Buddhismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Indický premiér Módí před sochou Buddhy v chrámu Mahábódhi v Bódhgaji v Indii

Buddhismus je indické náboženství či filozofická tradice založené na souboru původních učení připisovaných Gautamu Buddhovi.[1][2] Vznikl ve starověké Indii jako hnutí vyznávající šramany mezi 6. a 4. stoletím př. n. l. a postupně se po Hedvábné stezce rozšířil do velké části Asie. V současnosti je čtvrtým nejrozšířenějším náboženstvím na světě[3][4] s více než 520 miliony stoupenců (buddhistů), kteří tvoří sedm procent světové populace.[5][6] Buddhismus zahrnuje celou řadu tradic, víry a duchovních praktik, které z velké části vycházejí z Buddhova učení a z něj vycházejících filozofických výkladů.

Jak je vyjádřeno v Buddhových „čtyřech ušlechtilých pravdách“, cílem buddhismu je překonat utrpení (duḥkha) způsobené touhou (tanhá) a nevědomostí (avidždžá) o pravé povaze skutečnosti, včetně pomíjivosti (aničča) a ne-já (anattá).[7] Většina buddhistických tradic klade důraz na překonání individuálního já dosažením nirvány (doslova "zhasnutí") nebo následováním cesty bódhisattvy, která ukončuje koloběh smrti a znovuzrození (sansára).[8][9][10] Buddhistické školy se liší ve výkladu cest k osvobození (márga), stejně jako v relativní důležitosti a kanoničnosti, kterou přisuzují různým buddhistickým textům, a v jejich specifických naukách a praktikách.[11][12] Mezi široce dodržované praktiky patří: meditace, dodržování morálních přikázání, mnišství, „přijímání útočiště“ u Buddhy, u dharmy a u sanghy a pěstování dokonalostí (páramitá).[13]

Badatelé obecně uznávají dvě hlavní existující směry buddhismu: Théraváda (doslova „Škola starších“) a mahájána (doslova „Velké vozidlo“). Théraváda je rozšířena na Srí Lance a také v jihovýchodní Asii (konkrétně v Myanmaru, Thajsku, Laosu a Kambodži). Mahájána - zahrnující tradice zen, Čistá země, Ničiren, Tchien-tchaj , Tendai a Šingon - se praktikuje převážně v Nepálu, Bhútánu, Číně, Malajsii, Vietnamu, na Tchaj-wanu, v Koreji a Japonsku. Kromě toho lze za samostatný směr nebo aspekt tradice mahájány považovat vadžrajánu (doslova "nezničitelné vozidlo"), soubor učení připisovaných indickým dosažitelům.[14] Tibetský buddhismus, který uchovává učení vadžrajány z Indie osmého století, se praktikuje v himálajských státech a také v Mongolsku[15] a v ruském Kalmycku.[16] Historicky byl buddhismus široce rozšířen na indickém subkontinentu až do počátku 2. tisíciletí;[17][18][19] a do jisté míry se uchytil i na dalších místech, například v Afghánistánu, Uzbekistánu a na Filipínách.

Základní charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Kolo dharmy – jeden ze symbolů buddhismu

Buddhismus není primárně náboženské misionářské hnutí. Je to spíše vzdělávací hnutí s náboženským rozměrem. Způsob, jakým je náboženství definováno v západním světě, kde jde především o přijetí systému víry a konverze, tedy o změně jednoho systému víry na jiný, definici buddhismu příliš neodpovídá. Víra sama o sobě nemůže vést k osvobození. Ta pouze orientuje člověka tam, kde se může začít dostávat do vzdělávacího procesu, s jehož pomocí by se díky rozvoji porozumění a moudrosti mohl stát osvobozeným, což je skutečným cílem buddhismu.[20]

Buddhismus bývá také někdy označován jako neteistické náboženství[21] především proto, že se v buddhistických textech objevují božstva jakožto třída bytostí, žijící v jiných dimenzích. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tyto bytosti z třídy božstev považována za smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako bytosti z třídy lidí nebo zvířat, pouze je převyšují svými schopnostmi a dlouhověkostí. Podstatou buddhismu je ale rozvoj a spočívání ve vnitřní probuzenosti sebe sama,[22] a ne pěstování a udržování vztahu k bohům. Původní buddhismus tedy není ani teismem, ani není náboženstvím. Ostatně samotný Buddha ve svém učení zavrhoval myšlenku na Íšvaru coby stvořitelské božstvo.[23]

Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. Tipitaky, která sice byla sepsána až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v ní je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy.

Meditující mniši, Bódhgaja v Indii

Mezi ostatními duchovními a filosofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Nepatří k

  • eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („Nope“), která po smrti přetrvává, ani k
  • nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („“), která se smrtí zaniká.

Místo toho tvrdí, že nelze nalézt žádnou entitu, s níž bychom se mohli identifikovat jako s „já“ (anátman), a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou mylným důsledkem nevědomosti.

Poutníci u Stromu bódhi v Bódhgaji

K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana - učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö - náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao - Buddhovo učení, v Japonsku bukkjó - Buddhovo učení, či méně často bucudó - Buddhova cesta. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nesdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Buddhism (Dějiny a učení buddhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženství, aby odvrátili útoky křesťanských misionářů a koloniálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott.[24]

Základní myšlenky buddhismu[editovat | editovat zdroj]

Podle pojetí školy théraváda.

Osvobození od utrpení[editovat | editovat zdroj]

Jedno z nejstarších znázornění Buddhy – stopa doplněná o kolo dharmy
Kolo dharmy z doby vládce Ašóky jako znak Indie

Učení Buddhy bylo motivováno úsilím o vysvobození bytostí z utrpení z nekonečného, iluzorního koloběhu zrození a smrti. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, blažený život. Vždy šlo o vysvobození z nevědomého, dualistického egoismu: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí osvobození.

Osobní zkušenost[editovat | editovat zdroj]

Buddha se distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o smyslu života či podstatě světa. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostávají do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka iluzorní a je jen promarněným časem.

Kdo o tom přemýšlí, je uvězněn v kleci svých názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: „Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení (…) a jaký přesně je hrot šípu.“ Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zemře v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k osvobození, a místo ní intelektuálně spekuluje o podstatě věcí.

Buddha neodpovídal těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice intelektuálního poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své výroky chápal pouze jako prostředek na cestě k probuzení. Srovnával je s vorem, který slouží pouze k převozu přes řeku, ale nemá žádný smysl sám o sobě.

Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všech jevů; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka:

  1. Všechny jevy jsou pomíjivé,
  2. Všechny jevy přinášejí utrpení,
  3. Veškeré bytí je iluzorní jako sen.

Buddha radil lidem, aby nepřijímali nic jen na základě slepé víry či autority druhého, nýbrž aby sami usuzovali, zda daná věc odpovídá nebo neodpovídá jejich nejniternější zkušenosti.

Iluzornost „já“[editovat | editovat zdroj]

Jelikož všechny jevy jsou iluzorní stejně jako sen, jsou také pomíjivé jako sen. Proto bylo pro Buddhu důležité vymanit se z neustálého koloběhu iluzorní existence, který je v podstatě strastiplný, jelikož není skutečný a stejně budeme muset jednoho dne vše opustit. Ukončení koloběhu neustálého znovuzrozování se nazývá nirvána. Původní význam tohoto slova neznamenal věčnou blaženost ve smyslu křesťanského chápání tohoto slova, ale pouze stav, kdy člověk realizoval poznání neskutečnosti svého iluzorního "já" a tak se zbavil utrpení, které s sebou přinášelo nekonečné putování dualismem sansáry (= "já jsem"). Nirvána je tedy konečným cílem všech buddhistů, přesto Buddha neučil všechny své stoupence, jak dosáhnout okamžitého vysvobození, jelikož každý není na tuto cestu připraven. Vyjadřoval se proto k mnoha aspektům tehdejšího života. V buddhistických textech můžeme najít návody, jak dosáhnout štěstí v tomto životě, co dělat pro lepší budoucí zrození, jak se správně chovat k manželce či manželovi a udržet si tak šťastný partnerský život v tomto i budoucím životě, jak si zachovat dobré přátele, jak si udržet bohatství atd...

Cesta k probuzení[editovat | editovat zdroj]

Socha Gautamy Buddhy v Indii, poblíž jeskyní Belum

Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou bdělou pozornost a pravé soustředění. Podle theravádových škol vede osmidílná stezka ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahanta. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před zrozením ve světech pod lidskou úrovní existence, tedy ve světech intenzivního utrpení. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světů zvaných "čistá území", kde uskuteční nirvánu. Arahant dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahantem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha (bhikšu), který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem.

Buddha vyučuje čtyři vznešené pravdy v rukopisu z indické Nálandy

Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z tzv. „Čtyř vznešených pravd“, které lze považovat za základ filosofie buddhismu. Čtyři vznešené pravdy jsou:

  1. Existuje utrpení
  2. Existuje příčina utrpení
  3. Utrpení je možné ukončit
  4. Existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka).

Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší. Pravidla pro všechny stoupence zahrnují:

  • zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
  • zdržet se braní věcí, co nejsou dávány (nekrást)
  • zdržet se nesprávného sexuálního chování
  • zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat, nemluvit zbytečně...)
  • zdržet se zneužívání omamných prostředků

Formulace i počet základních pravidel se může v jednotlivých školách lišit, ale v podstatě se vždy jedná o rozvedení nebo přizpůsobení novým podmínkám výše vyjmenovaných základních zásad, proto lze říci, že těchto pět pravidel tvoří jakési základní životní zásady každého buddhisty.

Členění buddhistického učení[editovat | editovat zdroj]

Členění na hínajánu, mahájánu a vadžrajánu vychází z pozdějších tradic buddhismu. Starší buddhistická škola théraváda toto dělení nezná.

Théraváda[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Théraváda.
Théravádoví mniši v Thajsku
Socha Buddhy Gautamy, Wat Phra Si Rattana Mahathat, Thajsko
Šwezigonská pagoda poblíž Baganu v Barmě

Théraváda, neboli „učení starších“ („nauka starších“), je buddhistickou školou, podle tradice vzniklé po tzv. 1. Buddhovu otočení kola dharmy, která se opírá o Buddhovy rozpravy zachované v jazyce páli. Théraváda je jediná z tzv. starších škol, která se zachovala do dnešní doby. Théravádový buddhismus je dnes rozšířen především v oblastech Srí Lanky, Barmy, Laosu, Thajska a částí Vietnamu a Malajsie. Mahájána a vadžrajána označují někdy théravádu jako hínajánu, což může být vnímáno problematicky. Termín hínajána byl poprvé použit na buddhistickém koncilu svolaném indickým králem Kaniškou v prvé polovině 2. století. V této době však théraváda už na indickém subkontinentu nepůsobila, takže théravádoví mniši se nemohli koncilu účastnit a být tak označeni za stoupence hínajány. I z hlediska nauky je řazení théravády do hínajány sporné, jelikož théraváda uznává tzv. cestu bódhisattvy a není neobvyklé, že i stoupenci théravády někdy skládají slib bódhisattvy.

Hínajána[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Hínajána.

Hínajána, neboli „malé vozidlo“ („malý vůz“, „malé plavidlo“ nebo „malá stezka“), bylo původně posměšné označení, kterým se začali v mahájánových textech označovat stoupenci tzv. starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. V současnosti existuje jediná hínajánová škola, théraváda. Podle vadžrajánových textů je hínajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni – základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle vadžrajány stoupenci tohoto směru jsou vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Hinajána se vnitřně člení na učení Šravaků a učení Pratjéka Buddhů.

Mahájána[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Mahájána.
Socha buddhy Amidy v Kamakuře

Mahájána, doslova „velké vozidlo“ („velký vůz“, „velké plavidlo“ nebo „velká stezka“), je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 2. Buddhovu otočení kola dharmy, podle některých mahájánových škol i po 3. otočením kola dharmy. Dle legendy se jednalo o tak hluboké učení, že nemohlo být pochopeno v Buddhově době, bylo proto uchováno v říši nágů, odkud jej později Nágárdžuna vynesl na zemský povrch. Podle většiny buddhistických badatelů začala mahájána vznikat někdy kolem 1. století našeho letopočtu.

Čínští buddhističtí mniši při ceremonii v Chang-čou

Mahájána zdůrazňuje ideál bódhisattvy, který se sice vyskytoval ve starších školách buddhismu, ale nebyl považován za všeobecně dosažitelný cíl. Osoba, která se rozhodne vydat na cestu bódhisattvy, se vzdává možnosti realizace probuzení podle théravádoveho pojetí a vydává se na dlouhou cestu směřující k realizaci tzv. nejvyššího dokonalého probuzení (sa samjak-sambódhi) - probuzení dokonalého buddhy (sa samjak-sambuddha), které je možné dosáhnout od kompletního rozvoje cesty nahromadění i ve svém nynějším životě. Po dosažení tohoto cíle tak bude moci vyučovat dharmu v různých světech anebo na zemi v době, kdy byla zapomenuta a pomoci tím nespočtu bytostem k probuzení. Na rozdíl od starších škol mahájána začala tvrdit, že takový závazek by měl na sebe vzít každý následovník Buddhy a ne jen několik silně odhodlaných jedinců.

V mahájáně byly rozpracovány jednotlivé stupně pokroku, kterými bódhisattva na své cestě prochází. Bódhisattvům na vyšších stupních začaly být přisuzovány výjimečné schopnosti včetně schopnosti vyučovat dharmu. Dle tradiční představy si bódhisattva na vyšším stupni rozvoje udržuje jakési „éterické“ tělo (sa sambhógakája), jehož prostřednictvím je schopen pomáhat nespočtu bytostí. V mahájaně tak vystupuje obrovské množství bódhisattvů, ke kterým je možno se obracet s nejrůznějšími prosbami.

Součástí mahájány je i zenový buddhismus, ačkoliv se spíše jedná o samostatnou školu, které sice vychází z mahájánových súter, ale má vlastní velice specifický negraduální systém výuky. Mahájánový buddhismus je dnes praktikován především v Číně, Japonsku, Koreji a větší části Vietnamu.

Vadžrajána[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Vadžrajána.
Tradiční tibetská thangka zobrazující kolo života
Tibetský mnich tvoří mandalu
Vadžra (tib. dordže) – rituální předmět a symbol ve vadžrajáně

Vadžrajána neboli „cesta tajné mantry“ („mantrajána“, doslova „nezničitelné vozidlo“), někdy se používá výraz tantrajána – tantrický buddhismus je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 3. Buddhovu otočení kola dharmy. Forma buddhismu spojována především s tibetským buddhismem. Používá všech metod předchozích směrů, ale navíc ještě speciálních praxí spojených s realizací skutečné podstaty a recitací manter. Nejvyšší učení vadžrajány je skryto v „posvátných“ textech (buddhistických tantrách). Nezbytným předpokladem je 'abhišeka / transmise od realizovaného učitele, který uvede žáka na přímou cestu k probuzení. Vadžrajána se vnitřně člení na vnější tantry (Krija Tantra, Charja Tantra, Joga Tantra) a vnitřní tantry (Mahajoga, Anujoga, Atijoga).

Základem vadžrajánového buddhismu je využití všech možných nástrojů na cestě k probuzení. Vadžrajána sama sebe považuje za nejvyšší učení a tvrdí, že její metody vedou nejrychleji k realizaci stavu buddhy. Dle vadžrajánového pojetí se u ostatních výše zmíněných směrů jedná o tzv. pomalejší hromadění příčin (smysluplné jednání, pozitivní činy apod.), zatímco sama se označuje za tzv. cestu plodu. To znamená, že praktikující se identifikují přímo se svou skutečnou podstatou a díky spojením s učitelem (tib. láma) by měli realizovat osvícení tím nejrychlejším možným způsobem.

Dnes je praktikována především na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolsku, Laosu a některých částí Indie, Číny a Japonska. V současnosti se rychle rozšiřuje zejména na Západě (prakticky celá Evropa i Amerika), za nejrozšířenější lze považovat školy Karma Kagjü a učení dzogčhenu školy Ňingmapa.

Vadžrajánová tradice, jejímiž zakladatelem je Gautama Buddha a později také Garab Dordže, byla díky Guru rinpočemu zavedena do Tibetu. Zdrojem nauk jsou také kraje severního Pákistánu, pověstmi opředená Odijána, království stovek klášterů v údolí řeky Svat. Zde se buddhismus rozvíjel od 3 stol. př. n. l. po středověký útok Mahmúda z Ghazny. Za tohoto muslimského vpádu bylo zdejší obyvatelstvo zdecimováno, kláštery pobořeny a území Svátu se stalo divokým krajem.

Dějiny buddhismu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny buddhismu.
Buddhistický chrámový komplex Borobudur na Jávě, kde byl buddhismus zcela vytlačen islámem

Dějiny buddhismu lze orientačně rozdělit do čtyř fází:[25]

  1. Období Buddhova života (přibližně pol. 6. století př. n. l. - pol. 5. století př. n. l.)
  2. Doba štěpení na různé školy (od pol. 4. století př. n. l.)
  3. Vznik a působení mahájány (od 1. století)
  4. Nástup tantrismu (po 7. století)

Období Buddhova života[editovat | editovat zdroj]

Je pravděpodobné, že Buddha a jeho následovníci začínali jako skupina potulných asketů, avšak brzy se jim začaly stavět přístřešky, z nichž se některé postupně proměnily v kláštery.[26] Dokud zde byl Buddha, jeho žáci se na něj obraceli s prosbami o řešení sporů a nejasností. Avšak již za Buddhova života se objevovaly mezi jeho žáky četné spory,[27] které naplno propukly až po jeho smrti.

Štěpení do škol[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Buddhistické koncily.
Osm šťastných symbolů v tibetském buddhismu
Thajští bhikkuové

Když Buddha zemřel, bylo třeba nějakým způsobem utřídit jeho nauku. Podle tradice se již následujícího roku po Buddhově smrti (tedy kolem roku 483 př. n. l.) konal v Rádžargze první buddhistický koncil, na němž došlo k sestavení mnišských pravidel a recitovaly se na něm Buddhovy rozpravy.[28] Z historického hlediska však tento koncil zůstává nejistý.[29] Podle tradice tak již na tomto mnišském shromáždění vznikly dvě ze tří sbírek buddhistického kánonu (p. tipitaka; sa. tripitaka), a to vinajapitaka a suttapitaka. Avšak podle théravádové tradice již zde vznikl třetí oddíl tipitaky, abhidhammapitaka.[28] Z následujícího období se nedochovaly téměř žádné informace, avšak přibližně po sto letech se měl ve Vaišálí pořádat další koncil, který se již neobešel bez vážných sporů.[30] Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel a koncil v čele s radou starších rozhodl, že mnišská nařízení se musí přísně dodržovat. Skupina mnichů v čele s vaišálskými mnichy toto rozhodnutí odmítla přijmout a založili vlastní shromáždění, na kterém pozměnili kánon a přidali k němu i některé další texty.[31] Tato skupina mnichů se později označila jako mahásánghika (dosl. „velká sangha“), aby se odlišila od ostatních mnichů, které se začalo říkat théraváda (sa. sthaviraváda).

Buddhistický klášter v Kalmycku v Rusku s portrétem dalajlámy

Jakmile se od mnišské obce odtrhla první hnutí mnichů, dala tím podnět k osamostatnění se dalším skupinám.[32] Za dalších přibližně dvě stě let se konal v pořadí třetí buddhistický koncil, který měl se zabýval otázkou, jak rozpoznat arhata. Jelikož tento koncil svolali mahásanghikové, théravádinové jej odmítli uznat a za třetí buddhistický koncil považují setkání mnichů v cejlonské Pátaliputře kolem roku 244 př. n. l.[33] Na rozdíl od prvních dvou koncilů o třetím koncilu nejsou záznamy ve vinajapitace.[33] Kolem roku 140 př. n. l.[33] vznikla další škola s názvem vátsiputríja, jejíž zakladatel Vátsiputra začal tvrdit, že existuje samostatná duše, nezávislá na pěti složkách lidské existence.[34] Následovalo další štěpení do desítek různých škol, které jsou však dnes všechny zaniklé.

Zakladatel indické dynastie Maurjů král Ašóka (300 př. n. l. - 232 př. n. l.) přijal buddhismus za svůj a začal vysílat buddhistické misie mimo jiné do Baktrie a na Cejlon. Zejména úspěch misie na Cejlonu byl ohromující, jelikož se tam buddhismus udržel dodnes.[35]

Nástup mahájány[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Mahájána.
Debatující mniši v tibetském klášteře Sera

Přibližně okolo 1. století př. n. l.[36] se začal objevovat mezi stoupenci Buddhovy nauky nový směr myšlení, jehož stoupenci ho později začali nazývat mahájána (velké vozidlo). Tehdy také vznikl pojem hínajána, jehož autoři byli stoupenci mahájánového směru a který sloužil k označení všeho buddhistického učení, které nebylo mahájánou, což z něj dělá slovo pejorativního charakteru.[35] Společně s mahájánou se začal objevovat i nový druh buddhistických textů, tzv. pradžňápáramitové sútry.

Ve 2. století př. n. l. začal působit filosof Nágárdžuna, který založil školu Mádhjamika a sesystematizoval nauku, s jakou přišla pradžňápáramitová literatura.[37] Začaly vznikat i další mahájánové školy, jako byla Škola prázdnoty apod. Jak mahájánový, tak théravádový proud se začal šířit svým směrem. Mahájána se začala šířit na sever do Nepálu, Mongolska, Číny, Koreje a odtud do Japonska; théravádové učení se rozšířilo spíše do jižních oblastí.[38]

Buddhismus v Česku[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Buddhismus v Česku.

Mnoho buddhistů v České republice tvoří příslušníci vietnamské menšiny a většinou i čeští obyvatelé. V lednu 2008 si jejich komunita zřídila ve Varnsdorfu buddhistický chrám.[39] V ČR také existuje 46 center (údaj 10/2008) Buddhismu Diamantové Cesty pod vedením 17. Karmapy Thinlä Thajä Dordžeho a lamy Ole Nydahla, několik center Dzogčhenu a mnoho dalších skupin. Přesné informace lze nalézt v uvedené literatuře[40]

Významní buddhisté[editovat | editovat zdroj]

V následujícím výčtu jsou uvedeny osobnosti buddhismu. Seznam nemá za cíl obsáhnout slavné osoby praktikující buddhismus.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Buddhism na anglické Wikipedii.

  1. SIDERITS, Mark. Buddha [online]. Metaphysics Research Lab, Stanford University, 2019. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Buddhismus – Sociologická encyklopedie. encyklopedie.soc.cas.cz [online]. [cit. 2022-10-24]. Dostupné online. 
  3. "Buddhism". (2009). In Encyclopædia Britannica. Retrieved 26 November 2009, from Encyclopædia Britannica Online Library Edition.
  4. LOPEZ, Donald S., Jr. The story of Buddhism : a concise guide to its history and teachings. 1. vyd. [San Francisco]: HarperSanFrancisco 275 s. Dostupné online. ISBN 0-06-069976-0, ISBN 978-0-06-069976-5. OCLC 45620894 S. 239. (anglicky) 
  5. Buddhism | Definition, Beliefs, Origin, Systems, & Practice | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Christianity 2015: Religious Diversity and Personal Contact [online]. January 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2017. (anglicky) 
  7. DONNER, Susan E. Self or No Self: Views from Self Psychology and Buddhism in a Postmodern Context. Smith College Studies in Social Work. April 2010, s. 215–227. Dostupné online [cit. 8 November 2020]. DOI 10.1080/00377317.2010.486361. S2CID 143672653. (anglicky) 
  8. GETHIN, Rupert. The foundations of Buddhism. Oxford: [s.n.], 1998. 333 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-158789-4, ISBN 0-19-158789-3. OCLC 43476260 S. 27–28, 73–74.. (anglicky) 
  9. HARVEY, Peter. An introduction to Buddhism : teachings, history and practices. 2.. vyd. New York: [s.n.], 2013. 521 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-85942-4, ISBN 0-521-85942-5. OCLC 794323725 S. 99. 
  10. POWERS, John. Introduction to Tibetan Buddhism. Ithaca, N.Y.: Snow Lion Publications, 2007. 591 s. Dostupné online. ISBN 978-1-55939-282-2, ISBN 1-55939-282-7. OCLC 124075030 S. 392–393, 415. 
  11. WILLIAMS, Paul. Mahāyāna Buddhism : the doctrinal foundations. London: Routledge, 1989. 317 s. Dostupné online. ISBN 0-415-02536-2, ISBN 0-415-02537-0. OCLC 18049692 S. 275ff. (anglicky) 
  12. ROBINSON, Richard H. Buddhist religions : a historical introduction. 5. vyd. Belmont, CA: Wadsworth/Thomson, 1997. xxiii, 357 s. Dostupné online. ISBN 978-0-534-55858-1, ISBN 0-534-55858-5. OCLC 56120854 S. xx. 
  13. AVISON, Austin. Digital Commons. Delusional Mitigation in Religious and Psychological Forms of Self-Cultivation: Buddhist and Clinical Insight on Delusional Symptomatology. The Hilltop Review. October 4, 2021, s. 1–29. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Tantra in Practice. Redakce White David Gordon. [s.l.]: Princeton University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-691-05779-8. S. 21. (anglicky) 
  15. POWERS, John. Introduction to Tibetan Buddhism. Rev. ed. vyd. Ithaca, N.Y.: Snow Lion Publications, 2007. 591 s. Dostupné online. ISBN 978-1-55939-282-2, ISBN 1-55939-282-7. OCLC 124075030 S. 26–27. 
  16. "Candles in the Dark: A New Spirit for a Plural World" by Barbara Sundberg Baudot, p. 305
  17. CLAUS, Peter; DIAMOND, Sarah; MILLS, Margaret. South Asian Folklore: An Encyclopedia. [s.l.]: Routledge, 2020-10-28. Dostupné online. ISBN 978-1-000-10122-5. S. 80. (anglicky) 
  18. Akira Hirakawa; PAUL GRONER. A History of Indian Buddhism: From Śākyamuni to Early Mahāyāna. [s.l.]: Motilal Banarsidass, 1993. Dostupné online. ISBN 978-81-208-0955-0. S. 227–240. (anglicky) 
  19. Damien Keown. A Dictionary of Buddhism. [s.l.]: Oxford University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-19-157917-2. S. 208–209. (anglicky) 
  20. THURMAN, Robert A.F. Buddhism As Education [online]. Ikeda Center for Peace, Learning, and Dialogue [cit. 2022-01-19]. Dostupné online. 
  21. STÖRIG, Hans. Malé dějiny filosofie. 8. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0. S. 42. 
  22. KOZÁK, Jan. Dvacet jedna řečí askety Gótama zvaného Buddha. Praha: Bibliotheca gnostica, 2018. ISBN 978-80-904050-7-3. S. 12-13. 
  23. CARUS, Paul. Buddhovo evangelium. Bratislava: CAD Press, 1995. ISBN 80-85349-33-7. S. 47. 
  24. LOPEZ, Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad Lenka Borecká. Brno: Barrister & Principal, 2001. S. 16. 
  25. FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. S. 60. 
  26. LOPEZ, Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad Lenka Borecká. Brno: Barrister & Principal, 2001. S. 109. 
  27. BONDY, Egon. Buddha. Praha: DharmaGaia, 2006. S. 63. 
  28. a b WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. S. 148. 
  29. MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha: Vyšehrad, 2001. S. 166. 
  30. MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha: Vyšehrad, 2001. S. 167. 
  31. WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. S. 150—151. 
  32. WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. S. 152. 
  33. a b c FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. S. 239. 
  34. MILTNER, Vladimír. Vznik a vývoj buddhismu. Praha: Vyšehrad, 2001. S. 171. 
  35. a b ELIADE, Mircea; CULIANU, Ioan P. Slovník náboženství. Praha: Český spisovatel, 1993. S. 39. 
  36. Filipský, s. 272
  37. FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. S. 299. 
  38. JORDAN, Michael. Buddha. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005. S. 53. 
  39. Archivovaná kopie. www.radio.cz [online]. [cit. 2008-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-09. 
  40. Jan Honzík, Jednota v rozmanitosti. Buddhismus v České republice [online]. [cit. 2010-07-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-07-09. 
  41. 16. Karmapa | Buddhismus Diamantové cesty. bdc.cz [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. 
  42. 17. Karmapa | Buddhismus Diamantové cesty. bdc.cz [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. 
  43. 14. Žamarpa | Buddhismus Diamantové cesty. bdc.cz [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. 
  44. Lama Ole Nydahl | Buddhismus Diamantové cesty. bdc.cz [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. 
  45. Hannah Nydahlová | Buddhismus Diamantové cesty. bdc.cz [online]. [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]