Jemnice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o městě na Vysočině. Další významy jsou uvedeny na stránce Jemnice (rozcestník).
Jemnice

Kostel sv. Stanislava
Znak obce JemniceVlajka obce Jemnice
znakvlajka
Lokalita
Status město
LAU (obec) CZ0634 590789
Kraj (NUTS 3) Vysočina (CZ063)
Okres (LAU 1) Třebíč (CZ0634)
Obec s rozšířenou působností Moravské Budějovice
Pověřená obec Jemnice
Historická země Morava
Katastrální výměra 32,42 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 4 075 (2017)[1] (e)
Nadmořská výška 470 m n. m.
PSČ 675 31
Zákl. sídelní jednotky 3
Části obce 3
Katastrální území 3
Adresa městského úřadu Městský úřad Jemnice
Husova 103
675 31 Jemnice
Starosta Ing. Miloslav Nevěčný
Oficiální web: www.mesto-jemnice.cz
Email: info@mesto-jemnice.cz
Jemnice
Red pog.svg
Jemnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jemnice (německy Jamnitz[2]) je městem ležícím v okrese Třebíč, kraj Vysočina, jihozápadně od města Třebíče. Nadmořská výška obce je 470 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Moravské Budějovice.

První zmínky o Jemnici jsou již z roku 1227.[3] Historické jádro města je městskou památkovou zónou. V roce 2013 schválilo Ministerstvo kultury zápis jádra jemnické historické slavnosti Barchan («Běh o barchan») na „Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR”.[4]

Název[editovat | editovat zdroj]

Název města Jemnice (Jamnic, Gemeniz, Gemnyc, Jamnice) poukazuje na jeho hornickou tradici, sídlo „jamníků“ (horníků) či místo, kde se dolovalo (Jamnice, Jemnice, Jemnička, Jemniště i Jámy), tedy „Jamné místo”. Původ pomístního jména „jáma” najdeme v zaniklém německém apelativu „Gruba” (z něm. Grube = jáma).[5][6] Zatímco v historických pramenech uváděná těžba zlata je v Jemnici založena pouze na falzu, stříbro se u Jemnice skutečně dolovalo a starší románská osada Podolí s kostelem zasvěceným sv. Jakubu, tehdejšímu patronu havířů, bývala hornickou osadou.[7]

Polní tratě[editovat | editovat zdroj]

Mapování z roku 1824 uvádí polní tratě: Bažantnice, Smrček, Za Šibenicí (Nad Šibenicí), Pod Smrčkem, V Dílech za cihelnou, Za cihelnou, Wleží Hora (Rovný Hory), Padielky k Loučce, U Havířských jam, Díle k Stráži, Druhý Díle k Stráži, Swiceník, V Jemničkách, Na Jemničkách (Gemnickach), Theinitzer Mühle, U Denyse (Denyze), Nad Sádky, Díle k Podolí, Na Strážnych rybníčkách, Nad Landowy, Za zahradou, Podolý, Nad Rasovnou, Kopaniny, Jaborer Berg, Předlisech (Na Předlišku), Jaworny Kopec, Berg nebo Rothen Mühl, Leithen nebo Rothen Teichl (Nivky za Červenym rybníčkem), Kundalka Leithen, Wawara Wald, Za Červeným rybníčkem, Obern Zlabe, Moderazky Koppetz, Za Svatým Vítem, Za panskou zahradou, Díle u Police, Druhé Díly u Police, Dolní Strachowetz (Strachovec), Horní Strachowetz.[8]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Jemnice (zámek) a Členové rodu Pallavicini na panství Jemnice - Staré Hobzí.

První počátky osady v Podolí jsou spojeny s nedalekým hradem Bítovem, střediskem brněnsko-znojemského údělu, po roce 1101 znojemského údělného knížectví a nakonec vydělené bítovské provincie, z kterého byla od 12. století řízena kolonizace dosud téměř neosídlených lesů Českomoravské vrchoviny.[pozn. 1] Poprvé je město Jemnice zmíněno v písemných pramenech roku 1227, kdy Přemysl Otakar I. pověřil správce bítovské provincie Petra prodejem lovětínského újezdu louckému klášteru. V 90. letech 13. století postoupil český král Václav II. hrad Bítov Raimundovi z Lichtenburka, který jej získal v roce 1307 od Jindřicha Korutanského do svobodného dědictví. Jeho správní úlohu pak přebral zeměpanský hrad v Jemnici. První písemná zmínka v zemských deskách (Liber domini Erhardi de Cunstat primus) o jemnické provincii pochází z roku 1348, kdy jsou ve výčtu přísedících u zemského soudu v Brně uvedeni znojemští a jemničtí úředníci (Snoymensis et Jempnicensis beneficiarijs).[9]

Lokalita Podolí[editovat | editovat zdroj]

Skica románského dvorce v Podolí kolem roku 1130 (autor Adam Frantisek, varianta 1)

Na základě archeologického průzkumu z roku 1995, který byl prováděn v lokalitě současného zámku, se pravděpodobně původní knížecí dvorec nacházel na pravém břehu řeky Želetavky, v lokalitě u kostela sv. Jakuba Většího. Ve 13. století za vlády Přemysla Otakara II. pak došlo k přeložení osady na strmý ostroh na levém břehu řeky. Z románské rotundy neznámého svěcení se zachovala jen její kamenná věž, sloužící dlouhá století jako zvonička kostela.

Někteří starší historikové a vlastivědní pracovníci (zejména vídeňský profesor Augusta Prokopa, Dr. J. L. Červinka a Ing. K. Bakeš) zastávali názor, že loď stávajícího kostela sv. Jakuba a tato románská věž jsou zbytky bývalého knížecího dvorce z 11.12. století. Podle nich se měl v místě kostela sv. Jakuba nacházet knížecí palác, postavený kolem roku 1100 královnou vdovou Svatavou Polskou,[pozn. 2] která zde měla prožít část svého života a odtud usmiřovat své znepřátelené příbuzné, po ní pak i někteří její synové, vnuci a další Přemyslovci (např. Jaromír Jemnický, syn Bořivoje II. a Helbirgy Babenberské, Děpolt I. či Svatopluk Jemnický).

Uvedená tvrzení opírali o některé dochované stavební prvky, jako je třeba tvar původní zdi a způsob spojení paláce a kostela do jednoho celku, kdy zeď zůstala zachována jako opětný pilíř později přistavěné presbytáře, z oblého tvaru zakončení zdiva v dolní části válcové věže, které kopírovalo kruhovou stavbu, nebo o archeologickým průzkumem potvrzenou skutečnost, že rotunda měla proporce odpovídající typu velkomoravských kostelů. Románský dvorec tak podle nich nebyl vystavěn jako celek na zelené louce, ale válcová věž na západní straně a palác na straně jižní byly přistavěny k již existující rotundě. Z faktu, že válcová věž byla v horní části opatřena ochozem, se usuzuje na její obranný charakter.

Nejvýznamnější stavební úpravy kostela sv. Jakuba proběhly na počátku 16. století a dotýkaly se nejen samotného kostela, ale i jeho okolí. Například na východní straně byla postavena nová opěrná zeď, čímž došlo k rozšíření celého prostoru a bylo možné postavit nové (gotické) kněžiště. Jeho žebrová klenba má hvězdicový tvar a plochy klenebních polí vyplňují malby datované rokem 1515. O tři roky později bylo k severní straně kněžiště umístěno kamenné sanktuárium. K zaklenutí kostelní lodi a vestavění kruchty došlo až po požáru v roce 1832; do té doby měla loď plochý trámový strop.

Kostel sv. Jakuba v Podolí sloužil jako farní až do roku 1658, kdy byla fara přenesena do města a úlohu farního kostela převzal kostel sv. Stanislava. Samostatná obec Podolí měla svého rychtáře, který skládal účty jemnické vrchnosti, samosprávu a vlastní rozpočet si podrželo až do roku 1921, kdy došlo ke sloučení.[10][pozn. 3] Podolské posvícení se slavívalo v den zasvěcení kostela, tj. na sv. Bartoloměje.

Královské město[editovat | editovat zdroj]

Románská věž Podolí (stav kolem roku 2000)

Založení hradu je připisováno Přemyslu Otakaru II., jeho dokončení pak Václavu II. Samotné město, přeložené na výběžek náhorní planiny na protějším břehu Želetavky, prošlo do této doby zakládající fází a k jeho úplnému zformování s hlavní opevňovací hradbou přikročil Jan Lucemburský. Na počátku 14. století získali páni z Lichtenburka do dědičné lenní držby hrad Bítov a provinční správu převzal jemnický hrad. Město Jemnice se tak stalo hospodářským centrem provincie.

Jemnici s prostorným tržištěm chránil na východní straně hrad se třemi nárožními věžemi, na němž byli koncem 13. století zmiňováni purkrabí, v roce 1295 Tymo (purcrauius de Gemnicz) a roku 1298 Jan z Benešova, předek pánů z Bučovic. Předhradí se rozprostíralo až k Velké (Horní, východní) bráně, která stála mezi hradem a severovýchodním nárožím městského opevnění. K Velké bráně se sbíhaly cesty od Moravských Budějovic, Znojma a Drosendorfu, od druhé Dolní brány (též Malé) v severozápadním cípu města cesta pokračovala po úbočí dolů k brodu či mostu přes Želetavku do Podolí, odkud se pak větvila ve směru na Staré Hobzí - Slavonice a druhým směrem na Dačice. Vzhledem k tomu, že ve městě chyběl kostel, sloužil kostel sv. Jakuba v Podolí jako farní. Na náměstí zprvu stála kaple, ke které byl v poslední čtvrtině 14. a počátkem 15. století přistavěn filiální kostel sv. Stanislava. Na přelomu 14. a 15. století došlo k zesílení fortifikace. Parkán o šířce 4–10 m obíhaly ještě dva příkopy.

Dolování stříbra se odrazilo u jemnických měšťanů zlepšením jejich majetkové situace, například jemnický rychtář Jindřich vlastnil ves Pálovice (r. 1349), paní Ofka z Jemnice a její syn Adam zboží v Chotěbudicích (r. 1358), rychtářská rodina Mikuláše a Martina (též Martin z Radotic či z hradu Holoubka), pozdějšího mincmistra brněnského, vlastnila většinu osad v okolí Jemnice a z části na Hrotovicku, jemnický měšťan Mikuláš a jeho manželka Strežna ves Hornice, čvrtlán v Lomech, další měšťan Mikuláš, původem ze Slavonic, ves Lomy (r. 1373) a s Heřmanem z Hradce a Ješkem z Němčic ves Hradištko se dvěma poplužími, dvěma mlýny a dvěma rybníky (r. 1379), Hirš (Hirsso, Herso, Herš) z Jemnice (farář ze Stonařova a bratr Filipa z Police[11]) koupil úrok z obilí na mlýně v Cedlicích.[zdroj?]

Během husitských válek se husité pokusili několikrát zmocnit Jemnice, avšak pozice Zikmunda a jeho zetě Albrechta byla za pomoci měst a hradů na jihozápadní Moravě silnější. Za věrné služby pak český král Albrecht II. potvrdil městu roku 1428 všechna dosavadní městská privilegia. Svízelná finanční situace jej v roce 1433 donutila zastavit Jemnici Janu Bítovskému z Lichtenburka. I když město zůstalo královským, takové svobody a hospodářského rozmachu jako za Lucemburků už nenabylo.[zdroj?]

Neustálé spory Arkleba z Boskovic s jemnickými měšťany vyvrcholily roku 1525, kdy Jemnici postoupil Janovi z Perštejna a na Helfštejně, hejtmanu markrabství moravského. Nový majitel městu povolil roku 1529 stavbu městského vodovodu, upravil městské právo vařit pivo a stanovil daň z domu, což pak stvrdil i král Ferdinand I. Za Pernštejnů došlo pravděpodobně k dokončení městského opevnění (linie rondelové fortifikace před hradem s okrouhlým barbakánem Velké brány).[12]

Poddanské město[editovat | editovat zdroj]

V roce 1530 propustil Ferdinand I. Habsburský Jemnici z manství a udělil ji v svobodné dědictví Jindřichovi Meziříčskému z Lomnice.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel města Jemnice[13]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001
Počet obyvatel 2 812 3 136 3 025 3 325 3 484 3 486 3 637 3 522 3 852 3 802 4 011 4 282 4 307
Vývoj počtu obyvatel místní části Jemnice[13]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001
Počet obyvatel 2 386 2 710 2 647 2 913 3 082 3 087 3 253 3 225 3 536 3 515 3 758 4 074 4 095

Části městaMAPA[editovat | editovat zdroj]

Zajímavosti a pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Jemnici.

Svatovítská slavnost (Barchan)[editovat | editovat zdroj]

Jemnice má dvě vzácné památky na své dějiny: sochu, která je lidově označována jako „Kamenná panna“, a svatovítskou slavnost zvanou "Barchan". Je přirozené, že neznámý původ obou památek odedávna zajímal občany města a existují pověsti, které je vysvětlují. Původ „Kamenné panny" klade lidová až k samým základům města Jemnice, původ svatovítské slavnosti „Barchan“ do dob největšího rozkvětu bohatstvím a svobodami kdysi oplývajícího města.[14]

Rodilí občané pod pojmem „svatovítská slavnost Barchan“ dlouho rozuměli slavnost mající dvě části – církevní a světskou. Dopolední část (církevní) se skládala z procesí (pouť) ke kostelíku sv. Víta a slavné mše, odpolední část (světská) z běhu čtyř mládenců oblečených v krojích, na který navazovala zábava a tanec. Pojmenování slavnosti je odvozeno od látky barchet, kterou obdrží vítěz běhu.

První zmínka o slavnosti pochází z roku 1713 a praví se v ní:

„Měšťan Karel Seidl nechtěl vydati prapor barchan pořadatelům slavnosti, protože páni úřadující na radnici přijali k běžení Barchanu pacholky a nikoliv syny jemnických měšťanů, a když mu městský rychtář barchan mocí bral, hájil čest barchanu nahým mečem“

—městská kniha, zápis k 15. červnu 1713

Ze zprávy vyplývá, že v roce 1713 měla slavnost ustálená pravidla a byla tedy slavena již delší dobu. Pravidla se však v průběhu doby měnila a dnes má slavnost jiný průběh než tomu bývalo dříve. Můžeme rozeznat tři hlavní druhy slavnosti. Její nejstarší podobu nám přibližuje následující článek.

Bez účinkování sboru hudebníků a vystoupení ostrostřelců, jak výše uvádí J. S. Menšík, se neobešla poutní mše ani vlastní slavnost. J. S. Menšík se však nezmiňuje o úloze, kterou měli po obědě, kdy se společně sešli na náměstí před domem starosty, hudba zahrála, ostrostřelci vypálili z pušek tři salvy, načeš všichni přešli k domu dalšího radního. Tam hudba opět zahrála, ale byla vypálena jen jedna salva. Když obešli všechny radní zakončili své účinkování před radnicí. Tam vyčkali příchodu radních, měšťanů a jejich hostů, aby se pak společně odebrali k cíli běhu. Vystupování ostrostřelců při slavnosti bylo později zaměňováno s tzv. „střílením k ptáku“, které mělo jiný charakter; šlo vlastně o střeleckou soutěž, kde střelci před diváky (publikem) předváděli své střelecké umění.

Když koncem 19. století přešlo vedení radnice z německých do českých rukou změnil se i průběh odpolední části slavnosti. Z popudu učitele Hosáka, za přispění horlivých pomocníků učitele Lisovského a syna obchodníka Antonína Procházky a za finanční podpory místních obchodníků byl scénář slavnosti přepracován a slavnost v novém provedení připravena a poprvé provedena v roce 1902. Hlavní změna spočívala v tom, že se její součástí stal „královský“ průvod. Podle pamětníka měla slavnost zhruba následující průběh.

Po skončení odpoledního požehnání vyjel z nádvoří školy plošný vůz tažený koňmi, který byl ověšený národními prapory, chvojím a květinami. Uprostřed vozu na trůnu seděla „královna“ a kolem ní byla skupina asi 15 dívek a pážat. Kolem vozu kráčelo několik zbrojnošů a před vozem jeli na koních dva panoši. Všichni byli v malebných historických krojích. Za naprostého ticha udiveného obecenstva projel průvod náměstím a ubíral k radnici, kde se zařadil za čekajícího praporníka s praporem Barchan, sbor hudebníků a ostrostřelce. Za vůz se zařadili členové městského zastupitelstva, měšťané, hosté a další diváci. Průvod za doprovodu hudby prošel velkou bránou a jeho čelo se zastavilo u zámeckých zahrad, kde byla postavena tribuna. Zastupitelé a významní hosté zaujali místa na tribuně a pořadatelé uvolnili dráhu pro běžce-posly, kteří již stáli připraveni v místě startu běhu, tedy tam, kde je dnes sokolovna. Cíl běhu byl před tribunou. Běh byl odstartován stejným způsobem jako dříve a stejně tak se běžci po jeho skončení seřadili v cíli za prapor v pořadí, v jakém doběhli. To již trasou běhu směrem k městu projížděla krojovaná skupina jezdců, v jejímž čele jel „král“. Před tribunou se přivítal s „královnou“ a průvod se pak ubíral nazpátek do města. Objel náměstí a jeho čelo zůstalo stát před radnicí, kde byly běžcům předány dary a lidu uspořádána přednáška o původu slavnosti.

Slavnost v tomto provedení, s menší či větší okázalostí, se konala více než 60 roků a lákala diváky z celého dalekého okolí. Hostem byl i prezident T. G. Masaryk; z jeho návštěvy Jemnice se zachoval film. V šedesátých létech minulého století přestal být konán poutní průvod ke kostelu sv. Víta a změnil se i scénář slavnosti. Krojovaný průvod včele s „králem“ a „královnou“ se řadí na Horních Valech, následně prochází městem, chvíli zůstane stát před cílem běhu, kde se k němu po doběhnutí připojí běžci a všichni pak pokračují do areálu sokolovny. Tam je namísto proslovu o původu slavnosti konáno divadelní představení přibližující divákům historii Barchanu. V jeho průběhu jsou běžcům předávány ceny.

Existují dva základní druhy názorů (dvě teorie) na původ slavnosti. V menšině jsou ti, kteří tvrdí, že chybí záznamy o pobytu Elišky a Jana v Jemnici, slavnost nemá historické opodstatnění, vyvinula se z jiné slavnosti známé pod názvem „střílení k ptáku“ a jde svým způsobem o „pouťovou atrakci“. Druzí, a těch je většina, vychází z dochovaného ústního podání a jsou přesvědčeni, že slavnost je připomínkou pobytu královny Elišky v Jemnice, tedy odrazem skutečné historické události. Ti druzí se liší nejen v názorech, kdy Eliška ve městě přebývala, ale také v tom, co je starší, zda slavnost nebo svatovítská pouť.

Válečných tažení, kdy král Jan pobýval na Moravě nebo přes ni s vojskem táhl, bylo několik. V úvahu přicházejí dva termíny. V roce 1312 se Jan vydal na Moravu k pokoření vzpoury mnoha moravských pánů i opavského vévody, v roce 1315 svedl u Holíče bitvu s Matůšem Čákem, který ohrožoval vojenskými vpády východomoravské pomezí.

Josef Stanislav Menšík se ve svém článku odvolává na starodávnou pověst, z níž dovozuje, že slavností se oslavuje památka šťastného příchodu čtyř poslů do města Jemnice, jež vyslal roku 1315 Jan Lucemburský ke své manželce Elišce, která tam přebývala, protože ji král v ten čas měšťanům jamnickým do ochrany hostinské svěřil. Poslové královně přinášeli zprávy o průběhu bitvy a o vítězství, kterého mladý král dobyl nad Matějem hrabětem Trenčanským. Ústřední postavou pověsti je královna Eliška Přemyslovna, která však v té době manžela doprovázet nemohla, protože 20. května 1315 porodila v Praze druhou dceru Jitku.

Na výše uvedený fakt poukázal již František Jech ve své knize Založení a zlatá doba Jemnice. Týž se domnívá se, že Eliška pobývala v Jemnici v roce 1312 a královští poslové ji informují o tom, jak její mladý manžel postupně získává faktickou vládu nad Moravou. Začal obléháním hradu Ungersperku (nyní Sádku), nedaleko Třebíče, který dobyl (červen) a odbojníky tam na místě potrestal. Pak vyvrátil pevný hrad Račice, (19. července); obléhání hradů Sádek a Račice vojsky Jana Lucemburského je zaznamenáno ve Zbraslavské kronice. Úspěšná byla i diplomatická jednání. Např. Mikuláš Opavský mu v Brně (20. července) složil slib věrnosti. Pak se podle F. Jecha král vrací zpět do Prahy. Z pramenů však víme, že král Jan na Moravě pobýval dále, protože ještě v srpnu (29.) potvrzuje brněnským měšťanům privilegia svého předchůdce českého krále Rudolfa Habsburského.

O pobytu královny Elišky na Moravě v roce 1312, okolo svátku Nanebevzetí Páně (v roce 1312 připadal na 4. květen), existuje písemná zpráva. Je uvedena v Kronice zbraslavské. K roku 1312 se v ní připomíná zázrak, který se měl stát v krajině moravské ve městě, které se dodnes jmenuje Ivančice.[p 8] Kronikář v ní uvádí, že „V oné době okolo svátku Nanebevzetí Páně přišla do krajin moravských jasná paní Eliška, královna česká a polská, dcera blahé paměti pana Václava, krále týchž království, prvního zakladatele Zbraslavi, a uslyšela tam z pravdivého vypravování paní abatyše z Oslavany a od četných jiných hodnověrných osob, které byly při té události přítomny, co se slavně stalo s onou spasitelnou svátostí. A proto hned začala z vrozené sobě zbožnosti vřele planouti zbožnou touhou, aby mohla uviděti onu tak spasitelnou a zázračnou hostii.“

Existuje i další nepřímý důkaz o tom, že v Jemnici skutečně být mohla. Při své cestě z Ivančic do Jemnice onemocněla a vyhledala pomoc v jednom mlýnu nedaleko Přístpo; druhá verze pověsti mluví jen o tom, že "kdysi se ve mlýně nechtěně zdržoval jakýsi král či jeho manželka". Tam ji ošetřili, jí a její doprovod na nezbytnou dobu ubytovali a uhostili. V té době v Čechách i na Moravě panovala velká drahota a mlynář v souvislostí s tím musel vynaložit mnoho peněz. Královna ho za odměnu povýšila na svobodníka a mlýn byl od té doby nazýván Královec. Kamenný erb, který nechal mlynář zhotovit a umístit do štítu mlýna a měl budoucím pokolením prokazovat udělení svobody a dokládal pobyt královny ve mlýně, byl odstraněn až po roce 1918. Má to však své "ale", protože první zmínka o svobodném mlýně Královci je již z roku 1303, když mlynář Kaiserich věnoval svůj les /špitálský/ nově založenému klášteru Cisterciáků v Dalešicích.

Tato událost je však významná ještě z jiného důvodu. Je dokladem toho, že královna měla právo udělovat poddaným svobodu a také ho využívala.

Zajímavou zmínku vztahující se ke slavnosti Barchan nacházíme také v historii osady Tři koroptve. K jejím vzniku se váže pověst, podle které král Jan Lucemburský, když táhl s vojskem od Jemnice proti Matyáši Trenčanskému, v prostoru dnešní osady zastřelil tři bělavé koroptve. Králův doprovod viděl v této příhodě dobré znamení pro válečnou výpravu. Později zde byla vystavěna zájezdní hospoda z názvem "U tří koroptví".

Nové poznatky vztahující se k historii slavnosti uvádí v dosud nepublikovaném článku „Slavnost Barchan v Jemnici“ (1971) Ing. Karel Bakeš, místní rodák, znalec středověké historie, historie města i problematiky středověkých rytířských řádů. Uvádí v něm např. že: citace „na počátku 14. stol. se šlechtické tituly nedědily ale získávaly za službu králi, a to na základě prokázané statečnosti a věrnosti; ne každý šlechtic byl rytířem, na každý rytíř byl šlechticem. Povyšování až do stupně Rytíř příslušelo též královně. Rytíři se seskupovali do rytířských řádů, kde platila jiná pravidla. Například komtuři byli voleni. Jan Lucemburský byl členem řádu rytířů Krista (Panny Marie?) a později i jeho hlavou. Proto v jeho doprovodu byli řádoví rytíři, ale i ti, kteří o členství usilovali. Každý kdo se ucházel o přijetí do rytířského řádu byl seznámen (zasvěcen) nejen s podmínkami které musí splnit chce-li se stát rytířem, ale i s vnějšími znaky, které se ke každému stupni vázaly (v dnešní terminologii s hodnostním označením daného stupně). Základní povyšování mělo čtyři stupně. Uchazeč o přijetí do rytířského stavu nosil bílý plášť, páže se prokazoval pestrobarevnou korouhví, znakem štítonoše jsou punčochy a rytířem se stává ten, komu za přítomnosti svědků královna, v případě, že se rozhodla svého práva využít, vloží na hlavu korunu (mohlo jít i o věnec z růží jak ukazuje obraz Růžencová slavnost). Jiný průběh mělo pasování válečníků, nečlenů řádu, na rytíře. V raném středověku mohl rytíře pasovat kterýkoliv jiný rytíř. Později, kdy rytíř = šlechtic, toto právo příslušelo jen králi, který pasovaného lehce udeřil plochou stranou meče na obě ramena, předal mu přilbu, štít, ostruhy a připnul mu pás s mečem jako odznak rytířství".[11]

Autor článku se dále domnívá, že z bezpečnostních důvodů mohl být poslem jen ten, komu král důvěřoval a kterého znala i královna. Je tedy pravděpodobné, že ve všech čtyřech případech šlo o jednoho a toho samého posla a, že slavnost je obrazem toho, co královně příslušelo a co také prováděla, tj. povýšila mladého muže, který v tomto případě plnil úlohu královského posla, na rytíře. Doručit zprávy královně znamenalo projet na koni krajem kde se válčilo desítky či stovky kilometrů, a to ještě čtyřikrát po sobě a v průběhu krátkého časového období. Podle autora to samo o sobě mohlo být považováno za čin dostačující k povýšení na rytíře, protože nešlo o žádné výlety a ke splnění úkolů bylo zapotřebí hodně odvahy, zručnosti i fyzické síly. Ing. Bakeš se tak řadí do skupiny těch, kteří kladou pobyt královny Elišky v Jemnici do roku 1312. Na rozdíl od jiných se domnívá, že Eliška musela ve městě pobývat delší dobu.

Na podporu toho, že slavnost má svůj základ v historické události autor článku uvádí i další argumenty. Například na základě rozboru existující politické situace dospívá k závěru, že po korunovaci na krále byl Jan vlastně králem bez království, protože fakticky ovládal jen okolí Prahy a západní Čechy. Na Moravě byla situace ještě horší protože téměř celá uznávala za krále Fridricha Sličného. Na straně Fridricha byla města Brno, Jihlava i Znojmo, které se na čas stalo jeho sídlem, jeho stoupenci ovládali další města a hrady. Část území opanovali Poláci, kteří se nechtěli vzdát dědictví Violy Těšínské. Jemnice byla jedním z mála královských měst, která se přiklonila na stranu nového krále, či lépe řečeno na stranu královny. Hlavním důvodem zřejmě byly obavy měšťanů z toho, že Rajmund z Lichtenburka na Bítově město obsadí (na čas se tak stalo v roce 1311), přijdou o svobodu, ale také o příjmy plynoucí jim z práva těžit stříbro a zlato. Jemnice v té době byla město malé, ale silně opevněné. Proto se král o bezpečnost své manželky nemusel obávat.

Rozhodnutí poskytnout ochranu a pohostinství královně a jejímu doprovodu se zúročilo až s odstupem času, kdy na základě privilegií udělených králem Janem a jeho synem Karlem město prožilo svou „zlatou dobu“. Stálo tedy zato, aby si měšťané rozhodnutí svých předků připomínali. A aby připomínka byla srozumitelná nejen radním bylo nutné dát ji podobu která zaujme, nejlépe vizuální, a která bude snadno zapamatovatelná. Slavnost Barchan toto splňuje; běh o ceny láká diváky, protože má často dramatický průběh a o vítězi se rozhoduje až v cíli a při předávání cen je vhodná chvíle pronést několik vět vztahujících se k historii města.

Ti, kteří stáli u zrodu slavnosti, neměli o šlechtických způsobech života a řádové symbolice ani ponětí a nedokáží uspokojivě zdůvodnit královniny dary poslům – běžcům. Proto je vysvětlují její chudobou. Ta byla údajně tak velká, že si musela svléknout punčochy z nohou, aby posla mohla obdarovat. Byly zde však i jiné problémy. Prapor nešel vytvořit z barchetového náprsníku, a proto byl nahrazen kusem bílé látky, místo jednoho věnce, aby to lépe vypadalo, jich bylo na prapor umístěno pět, pestrobarevná korouhve byla nahrazena pestrobarevným šátkem. Přesto je zde na první pohled zřejmá shoda královniných darů (podle J. S. Menšík to byl barchetový náprsník, pestrobarevný šátek, punčochy a jeden věnec) se symboly označujícími hodnostní označení rytířských stupňů (podle K. Bakeše to byl bílý plášť, pestrobarevná korouhev, punčochy a jeden věnec). Je spodivem, jak přesné informace dokáže ústní podání děděné z pokolení na pokolení uchovat.

Nyní se pokusím objasnit, jaký byl vztah mezi poutí a slavností. Kostel sv. Víta patřil k františkánskému klášteru, který roku 1455 založili bratři Albrecht, Hynek a Štěpán z Lichtenburka. Roku 1529 se stal novým pánem na Jemnici luterán Jindřich Meziříčský z Lomnice. Téhož roku vydal zákaz kázání v klášterním kostele a netrvalo dlouho a Jemnice se řídila luterským náboženským řádem. Luterskou se stala i její fara. V roce 1546 obyvatelé města klášter napadli a mnichy vyhnali. Důvodem jejich konání byl spor o vodu, kterou bylo město zásobováno z pramene vyvěrajícího v areálu kláštera. Mezi vrchností a městem dál docházelo ke sporům o kostely, které vyřešil až patent císaře Maxmiliána (r. 1560). Podle něj klášterní kostel sv. Víta mohl být využíván ke katolickým bohoslužbám pro zbylé měšťany katolického vyznání. To znamenalo, že z města, ale i z Podolí a odjinud, každou neděli ke kostelíku putovali katolíci na bohoslužbu. Lze předpokládat, že ve svátek patrona kostela na bohoslužbu přicházeli ve větších skupinách či dokonce v procesích (průvodech), aby tak vyjádřili svůj odpor k panujícím poměrům.

Tento stav trval nejméně do roku 1636, kdy Jemnici koupil katolík Fridrich Jankovský z Vlašimi a katolická bohoslužba byla přenesena zpět do města. Přestože již nebylo zapotřebí chodit do kostela sv. Víta, uchovávali občané Jemnice a jejího okolí vzpomínku na časy, kdy jim byl jediným útočištěm, a to tím, že se v neděli po svátku sv. Víta účastnili mše, která se tam konala. Za josefínských reforem byl kostel zrušen jako „nepotřebný polní chrám“. Město nemělo peníze na jeho zakoupení. A tak chrámovou stavbu koupila v dražbě hraběnka Daunová, která ji v roce 1790 městu darovala. To si roku 1791 vyžádalo povolení, aby se v kostele několikrát ročně mohly konat bohoslužby. Kostel se stal místem svatovítské pouti, která sehrála významnou roli i v době národního obrození. Například v roce 1850 zde kázal vlastenecký farář Beneš Metod Kulda, který perem i řečí bojoval za práva českého lidu, a účastníky bohoslužby nabádal k tomu, aby nezapomínali na rodnou řeč. A protože konání slavnosti a konání pouti spadá do stejného časového období, došlo v této době k jejich spojení.

Starobylá výroční slavnost o první neděli po sv. Vítu (15. června) je zaznamenána v několika písemných historických pramenech. Německý časopis pražský Hesperus, 1817, č. 28. podal o této slavnosti obšírný popis i s historickými daty k původu slavnosti, který byl pak městskou radou v Jemnici několikrát česky i německy vydán. Julius Urban rytíř ze Švabenova vylíčil „Slavnost výroční v Jemnici na Moravě" v Čechoslavu, 1831, s. 44 a to podle pověsti, která se udržovala v lidovém podání na sklonku 13. století. Překlad článku v němčině byl vydán v pražském časopise Panorama des Universums, 1837, s. 364. V Klácelových Moravských Novinách 1850, č. 152 uveřejnil neznámý účastník slavnosti téhož roku „Rozjímání na sv. Víta”. O vzniku slavnostního běhu o závod psal také Znaimer Wochenblatt, 1852, č. 43. Tehdejší dosavadní zprávy shrnul Jos. S. Menšík v Lumíru Mikovcově, 1853, s. 544. Jemnická čtenářská Jednota vydávala k svatovítské slavnosti od roku 1849 v Brně u K. Winikera básně historicko-vlastenecké. Česky a německy byl vydán popis slavnosti roku 1857 ve Znojmě. Další příspěvky k Barchanu lze najít u D' Elverta v dějinách Jemnice a další zmínky jsou roztroušeny také v Hormayerově Archivu. Jos. Svátek vylíčil na podkladě lidové slovesnosti svatovítské slavnosti v Besídce pro zábavu a poučení 1880, č. 78.[15] Do dnešních dob se takto dochovala slavnost, která patří k nejstarším běžeckým závodům ve střední Evropě a vedle historické hodnoty má i význam z hlediska sportovního. Běh o Barchan je od 9. prosince 2013 zapsán jako 9. položka na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR.

Kamenná panna[editovat | editovat zdroj]

Kamenná panna

Kamenná panna je druhou „tajemnou památkou“ Jemnice. Jde o figurální reliéf, (poloplastický reliéf) znázorňující ženu s rukama zkříženými na řasnatém oděvu. Je vysoká 88 cm a stáří ani motiv (účel) nejsou známy. V roce 1801 byla „znovuobjevena“ v rumu, když se zřítila část hradební zdi do příkopu Jordán. Následně byla umístěna na vnější stranu zdi Dolní (Malé) brány, protože v té době převládl názor, Kamenná panna je znamením, že „Jemnice je pannou zachovalou, protože nikdy a nikterak od nepřátel dobyta nebyla“.[16]

K této památce se vztahují dvě pověsti. Podle první se jedná o podobiznu bájené zakladatelky města panny Jemné, dcery pohanského knížete, který držel krajinu od pramenů Želetavky hluboko do Rakous a sídlil v Drozdovicích. Na pověst se odvolávají F. Jech i J. S. Menšík, ale poprvé byla zveřejněna až v roce 1998“.[17] Podle této pověsti jsou Drozdovice a Jemnice města sesterská, která v době svého založení si byla podobná jako vejce vejci. Podle druhé pověsti je obrazem pohanské bohyně.

I když se jedná o památku starou, žádný ze znalců umění ani historie se jí nezabýval. F. Jechem byla vyslovena domněnka, že Kamenná panna by mohla připomínat dobu, kdy zde pobývala královská dcera Anežka. Tu otec Přemysl Otakar I. zasnoubil synu císaře Fridricha II. Jindřichovi. Aby nabyla dvorních mravů dal ji k vychování ke dvoru rakouského vévody Leopolda do Vídně. Leopold však přiměl císaře, aby svého syna oženil s jeho dcerou a Anežku v roce 1225 vrátil s potupou otci. Vracel ji nejen s potupou, ale také bez patřičného doprovodu. Jemničtí se princezny, která tudy projížděla, ujali a dali jí doprovod do Prahy. To prý krále ovlivnilo natolik, že když o rok později byla Jemnice a její okolí popleněno Rakušany, v té době bylo zničeno i hradiště v Podolí, kázal „nové město“ obehnat hradbami a měšťanům udělil svobodu. Že tomu tak skutečně bylo nelze ničím doložit.

Kamenný reliéf, pravděpodobně gotického původu, je značně zvětralý. Přesto vykazuje některé shodné znaky, např. způsob zastřižení vlasů nebo řasení oděvu, s kamennou plastikou Ježíše Krista (zhotovena okolo 1250), která pochází z kostela v Předklášteří u Tišnova. Lze se tedy domnívat, že Kamenná panna je přibližně stejného stáří, byla určena pro výzdobu církevní stavby a může znázorňovat donátorku kostela, jak tomu bylo i v jiných případech.[18] Vznik nejstarší části kostela sv. Stanislava na náměstí lze datovat do období na přelom 14. a 15. století a jedna z klenebních konsol jeho kněžiště má tvar lidské postavy. Ale výstavba filiálního kostela na stejném místě, farní byl v Podolí, je pravděpodobná již při stavbě hradeb. Farář J. Wessely ve svém rukopise vztahujícím se k jemnickému kostelu mluví o „staré gotické presbytáři z 13. století“.

V minulosti Jemnice u svého názvu (jména) uváděla "královské, věnné a horní město". Věnná města byla útočištěm českých královen, ale hlavně zdrojem jejich příjmů. Podle L. Konečného byla Jemnice na začátku 13. století v držení královny Konstancie, kterou někteří považují za lokátorku města. Mohla být tedy i donátorkou kostela na náměstí a reliéf by pak mohl znázorňovat královnu Konstancii; později, pravděpodobně v roce 1230, založila v Předlášteří u Tišnova klášter. Při pozdější přestavbě původního kostela (velká přestavba probíhala koncem 16. století) byl reliéf spolu se sutí, a to z neznalosti jeho významu nebo úmyslně, uložen, aby se vyrovnala terénní nerovnost, na vnitřní stranu hradební zdi. Tam se Kamenná panna nacházela až do doby, kdy se zeď zřítila a při odklízení rumu byla nalezena.

Kapistránská lípa[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Kapistránská lípa.

Na severním okraji města vedle kostela sv. Víta, který se dochoval ze zaniklého kláštera, se nachází prastará lípa. Staří stromu se odhaduje na 450 až 550 roků a obvod kmene měří téměř 9 metrů. Její korunu poničil v srpnu 1890 silný vítr[19] a zdálo se, že strom dožije. Pak ale z původního kmene vyrazily omladky a strom začal opět obrůstat. Zbytek kmene byl zpevněn cihlovou výplní a maltou tak dovedně, že i dnes budí dojem věkovitého a mohutného stromu. Dříve byla lípa známá i pod názvem „svatovítská“. Mše svaté při svátku zdejšího patrona sv. Víta se účastnil velký počet věřících a kázání bylo nutné uspořádat mimo nevelký kostel a jediný vhodný prostor byl pod lípou. Tehdy bývala lípa i její okolí ozdobeno chvojím a květinami.

Podle první pověsti lípa dostala název po italském františkánském mnichu Janu Kapistránovi (1386–1456), který pod ní v roce 1451 kázal. Z jeho podnětu byl také v tomto místě postaven v letech 1451-55 františkánský klášter s kostelem sv. Víta. Podle druhé pověsti lípu měli zasadili zdejší mniši, když se město Jemnice v roce 1554 ocitlo v rukách nekatolíků a byli z kláštera vyhnáni. Dříve než se tak stalo prý vykopali několik lip a na znamení protestu je zasadili korunami do země. Jedna z nich se ujala. V poslední době je prezentován blíže nezdůvodněný názor, že lípa byla zasazena a je památkou na pobyt královny Elišky v Jemnici.

Dětský Kalábův domov[editovat | editovat zdroj]

V roce 1940 navrhl do Jemnice dětský domov český architekt Bohuslav Fuchs. Domov byl postaven a dodnes je poměrně zachován zvenku v téměř nezměněném stavu. Bohuslav Fuchs navrhoval pro Jemnici ještě další stavby.

Židovská čtvrť[editovat | editovat zdroj]

Jemnická židovská čtvrť leží v jihovýchodní části městského centra u zámku – dnes jde o ulici U Templu, Zámeckou a Havlíčkovo náměstí. Dodnes zde stojí 22 z původních 31 domů včetně chederu otevřeného v roce 1812 v ulici U Templu čp. 160 a čp. 27 v Zámecké ulici, což byl původní obecní dům s rabinátem.[20] Ve 30. letech 19. století židovské ghetto vyhořelo. Zdejší synagogu z roku 1649 zbořili nacisté v roce 1942, kdy byli také všichni místní židovští obyvatelé transportováni do Terezína.[21] Jemnická židovská komunita přestala oficiálně existovat v roce 1940.[22] Na místě připomíná synagogu a židovské oběti holokaustu památník instalovaný v roce 2006.[23]

Další pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Bašta v ulici V Zahrádkách

V Jemnici do roku 1970 sídlila lesnická střední škola, při které bylo provozováno arboretum, to bylo později uzavřeno a mezi lety 2015 a 2017 opraveno, otevřeno bylo v roce 2017. V něm bylo ošetřeno 468 stromů a v roce 2017 pak bylo také vysazeno 117 nových stromů. Dojde také ke stržení plotů a většímu otevření parku veřejnosti.[25]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Jaroslav Císař – astronom
  • Carl Borromäus Führich (24. říjen 1865 Jemnice – 30. duben 1959 Vídeň), skladatel. V roce 1877 započal na vídeňské Konzervatoři studovat hru na varhany a hudební teorii u Brucknera, kompozici u Franze Krenna, hru na klavír u Schennera a Sturma. Svoji profesní dráhu odstartoval jako pianista, ale nakonec pracoval přece jen jako varhanář a učitel hudby. Führich působil také ve funkci ředitele sboru v kostele (Maria Treu) a zástupce sborového mistra na vídeňské Akademii zpěvu (Wiener Singakademie). Skládal především chrámovou hudbu, ale také opery a symfonie. 20. listopadu 1920 se stal čestným občanem města Vídně a v roce 1930 obdržel zlaté vyznamenání města Vídně. Je pohřben na Centrálním hřbitově v hrobě 15 H/1/21.[26]
  • Hugo Charlemont (18. březen 1850 Jemnice – 18. březen 1939 Vídeň), malíř a grafik. Syn Matthiase A. Charlemonta. Studoval u E. Peithnera von Lichtenfels na vídeňské Akademii výtvarných umění, u svého bratra Eduarda a u H. Makarta. Rád cestoval do Holandska a do Benátek. Maloval žánrové obrazy, zátiší, interiéry a krajiny.[27]
  • Franz Lippisch (23. leden 1859 Hammerschneidemühle – 1941 Jemnice), německý malíř. Obrazy: Primavera, Herbstlicher Reigen, Jeune femme au drapé dans un sous-bois, Portrait of Hugo Commichav wearing a blue tie, Teichlandschaft, Portrait of woman in pink holding a fan, Durch Erden trübe wandelnde Seele, Der Flösser Tod, ilustrace k Faustovi od Goettheho II, Mephisto und die Sphinx, Faust, Mephisto und Homunculus, [28][29]
  • Karel Bakeš – vlastivědný pracovník, spisovatel, překladatel a stavební inženýr
  • Roman Havelka – malíř, převážně krajinář
  • Ferdinand Heidler starší – starosta Jemnice
  • Friedrich Heidler – rakouský politik
  • Josef Stanislav Menšík – spisovatel a sběratel pohádek
  • Karel Onuca – kněz
  •  Joachim Oppenheim – rabín působící v Jemnické synagoze, narozen v Ivančicích, později také spisovatel
  • Slavomír Pejčoch – spisovatel
  • Rostislav Šamánek – fotbalista hrající za FC Baník Sokolov
  • Jaroslav Šlezinger – sochař
  • Karel Texel – divadelní režisér, dramatik a básník
  • Jakub z Velkého Hlohova – zakladatel kláštera v Jemnici, v Jemnici se nenarodil, nicméně za jeho vedení byl založen františkánský klášter v Jemnici
  • Karel Werner (indolog) – indolog, orientalista, religionista, po roce 1968 emigroval do Londýna

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Pochybnou a v současnosti do oblasti dohadů odkázanou historii Jemnice z dob římských či „Jemnického knížectví” uvedl do života ve svém díle „Mars Moravicus” Tomáš Jan Pěšina z Čechorodu a následně po něm Bohuslav Balbín, J. E. Horký, František Palacký, Adolf Bachmann, Václav Novotný. Význačné postavení Jemnice v polovině 12. století se tradovalo také na základě podvržených listin Antonína Bočka, který jemnický úděl dal do spojitosti s Děpoltem a do moravského diplomatáře vložil falešnou listinu brněnského knížete Spytihněva. Bočkovo falzum přijal August Sedláček, naopak Ladislav Hosák a Gracián Chaloupka se vyslovili k těmto údajům kriticky. In: Vlastivědný věstník moravský, ISSN: 0323-2581, Moravská zemská knihovna, rok 1952, ročník 7, č. 1, s. 1-17
  2. Představu o tom jak sídlo královny Svatavy v Jemnici – Podolí mohlo vypadat si můžeme učinit také z obrazu, který v roce 1880 namaloval Jan Matejko (královna sídlo drží na svých rukách).
  3. Průběh posvícení a zvyky, které v souvislosti s jeho konáním byly po staletí dodržovány, popsal ve své nepublikované práci "Podhorácké pověsti a vyprávění" Ing. Karel Bakeš (Práce je součástí pozůstalosti K. Bakeše).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2017. Praha. 28. dubna 2017. Dostupné online. [cit. 2017-05-04]
  2. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha : Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 160.  
  3. Informace o obci na portal.gov.cz
  4. /www.mkcr.cz - Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky
  5. Karel Oliva: Zaniklá apelativa v současných pomístních jménech. In: Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 5
  6. Franz Ritter von Miklosich: Die slavischen Ortsnamen aus Appellativen, Band 2, Gerold, 1874, s. 34-35
  7. Houzar, Stanislav: 1. Neživá příroda Moravskobudějovicka. In: Geologické, botanické a zoologické zajímavosti Moravskobudějovicka a Jemnicka, 2007
  8. Stabilní katastr: Morava a Slezsko, 2326-2 Podolí (původně Podolly), mapováno 1824, www.archivnimapy.cuzk.cz
  9. Ritter, P.: Die Landtafel des Margrafhumes Mähren. s. 1.
  10. TIC Jemnice
  11. Stanislav Vohryzek: Dějiny panství Stonařov do roku 1530
  12. Gracián Chaloupka: Jemnice do počátku 16. století. In: Vlastivědný věstník moravský, ISSN: 0323-2581, Moravská zemská knihovna, rok vydání 1952, ročník 7, číslo 1, strany: 1-17, 49-57, 97-107.
  13. a b Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Příprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; Křídlo, Josef; Pavlíková, Marie; Růžková, Jiřina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha : Český statistický úřad, 2006. 2 svazky (760 s.) ISBN 80-250-1311-1. S. 588–589.  
  14. František Jech, kniha Založení a zlatá doba Jemnice (vydána 1928)
  15. Národní listy, 14.6.1916, titulní strana
  16. J. S. Menšík, kniha Moravské národní pohádky z okolí jemnického, I. 18 (vydána 1856)
  17. František Kačenka, Ročenka Moravského národního kongresu, str. 377 (vydána 1998)
  18. např. kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory
  19. Jan Gartner, Klášter v Jemnici
  20. Rozkošná, Blanka, Jakubec, Pavel. Židovské památky Čech. 1. vyd. Brno: Era, 2004. 480 s. ISBN 80-86517-64-0
  21. Židovské památky: Kulturní památky: Město Jemnice [online]. mesto-jemnice.cz, [cit. 2012-08-12]. Dostupné online.  
  22. Heřman, Jan. Jewish Cemeteries in Bohemia and Moravia. 1. vyd. Praha: Rada židovských obcí ČSR. Rok vydání neuveden. 104 s.
  23. pamatky.kehilaprag.cz, [cit. 2012-03-03]. Dostupné online.  
  24. Redakce. Jemnický kostel je krajskou památkou roku [online]. Třebíčský deník, rev. 2016-01-30, [cit. 2016-02-29]. Dostupné online.  
  25. ČERNÝ, Kamil. Unikátní park se otevírá veřejnosti. Podívejte se i na video. Třebíčský deník [online]. VLP, 2017-04-19 [cit. 2017-04-20]. Dostupné online.  
  26. WIKI - Wien Geschichte na www.wien.gv.at
  27. Fotografie s popisem na lexikonu www.aeiou.at
  28. Obraz "Der Flösser Tod" na www.lot-tissimo.com
  29. Franz Lippisch v archivu na archive.thulb.uni-jena.de

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]