Syndrom vyhoření

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout [ˈbəː(r)naut]) byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergerem v článku „Staff burnout“ [ˈstaːf bəː(r)naut] v časopise Journal of Social Issues.[1] Existují různé definice (např. ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí nebo vyhoření jako výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení), které se shodují v určitých bodech:

  • Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání.
  • Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení.
  • Tvoří ho řada symptomů především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální.
  • Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava.
  • Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu.

Koncem května 2019 WHO kodifikovala syndrom vyhoření v Mezinárodní klasifikaci nemocí a tím jej zařadila mezi nemoci;[2] tomuto kroku předcházela diskuse.[3] Švédsko a Nizozemsko jej uznaly jako diagnózu již dříve.

Nejpodstatnějším znakem je posledně zmiňovaný chronický stres vycházející z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí atd. Profese je charakteristická vysokými nároky na výkon, bez možnosti delší úlevy a závažnými následky v případě omylu. Výkon takové práce bývá spojen s velkou odpovědností a nasazením, někdy s pociťováním „poslání“ profese.

Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.

Fáze[editovat | editovat zdroj]

Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze:

  • 0. fáze, předfáze: jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření
  • 1. fáze: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém
  • 2. fáze: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání
  • 3. fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání

Příznaky[editovat | editovat zdroj]

Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky:

Jde tedy o stav, kdy se u jedince vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“, je emočně oploštělý až cynický, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže.

Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, pedagogy, manažery, policisty, programátory, architekty atp.

Prevence a léčba[editovat | editovat zdroj]

Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. V práci má být samozřejmě pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě člověka. Důležitá je sociální opora (společenská podpora) osoby, které hrozí vyhoření, jejímiž hlavními zdroji jsou: funkční rodina, kolegové v zaměstnání, přátelé, zájmy a celkově trávení volného času včetně aktivního i pasivního odpočinku (zábavy).

Při léčbě vyhoření se také využívají psychologické (především psychoterapeutické) přístupy (zejména přeučení k smysluplnějšímu postoji k práci (jak v domácnosti, tak v zaměstnání), především existenciální psychoterapie, transformační systemická terapie, logoterapie a daseinsanalýza.

Diagnostika[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že syndrom vyhoření neměl jasně daná a oficiálně uznaná kritéria, nejsou dosud způsoby jeho diagnostiky zcela konsensuální. V současné době (červen 2019) existují především dotazníkové metody. V České republice jako jediná plně standardizovaná metoda je tzv. Shiromova-Melamedova škála vyhoření (Shirom-Melamed burnout measure), pro kterou jsou dostupné normy od reprezentativního vzorku české populace.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BAŠTECKÁ, Bohumila, a kol. Klinická psychologie v praxi. Odpovědná redaktorka Lenka Běloušková. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 416 s. ISBN 80-7178-735-3. S. 138. 
  2. lpo. WHO zařadila syndrom vyhoření mezi nemoci. Práce | zdraví. A2alarm [online]. 30. květen 2019 [cit. 2019-06-10]. A2 o.p.s. Dostupné online. 
  3. a b PTÁČEK, Radek; RABOCH, Jiří; KEBZA, Vladimír, a kol. Burnout syndrom jako mezioborový jev. Odpovědný redaktor Mgr. Luděk Neužil. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. 168 s. (Edice celoživotního vzdělávání ČLK). ISBN 978-80-247-5114-6. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MAROON, Istifan. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků: teorie, praxe, kazuistiky (původním názvem: Burnout bei Socialarbeitern. Theorie und Interventionsperspektiven). Překlad Kateřina Lepičová; Odpovědná redaktorka PhDr. Renata Heringová. 1. vyd. Praha: Portál, 2012. 152 s. ISBN 978-80-262-0180-9. 
  • KALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě (původním názvem: Burnout-Syndrom). Překlad Petr Babka; Odpovědný redaktor Pavel Zach. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 139 s. ISBN 978-80-7367-299-7.