Učitel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Učitel ve třídě

Učitel neboli pedagog je člověk, který jako profesionál učí a vzdělává, nejčastěji ve škole. Dobrý učitel by měl napomáhat zlepšování prostředí, ve kterém se odehrává výchovný a vzdělávací proces, předávat své znalosti, motivovat žáky k získávání znalostí z dalších zdrojů, ale také rozvíjet jejich morální hodnoty. Učitel by neměl zapomenout ani na sebevzdělávání, neboť stejně jako jde vpřed doba, mění se i pohled na svět a přibývají nové znalosti.

Postava učitele, ať už v jakékoli podobě, je a byla ve všech kulturách ztělesněním vzdělávání a kultivace. Za učitele jsou označováni většinou ti, kteří nějak napomáhali vývoji a vzdělávání jejích členů. V moderním školství ve většině zemí je role učitele samostatnou profesí, která má stejnou váhu jako jakékoli jiné zaměstnání. Postava učitele je většinou spojována se školou, učitel, který vyučuje žáka doma se nazývá domácí učitel.

Učitel by měl postupovat podle tematického plánu, případně podle kurikula. Předmětem učitelovy činnosti mohou být lidé všemožných věkových skupin i rozličných úrovní schopnosti se učit. Pedagog plánuje, organizuje, realizuje a vyhodnocuje výchovně-vzdělávací proces. Jeho profesní profil se skládá z odborných kompetencí (komunikačních, motivačních, prezentačních, diagnostických a organizačních) a osobnostních předpokladů (např. morálního profilu, pedagogického taktu, lásky k vychovávaným apod.).[1]

Profese učitele[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodně uznávaná definice vymezuje učitele jako osoby, které ve vzdělávacích institucích žákům a studentům předávají poznatky, rozvíjí jejich dovednosti a formují jejich postoje. Bližší specifikace poznatků, dovedností a postojů, které má učitel ve své profesní aktivitě předávat, je obsažena ve formálních kurikulárních programech.[2] Mezi učitele jsou tak zařazeni pouze ti pedagogičtí pracovníci, kteří přímo vyučují. Nemá-li tedy například ředitel školy vyučovací úvazek, není zahrnut do kategorie učitel.[3]

Učitelská kvalifikace se obecně rozlišuje podle stupně školy na předškolní, pro základní školy a pro střední školy, kde je dále rozdělena podle vyučovacích předmětů. Pro učitele vysokých škol není zvláštní učitelská příprava předepsána.

Prestiž povolání[editovat | editovat zdroj]

Profesi učitele hodnotí česká veřejnost velmi vysoko. V žebříčku nejprestižnějších povolání v české společnosti v roce 2013 se vysokoškolský pedagog umístil na čtvrtém místě, učitel na základní škole na místě pátém.[4] Ačkoliv česká společnost přikládá učitelské profesi vysokou prestiž a považuje ji za významnou a zasluhující úctu, čeští učitelé si často stěžují, že jejich povolání je méně prestižní než jiná povolání s vysokoškolským vzděláním a hůře hodnocené než v jiných zemích.[5]

Příprava na profesi[editovat | editovat zdroj]

Pro výkon učitelské profese je třeba odborná učitelská kvalifikace, která zahrnuje profesní dovednosti a znalosti jak oborové, tak pedagogicko-psychologické. Zájemci je získávají v přípravném vysokoškolském vzdělávání,[6] v České republice magisterského stupně. Nutnost absolvovat pro dosažení učitelské kvalifikace vysokoškolské studium je deklarována v Národním programu rozvoje vzdělávání v ČR (Bílá kniha, 2001) a předepsána zákonem. Budoucí učitelé se připravují zpravidla na pedagogických, případně i jiných fakultách, které mají akreditované programy pro vzdělávání učitelů. Získat kvalifikaci pro učitelství odborných předmětů na středních školách mohou absolventi jiných VŠ programů také v rámci celoživotního vzdělávání (tzv. doplňkové pedagogické studium).[7]

Profesní kompetence[editovat | editovat zdroj]

Jádro profesního standardu učitele tvoří sedm kompetencí:[8]

  1. oborově předmětová
  2. psycho-didaktická
  3. obecně pedagogická
  4. diagnostická a intervenční
  5. sociální, psychosociální a komunikativní
  6. manažerská a normativní
  7. profesně a osobnostně kultivující.

Váha oborově předmětové kompetence u vyšších stupňů roste a na vysokých školách zřetelně převažuje. Přesto sociální, komunikativní a kultivující působení, stejně jako výchova charakteru patří neoddělitelně k profesi učitele všech stupňů škol.

Vývoj profesní dráhy[editovat | editovat zdroj]

Ve vývoji učitelské profese dochází k reprodukci určitých ustálených cyklů, v jejichž rámci lze identifikovat jednotlivé vývojové etapy:

  • Začínající učitel / profesní start: dochází k adaptaci na pracovním prostředí a nezřídka také k tzv. šoku z reality (profesnímu nárazu), během kterého začínající učitelé zjišťují, že nejsou psychicky připraveni na výkon profese.[9]
  • Učitel expert: osoba, která úspěšně působí v učitelské profesi osm a více let a je považována za zkušeného a kvalitního pedagoga; okolí jej vnímá jako profesní autoritu;[10] charakteristickým rysem je nadprůměrné vykonávání profese[11] Ze zkušených učitelů se vybírají školní a oboroví metodici, kteří mají svými zkušenostmi pomáhat začátečníkům.
  • vyhasínající učitel: závěrečnou etapa profesní dráhy učitelů, typický tzv. syndrom vyhoření, který se vyznačuje např. rutinním výkonem práce, ztrácí o ni zájem, pociťuje únavu a vyčerpanost z vyučování, odmítá jakékoliv pedagogické inovace, je zklamán z vlastní profesionální úspěšnosti[12]

Klíčové problémy učitelské profese[editovat | editovat zdroj]

Jedním z problémů je vysoké zastoupení žen mezi učiteli (feminizace). Pokud se hovoří o poklesu prestiže učitelství, bývá jako hlavní faktor uváděna právě feminizace.[13] Dalším z častých problémů je syndrom vyhoření, který je považován za důsledek všudypřítomného a dlouhodobě působícího stresu.[14] Dalšími frekventovanými problémy je odklon od učitelství a volba jiné profese u velké části absolventů pedagogických fakult, profesní deformace, vysoké procento učitelů v důchodovém a předdůchodovém věku, zápas o výši finančního ohodnocení, které by bylo srovnatelné s jinými profesemi odpovídajícími jak kvalifikací, tak náročností.[15]

Učitel v České republice[editovat | editovat zdroj]

Podle průzkumů CVVM z ledna 2008 se povolání učitele v ČR řadí na příčku třetí (učitel na vysoké škole) a čtvrtou (učitel na základní a střední škole) v žebříčku prestiže vybraných profesí.[16]

Učitelovy profesní povinnosti většinou přesahují hranice vzdělávání a výchovy. Učitel má většinou za povinnost, podle druhu školy a stupně vzdělávání, doprovázet žáky na školních výletech, dohlížet na chodbách a jiných prostorách školního zařízení, pomáhat s organizací školy, komunikovat s rodiči o problémech jejich dětí a snažit se je řešit.

Učitel ve světě[editovat | editovat zdroj]

Mezi učiteli po celém světě lze najít spoustu podobností i rozdílností. Skoro ve všech zemích jsou učitelé vzděláváni na univerzitách a k výkonu této profese musí předložit diplom o absolvování pedagogického vzdělání, např. ve většině evropských zemí se může stát učitelem pouze osoba s pedagogickým vzděláním. Od učitele se očekává charakterní jednání i dodržování pravidel slušného chování, neboť je většinou vzorem a příkladem pro dospívající generaci.

Anglie a Wales[editovat | editovat zdroj]

Učitelé/učitelky v jeslích a základních školách dostávají průměrný plat v rozmezí 20133 až 41000 liber ročně (výše platu k září 2007), při delší praxi se ale může učitelův plat ještě zvýšit, úměrně době odpracované ve školství. Učitelé v mateřských školách si vydělají v průměru 20980 liber ročně. (údaj platný v lednu 2008). Učitel na státní škole musí mít nejméně bakalářský titul a musí mít platnou licenci pro vzdělávání.

Mnoho škol nabízí studium doplňujícího učitelského minima k získání licence, ve snaze doplnit učitele do těžko obsaditelných funkcí, například v odborných školách.

Francie[editovat | editovat zdroj]

Na státních a veřejných školách ve Francii vybírají učitele obecní a městské školské úřady, a to ve všech specializacích formou konkurzu. Učitelé se připravují na univerzitách a učitelé vyšších středních škol čili kolejí (collège) skládají zvláštní zkoušku, tzv. agregaci. Tu zajišťují tzv. "normální školy", přičemž například École normale supérieure má větší prestiž než univerzity.

Německo[editovat | editovat zdroj]

Ve většině německých zemí (Länder) se příprava učitelů vyšších středních škol a gymnázií odehrává ve třech fázích. Zájemci nejprve absolvují bakalářské vzdělání na příslušné fakultě podle zvolené odbornosti, pak nastupují do škol, kde učí pod dozorem zkušených učitelů a dostávají přiměřený plat, a teprve pak absolvují tzv. pedagogikum, pedagogické, didaktická a psychologické přednášky v magisterských programech pedagogických fakult. Hlavní výhoda je v délce praxe, která se bere vážně, a v tom, že student po roční praxi už rozumí, k čemu pedagogické dovednosti potřebuje,

Spojené státy[editovat | editovat zdroj]

Kvalifikace se u učitelů požaduje pouze v některých státech. Podle amerického statistického úřadu Bureau of Labor Statistics je na základních školách 1,4 milionu učitelů a na středních školách 600 000 učitelů. Platy amerických učitelů závisí na délce jejich učitelské praxe a na jejich vzdělání. Platy se také mění v závislosti na daném státu. Všeobecný průměr platu učitele v USA činil v roce 2004 46 000 dolarů ročně.[zdroj?] Ve stejném roce byl plat učitelů v mateřských školách vyčíslen na 21 000 dolarů za rok.[zdroj?]

Rozvojové země[editovat | editovat zdroj]

Podle údajů UNESCO z října 2008[17] chybí na světě 18 milionů učitelů. Tolik by jich bylo třeba k zajištění kvalitního základního vzdělání pro všechny do roku 2015, což je jeden z Rozvojových cílů tisíciletí. Mnohem více by jich bylo potřeba, pokud mají být více lidem přístupné i další stupně vzdělání. Učitelé v rozvojových zemích se také musí vyrovnat s nedostatkem pomůcek a často jim samotným chybí kvalitní vzdělání. Proto v rámci rozvojové spolupráce probíhají různé kurzy pro budoucí i stávající učitele.[18]

Svátky učitelů[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Teacher na anglické Wikipedii.

  1. MALACH, Josef. Školní pedagogika. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2002. S. 43–44. 
  2. Průcha, J. (2009). Populace českých učitelů. In J. Průcha (vyd.). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál. s. 396.
  3. Průcha, J. (2002). Učitel: současné poznatky o profesi. Praha: Portál. s. 21.
  4. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR. Prestiž povolání – červen 2013. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/prace-prijmy-zivotni-uroven/prestiz-povolani-cerven-2013 Archivováno 17. 8. 2016 na Wayback Machine
  5. Urbánek, P. (2009). Pracovní zátěž a podmínky práce učitelů. In J. Průcha (vyd.), Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál. s. 403.
  6. Vašutová, J. (2004). Profese učitele v českém vzdělávacím kontextu. Brno: Paido. s. 38–39.
  7. Švec, V. (2009). Přípravné vzdělávání učitelů. In J. Průcha (vyd.). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál. s. 408.
  8. Spilková, V. (2010) Kvalita učitele a profesní standard. In V. Spilková & A. Tomková, et al., Kvalita učitele a profesní standard. Praha: Vydavatelství UK PedF. s. 40–41.
  9. Průcha, J. (2013). Moderní pedagogika. Praha: Portál. s. 201-234.
  10. Švaříček, R. (2009). Narativní a sociální konstrukce profesní identity učitele experta (Disertační práce). s. 21 Dostupné z https://is.muni.cz/auth/th/12302/ff_d/SVARICEK_Narativni_a_socialni_konstrukce_profesni.pdf
  11. Píšová, M., Hanušová, K., Kostková, K., Janíková, V., Najvar, P., Tůma, F. (2013). Učitel expert: jeho charakteristiky a determinanty profesního rozvoje (na pozadí výuky cizích jazyků). Brno: Masarykova univerzita. s. 7.
  12. Průcha, J. (2002). Učitel: současné poznatky o profesi. Praha: Portál. s. 28.
  13. Havlík, R., & Koťa, J. (2011). Sociologie výchovy a školy. Praha: Portál. s. 159.
  14. Vašutová, J. (2004). Profese učitele v českém vzdělávacím kontextu. Brno: Paido. s. 43–44.
  15. Kalhous, Z., & Horák, F. (1996) K aktuálním problémům začínajících učitelů. Pedagogika, 46 (3), s. 245.
  16. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR, leden 2008)
  17. http://portal.unesco.org/education/en/ev.php-URL_ID=57898&URL_DO=DO_TOPIC&URL_SECTION=201.html
  18. Příklad českého projektu: http://www.rozvojovka.cz/na-svete-chybi-dva-miliony-ucitelu_221_469.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • V. Spilková a kol. Kvalita učitele a profesní standard. Praha: PedF UK 2010
  • Průcha, J. (ed.) (2009). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál.
  • Solfronk, J. (2000). Učitelství jako profese. Liberec: Technická univerzita v Liberci.
  • Kurelová, M. (1998). Učitelská profese v teorii a v praxi: aplikace profesiografické metody při výzkumu pedagogické činnosti. Ostrava: Ostravská univerzita.
  • Šimoník, O. (1994). Začínající učitel. Brno: Masarykova univerzita.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]