně před sovětskou invazí udělila čestný doktorát. Jakobson Česko znovu navštívil v roce 1969, když se v Praze zúčastnil sympozia o Svatém Cyrilovi. Pronesl tehdy "přípitek české zemi a lidu" a české země označil za svůj druhý domov, domov volbou. Dokonce v textu odkázal celé své dílo české zemi a český národ označil za nejdemokratičtější na světě.[13] Roku 1991 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigue Masaryka.[7]

V roce 1975 Jakobson konvertoval k pravoslavnému křesťanství.[10] Jistou formou pamětí je kniha rozhovorů, které s ním vedla jeho poslední manželka Krystyna Pomorska, a která vyšla roku 1980 pod názvem Dialogues.[14]

Teorie komunikace

[editovat | editovat zdroj]
Schéma komunikace podle Jakobsona

V často citovaném textu Lingvistika a poetika, který se zabývá poetikou coby integrální součástí lingvistiky, rozlišil Jakobson (v návaznosti na K. Bühlera) šest složek komunikace, které jsou přítomny v každém jazykovém projevu:[15]

  1. kontext (díky němuž můžeme něco sdělovat)
  2. vlastní sdělení (text)
  3. mluvčí
  4. adresát
  5. kanál
  6. kód

Na každou z těchto složek je navázána jedna z jazykových funkcí: referenční (kontext), poetická (sdělení), expresivní (mluvčí), konativní (adresát), fatická (komunikační kanál) a metalingvistická (kód). V textech různého druhu nicméně některé funkce převládají, například v poezii je to vlastní sdělení, v odborném jazyce kontext.

Vliv a význam

[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo je dodnes živé v poetice i v obecné lingvistice a významně ovlivnilo například psychoanalýzu Jacques Lacana a filosofii Giorgio Agambena. Jakobsonův koncept základních jazykových univerzálií, zejména jeho teorie distinktivních rysů, rozhodujícím způsobem ovlivnil rané myšlení Noama Chomského.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Roman Jakobson na anglické Wikipedii a Roman Ossipowitsch Jakobson na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b c Jakobson Roman Osipovič. Slovanský ústav Akademie věd České republiky [online]. [cit. 2026-02-02]. Dostupné online. 
  2. ↑ FABIANOVÁ, Jeanette. „Ruku v ruce s básnictvím.“ Roman Jakobson a Umělecký svaz Devětsil. Slovo a Smysl [online]. [cit. 2026-02-05]. Dostupné online. 
  3. ↑ TOMAN, Jindrich. The Magic of a Common Language: Jakobson, Mathesius, Trubetzkoy, and the Prague Linguistic Circle. [s.l.]: MIT Press 370 s. Dostupné online. ISBN 978-0-262-51456-9. (anglicky) Google-Books-ID: HvDcQgAACAAJ. 
  4. ↑ a b Roman Jakobson. Encyclopedia Britannica. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-11-29. (anglicky) 
  5. ↑ a b c LEHÁR, Jan. Co dal Roman Jakobson české medievistice. Slovo a Smysl [online]. [cit. 2026-02-01]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b NEJEZCHLEBOVÁ, Jana. Roman Jakobson. Židovská obec Brno [online]. [cit. 2026-02-02]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b Roman Osipovič Jakobson. Encyklopedie dějin města Brna [online]. 2004 [cit. 2026-02-02]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b MACHONINOVÁ, Alena. Anarchista a novátor. iLiteratura.cz [online]. 2005-06-22 [cit. 2026-02-02]. Dostupné online. 
  9. ↑ Osobnosti Masarykovy univerzity: Roman Jakobson. Masarykova univerzita [online]. [cit. 2026-02-01]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b BOLTON, Jonathan. Jakobson, Roman Osipovich. The YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe [online]. [cit. 2026-02-02]. Dostupné online. 
  11. ↑ „Nevítaný“ vítaný světový lingvista Roman Jakobson v Brně. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2026-02-02]. Dostupné online. 
  12. ↑ Jan Patočka – nejen filozof, nejen chartista. Knihovna Václava Havla [online]. [cit. 2026-02-02]. Dostupné online. 
  13. ↑ Přípitek české zemi a lidu (na konstantinovském sympoziu v Praze 1969). Slovo a slovesnost 1/1991 [online]. [cit. 2026-02-01]. Dostupné online. 
  14. ↑ JAKOBSON, Roman; POMORSKA, Krystyna. Dialogues. [s.l.]: MIT Press 186 s. Dostupné online. ISBN 978-0-262-60016-3. (anglicky) Google-Books-ID: XdagPwAACAAJ. 
  15. ↑ R. JAKOBSON: "Lingvistika a poetika". In: Poetická funkce. Jinočany 1995, str. 74–105.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
  • R. Jakobson, Cyrilometodějské studie. Praha 1996
  • R. Jakobson, Dialogy. Praha: Český spisovatel 1993
  • R. Jakobson, Formalistická škola a dnešní literární věda ruská. Praha: Academia 2005
  • R. Jakobson, Lingvistická poetika (výber z diela). Bratislava: Tatran 1991
  • R. Jakobson, Poetická funkce. Jinočany: H+H 1995

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Roman_Jakobson&oldid=25653729“