Jacques Maritain

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jacques Maritain
Jacques Maritain
Jacques Maritain
Narození 18. listopadu 1882
Paříž
Úmrtí 28. dubna 1973 (ve věku 90 let)
Toulouse
Alma mater Lyceum Jindřicha IV.
Pařížská univerzita
Povolání filosof, pedagog a spisovatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jacques Maritain [žak maritén] (18. listopadu 1882 Paříž28. dubna 1973 Toulouse) byl významný francouzský katolický filosof tomistické a personalistické inspirace, zastánce „integrálního křesťanského humanismu“ a lidské svobody. Velký význam měla jeho politická filosofie, včetně účasti při formulaci Deklarace lidských práv, a jeho estetika.

Život[editovat | editovat zdroj]

Maritain se narodil v rodině významného právníka, v letech 1900–1905 studoval na Sorbonně filosofii a přírodní vědy a na radu svého přítele, spisovatele Charlese Péguyho, chodil i na přednášky Henri Bergsona. Roku 1904 si vzal paní Raïssu z ruské židovské emigrantské rodiny a roku 1906 se dal katolicky pokřtít. V letech 1906–1908 dále studoval přírodní vědy v Heidelbergu a po návratu do Francie se rozešel s Bergsonem a věnoval se studiu Tomáše Akvinského. V letech 1914–1939 (s přestávkou vojenské služby) byl profesorem na Institut catholique v Paříži a ve svých raných pracích se věnoval obraně katolicismu. Seznámil se s ruským filosofem Nikolajem Berďajevem a s personalistickým myslitelem E. Mounierem a pod jejich vlivem se začal zajímat o sociální otázky, křesťanský humanismus a lidská práva.

Už od třicátých let dojížděl pravidelně přednášet do Toronta a po pádu Francie roku 1940 místo návratu odjel do USA, kde přednášel v Princetonu a na Kolumbijské univerzitě. Pracoval také na vysílání pro Francii, po osvobození Francie byl v letech 1944–1948 byl velvyslancem ve Vatikánu, kde se spřátelil s pozdějším papežem Pavlem VI.;[1] v téže době se podílel na formulaci Deklarace lidských práv pro OSN i papežských dokumentů k sociálním otázkám. Roku 1948 opět odejel do Princetonu a přednášel na řadě dalších amerických univerzit. Roku 1960 se vrátil do Francie a když roku 1961 ovdověl, odešel do Toulouse, kde žil a zemřel v dominikánském klášteře. V poslední knize, Sedlák od Garonny (1967), kritizoval některé změny, k nimž došlo na Druhém vatikánském koncilu.[2]

Myšlení a dílo[editovat | editovat zdroj]

Maritain napsal přes 60 knih (sebrané spisy vyšly ve 20 svazcích), zčásti polemických a apologetických, kde hájí katolické naukové pozice, zčásti věnovaných téměř všem oblastem filosofie. Snažil se důsledně vycházet z realismu Tomáše Akvinského, hájil primát metafysiky před epistemologií, myšlenku přirozeného práva i možnost poznání Boha racionálními prostředky myšlení. Také etika je podle něho založena na správném poznání, jež každého člověka zavazuje, protože odpovídá jeho přirozenosti. V hmotných věcech má společné dobro přednost před dobrem pro jedince, v duchovních věcech je však jedinec podřízen jen správně vedenému svědomí, jež musí společnost a stát respektovat. Cílem společnosti je svoboda pro všechny, to však není libovůle, nýbrž možnost dospívat k lidské dokonalosti, k níž byl člověk stvořen. Z tohoto Božího řádu odvozoval Maritain i lidská práva, která chápal velmi široce a která musí státy respektovat. V tomto smyslu je Maritainova filosofie pluralistická, i když o politickém uspořádání moci se nikdy jasně nevyjadřoval. Fašismus i komunismus však kritizoval důsledně už od 30. let.[2]

Maritain měl už za svého života veliký vliv, a to nejen uvnitř katolické církve, ale vzhledem ke svým politickým postojům i v širší veřejnosti. Jeho filosofie silně působila v Severní i Jižní Americe, jeho myšlení se dodnes věnuje řada společností a americká University of Notre Dame zřídila Maritainův institut.

Česky a slovensky vyšlo[editovat | editovat zdroj]

  • Vybrané stati filosofické. Praha 1931
  • Umění a scholastika. Olomouc 1933
  • Náboženství a kultura. Brno 1936
  • Křesťanský humanismus. Praha 1947; 2. vyd. pod názvem Integrální humanismus. Řím 1967.
  • Traja reformátori: Luther – Descartes – Rousseau. Trnava 1947
  • Dvě studie o Tomáši Akvinském, TRS 1990
  • Úvod do filosofie. Praha 1994
  • Láska a přátelství. Praha 2005
  • Člověk a stát. Praha 2007
  • Sedm lekcí o jsoucnu. Praha 2009
  • Odpovědnost umělce. Praha 2011

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. K. Šprunk, doslov k Člověku a státu, Praha 2007.
  2. a b Stanford encyclopedia, heslo „Maritain“

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]