Slované

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Slované
alt=Rozšíření slovansky hovořící populace v Evropě      Oficiální majoritní slovanský jazyk      Významné neoficiální nebo historické užití slovanského jazyka nebo oficiální užití vedle neslovanského majoritního jazyka      Významné užití neslovanského jazyka vedle oficiálního slovanského jazyka

Rozšíření slovansky hovořící populace v Evropě

     Oficiální majoritní slovanský jazyk
     Významné neoficiální nebo historické užití slovanského jazyka nebo oficiální užití vedle neslovanského majoritního jazyka
     Významné užití neslovanského jazyka vedle oficiálního slovanského jazyka
Populace
350 - 400 milionů
Rusové 150 milionů[1][2][3][4]
Ukrajinci 57 milionů[5][6]
Bělorusové 10 milionů[7]
Rusíni 1,2 milionu[8]
Poláci 60 milionů[9]
Češi 10,5 milionů[10]
Slováci 7 milionů[11]
Slezané 5 milionů[12]
Moravané 525 087[13]
Kašubové 233 000[14]
Lužičtí Srbové 60 000 – 70 000[15][16]
Srbové 12 milionů[17]
Bulhaři 9 – 10 milionů[7][18][19]
Chorvati 8 – 8,5 milionů[20][21]
Bosňáci 3 - 4 miliony
Slovinci 2,5 milionů[22]
Makedonci 2 – 3,5 miliony[23]
Černohorci 625 000
Jazyk(y)
slovanské jazyky
Náboženství
Většina východních pravoslaví, západní římský katolicismus, menšina vyznávající protestantismus, islám, menšina bez vyznání
Příbuzné národy
Baltové: Litevci, Lotyši

Slované jsou etnická a jazyková skupina Indoevropanů, žijící především ve střední a východní Evropě. Do historie výrazně poprvé vstoupili na počátku 6. století, kdy započala jejich expanze do velké části Evropy. Mnoho Slovanů později také osídlilo Sibiř, střední Asii a emigrovalo do různých částí světa. Slované obývají okolo poloviny území Evropy a je to největší etnicko-jazyková skupina v Evropě.[24]

Podle svého jazyka jsou Slované děleni na východní (Bělorusové, Rusové a Ukrajinci), západní (Češi, Lužičtí Srbové, Poláci, Slováci) a jižní (Bulhaři, Chorvati, Slovinci, Srbové a Makedonci). Kromě toho existují uvnitř uvedených etnik skupiny, které jsou někdy považovány za samostatné národy, resp. jsou národy in statu nascendi a jejich etnicita je předmětem sporů (Černohorci, Goranci, Kašubové, Moravané, Pomaci, Rusíni, Slezané). V minulosti patřily mezi Slovany i kmeny dnes již vymřelé: Polabští Slované a Pobaltští Slované (a v jejich rámci další kmeny).[25]

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Praslovanština a Slovanské jazyky.

Do přelomu 9. a 10. století mluvili Slované praslovanštinou, ta se poté začala rozpadat na jednotlivé slovanské jazyky. Prvním doloženým písmem užívaným Slovany je hlaholice vytvořená v 60. letech 9. století pro zápis staroslověnštiny svatým Cyrilem, v 90. letech stejného století pak byla vytvořena v Bulharsku cyrilice. Cyrilice poté dala vzniknout různým národním abecedám, které jsou souhrnně často označovány jako azbuka. Azbuka se v současnosti používá k zápisu běloruštiny, bulharštiny, makedonštiny, srbštiny, ukrajinštinyruštiny, tedy jazyků ortodoxníhořeckokatolického kulturního okruhu. Kromě toho je užívána také pro některé neslovanské jazyky. U ostatních slovanských jazyků, jejichž mluvčí náleží do římskokatolického kulturního okruhu, je používána latinka. Výjimečně se historicky užívala i jiná písma, příkladem jsou staročeské glosyžidovských spisech, psané hebrejským písmem.[26] Hypotéza o existenci předkřesťanského slovanského písma obecně není přijímána.

Etnogeneze[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření Slovanů v 6.–7. století (červeně je vyznačena předpokládaná pravlast)

Problematika vzniku slovanského etnika, tedy jeho etnogeneze, zůstává stále nedořešenou otázkou. Slované se objevili v polovině prvního tisíciletí bez jasné návaznosti na předchozí kultury a ve velkém počtu osídlili rozsáhlé území Evropy. Podle některých teorií se zrodili smíšením různých etnických skupin, tomu však neodpovídá rozsáhlá expanze kmenů s jednotným jazykem a kulturou.[27] Dvě hlavní teorie o tom, kde byli Slované usídleni na počátku svého rozšíření, jsou:

  1. Migrační teorie, podle které se Slované rozšířili ze své pravlasti, umísťované do Zakarpatí. Zastával ji například český archeolog Lubor Niederle.
  2. Autochtonní teorie, podle které Slované už před svým rozchodem obývali rozsáhlá území východní a střední Evropy. V současnosti je tento názor menšinový.

Za předchůdce Slovanů bývá někdy považována zarubiněcká kultura, rozšířená mezi 3. stoletím př. n. l. a 1. stoletím na Ukrajině. Podle některých badatelů byla tato kultura částečně baltská či baltoslovanská. Za praslovanskou bývá také považována kultura przeworská, existující od 2. století př. n. l. do 4. století v Polsku, mohla být společně tvořena Slovany a Germány. Pojítkem mezi zarubiněckou kulturou a historickými Slovany může být kultura černjachovská, která byla nejspíš multietnická.

Někdy jsou předkové Slovanů hledáni i dále v minulosti, podle některých badatelů to byli například Budinové, Neurové a dokonce Skytové-oráči, zmiňovaní Hérodotem. Mezi další uvažované předky patří kmen nazývaný Venetové či Venedové, známý římským autorům 1. a 2. století, Pliniovi staršímu, Tacitovi a Ptolemaiovi. Žili mezi Vislou, Baltským mořem, Karpaty a sídly Peucinů a Fennů (nejspíše Ugrofinů), ale nevědělo se o nich, s jakým etnikem jsou příbuzní. Tato otázka je nedořešena dodnes.[28]

S jistotou lze o původu Slovanů tvrdit následující: Poprvé se o nich jako o Sklavenech zmiňují dva reprezentativní historikové ze 6. století n. l., gótský historik Jordanes a byzantský historik Prokopios z Kaisareie. Jordanes odvozuje jejich původ od Venetů z povodí Visly a Prokopios zase z jakýchsi Sporů od Kyjeva. Venetové jsou keltského nebo ilyrského původu, ale v povodí Visly se již mísili s tamními Germány na západě a Sarmaty na východě. Sporové pak byli pravděpodobně sarmatským kmenem. Z toho lze usuzovat, že Slované vznikli jako smíšený veneto-sarmatský kmen. V historických záznamech z té doby jsou charakterizováni bojovní a kočovní jako Sarmaté, ale také pohostinní a velkorysí jako Venetové.[zdroj?] Ovšem slovanské jazyky mají v rámci indoevropské jazykové rodiny rozhodně blíže baltským jazykům než venetskému a sarmatskému jazyku. Baltoslovanský prajazyk tvořil jednu z větví satemové poloviny indoevropského prajazyka, zatímco sarmatský jazyk patřil do jiné větve této poloviny (indoíránské) a venetština zase do druhé, tzv. kentumové poloviny. Z toho lze usuzovat, že původ Slovanů není ani v Sarmatech, ani ve Venetech, ale již v baltoslovanských pastevcích, vzešlých z původních indoevropských kočovníků z jejich pravlasti v severním okolí Kaspického moře. Teprve později pak mohlo dojít ke smíšení s Venety a Sarmaty.

Z etnického hlediska jsou hlavní dvě kritéria - jazykové a kulturní. Aktuální lingvistický model reflektuje dlouhý vývoj praslovanštiny dokonce již někdy od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Rozlišuje se přitom raná praslovanština (zhruba 15. až 8. století př. n. l.), střední praslovanština (7. až 1. století př. n. l.) a pozdní praslovanština (1. až 6. století n. l.), jejíž druhá polovina (4. až 6. století n. l.) se již považuje zároveň za raně slovanskou. Aktuální kulturologický model pak reflektuje dlouhý archeologický vývoj praslovanské kulturní linie. Dosud nejstarší praslovanskou kulturu rozpoznává v ukrajinské Komarovské kultuře, jedné ze tří větví Třtiněcké kultury vedle prabaltské Sošnické kultury a etnicky obtížně vymezitelné Lužické kultury. Všechny tři větve se začaly vyvíjet někdy v polovině 2. tisíciletí př. n. l. Komarovská kultura byla v praslovanské linii následována Černoleskou kulturou (10. až 8. století př. n. l.), ta Milohradskou kulturou (7. až 3. století př. n. l.), na kterou navázala Zarubiněcká kultura (2. století př. n. l. až 2. století n. l.) a na ni již raně slovanská Kyjevská kultura (3. až 5. století n. l.), která se rozštěpila na trojici Kolčinské, Korčakovské a Peňkovské kultury.

Etnonymum[editovat | editovat zdroj]

Původ slova Sloveni (j. č. Slovenin; a tím pádem i Slované, Slováci a Slovinci) je sporný. Uvádí se například:

  • název řeky
  • slovní kmen *slo-/*sla- ve významu voda; indoevropský slovní kmen *kleu- ve významu téct (spodoba na -sleu- -slav -slov...)
  • osoba jménem Slov (Sloveni jsou pak „Slovovi lidé“)
  • slovo otrok (viz níže)
  • drávidské slovo „Solveni“ ve významu vyznavači (boha) Volosa/Šivu − teorie Cyrila A. Hromníka (jihoafrického etnologa slovenského původu)
  • podle kmenového božství Slava (Slova), dle kterého byla pojmenovaná řeka (Dunaj) − teorie R. Iršu

Dříve se předpokládala souvislost:

  • se slovem „slovo“, která je prakticky nemožná,[zdroj?] protože přípona -enin (apod.) se vyskytuje jenom s názvy lokalit, ale lokalita s kmenem Slov- (*Slovy) není doložena, nebo
  • se slovem „sláva“, které je nicméně zřejmě pozdějšího původu.

Vysoká frekvence etymologie související s vodou je podporovaná i teorií, že Slované zřejmě kdysi obývali jezerní, připobřežní a přímořské oblasti (Baltu). Byli výborní plavci a uměli se i potápět.

Anglické slovo Slav by mohlo být odvozeno od středně anglického slova Sclave, mající původ ve středověkém latinském slově Sclavus − otrok, to mohlo být odvozeno bez pochopení slovanského autonymu. Avšak původ tohoto slova je dodnes sporný.

Nejstarší dokumenty napsané ve staroslověnštině, pocházející z 9. století, zmiňují slovany jako Словѣне (Slověne). Jiné časné slovanské označení ve staroruštině je Словѣнѣ (Slověně) pro skupinu východních slovanů poblíž Novgorodu. Nicméně nejstarší písemné odkazy ke Slovanům jsou ve středověké řečtině a latině v 6. století, Prokopios odkazuje na Σκλάβοι Sklaboi, Σκλαβηνοί Sklabēnoi, Σκλαυηνοί Sklauenoi, Σθλαβηνοί Sthlauenoi nebo Σκλαβῖνοι Sklabinoi, zatímco jeho současník Jordanes odkazuje na Sclaveni v latině.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Slované v 7. až 9. století

První písemné zprávy pocházejí ze 6. století od římského historika Jordana, který zmiňuje kmen Venetů, jehož příslušníci se nazývají především Slovany (Sclaveni) a Anty, sídlící v 4. století mezi Dunajem a Dněprem, a také od Prokopia (Σκλαβηνοί). Až v první polovině 6. století, kdy začali napadat a zabírat byzantská území za Dunajem, se jim dostalo většího zájmu.

Od druhé poloviny 6. století byl osud velké části Slovanů spojen s Avary, kočovným etnikem, jehož expanze z východu byla také nejspíš jedním z faktorů expanze slovanské. Ačkoliv příchod Avarů znamenal pro Byzantskou říši zprvu úlevu, protože se část Slovanů dostala do avarského područí, jiná část s nimi navázala spojenectví, a tak vznikla Byzanci nová a silnější hrozba. V roce 626 dokonce společně obléhali Konstantinopol, i když neúspěšně. Útoky proti Franské říši přispěly na konci 6. století k expanzi Slovanů do východních Alp. Obě etnika vytvořila v Panonii společnou kulturu a smísila se, na přelomu 8. a 9. století však byla avarská říše zničena Franky a Bulhary a Avaři z historie mizí.

Část Slovanů se na konci 7. století spojila s jiným kočovným etnikem, turkickými Protobulhary, kteří osídlili okolí delty Dunaje, slovanské etnikum je do 10. století postupně asimilovalo, čímž dali základ současným Bulharům.

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí dochází k částečnému ústupu Slovanů. Na některých územích, jako v Rumunsku, Albánii, Řecku a Bavorsku, byli asimilováni původním obyvatelstvem, na severu zase začali na Polabské Slovany útočit Frankové a Sasové a postupně došlo ke germanizaci a christianizaci těchto etnik.

Balkán[editovat | editovat zdroj]

Během 6. století počíná pronikání Slovanů na Balkán, v té době náležící Byzantské říši. Ačkoliv jako celek tvořili velkou vojenskou sílu, kvůli své nejednotnosti však často bojovali mezi sebou nebo se nechávali najímat jako byzantští žoldáci. První vlna expanze se týkala jak kultury Korčak tak Peňkovky, kteří na Balkán počali pronikat skrze dnešní Rumunsko. Spolu s nimi pronikala i kultura koločinská, která byla tvořena Slovany nebo slavizovanými Balty. V oblasti Rumunska však byli od 10. století Slované romanizováni a spolu s Dáky dali základ pozdějším Rumunům. Do Bulharska výrazněji expandovali až v 7. století, společně s turkickými Protobulhary. V 6. a 7. století pronikli také do Řecka a Malé Asie.[29] Do bývalé Jugoslávie přišli Slované pravděpodobně ze dvou směrů, v polovině 6. století ze Zakarpatí a později ze severozápadu a slavizovali původní romanizované obyvatelstvo. Odsud také pronikali do Rakouska a Bavorska.

Do 7. století se klade vznik chorvatského kmenového svazu a brzy poté přijali Chorvaté křest. Pozdější chorvatské království bylo od roku 1102 v personální unii s Uhrami, zatímco Dalmácie byla byzantská. V 7. století se také objevují Srbové a jsou postupně christianizováni. Z počátku byly pod vlivem Byzantské a Bulharské říše, na konci 8. století vzniká Raška, pozdější Srbsko a v polovině 9. století Trebinja, pozdější Černá Hora. Od 13. století pak začíná výrazný rozvoj Srbska. Makedonie také patřila mezi území nárokovaná Byzancí i Bulharskem a později se stala součástí Osmanské říše.

V dnešním Bulharsku vzniká 681 společný stát Slovanů a Protobulharů, který po několika vítězství uzavírá mír s Byzantskou říší. Během 8. století v něm dochází k výrazné slavizaci obyvatelstva a v druhé polovině 9. století bylo přijato křesťanství.

Východní Evropa[editovat | editovat zdroj]

Od 16. století východní Slované osídlili většinu Sibiře až po Kamčatku a tichomořský ostrov Sachalin

Slované ve východní Evropě na počátku obývali území dnešní Ukrajiny a během 6. až 9. století vytlačovali a asimilovali Balty a Ugrofiny zde usazené. Slovanské kmeny této doby představují například Kriviči nebo Ilmeňští Slované. V 9. století už osídlili území mezi Donem a Volhou a usadili se v okolí dnešní Moskvy.

Střední Evropa[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 7. století byli Slované v dnešním Slovensku a Maďarsku podrobeni Avary, avšak brzy na to byla jejich moc zlomena franským kupcem Sámem a došlo ke vzniku Sámovy říše s centrem v českých zemích.[30] Ta se poté dostala do konfliktu s Franskou říší a úspěšně proti ní postupovala, po smrti Sáma se však patrně rozpadla. Ze 7. století jsou známy i další kmenové svazy a vládci jako lužicko-srbský vévoda Dervan a korutanský Valuk. Na přelomu 8. a 9. století dochází ke konečnému pádu avarské říše, Frankové ovládají Panonii a činí si nárok na svrchovanost nad sousedními slovanskými zeměmi. Ta jim skutečně byla často formálně přiznána.[31] Kolem roku 830 už vládne Mojmír, první historicky doložený kníže Velkomoravské říše. Na konci 9. století Velká Morava ovládla Čechy, na počátku 10. století však zanikla a nastal vzestup českého knížectví.

Polabští Slované a Polsko[editovat | editovat zdroj]

Západní Slované v 9. a 10. století

V 4. a 5. století bylo Slovany, později nazývanými Polabští, osídleno území dnešního východního Německa, které bylo předtím opuštěno germánskými kmeny. Jejich keramika je označována jako sukowský typ. Polabští Slované se členili na tři kmenové svazy, Lutice neboli Velety, Obodrity a lužické Srby. Srbové byli většinou formálně závislí na Franské říši a Velké Moravě a ve 12. století počala jejich germanizace. Na konci 8. století byli Veleti na krátko poraženi Franky, ale vedli boje především s Obodrity, spojenci Franků a později Sasů.[32] Od 10. století je u Veletů nahrazena knížecí moc mocí kněžskou a brzy na to následují rozsáhlé výboje císaře Jindřicha Ptáčníka, na počátku 11. století však císař Jindřich II. uzavřel s Velety spojenectví. V polovině 11. století však pomalu počíná christianizace a úpadek moci pohanského kněžstva. Během 12. století jsou pak Veleti germanizováni, stejně jako Obodrité.

Kmen Pomořanů sídlící východně od Polabských Slovanů se objevuje v historických zprávách až v 10. století, kdy se dostává do konfliktu s Dány. Na počátku 11. století pak vzdorovali Polsku a z něj pronikajícímu křesťanství. Západní Pomořany se od 12. století počaly germanizovat, zatímco východní se dostaly pod polský vliv. Velká část Polska, osídleného různými slovanskými kmeny jako byli Polané, Vislané a Slezané, byla v druhé polovině 9. století podřízena Velké Moravě a později českému knížectví. V polovině 10. století počalo vznikat polské knížectví.

Ránové sídlící na baltském ostrově Rujána se drželi svého náboženství, a to až do roku 1168, kdy je porazil dánský král Valdemar I., poté byli dosud pohanští Ránové donuceni přijmout křest a připojeni k Dánsku jako vazalské Rujánské knížectví.

Do konce 15. století bylo území všech Polabských Slovanů z většiny germanizováno především kvůli stále přicházejícím německým osadníkům v rámci tzv. Ostsiedlung. Jako poslední z Obodritů byli v 18. století plně germanizováni Drevané žijící na tzv. lüneburském vřesovišti. Lužičtí Srbové, kteří obývají německé spolkové země Sasko a Braniborsko, jsou dnes posledním zbytkem Polabských Slovanů.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Slované uctívající své bohy
Související informace naleznete také v článcích Slovanské pohanství a Slovanská mytologie.

Slované tradičně vyznávali etnické polytheistické náboženství někdy označované jako slovanské pohanství. Mezi jejich božstva patřil hromovládný Perun, Veles, bůh podsvětí a skotu, a Mokoš, velká matka. Ctili však i další bohy a širokou plejádu přírodních duchů a jiných mýtických tvorů. Až na výjimky u Polabských Slovanů nestavěli chrámy, ale vykonávali kult v hájích, na výšinách a uměle vytvořených obětištích. Ve svátcích, lidových zvycích a pohádkách doznívají archaické náboženské zvyky dodnes a o přímou obnovu slovanského pohanského náboženství se pokouší novopohanské hnutí rodnověří.

V 9. a 12. století pak přijali Slované křesťanství, východní a jižní především pravoslaví (část z nich později přešla na řecký katolicismus) a západní římsko-katolické. Bosňáci vyznávají sunnitský islám a mezi některými slovanskými národy existuje velké procento ateistů a agnostiků.

Slovanské státy[editovat | editovat zdroj]

Slovanské státy

Jako slovanské státy jsou označovány[33] státy, ve kterých tvoří slovanské obyvatelstvo majoritu společnosti.[34] Mezi současné slovanské státy patří Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česko, Chorvatsko, Makedonie, Polsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko a Ukrajina.

Populace[editovat | editovat zdroj]

Země se slovanskou populací.
     Významná (10%+) menšinová populace
     Majoritní slovanská populace

Odhaduje se, že populace Slovanů čítá na začátku 21. století asi 350 milionů lidí.[34]

Národ Národní stát Odhadovaná populace
Rusové RuskoRusko Rusko 145.000.000
Poláci PolskoPolsko Polsko 57.393.000[p. 1]
Ukrajinci UkrajinaUkrajina Ukrajina 46.700.000–51.800.000[37]
Srbové SrbskoSrbsko Srbsko 12.100.000[38]–12.500.000[39]
Češi ČeskoČesko Česko 13.000.000[40][41]
Bulhaři BulharskoBulharsko Bulharsko 10.000.000[42][43]
Bělorusové BěloruskoBělorusko Bělorusko 10.000.000[44]

[45]

Chorvati ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko 8.000.000[46][47]
Slováci SlovenskoSlovensko Slovensko 6.940.000[p. 2]
Bosňáci Bosna a HercegovinaBosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina 2.800.000
Slovinci SlovinskoSlovinsko Slovinsko 2.500.000[49]
Makedonci MakedonieMakedonie Makedonie 2.200.000
Černohorci Černá HoraČerná Hora Černá Hora 500.000

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. 36.522 etnických Poláků; 431.000 s dvojí etnickou identitou: Slezané a Poláci, 216.000 Kšubové a Poláci, 224.000 Poláci a jiná identita;[35] odhad 20 mil. Poláků mimo Polsko[36]
  2. 4,353,000 Slováků na Slovensku,[48] zbytek diaspora

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.russkie.org/index.php?module=fullitem&id=4194
  2. http://www.rusichi-center.ru/e/2663163-chechentsyi-trebuyut-snesti-pamyatnik-yuriyu-budano
  3. http://rcultura.ucoz.ru/index/russkie/0-10
  4. http://www.russedina.ru/articul.php?aid=2354&pid=5
  5. The Ukrainian World Congress states that the Ukrainian diaspora makes 20 million: 20mln Ukrainians living abroad
  6. UWC continually and diligently defends the interests of over 20 million Ukrainians [online]. Ucc.ca, 2010-05-25, [cit. 2014-04-04]. [1]. (anglicky) 
  7. a b LEWIS, M. Paul (ed.). Bulgarian [online]. SIL International, 1986–2009, [cit. 2010-03-10]. [2]. (anglicky) 
  8. Magocsi, Paul Robert (1995).  "The Rusyn Question". Political Thought 2-3 (6): 221–231. 
  9. Świat Polonii, witryna Stowarzyszenia Wspólnota Polska: "Polacy za granicą" (Polish people abroad as per summary by Świat Polonii, internet portal of the Polish Association Wspólnota Polska)
  10. 6 712 000 s jednotnou etnickou identitou, 137 000 s vícero etnickým identitami (především 99 000 Čechů a Moravanů, 18 000 Čechů a Slováků, 20 000 Čechů s další etnickou identitou) a 2 642 666 s neuvedenou identitou žijící v ČR (zdroj: sčítání 2011), 30 000 na Slovensku (zdroj: sčítání 2011, 1 534 000 v USA (podle sčítání 2010) a 1 000 s jednotnou etnickou identitou a 2 000 s vícero etnickým identitami (českou a polskou) v Polsku (according to the census 2011)
  11. The number of Slovaks at May the 31st 2012.
  12. 2 million in Poland according to the The Institute for European Studies, Ethnological institute of UW (including 0.82 million as nation according to the census 2011), tens of thousands (including over 21,556 as nation according to the census 2011) in the Czech Republic, 3.6 million in Germany (1950); 2.4 million Silesians in West Germany (1970) according to the national census in Germany. Source: Volkszählung vom 27. Mai 1970" Germany (West). Statistisches Bundesamt. W. Kohlhammer, 1972, OCLC Number: 760396
  13. 521 801 ve sčítání 2011 v Česku a 3 286 ve sčítání 2011 na Slovensku
  14. včetně 16 000 s jedinou etnickou identitou, 216 000 s více etnickými identitami polské a kašubské, 1000 s více etnickými identitami (kašubskou a druhou v Polsku) (according to the census 2011).
  15. "Germany's Sorb Minority Fights to Save Villages From Vattenfall", Bloomberg, 18 December 2007. 
  16. http://www.faqs.org/minorities/Eastern-Europe/Sorbs-of-East-Germany.html
  17. http://www.serbianunity.com/serbianunitycongress/pdf/world_of_serbs/Serbs_Around_the_World_by_Region.pdf
  18. Chairman of Bulgaria's State Agency for Bulgarians Abroad - 3-4 million Bulgarians abroad in 2009 [online]. 2009, [cit. 2011-03-07]. [3]. (anglicky) 
  19. Bulgarian Minister without Portfolio - 4 million Bulgarians outside Bulgaria in 2010 [online]. 2010, [cit. 2011-03-07]. [4]. (anglicky) 
  20. Daphne Winland(2004),"Croatian Diaspora", inMelvin Ember, Carol R. Ember, Ian Skoggard,, 2(illustrated ed.), Springer, p. 76, ISBN 0-306-48321-1, 9780306483219, http://books.google.com/books?id=7QEjPVyd9YMC, "It is estimated that 4.5 million Croatians live outside Croatia (...)" 
  21. Hrvatski Svjetski Kongres, Croatian World Congress, "4.5 million Croats and people of Croatian heritage live outside of the Republic of Croatia and Bosnia and Herzegovina", also quoted here
  22. ZUPANČIČ, Jernej. Ethnic Structure of Slovenia and Slovenes in Neighbouring Countries [PDF]. Association of the Geographic Societies of Slovenia, 2004-August, [cit. 2008-04-10]. [5]. (anglicky) 
  23. Nasevski, Boško; Angelova, Dora. Gerovska, Dragica(1995). Македонски Иселенички Алманах '95. Skopje: Матица на Иселениците на Македонија, 52 & 53. 
  24. Slavic Countries [online]. Worldatlas.com. Dostupné online.  
  25. Náboženství polabských a pobaltských Slovanů – otazníky kolem teokracie. ScienceWorld.cz [online]. . Dostupné online.  
  26. Šedinová, Jiřina: Literatura a jazyk Židů v Českých zemích, v: EUROLITTERARIA & EUROLINGUA 2005, Technická univerzita v Liberci, 2005
  27. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 30.  
  28. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 10.  
  29. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 36.  
  30. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 42.  
  31. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 44.  
  32. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 54.  
  33. Россия и славянские государства в начале XXI века: проблема славянского союза. [online]. Информационно-аналитический Центр, 2009-03-28, [cit. 2017-01-02]. Dostupné online. (rusky) 
  34. a b ШВЫДКОЙ, Михаил. Язык для славянского мира. rg.ru [online]. 2011-11-16 [cit. 2017-01-02]. Dostupné online.  (rusky) 
  35. Przynależność narodowo-etniczna ludności – wyniki spisu ludności i mieszkań 2011 [online]. Główny urząd statystyczny, Departament Badań Demograficznych i Rynku Pracy, 2013-01-29, [cit. 2017-01-02]. Dostupné online. (polsky) 
  36. Polonia w liczbach [online]. Stowarzyszenie ”Wspólnota Polska”, [cit. 2015-03-10]. Dostupné online. (polsky) 
  37. MAGOCSI, Paul R.. A History of Ukraine: The Land and Its Peoples. [s.l.] : University of Toronto Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4426-1021-7. S. 10. (anglicky)  
  38. BAIRD, Theodore E.; KLEKOWSKI VON KOPPENFELS, Amanda. The Serbian Diaspora and Youth: Cross-Border Ties and Opportunities for Development. [s.l.] : University of Kent at Brussels, červen 2011. Dostupné online. S. 5. (anglicky)  
  39. Serbs around the World by region. [s.l.] : Serbian Unity Congress, 2013. Dostupné online. (anglicky)  
  40. ČTK. V Česku loni přibylo 25 tisíc obyvatel, čtyři pětiny tvořili imigranti. iDNES.cz [online]. 2017-03-21 [cit. 2017-08-26]. Dostupné online.  
  41. STINGL, Tomáš. V cizině už žije každý šestý Čech. Nejčastěji v USA. E15.cz [online]. 2017-01-19 [cit. 2017-08-26]. Dostupné online. ISSN 1213-8991.  
  42. KOLEV, Yordan. Българите извън България 1878 – 1945. [s.l.] : Тангра ТанНакРа, 2005. Dostupné online. S. 18. (bulharsky)  
  43. The Report: Bulgaria 2008. [s.l.] : Oxford Business Group, 2008. Dostupné online. ISBN 978-1-902339-92-4. S. 8. (anglicky)  
  44. The Report: Bulgaria 2008. [s.l.] : Oxford Business Group, 2008. Dostupné online. ISBN 978-1-902339-92-4. S. 8. (anglicky)  
  45. KARATNYCKY, Adrian. Freedom in the World: The Annual Survey of Political Rights and Civil Liberties, 2000–2001. Piscataway, NJ : Transaction Publishers. Dostupné online. ISBN 978-0-7658-0884-4. S. 81. (anglicky)  
  46. WINLAND, Daphne. Encyclopedia of Diasporas: Immigrant and Refugee Cultures Around the World. Volume I: Overviews and Topics; Volume II: Diaspora Communities. Svazek 2. [s.l.] : Springer Science+Business, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-306-48321-9. Kapitola Croatian Diaspora, s. 76. (anglicky)  
  47. Croatian World Congress: About us [online]. Hrvatski Svjetski Kongres, [cit. 2003-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. JUHAŠČÍKOVÁ, Ivana; ŠKÁPIK, Pavol; ŠTUKOVSKÁ, Zuzana. ZÁKLADNÉ ÚDAJE ZO SČÍTANIA OBYVATEĽOV, DOMOV A BYTOV 2011: OBYVATEĽSTVO PODĽA NÁRODNOSTI. [s.l.] : ŠTATISTICKÝ ÚRAD SLOVENSKEJ REPUBLIKY, 2012. Dostupné online. ISBN 978-80-8121-206-2. (slovensky)  
  49. ZUPANČIČ, Jernej. Slovenia: a geographical overview: Ethnic Structure of Slovenia and Slovenes in Neighbouring Countries. [s.l.] : Association of the Geographic Societies of Slovenia, srpen 2004. Dostupné online. ISBN 978-80-8121-206-2. (slovensky)  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5.  
  • CHROPOVSKÝ, Bohuslav. Slované : historický, politický a kulturní vývoj a význam. Praha : Tisková agentura Orbis, 1989. 341 s.  
  • KLANICA, Zdeněk. Počátky slovanského osídlení našich zemí. Praha : Academia, 1986. 259 s.  
  • KLANICA, Zdeněk. Počátky Slovanů. Praha : [s.n.], 2009. 183 s. ISBN 259 978-80-254-5298-1.  
  • KOL. Vznik a počátky Slovanů. Svazek I. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1956. 290 s.  
  • PICKOVÁ, Dana. Počátky slovanských dějin (I. část). Historický obzor, 1997, 8 (9/10), s. 200−207.
  • PICKOVÁ, Dana. Počátky slovanských dějin. (II. část). Historický obzor, 1997, 8 (11/12), s. 246-248. ISSN 1210-6097.
  • PICKOVÁ, Dana. Počátky slovanských dějin. (III.), Postup na východ. Historický obzor, 1998, 9 (5-6), s. 101-104. ISSN 1210-6097.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]