Husitské války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Husitské války
konflikt: Křížové výpravy
Bitva mezi husity a křižáky, Jenský kodex, 15. století
Bitva mezi husity a křižáky, Jenský kodex, 15. století
trvání: 30. července 141930. května 1434 [pozn. 1]
místo: Střední EvropaSvatá říše římská, obzvláště pak Země Koruny české
výsledek: vítězství husitů, zejména umírněných
strany
husité husitské houfy
(14191420)

husité husitská koalice (14201423)

husité radikální husité
(14231434)

Litevské velkoknížectví Litva

podpora:
Polské království Polská koruna

polsko-husitské tažení k Baltu:
Polské království Polská koruna
Slupské vévodství Slupské vévodství
sirotci sirotčí žoldnéři

Coat of arms of the Holy See (Renaissance shape).svg křížová výprava katolická církev,
křížové výpravy a spojenci:

Svatá říše římská Svatá říše římská

Uherské království Uhersko
Papežský stát Papežský stát
Řád německých
rytířů
Řád německých rytířů Řád německých
rytířů

Maltézský řád Řád rhodských rytířů
Anglické království Anglie
Coat of arms of the Serbian Despotate.svg Srbský despotát
České království čeští žoldnéři
Polské království polští dobrovolníci
Polské království Polská koruna
husité umírnění husité
(utrakvisté) (14231434)


radikální odpadlíci Táboritů:
Pikarti/Neo-adamité

velitelé
Znak Jana Žižky z Trocnova Jan Žižka z Trocnova

husité Prokop Holý
husité Prokop Malý
husité Jan Želivský
husité Jan Čapek ze Sán
husité Diviš Bořek z Miletínka (14201423)
Lichtenburg-Scheibler414ps.jpg Hynek Krušina z Lichtenburka
Erb Pánů z Vřesovic.JPG Jakoubek z Vřesovic
COA Rohac z Dube.png Jan Roháč z Dubé
Bohuslav ze Švamberka (14221425)
CoA Wartenberg.png Čeněk z Vartenberka
Znak Gediminovců Zikmund Korybutovič
Tovačovský z Cimburka.jpg Jan Tovačovský z Cimburka
Kolowrat-Wappen.png Hanuš z Kolovrat
Hrabišici, Kostkové z Postupic, Rýzmburkové.jpg Aleš Vřešťovský z Rýzmburka
husité Chval Řepický z Machovic
husité Jan Pardus z Horky a Vratkova
husité Mikuláš z Husi
husité Ondřej Keřský z Řimovic
husité Petr Zmrzlík ze Svojšína
husité Jan Talafús z Ostrova
husité Kuneš z Bělovic
husité Bedřich ze Strážnice
husité Jan Hvězda z Vícemilic
husité Ojíř z Očedělic
husité Jan Královec
husité Petr Hromádka
husité Mikuláš Sokol
...
spojenci při baltském tažení:
Kingdom of Poland-flag.svg Mikuláš z Michalówa
Kingdom of Poland-flag.svg Sudivoj z Ostrorógu
Grunwald Słupsk i Szczecin.svg Bohuslav IX. Slupský

podpora:
Znak Polského království / Znak Jagellonců Vladislav II.
Znak Polského království Spytek III. z Melsztyna

Císařský znak Zikmunda Lucemburského Zikmund Lucemburský

C o a Martino V.svg Papež Martin V.
Uherské království Pippo z Ozory
Znak Rožmberků Oldřich II. z Rožmberka
Bohuslav ze Švamberka (14191422)
CoA Wartenberg.png Čeněk z Vartenberka
Znak města Boskovice.svg Jan Všembera z Boskovic
Sternberkove 1000.png Petr ze Šternberka
COA Cymburg.jpg Mikeš Divůček z Jemniště
COA Kravare.png Jindřich z Kravař a Plumlova
Kolowrat-Wappen.png Hanuš z Kolovrat
Berkove.png Hynce Ptáček z Pirkštejna
Pflugk-Wappen.jpg Hynčík Pflug z Rabštejna
Znak Maltézského řádu Jindřich z Hradce
Znak Maltézského řádu Ruprecht II. Lubinský
Olomouc diocese.png Jan XII. Železný
Znak Niského knížectvíZnak Vratislavského biskupství Konrád IV. Starší
Ecu parti d'argent et de gueules.svg Přemysl I. Opavský
Znak Kladského hrabství Půta III. z Častolovic
Ludvík Olavský
Znak Minstrberského knížectví Jan Minsterberský
Silesia Inferior COA.svg Jan I. Zaháňský
Wappen Stadt Bautzen weiß.svg Těma z Koldic
Wappen Stadt Bautzen weiß.svg Albrecht z Koldic
Wappen Luckau.svg Hanuš z Polenska
Wappen Landkreis Meissen.svg Fridrich I. Bojovný
Wappen Landkreis Meissen.svg Jindřich z Isenburgu
Wappen Landkreis Meissen.svg Boso z Vitzthumu
Brandenburg Wappen.svg Fridrich I. Braniborský
Blason Jean-Georges IV de Saxe.svg Fridrich II. Saský
Arms of the Palatinate (Palatinate-Bavaria).svg Ludvík III. Falcký
Arms of the Palatinate (Palatinate-Bavaria).svg Jan Falcko-neumarktský
Arms of the Palatinate (Bavaria-Palatinate).svg Jan Bavorský
Arms of Counts of Habsbourg.svg Albrecht II. Rakouský
Coat of arms of the archduchy of Austria.svg Reinprecht z Walsee
CoA Pontifical States 02.svg Giuliano Cesarini
Wappen Erzbistum Trier.pngInsignia Germany Order Teutonic.svg Ota ze Ziegenheimu
Coat of arms of the Serbian Despotate.svg Jan Marothi
Uherské království Stibor II. ze Stibořic
Uherské království Michal Országh
Royal banner of the Kingdom of Bohemia.svg Jan Vircburský
Arms of John Beaufort, 1st Earl of Somerset.svg Jindřich Beaufort
Coat of Arms of Brunswick-Lüneburg.svg Vilém Vítězný
Insignia Germany Order Teutonic.svg Erasmus Fischborn
Teutonic GM Arms.svg Paul z Ruszdorfu
Kingdom of Poland-flag.svg Hińcza z Rohova
Kingdom of Poland-flag.svg Zbyhněv Olešnický
husité Diviš Bořek z Miletínka (14231434)
...

Husitské války bylo období bojů mezi husity a jejich protivníky vedenými králem Zikmundem Lucemburským i mezi husitskými frakcemi navzájem, které probíhaly na českém území v letech 1419 až 1434 a ještě nějakou dobu poté.[pozn. 1] Do českých zemí mimo jiné proti husitům zamířily postupně čtyři křížové výpravy. Počet křížových výprav se někdy uvádí odlišný, když je např. jako třetí křížová výprava uváděno v podstatě neuskutečněné tažení z roku 1422, které mělo zanedbatelný význam. Občas je za třetí křižácké tažení nesprávně označována také výprava Sasů, která byla poražena v bitvě u Ústí roku 1426. (Křížová výprava, vyhlášená papežem proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1466, již do období husitských válek nespadá).

Tento článek se věnuje obranným válkám českých husitů proti křížovým výpravám, tedy proti převážně zahraničnímu nepříteli. Celkový přehled bitev z období husitských válek naleznete v článku Seznam husitských bitev.

Příčiny konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Husitství.

Po smrti krále Václava IV. v roce 1419 měl podle práva nastoupit na trůn jeho nevlastní bratr Zikmund Lucemburský. Rozbouřená situace v Čechách však vedla k tomu, že se většina národa postavila proti Zikmundově nástupu na trůn. Zejména byla Zikmundovi neprávem dávána vina za upálení mistra Jana Husa. Už za probíhajícího kostnického koncilu bylo některými církevními činiteli hlásáno, že Čechy odpadlé od katolické církve je nutno přivést nazpět třeba i násilím. Obvyklou cestou v této době bylo vyhlášení křížové výpravy.

Křížové výpravy[editovat | editovat zdroj]

První křížová výprava proti husitům[editovat | editovat zdroj]

Vozová hradba husitů
Podrobnější informace naleznete v článku První křížová výprava proti husitům.

Byla vyhlášena 1. března 1420 papežem Martinem V. Do jejího čela se postavil uherský a římský král Zikmund Lucemburský. Jeho armáda o síle zhruba 30 000 mužů se ze slezské Vratislavi vydala koncem dubna přes Kladsko do Čech. Křižáci bez boje obsadili Hradec Králové a vstoupili do Kutné Hory - jádra protihusitského odporu v Čechách. Zde král Zikmund tvrdě odmítl poslední pokus Pražanů o smír. Proto Praha požádala o pomoc Tábor a další husitská města mimo jiné Louny, Žatec a Slaný. Oldřich II. z Rožmberka se mezitím pokusil překvapit samotný Tábor, ale jeho vojsko, tvořené převážně rakouskými žoldnéři, bylo 30. května rozehnáno částí táborského vojska, které se rychle navrátilo z Prahy pod vedením hejtmana Mikuláše z Husi. Od června byla Praha obležena Zikmundovými vojsky. Vrchním velitelem byl italský vojevůdce Pippo Spano z Ozory. Rozhodujícím střetnutím se stal 14. července útok křižáků na opevněný vrch Vítkov, který však byl odražen skupinou husitů vedených Janem Žižkou z Trocnova. Po tomto neúspěchu se Zikmundova armáda, znavená letními horky, vyčerpaná špatným zásobováním a znechucená královým nerozhodným postojem prakticky rozešla. Královská pokladna byla značně vyčerpána a tak se zklamaný Zikmund stáhl zpět do Kutné Hory. Ještě před svým odjezdem se však narychlo nechal na Pražském hradě korunovat za českého krále. První křížová výprava do Čech tak skončila nezdarem.

Druhá křížová výprava proti husitům[editovat | editovat zdroj]

Jan Žižka vede vojsko radikálních husitů, Jenský kodex, 15. století
Podrobnější informace naleznete v článku Druhá křížová výprava proti husitům.

Nespokojenost říšské šlechty s vedením první výpravy se snesla právě na hlavu Zikmunda Lucemburského. Křižácké plány pro nové tažení zahrnovaly vpád intervenčních sborů do Čech z několika světových směrů. Zikmund s Uhry, Moravany, Rakušany a Slezany měl směrem ku Praze postupovat z východu, zatímco vojska říšských velmožů měla zemi napadnout ze západu. Hlavní síly z Říše, vedené rýnským falckrabětem Ludvíkem III. a arcibiskupy z Mohuče, Trevíru a Kolína nad Rýnem vpadly 28. srpna 1421 do západních Čech, ale po neúspěšném obléhání Žatce skončila výprava naprostým rozkladem a následoval její útěk zpátky za hranice před postupujícími husitskými posilami. Zikmund Lucemburský táhl se svým vojskem ke Kutné Hoře, kde byl Janem Žižkou na počátku roku 1422 několikrát tvrdě poražen a donucen ustoupit se zbytkem armády zpátky na Moravu. Uherský a římský král Zikmund Lucemburský po této porážce dočasně rezignoval na vývoj událostí v Čechách a obrátil svoji pozornost raději na Uhry, kde sváděl boje proti Turkům. Čeští husité mezitím stabilizují své pozice v zemi a postupně se jejich frakce a polní vojska stávají hlavními mocenskými silami v Čechách.

Výprava na podzim 1422[editovat | editovat zdroj]

Další křížová výprava byla vyhlášena kardinálem Brandou Castiglione na říšském sněmu v Norimberku. Měla za úkol vyprostit z obležení hrad Karlštejn, který se pokoušeli dobýt Pražané vedení litevským knížetem Zikmundem Korybutovičem. Kvůli velmi špatné organizaci však výprava do bojů vůbec nezasáhla a pro svůj malý význam tak mezi křížové výpravy nebývá počítána. Po půlročním obléhání odtáhlo pražské vojsko od Karlštejna bez úspěchu.

Třetí křížová výprava proti husitům[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Třetí křížová výprava proti husitům.

Roku 1427 byla z iniciativy kurfiřta, braniborského markraběte Fridricha Hohenzollerna uspořádána třetí křížová výprava na potlačení kacířů z husitských Čech. Vrchním velitelem se nakonec stal trevírský arcibiskup Ota ze Ziegenheimu. Papež Martin V. určil svým legátem na této výpravě anglického kardinála Henryho Beauforta. Křižácká vojska mohla dohromady čítat až něco kolem 25 000 mužů. Spory ve vedení a neujasněnost strategických cílů však vedly 3. srpna k chaotickému ústupu od obléhaného Stříbra a 4. srpna následně k ostudné porážce od spojených husitských vojsk v bitvě u Tachova. Slezská armáda u Náchoda a rakouská na jižní Moravě pod dojmem této porážky do Čech ani nevyrazily. Husité navíc po ústupu intervenčních sil za hranice obsadili Tachov a oslabili tak katolický vliv v západních Čechách.

Čtvrtá křížová výprava proti husitům[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Čtvrtá křížová výprava proti husitům.

Nic neřešící, neúspěšná, třetí výprava předznamenala poslední, v pořadí již čtvrtou křížovou výpravu do husitských Čech. Její počátek byl stanoven na přelom června a července 1431. Vrchním velitelem se tentokrát stal braniborský markrabě Fridrich. Papežským legátem na výpravě byl kardinál Giuliano Cesarini. Tažení se opozdila o víc než měsíc kvůli rozporům mezi veliteli a 14. srpna bylo zaskočeno rychlým postupem spojených husitských vojsk vedených Prokopem Holým u Domažlic. Často tradovaná věta, že zde křižáci uprchli, jen když zaslechli válečný chorál blížících se husitů, tentokrát není daleko od pravdy. Kališníkům stejně jako u Tachova padla prakticky bez boje do rukou obrovská válečná kořist.

Křížová výprava proti Jiřímu z Poděbrad[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česko-uherské války.

23. prosince 1466 sesadil papež Pavel II. z českého trůnu Jiřího z Poděbrad, kterého označil za husitského kacíře a vyhlásil proti kališníkům v Čechách novou křížovou výpravu. Na jaře roku 1468 vtrhl v čele křižáckých vojsk do českých zemí uherský král Matyáš Korvín, který soupeřil s Jiřím o český trůn. Matyáš Korvín byl 22. července 1469 vojskem Jiřího z Poděbrad obklíčen u Vilémova. Matyáš byl z obklíčení propuštěn na základě slibu, že nebude nadále usilovat o českou korunu, tento slib ovšem později nedodržel. Vzájemné potyčky mezi oběma panovníky trvaly až do smrti Jiřího z Poděbrad 22. března roku 1471.

Důsledky křížových výprav[editovat | editovat zdroj]

Jezdecká socha Jana Žižky na Vítkově

Neúspěchy křížových výprav (především fiaskem končící třetí a čtvrtá) a sílící husitská expanze do okolních zemí (spanilé jízdy) přiměly katolickou Evropu, aby začala s husity hledat diplomatické řešení bezvýchodné situace v českých zemích. O nutnosti s husity vyjednávat přesvědčil papeže kardinál Giuliano Cesarini. Stalo se tak na Basilejském koncilu a po porážce radikálního husitského křídla 30. května 1434 v bitvě u Lipan od spojených katolíků a umírněné části husitů se výsledkem stal kompromis mezi koncilem a husity - Basilejská kompaktáta. Ta byla slavnostně vyhlášena v Jihlavě roku 1436. Zikmund Lucemburský byl poté 14. srpna slavnostně přijat za českého krále. V odporu proti němu nadále pokračovala pouze radikální husitská menšina vedená Janem Roháčem z Dubé. V českých zemích tak vzniknul v Evropě v té době ojedinělý stav dvojí víry, kdy vedle sebe v jedné zemi rovnoprávně žili katolíci s husity.
Tento stav byl změněn poté, co na český trůn dosedl kališník Jiří z Poděbrad. Jiří se v roce 1462 obrátil na papeže, aby Čechům potvrdil basilejská kompaktáta a jmenoval Jana Rokycanu pražským arcibiskupem. Papež Pius II. obojí odmítl a to znamenalo, že se husité opět oficiálně stali kacíři. Následující papež Pavel II. proti Čechám vyhlásil křížovou výpravu do jejíhož čela se postavil Matyáš Korvín usilující o českou korunu. Definitivně náboženské boje v zemi končí až kutnohorským náboženským mírem z roku 1485.

Husitské války v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Pomník Jana Žižky v Táboře

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Všeobecně známé je dílo Aloise Jiráska.

Husitské války se staly tématem také polské husitské trilogie populárních historicko-magických románů Andrzeje Sapkowského Narrenturm (2002), Boží bojovníci (2004), Lux Perpetua (2006).

Film[editovat | editovat zdroj]

Režisér Otakar Vávra natočil v letech 19541956 husitskou trilogii složenou z filmů Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956).
Předtím spatřil světlo světa film Jan Roháč z Dubé (1947) režiséra Vladimíra Borského.

V obrazech[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Přesné vymezení období husitských válek není dost dobře možné. Data v infoboxu se vztahují k První pražské defenestraci, která je někdy považována za počátek husitských válek, a bitvě u Lipan, kde utrakvisticko-katolická aliance porazila radikální husity a ukončila tak období bojů v zemích Koruny české. Za "epilog" husitských válek bývá označováno období 1434-1437 - v tomto pojetí husitské války končí dobytím Sionu Jana Roháče z Dubé.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]