Skutečnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Právní skutečnost.
Na tento článek je přesměrováno heslo Realita. Další významy jsou uvedeny na stránce Realita (rozcestník).

Skutečnost nebo též realita je vše co (skutečně) existuje na rozdíl od pouhých domněnek, představ, iluzí, plánů, přání, možností atd.

Pojem skutečnosti[editovat | editovat zdroj]

Skutečnost je paradoxní pojem: na jedné straně by měl označovat to, co opravdu jest a nezávisí na pozorovateli, na druhé straně každý výměr toho, co je a co není skutečné, je výtvor člověka a určité kultury. Tak lze patrně chápat i slavný výrok sofistického filosofa Prótagory, že „mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“.[1] Tuto dvojznačnost prozrazuje i původ slova: české „skutečnost“ souvisí se slovem „skutek“ a je odvozeno od staročeského „skutiti“, udělat, spáchat,[2] podobně jako odpovídající německé Wirklichkeit od wirken, působit, latinské actualitas od actus, čin, nebo řecké en-ergeia od ergon, čin.

V různých souvislostech můžeme za „skutečné“ pokládat:

  • Hmotné předměty, věci (odtud realita z lat. res, věc).
  • Všechno, co lze vnímat smysly, tedy také zvuky, události, děje.
  • Všechno, co lze poznávat, tedy také čísla nebo geometrické objekty.
  • Objektivní, vědecká skutečnost je to, co lze změřit nebo prokázat opakovatelným pokusem.
  • To, co klade odpor naší činnosti. Sigmund Freud postavil proti dětskému „principu slasti“ dospělý „princip reality“, který vzniká zkušeností různých omezení a hranic, na něž člověk při hledání slasti naráží.
  • To, co vyvolává dojem skutečnosti, například virtuální realita.

Skutečnost ve filosofii[editovat | editovat zdroj]

Pojem skutečnosti se ve filosofii zkoumá ve dvojím ohledu. Jednak jako ontologická otázka bytí a jsoucího, jednak – a zejména v novověku – jako otázka poznání čili epistemologická. V prvním případě se ptáme na povahu jsoucího, ve druhém na možnosti jeho poznávání.

Nejstarší řecká filosofie přemýšlela o „vpravdě jsoucím“ (ontos ón) a Parmenidés je určil jako to, co bylo, jest a bude, co nevzniká a nezaniká.[3] Na základě přesvědčení, že skutečně jsoucí je jen to, co je věčné nebo stojí mimo čas, se za skutečné pokládaly často jen věci nehmotné a ideální. Smyslová skutečnost jsou pouhé stíny, jako v Platónově Jeskyni.[4] Aristotelés naopak přemýšlel o tom, jak věci do skutečnosti přicházejí, jak vznikají a zanikají, a vytvořil protiklad možnosti (dynamis) a uskutečnění (energeia), který pak používali i scholastici.

V novověké filosofii se věci zkomplikovaly tím, že filosofové začali pochybovat o spolehlivosti smyslových dat. Tak zvané sekundární kvality (barva, chuť) nepatří pozorovanému předmětu a nejsou tedy „skutečné“, nýbrž vznikají až pozorováním. Co člověk vnímá, nejsou věci o sobě, nýbrž vždy a pouze jejich jevy, kdežto k věcem samým nemá žádný přístup (Immanuel Kant). Počínaje Hegelem vystupuje do popředí naopak změna, pohyb a vývoj, který je podle něho pro skutečnost charakteristický.

Pozitivismus a vědecké myšlení 19. století se snaží najít co nejspolehlivější skutečnost, takže ji rozbíjí na jednotlivá „fakta“ a často omezuje jen na skutečnosti hmotné a měřitelné. Jakousi reakcí na tento „naivní realismus“ čili přesvědčení, že poznáváme svět tak, jak skutečně je, je konstruktivismus – přesvědčení, že každé poznání si svůj předmět (aspoň zčásti) konstruuje. To je nepochybně pravda přinejmenším v tom smyslu, že poznávanou skutečnost musíme rozdělit na jednotlivé „předměty“, ty musíme seskupit je do nějakých kategorií (tříd) a dát jim název. Provokativní tvrzení francouzského sociologa vědy Bruno Latoura, že před Pasteurovým objevem žádné bakterie neexistovaly, není tak nesmyslné, jak by se na první pohled zdálo.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Realität na německé Wikipedii.

  1. Platón, Kratylos 386a.
  2. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia 1970, str. 550.
  3. Zlomek DK 28 B1.
  4. Platón, Ústava VII., 518.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • P. Berger – T. Luckmann, Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK, 1999 - 214 s. ISBN 80-85959-46-1
  • B. Latour – S. Woolgar, Laboratory life: the construction of scientific facts. Princeton University Press, 1986 - 294 s. ISBN 0-691-02832-X
  • P. Watzlawick, Jak skutečná je skutečnost? mylné představy, klamání, porozumění. Hradec Králové: Konfrontace, 1998 - 234 s. : obr., tab. ISBN 80-86088-00-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]