Vincenc Lesný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
prof. PhDr. Vincenc Lesný[1]
Vincenc Lesný (1882-1953).jpg
Narození3. dubna 1882
Komárovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí9. dubna 1953 (ve věku 71 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povolánípedagog, spisovatel, překladatel
Národnostmoravská
Alma materUniverzita Karlova
Tématasanskrt
OceněníČestné občanství Moravských Budějovic (1938)
Manžel(ka)Milada Krausová-Lesná
DětiIvan Lesný
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Detail plakety Vincence Lesného na rodném domě v Komárovicích

Vincenc Lesný (3. dubna 1882, Komárovice[2]9. dubna 1953, Praha[3]) byl moravský indolog, pedagog, spisovatel, překladatel a jedna z nejvýraznějších postav české orientalistiky 1. poloviny 20. století. Byl jedním z prvních členů Československé akademie věd. Překládal ze sanskrtu, páli, hindštiny a především z bengálštiny.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodiče Baltasar Lesný (6. ledna 1850, Komárovice) a Viktorie (rozená Šuckerlová) měli dva syny, Vincence a Bedřicha a tři dcery, Marinu, Lojzičku a Pepičku.[4] Otec byl posledním lesním hraběcího rodu Pallavicini na jemnickém panství. Mladší syn Bedřich spáchal za záhadných okolností sebevraždu puškou svého otce v lese.

Marina se vdala za tesaře Jana Dvořáka. Ten, když dostal městské zakázky v Jemnici, značně se vzmohl, postavil celou čtvrť rodinných domků a měl pak velké hospodářství s pilou, rybníky, les atd. Z jejich pěti dětí dvě zemřely brzy… Lojziččin manžel Blažek padl v první světové válce. Pepina se vdala do Vídně za Josefa Němce. Teta Lojzička a její dvě dcery Eliška a Boženka žily pak u svého strýce z otcovy strany Bohuslava Blažka, faráře v Přibyslavicích, syn Oldřich u tety Mariny a dcera Slávka u dědečka a babičky Viktorie, kteří, když vyvdali dcery, museli prodat hospodářství a měli pak menší usedlost (s hospodou) v blízkých Horkách u Želetavy.

—Ze vzpomínek neurologa prof. MUDr. Ivana Lesného, DrSc.[5]

Vincenc mezi lety 1888 a 1893 navštěvoval obecné školy v Jemnici a Domamili, mezi lety 1895 a 1901 navštěvoval gymnázium v Jindřichově Hradci.[6] Měl se stát na přání matky farářem. Místo semináře si po maturitě vybral vojenskou námořní akademii v Pule (tu navštěvoval mezi lety 1901 a 1903). Během studentských let si přivydělával jako prefekt ve Strakově akademii, kde sídlilo internátní gymnázium pro českou šlechtu. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy klasickou filologii, sanskrt a staroindickou kulturu (mezi lety 1903–1907). Jeho učitelé byli mj. Josef Zubatý a Moriz Winternitz.[6]

V letech 1907–1924 učil na gymnáziích Praha Křemencova, Mladá Boleslav a Praha-Smíchov, s výjimkou školních roků 1909–1910, kdy si rozšiřoval vědomosti v oboru indologie a novoindických jazyků během studijní dovolené v Oxfordu a Bonnu a 1922–1923, kdy působil v Indii.[7]

V roce 1924 se stal prvním mimořádným profesorem indologie na Karlově univerzitě, o 6 let později byl jmenován profesorem řádným. V roce 1937 se na dva roky ujal vedení filozofické fakulty. Od roku 1945 byl ředitelem Orientálního ústavu v Praze.[3] Založil Indické sdružení a stal se jeho prvním předsedou. Spoluzaložil časopis Nový Orient, který vychází dodnes, a v roce 1952 se stal jedním z prvních členů Československé akademie věd.[8] Zemřel 9. dubna 1953 v Praze. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Jeho manželkou byla česká překladatelka ze skandinávských jazyků a z angličtiny Milada Krausová-Lesná (1889–1961). S Miladou Krausovou se seznámil na prázdninách v Jindřichově Hradci, kam jezdil její otec profesor Kraus za svým přítelem advokátem Ledererem a Vincenc Lesný za svými bývalými spolužáky.[4] Vzali se v 25. července 1910. Dne 8. listopadu 1914 se jim narodil syn Ivan (prof. MUDr. Ivan Lesný, DrSc.)[9]

Roku 1938 obdržel čestné občanství Moravských Budějovic a v roce 1970 mu na rodném domě byla odhalena pamětní deska. V rodném domě je umístěna pamětní síň.[6] V Praze XVI bydlel na adrese Zborovská 66

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vincenc Lesný napsal mnoho prací. Jedná se zejména o odborné studie i krátká pojednání o tématech týkajících se Indie. Jedna z prvních větších Lesného prací byla kniha Buddhismus: Buddha a buddhismus pálijského kánonu z roku 1921. V této knize přináší široký, objektivizující pohled na buddhismus. V knize Duch Indie se zabývá dějinami Indie a náboženstvím Indie v dějinném kontextu.

Lesný rovněž hodně překládal. V tomto směru jsou významné jeho překlady indického spisovatele Rabíndranátha Thákura, s nímž se osobně znal a přátelil, a na jehož pozvání opakovaně přednášel v Šántiniketanu v dnešním Západním Bengálsku.[8] Lesného překlady Thákurových děl byly prvními v Evropě, které byly přeloženy přímo z bengálštiny.[10] Zabýval se též vlivem indické filosofie na dílo vybraných českých spisovatelů, s Otokarem Březinou si i dopisoval.[11]

Spisy[editovat | editovat zdroj]

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Déobálá – Ajódhjá Singh; z hindštiny. Praha: Jan Laichter, 1911
  • Pohádky bengálské a kašmírské – z bengálštiny. Praha: J. Laichter, 1912
  • Ukázky poesie i prosy – Rabíndranáth Thákur; z bengálštiny. Praha: Orientální bibliotéka, 1916
  • Král temné komnaty – Rabindranath Tagore; přeložili František Balej a Vincenc Lesný. Kladno: Jaroslav Šnajdr, 1920
  • Volný tok – Rabíndranáth Thákur (Tagore); z bengálštiny. Kladno: J. Šnajdr, 1924
  • Nalah a Damajantí – ze staroindičtiny. Kladno: J. Šnajdr, 1924
  • Povídka o papouškovi – Rabíndranáth Thákur; ilustroval Abaníndranáth Thákur; z bengálštiny. Praha: Arthur Novák, 1925
  • Črty – Rabíndranáth Tagore; z bengálštiny. Kladno: J. Šnajdr, 1926
  • Indické pohádky – obrázky kreslila Milada Marešová. Praha: Český čtenář, 1927
  • Pradlákova dcera – ze staré bengálštiny. Praha: v. n., 1931
  • Poslední noc – Rabíndranath Thákur; z bengálštiny; a opatřil úvodem. Praha: Máj, 1938
  • Hovory Konfuciovy – přeložili Vincenc Lesný a Jaroslav Průšek. Praha: J. Laichter, 1940
  • Dhammapadam: buddhistická sbírka průpovědí správného života – z jazyka páli. Praha: Symposion, 1947
  • Kulí – Mulk Rádž Ánand; z angličtiny přeložila Růžena Schulzová za spolupráce V. Lesného, V. Pořízky. Praha: Svoboda, 1949
  • Putování ruského kupce Afanasije Nikitina přes tři moře – z ruštiny. Praha: Slovanské nakladatelství, 1951

Jiné[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Poucha, Pavel. Prof. dr. Vincenc Lesný šedesátníkem In: biblio.hiu.cas.cz
  2. Matriky - ACTA PUBLICA. www.mza.cz [online]. [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. 
  3. a b Regionální osobnosti. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 68 s. ISBN 80-85062-01-1. S. 22. 
  4. a b Ze vzpomínek neurologa prof. MUDr. Ivana Lesného, DrSc., Jemnické listy, leden 2013, s. 29, časopis města Jemnice
  5. Jemnické listy, leden 2013, s. 29, časopis města Jemnice
  6. a b c ZEJDA, Radovan. Vincenc Lesný. In: STŘELÁKOVÁ, Gabriela; HEROT, Pavel. Ve stopách Vincence Lesného. [s.l.]: Vendy, 2002. Dále jen Radovan Zajda (2002). Dostupné online. S. 4.
  7. TECHNOLOGI, Akademie věd ČR; e-mail: webmaster@cas cz; Marta Macalkova; macalkova@ssc cas cz; Divize informačních. Vincenc Lesný 3. 4. 1882–9. 4. 1953. Akademický bulletin [online]. [cit. 2022-04-06]. Dostupné online. 
  8. a b Heslo „Vincenc Lesný“ v encyklopedii KDO BYL KDO: čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. [cit. 2010-04-26]
  9. Ze vzpomínek neurologa prof. MUDr. Ivana Lesného, DrSc.. Jemnické listy [online]. Obec Jemnice, duben 2007. Dostupné online. 
  10. PREINHAELTEROVÁ, Hana. Višvabháratí – duchovní brána do Indie. In: STŘELÁKOVÁ, Gabriela; HEROT, Pavel. Ve stopách Vincence Lesného. [s.l.]: Vendy, 2002. Dostupné online. S. 15.
  11. Radovan Zajda (2002), str. 7.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]