V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Vincenc Lesný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
prof. PhDr. Vincenc Lesný[1]
Vincenc Lesný
Narození 3. dubna 1882
Komárovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 9. dubna 1953 (ve věku 71 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání jazykovědec, pedagog, překladatel a vysokoškolský učitel
Alma mater Univerzita Karlova
Témata sanskrt
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
manželka Milada Lesná-Krausová
Detail plakety Vincence Lesného na rodném domě v Komárovicích

Vincenc Lesný (3. dubna 1882, Komárovice[2]9. dubna 1953, Praha) byl český indolog, překladatel a jedna z nejvýraznějších postav české orientalistiky 1. poloviny 20. století.[3] Byl jedním z prvních členů Československá akademie věd. Překládal hlavně ze sanskrtu, páli, hindštiny a především bengálštiny.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodiče Baltazar Lesný (* 6. ledna 1850, Komárovice) a Viktorie (rozená Šuckerlová) měli dva syny, Vincence a Bedřicha. Otec Baltazar byl posledním lesním hraběcího rodu Pallavicini na jemnickém panství. Mladší Bedřich spáchal za záhadných okolností sebevraždu puškou svého otce v lese. Starší syn Vincenc se narodil v Komárovicích u Moravských Budějovic 3. dubna 1882. Baltazar Lesný měl tři dcery, Marinu, Lojzičku a Pepičku.[4]

Marina se vdala za tesaře Jana Dvořáka. Ten, když dostal městské zakázky v Jemnici, značně se vzmohl, postavil celou čtvrť rodinných domků a měl pak velké hospodářství s pilou, rybníky, les atd. Z jejich pěti dětí dvě zemřely brzy… Lojziččin manžel Blažek padl v první světové válce. Pepina se vdala do Vídně za Josefa Němce. Teta Lojzička a její dvě dcery Eliška a Boženka žily pak u svého strýce z otcovy strany Bohuslava Blažka, faráře v Přibyslavicích, syn Oldřich u tety Mariny a dcera Slávka u dědečka a babičky Viktorie, kteří, když vyvdali dcery, museli prodat hospodářství a měli pak menší usedlost (s hospodou) v blízkých Horkách u Želetavy.

—Ze vzpomínek neurologa prof. MUDr. Ivana Lesného, DrSc.[5]

Vincenc úspěšně absolvoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Měl se stát na přání matky farářem. Místo semináře si po maturitě vybral vojenskou námořní akademii v Pule. Během studentských let si přivydělával jako prefekt ve Strakově akademii, kde sídlilo internátní gymnázium pro českou šlechtu. Studoval na Karlově univerzitě klasickou filologii, sanskrt a staroindickou kulturu. Jeho učitelem byl mimo jiné i Josef Zubatý.[6] Navštěvoval také přednášky v Oxfordu a Bonnu. Když dokončil studia, začal se věnovat dráze učitele. Nejprve na střední škole, poté na vysoké. Hodnosti docenta dosáhl v roce 1917.

V roce 1924 se stal prvním mimořádným profesorem indologie na Karlově univerzitě, o 6 let později byl jmenován profesorem řádným. V roce 1937 se na dva roky ujal vedení tamější filozofické fakulty. Od roku 1945 byl ředitelem Orientálního ústavu v Praze. Založil Indické sdružení a stal se jeho prvním předsedou. Spoluzaložil časopis Nový Orient, který vychází dodnes, a v roce 1952 se stal jedním z prvních členů Československé akademie věd.[7] Zemřel 9. dubna 1953 v Praze.

Jeho manželkou byla česká překladatelka ze skandinávských jazyků a z angličtiny Milada Lesná-Krausová (* 2. prosince 1888). S Miladou Krausovou se seznámil na prázdninách v Jindřichově Hradci, kam jezdil její otec profesor Kraus za svým přítelem advokátem Ledererem a Vincenc Lesný za svými bývalými spolužáky.[8] Vzali se v červenci 1910. Dne 8. listopadu 1914 se rodičům narodil syn Ivan (prof. MUDr. Ivan Lesný, DrSc.)[9]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vincenc Lesný napsal mnoho prací. Jedná se zejména o odborné studie i krátká pojednání o tématech týkajících se Indie. Jedna z prvních větších Lesného prací byla kniha Buddhismus: Buddha a buddhismus pálijského kánonu z roku 1921. V této knize přináší široký, objektivizující pohled na buddhismus. V knize Duch Indie se zabývá dějinami Indie a náboženstvím Indie v dějinném kontextu.

Lesný rovněž hodně překládal. V tomto směru jsou významné jeho překlady indického spisovatele Rabíndranátha Thákura, s nímž se osobně znal a přátelil, a na jehož pozvání opakovaně přednášel v Šántiniketanu v dnešním Západním Bengálsku.[7] Lesného překlady Thákurových děl byly prvními v Evropě, které byly přeloženy přímo z bengálštiny.[10] Zabýval se též vlivem indické filosofie na dílo vybraných českých spisovatelů, s Otokarem Březinou si i dopisoval.[11]

Výběrová bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Buddhismus: Buddha a buddhismus pálijského kánonu, 1921
  • Dnešní Indie, 1924
  • Duch Indie, 1927
  • Indie a Indové: Pouť staletími, 1931
  • Rabíndranáth Thákur: osobnost a dílo, 1937
  • Básnický zápas Otakara Březiny, 1945
  • Buddhismus, 1948

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Poucha, Pavel. Prof. dr. Vincenc Lesný šedesátníkem In: biblio.hiu.cas.cz
  2. Matriční záznam o narození a křtu
  3. Ústav jižní a centrální Asie: Indologický seminář [cit. 2010-04-26]. Dostupné online. 
  4. Ze vzpomínek neurologa prof. MUDr. Ivana Lesného, DrSc., Jemnické listy, leden 2013, s. 29, časopis města Jemnice
  5. Jemnické listy, leden 2013, s. 29, časopis města Jemnice
  6. ZEJDA, Radovan. Vincenc Lesný. In: STŘELÁKOVÁ, Gabriela; HEROT, Pavel. Ve stopách Vincence Lesného. [s.l.]: Vendy, 2002. Dále jen Radovan Zajda (2002). Dostupné online. S. 4.
  7. a b Heslo „Vincenc Lesný“ v encyklopedii KDO BYL KDO: čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. [cit. 2010-04-26]
  8. Ze vzpomínek neurologa prof. MUDr. Ivana Lesného, DrSc., Jemnické listy, leden 2013, s. 29, časopis města Jemnice
  9. Ze vzpomínek neurologa prof. MUDr. Ivana Lesného, DrSc.. Jemnické listy [online]. Obec Jemnice, duben 2007. Dostupné online. 
  10. PREINHAELTEROVÁ, Hana. Višvabháratí - duchovní brána do Indie. In: STŘELÁKOVÁ, Gabriela; HEROT, Pavel. Ve stopách Vincence Lesného. [s.l.]: Vendy, 2002. Dostupné online. S. 15.
  11. Radovan Zajda (2002), str. 7.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]