Duše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Další významy jsou uvedeny na stránce Duše (rozcestník).
Michelangelo: Cháron převáží duše do podsvětí.

Duše je v řadě náboženství, mytologiích a filosofii nehmotná substance živé bytosti.[1] V náboženských a filozofických naukách pojem duše odkazuje na nehmotný princip, který je chápán jako nositel života jednotlivce a jeho identity, který přetrvával v čase. S tím je často spojen předpoklad, že duše je nezávislá na těle, a tedy i na fyzické smrti, pokud jde o její existenci, a je tedy nesmrtelná. Smrt je pak interpretována jako proces oddělování duše a těla. Některé tradice učí, že duše existuje již před počátkem, že obývá a vede tělo jen dočasně a používá jej jako nástroj nebo je v něm uzamčena jako ve vězení. V mnoha takových naukách tvoří nesmrtelnou duši samotná osoba; na prchavé tělo se pohlíží jako na bezvýznamné nebo jako zátěž a překážka pro duši. Četné mýty a náboženská dogmata dělají prohlášení o osudu, který čeká duši po smrti těla. V různých naukách se předpokládá, že dochází k transmigraci duší (reinkarnaci) tedy, že duše má dům v různých tělech jeden po druhém.

Všeslovanské slovo duše souvisí s pojmy dýchání a dechu, podobně jako řecká psyché (ψυχη), hebrejský nefeš (נֶפֶשׁ) a latinská anima nebo animus. Jako slova běžné řeči nebyla jednoznačně vymezena, ale označovala původně podstatný a nápadný rozdíl mezi živým, dýchajícím člověkem a na pohled nezměněnou mrtvolou. Staré („primitivní“) kultury měly sklon přisuzovat „duši“ – to jest samovolné působení či aktivitu – všemu, s čím se lidé setkávali (například i lesu, řece nebo skále), což britský etnolog Edward Burnett Tylor později nazval animismus a pokládal za nejstarší formu náboženství.

Tradiční víry a učení[editovat | editovat zdroj]

Etnická náboženství[editovat | editovat zdroj]

V mnoha domorodých kulturách, jejichž náboženské tradice jsou zkoumány obecnými a srovnávacími náboženskými studiemi, existuje spousta myšlenek a pojmů, které zhruba souvisejí s tím, co Evropané tradičně chápou duší (v metafyzicko-náboženském smyslu), nebo alespoň něčím v určitým způsobem k tomu srovnatelný. Z nábožensko-vědeckého hlediska „duše“ zahrnuje vše, co „se zjevuje věřícím lidem (v sobě i v ostatních) jako síla fyzického a hyperfyzikálního ( parafyzického , parapsychického, psycho-duchovního a posmrtného ) života“.[2] V domorodých tradicích se obvykle předpokládá, že rozmanitost duševních a fyzických funkcí odpovídá různým původcům. To vede k předpokladu velkého množství nezávislých psychických sil a sil nebo dokonce nezávislých „duší“, které jsou aktivní v jednotlivci a přinášejí rozmanité projevy života. Pro každý z těchto případů existuje samostatný termín, ale přiřazení jednotlivých funkcí psychickým silám je často vágní. V některých případech není jasné, do jaké míry jsou v představách těchto pravomocí v popředí individuální nebo spíše nadosobní aspekty. Často není vůbec nutné rozlišovat mezi subjektivní a objektivní realitou. Stejně tak mezi nimi není žádný zásadní rozdíl hmotného a duchovního ; nic není výlučně hmotné a nic není čistě duchovní. Duše je obvykle považována za víceméně hmotnou nebo jemnou a zaostřuje pouze v souvislosti s fyzickými nositeli nebo s jejich vnímatelnými projevy.[3]

Indická náboženství[editovat | editovat zdroj]

Náboženské a filozofické nauky indického původu jsou částečně založeny na védské védském náboženství, ze kterého se vyvinuly různé proudy hinduismu. Některá učení jsou však v ostrém kontrastu s autoritou védské literatury: buddhismus, sikhismus a džinismus. Společným rysem všech indických tradic je, že nerozlišují mezi lidskými dušemi a dušemi jiných forem života (zvířata, rostliny, dokonce i mikroby).

Hinduismus[editovat | editovat zdroj]

V hinduismu existují dva hlavní směry, jejichž učení je navzdory pokusům o harmonizaci v zásadě neslučitelné: Vedanta a Samkhya. Filozofie Vedanty je rozdělena na Advaita („nedualita“, monismus ), Dvaita („dualita“, dualismus ) a Vishishtadvaita, mírně monistická doktrína, která předpokládá skutečnou rozmanitost uvnitř jednoty. Přívrženci Advaita jsou radikální monisté, kteří přijímají pouze jednu jednotnou metafyzickou realitu. Považují veškerou pluralitu nebo dualitu za pseudorealitu, která se rozplyne, když je vidět skrz. Jednotlivé duše, jakož i těla nimi oživená, tedy neexistují ontologicky jako nezávislé entity, ale jsou iluzorními složkami skutečně bezcenného a nesmyslného pseudosvěta zkazitelných jednotlivých věcí.

Buddhismus[editovat | editovat zdroj]

Buddhismus reprezentuje především nauka anatta. Anatta, slovo v jazyce Pali , znamená „ne-atman“, tj. „Ne-já“ nebo „ne-duše“. Buddhisté popírají existenci duše nebo já ve smyslu jednotné a trvalé reality, která přežije smrt. Z buddhistického hlediska je to, co přežije smrt, cyklus znovuzrozenístále jde, nic jiného než pomíjivý svazek mentálních faktorů, za kterými není žádné jádro člověka jako nezávislá látka. Dříve nebo později se tento komplex rozpustí ve své základní části, postupně se průběžně transformuje, přičemž části se vylučují a přidávají se další. Metafyzický pojem ātman (duše) je proto prázdný, protože neodpovídá stálému obsahu.[4]

Judaismus[editovat | editovat zdroj]

V hebrejské Bibli představuje Tanakh „duše“ a tělo aspekty lidské bytosti chápané jako jednota. Síla, která posiluje tělo - v nábožensko-vědecké terminologii tělesná duše nebo vitální duše - se nazývá nefesch (נפש), neschama nebo ru ' v biblické hebrejštině . oh (רוח). Všechny tři termíny původně odkazovaly na dech. Ani nefesch, ani neschama, ani ru'ach není něco konkrétně lidského; tyto tři výrazy se také používají pro zvířata.[5]

Křesťanství[editovat | editovat zdroj]

V Novém zákoně se vyskytuje řecký výraz ψυ (psyché), který je ve starších překladech Bible překládán jako duše. Dokonce i v Septuagintě, řecké překlady židovskými učenci, byl hebrejský výraz נפש (nefesh) s překládán jako psyche.

Ve většině pasáží evangelií, kde se mluví o psychice, je „život“ ve smyslu nefesch konkrétně označuje kvalitu konkrétního jedince - člověka nebo zvířete - být naživu. Toto je založeno na tradiční myšlence „životního orgánu“ spojeného s dechem a lokalizovaného v krku.[6] V tomto smyslu se říká, že psyche jako život člověka je ohrožena, například nedostatkem potravy nebo ztracen. Psyche je sídlem a výchozím bodem myšlení, cítění a chtění.[7] Tento komplexní pohled na člověka odpovídá myšlence fyzického vzkříšení a jednotu tělesné-duše v stoupla v níže, který byl již v raném křesťanství.

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

Aristotelova filosofie přisuzuje duši všemu živému jako jeho „formu“ (eidos) Rozlišuje duši vegetativní (rostliny), vnímavou (živočichové) a rozumnou (člověk). Jen rozumná duše se však podílí na nesmrtelném logu.[8] Ani na otázku, zda je duše nehmotná nebo je tvořena jemnou, vzdušnou látkou, není v řecké filosofii jednoznačná odpověď.

Ve středověké filosofii, která se snažila o jednoznačné a určité vyjadřování, se nakonec - přes odpor například Tomáše Akvinského - prosadila představa duše jako oddělitelné substance, kterou pak formuloval René Descartes: všechno, co jest, je buďto „věc myslící“ (res cogitans), kam patří také (bezrozměrná) duše, anebo „věc rozlehlá“ (res extensa), kterou pozdější myslitelé spojili s představou hmoty a hmotnosti. Tím také vznikl vážný problém dualismu, totiž jak může nehmotná duše působit na hmotné tělo (psychofyzický problém). Descartovo řešení (místem vzájemného působení je hypofýza, resp. mozek) bylo zřejmě neudržitelné, připravilo však moderní představu netečné a mrtvé hmoty, do níž Descartes zařadil i živočichy a jíž se podle něho zabývá mechanika.

Když se s pokrokem lékařských věd ukázalo, že i duševní činnosti podstatně závisejí na stavu mozku, bylo tím descartovské rozdělení zpochybněno a filosofové jako David Hume představu duše jakožto samostatné substance odmítli. Podle I. Kanta sice otázku duše nelze empiricky rozhodnout, protože však na pojmu duše závisí představa lidské svobody a odpovědnosti, je třeba ji přijmout jako postulát praktického rozumu.[9] Podobné stanovisko zastával například T. G. Masaryk.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Duše bývají pro člověka neviditelné, ale někdy je lze spatřit, nejčastěji v podobě zvířete, především ptáka, v středoevropském prostoru zpravidla bílé holubice.[10] Mezi další ptačí podoby patří kachna, slavík, vlaštovka, kukačka, orel a krkavec, ze živočichů dále třeba motýl, moucha, myš, hranostaj a zajíc. Za viditelný obraz duše se někdy pokládá stín, odraz ve vodě a zrcadle nebo dokonce fotografie. S tím je spojena víra, že tohoto obrazu lze využít k zlovolné magii, což dříve vedlo u domorodých populací k odporu a strachu z fotografování.[11] Duše se někdy dělí na více částí, z nichž jedna musí stále obývat schránku, případně se věří, že bytost může mít duší více.

Duše může opustit svou schránku z mnoha důvodů - kromě smrti také ve spánku, při mdlobách nebo v transu. Duše také může být zakleta do jiné schránky, například lidského či zvířecího těla nebo do rostliny; tento motiv se objevuje v mýtech, pověstech a pohádkách.

Po smrti člověka zůstává duše zpravidla nějakou dobu v blízkosti mrtvého těla a může ublížit lidem, kteří jsou v dosahu.[zdroj?] Toto nebezpečí zpravidla pomine s pohřbem. Některé duše ze světa živých neodcházejí, v evropském prostředí jde nejčastěji o trest za skutky spáchané za života; tyto bludné duše se nazývají strašidla, duchové či přízraky.[zdroj?] Jindy se naopak duše mrtvých snaží živým pomoci. Zjevení mrtvého neboli reventanti, nejsou naopak v křesťanském prostředí chápáni jako duše samotná, ale jako obraz její schránky.[12]

Antropolog Josef Kandert uvádí, že k víře v existenci duše mohly vést následující zkušenosti:[13]

  • Spánek jako znehybnění a zmatenost, především po prudkém vzbuzení, vedla k představě, že duše během spánku opouští tělo.
  • Sny se chápaly jako putování duše mimo tělo.
  • Nemoci byly chápány také jako opuštění těla duší, často v důsledku zlovolné magie.
  • Stín jako nehmotná, ale viditelná část člověka.
  • Smrt jako trvalé opuštění těla duší

Psychologie[editovat | editovat zdroj]

V 19. století se duše stala předmětem psychologie a autoři jako John Stuart Mill nebo Wilhelm Wundt se snažili i logické a matematické struktury odvozovat z vlastností duše. Proti tomu se postavil například Franz Brentano, Edmund Husserl a celé novokantovství. Pojem duše je v psychologii poměrně neurčitý (psychologie ostatně nedbá příliš na přesnou formulaci svých pojmů) a empiricky obtížně zkoumatelný, takže se často nahrazuje pojmy duševní činnosti, vědomí a mysli. Dnes se ve vědách obvykle hovoří o činnosti nervové a mozkové, které lze empiricky zkoumat. Pokud se například v klinické psychologii a terapii hovoří o duši, míní se běžný význam slova jako celku osobního myšlení a vztahů, mravního hodnocení a cítění, včetně vztahu k sobě samému (sebereflexe).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Seele na německé Wikipedii.

  1. Soul."Encyclopædia Britannica. 2010. Encyclopædia Britannica 2006 CD. 13 July 2010.
  2. Hans-Peter Hasenfratz: Seele I. In: Theologische Realenzyklopädie, Bd. 30, Berlin 1999, S. 733–737, hier: 734.
  3. Claude Rivière: Soul: Concepts in Indigenous Religions. In: Lindsay Jones (Hrsg.): Encyclopedia of Religion, 2. Auflage, Detroit 2005, Bd. 12, S. 8531–8534, hier: 8531f.; Hans-Peter Hasenfratz: Seele I. In: Theologische Realenzyklopädie, Bd. 30, Berlin 1999, S. 733–737, hier: 734f.
  4. Hans Wolfgang Schumann: Der historische Buddha, Kreuzlingen 2004, S. 162–170.
  5. Karin Schöpflin: Seele. II. Altes Testament. In: Theologische Realenzyklopädie, Bd. 30, Berlin 1999, S. 737–740, hier: 738–740.
  6. Gerhard Dautzenberg: Seele. IV. Neues Testament. In: Theologische Realenzyklopädie, Bd. 30, Berlin 1999, S. 744–748, hier: 744–746.
  7. Gerhard Dautzenberg: Seele. IV. Neues Testament. In: Theologische Realenzyklopädie, Bd. 30, Berlin 1999, S. 744–748, hier: 747. Vgl. zu diesem Verständnis der psyche Eduard Schweizer: ψυχή. D. Neues Testament. In: Gerhard Friedrich (Hrsg.): Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament, Bd. 9, Stuttgart 1973, S. 635–657.
  8. Aristotelés, O duši 403a, 414a a násl.
  9. I. Kant, Kritika čistého rozumu, B 403 nn. a jinde.
  10. Kandert, str. 30.
  11. Kandert, str. 33.
  12. Kandert, str. 35.
  13. Kandert, str. 66.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • R. Descartes, Vášně duše. Praha: Mladá fronta, 2002 - 182 s. ISBN 80-204-0963-7
  • R. Chlup (vyd.), Pojetí duše v náboženských tradicích světa. Praha: DharmaGaia, 2007 - 340 s. ISBN 978-80-86685-82-3
  • C. G. Jung, Člověk a duše. Praha: Academia, 1995 - 277 s. ISBN 80-200-0543-9
  • KANDERT, Josef. Náboženské systémy. Praha: Grada, 2010. 200 s. ISBN 978-80-247-3166-7. 
  • F. Karfík, Duše a svět: devět studií z antické filosofie. Praha: Oikúmené, 2007 - 248 s. ISBN 978-80-7298-174-8
  • E. Kubler-Rossová, O životě po smrti: jedinečná svědectví o nesmrtelnosti duše. Turnov: Arica, 1992 - 68 s. ISBN 80-900134-7-3
  • Ottův slovník naučný, heslo Duše. Sv. 8, str. 230
  • C. Zimmer, Jak se duše stala tělem: výzkum mozku mění svět. Praha: Galén, c2004 - 291 s. ISBN 80-7262-332-X

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]