Duch

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o nadpřirozené bytosti. Další významy jsou uvedeny na stránce Duch (rozcestník).

Duch (od dýchati, dech; podobně jako řec. pneuma od pneó, dýchat, vanout a lat. spiritus od spirare, dýchat) je náboženský a filosofický pojem, kterým má více významů, původně znamenající oživující princip. Duch může být:

  • nehmotná podstata (duše) člověka či živočicha,
  • nadpřirozenou duchovní bytost (démon, anděl), v křesťanství Duch svatý,
  • přízrak, nemrtvé zjevení lidské duše, v lidové kultuře a pohádkách též strašidlo.

Duch také může označovat přeneseně nehmotnou skutečnost.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

V přírodních náboženstvích se oživující princip chápe jako podíl člověka na něčem, co ho přesahuje. Ve smrti opouští duše mrtvé tělo a může se případně zjevovat pozůstalým ve snu jako duch. Lze ho žádat o pomoc a o radu, může chránit dům a majetek. Pokud ale nebyl zemřelý řádně pohřben, může se jeho duch vracet a pozůstalé sužovat.

V mnoha světových náboženstvích existuje víra v nehmotné bytosti, které se nazývají duchové. V tomto smyslu je používáno i slovo démon, odvozené od řeckého daimón, označující dobré i zlé nižší duchovní bytosti.[zdroj?] Někdy se jako duchové označují také zemřelí předkové, římští lárové a penáti.

Duchové bývají spojeni s přírodními jevy a mohou na sebe brát lidskou podobu, ale v tomto případě mají obvykle nějaké neobvyklé rysy, od člověka je odlišující.[1] Dále se věří že můžou vstoupit do těla živé bytosti a tak způsobit nemoc či posedlost. Mohou být dobří nebo zlí a často jsou v tradičních náboženstvích uctíváni. Příkladem označení ducha jsou slovanští běsové, řečtí daimóni, japonští kami nebo arabští džinové.

Bible[editovat | editovat zdroj]

Ve Starém zákoně se vyskytuje „duch Boží“ jako přímé působení Hospodinovo, jeho „slovo“ ve světě a mezi lidmi: účastní se stvoření světa (například Gn 1, 1 (Kral, ČEP), oslovuje proroky a ukládá jim, co mají hlásat (například Iz 11, 2 (Kral, ČEP); Ez 11, 5 (Kral, ČEP)). Provází své vyvolené, dodává jim odvahu a moudrost v rozhodování. Naopak duchům zemřelých se má Izrael vyhýbat.

Podobně je tomu i v Novém zákoně (například Sk 2, 4 (Kral, ČEP), kde ale už slovo duch zpravidla neznamená životní princip, nýbrž na jedné straně je Duch Boží, Duch svatý (například Mk 13, 11 (Kral, ČEP) a na druhé zlí, nečistí duchové, tedy démoni (napříkld Mk 7, 25 (Kral, ČEP). Vyskytuje se také protiklad ducha a těla (například J 3, 6 (Kral, ČEP) a důležitý protiklad ducha a „litery“, doslovného znění Zákona (například 2Kor 3, 6 (Kral, ČEP); Duch potom znamená také svobodu 2Kor 3, 17 (Kral, ČEP).

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

V dějinách filosofie se pojem duch i v užším smyslu (řec. pneuma, lat. spiritus) vyskytuje v mnoha různých souvislostech a významech, kterým je společné snad jen to, že se jedná o něco nehmotného, stálého a významného, o nositele rozumnosti a smyslu (řec. nús, lat. ratio). Duch se zpravidla vyskytuje v různých protikladech (opozicích), které význam zpřesňují. Na rozdíl od hmotného, jednotlivého a pomíjivého těla znamená duch tu druhou, trvalou a neproměnnou stránku člověka, jeho rozum, který má tělu vládnout. Duch znamená schopnost poznávat, rozlišovat a jednat s ohledem na vzdálenější budoucnost. Na rozdíl od neproniknutelné a těžké hmoty, jež tvoří vždy jedinečná a oddělená jsoucna, znamená duch společný smysl či význam a projevuje se zejména v zacházení s nehmotnými, zejména matematickými a logickými předměty. Vyznačuje se průhledností, přesností a zálibou v poznání. Alchymisté hledali „ducha“ v různých látkách, například destilací; odtud pochází spojení spiritus vini, doslova „duch vína“ tj. alkohol.

Tento původně křesťanský protiklad vyjadřuje rozdíl mezi lpěním na něčem přesně daném a svazujícím, na rozdíl od otevřeného porozumění, které každou danost překračuje a směřuje k vytouženému smyslu. V tomto významu je světový Duch tím, co spojuje různé fáze vyvíjejícího se lidstva v Hegelově filosofii dějin.

I když se někdy užívají jako synonyma, znamená duše cosi individuálního až intimního, "ženského", kdežto duch má blízko k obecnému, pravidelnému a zákonitému.[zdroj?] Duch je to, co je různým lidem společné, co se dá vyjádřit a sdělit, o čem lze diskutovat a argumentovat. Protiklad ducha a duše (animus a anima) hraje velkou roli v psychologii C. G. Junga.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KANDERT, Josef. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3166-7. S. 28. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Beneš, Duch a hmota v theorii poznání. Praha: Bohuslav Rupp, 1946 - 94 s.
  • A. Gehlen, Duch ve světě techniky. Praha: Svoboda 1972
  • J. Karásek, Duch a jsoucno: studie k Hegelově interpretaci Aristotelovy metafyziky ducha. Praha: Oikúmené 2014
  • E. Ludwig, Duch a čin: rozmluvy s Masarykem. Praha: Česká expedice, 1996 - 186
  • Ottův slovník naučný, heslo Duch. Sv. 8, str. 128
  • V. L. Schermer, Duch a duše: nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii. Praha: Triton, 2007 - 279 s. ISBN 978-80-7254-816-3
  • Martin Stejskal, Labyrintem míst klatých. Praha: Eminent 2011 - 42 s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]