Adamité

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Perzekvovaní adamité v Amsterdamu

Adamité je označení jak pro starověkou gnostickou sektu, tak pro křesťanské heretické hnutí v Nizozemsku (neo-adamity) i radikální část husitů. Všechny tyto proudy spolu souvisí jen málo, navenek se vyznačovaly jen podobnými znaky, jako bylo praktikování nahoty.

Užití slova[editovat | editovat zdroj]

Samotné označení „adamité“ bývá často považováno za obecné označení gnostiků či z gnóze vycházejících herezí. Podobně jako označení „katar“ (kacíř) později znamenalo jakéhokoli heretika, zdá se, že označení adamita znamenalo původně gnostika, později prostě „extrémní“ herezi, jejíž příslušníci se vymykali obecně přijímaným morálním standardům své doby.

Starověcí adamité[editovat | editovat zdroj]

Samotné označení adamité je ale mnohem starší, takto pojmenovaná sekta je zmiňována některými autory (sv. Epifanus ze Salamíny) už v prvním tisíciletí - členové této sekty se scházeli nazí a nazí i četli z Písma[1]. Někdo považuje za nejstarší doloženou komunitu adamitů komunitu karpokratovských gnostiků. Nicméně s určitou nejistotou se lze domnívat, že jejich vyznání patrně vzdáleně vycházelo z díla některého z gnostických autorů prvních staletí po Kristu.

O věrouce adamitů víme velmi málo, jakékoli zmínky o nich pocházejí od jejich kritiků a k tomu z druhé ruky, proto je i velmi obtížné je věrohodně spojit s některou jinou středověkou herezí.

Pozdní vlivy[editovat | editovat zdroj]

Později mohlo ovlivnit i taková hnutí, jako byli valdenští a albigenští (kataři)[zdroj?], nešlo-li dokonce jen o jiné pojmenování stejných náboženských komunit[zdroj?].

Středověcí neo-adamité[editovat | editovat zdroj]

Nizozemští adamité[editovat | editovat zdroj]

Jednalo se o členy heretického hnutí Bratří a sester svobodného ducha.

Čeští adamité[editovat | editovat zdroj]

Původ českých adamitů je také nejasný. Zdá se, že tímto označením bývají kromě výše zmíněné skupiny označováni příslušníci různých skupin valdenských a albigenských heretiků, kteří se v jižních Čechách usadili za relativně tolerantní vlády posledních Přemyslovců v průběhu 13. století. Tito imigranti, svým způsobem běženci, pocházeli nejčastěji z blízkého Rakouska, ale podle některých autorů mezi nimi byly i skupiny (vesnice) z Burgundska a Okcitánie. Do konfliktu s vládní mocí ovšem přišli už před husitskými válkami, rozsáhlé „vymítací“ akce proti nim organizoval už Karel IV., ještě jako zemský správce v době nepřítomnosti svého otce Jana Lucemburského.

Adamité v husitství[editovat | editovat zdroj]

Čeští adamité představovali radikální část husitů. Pro vznik adamitů v husitství hrají významnou roli chiliastická očekávání husitů pojící se s rokem 1420. Po tom, co očekávaný konec světa nenastal, z dobového nadšení pro chiliasmus rychle vystřízlivěla skupina kolem Mikuláše Biskupce, jiní však chiliastický radikalizmus nepřestávali projevovat ani později.

Právě radikální skupina vedená Martinem Húskou (řečeným Loquis – Mluvka) se dále radikalizuje a proměňuje v adamity. Martin Húska (Loquis) jmenovitě popíral přítomnost Krista ve večeři Páně, víno a chléb viděl jako pouhé symboly. V naprostém rozporu s konzervativním křídlem zavedl Loquis na Táboře v roce 1420 namísto eucharistie hody agapé, které se později začínají zvrhávat ve smilstvo (eros), které je pro nevzdělance od křesťanské lásky (agapé) velmi obtížně odlišitelné.

Pikarti postupně vyvolávají odpor umírněného táborského křídla, spojeného s Pražany. Húskova strana pravděpodobně bez násilí odešla v lednu 1421 z Tábora do Příběnic. Martin Húska byl 29. ledna 1421 uvězněn pánem z Jindřichova Hradce a později byl dopraven do Tábora, kde pod nátlakem odvolal své bludy. V komunitě sektářů v Příběnicích se dostává do popředí Petr Kániš. Sektáři se zde během předvelikonočního půstu radikalizují v blasfémiích a dochází k prvním projevům adamitství – k odhazování šatů – ve víře, že šaty jsou jen nadále nepotřebným důsledkem Adamova pádu. Kněží v této době již ustupují do pozadí, adamitské názory se stávají jen snůškou chiliastických blouznění.

Na přelomu března a dubna 1421 táborská obec sektáře rozehnala a vytlačila je z Příběnic. Skupina pikartů si pak zřídila provizorní ležení v lesnatých kopcích na pravém břehu Lužnice.[2] Adamitské hnutí se postupem času odklonilo od původní verze „čisté orgie“ (muži a ženy mezi sebou) a údajně docházelo i k projevům homosexuality.

V dubnu 1421 obořil se Jan Žižka na tyto kacíře. Někteří se rozutíkali, ale 50 sektářů chytili (mezi nimi i Petra Kániše), odvedli je do vsi Klokoty a tam byli upáleni.[3] Šli prý vesele a s úsměvem na smrt, pravíce, že ještě téhož dne budou kralovat s Kristem na nebesích. Dalších 25 sektářů bylo upáleno ještě po Žižkově odchodu.[4] V trávníku návsi v dnešní městské části Tábor-Klokoty se nachází památník husitské netolerance - velký kámen s nápisem Táborští pikarti 1421-1996.

Původní předák pikartů, Martin Húska (Loquis), který odvolal jen pod nátlakem, opustil v červnu 1421 Tábor a pokusil se dostat na Moravu, byl však u Chrudimi zadržen. Protože opět vyznal bludné učení o eucharistii, byl na žádost samého Žižky dne 21. srpna 1421 v Roudnici nad Labem upálen v sudu.

Zbytek rozprášených adamitů se soustředil na ostrově v toku Nežárky mezi Veselím nad Lužnicí a Stráží[1]. Odtud činí výpady do okolí a vypalují Kardašovu Řečici[1]. Tu již jeví známky sekty: prosazovali v mezilidských vztazích duchovní i sexuální čistotu a chodili zásadně nazí, údajně souložili každý s každým. Stačilo k tomu, aby zašli za svým vůdcem Adamem a požádali ho o svolení. Tento Adam se nazýval synem božím. Ve skutečnosti to byl belgický francouzský pikart, kněz Adam Rohan z Pikardie, který si získal důvěru skupiny žen.

Někteří badatelé však soudí, že uvedené zprávy o sexuálních výstřednostech jsou přehnané, např. dle profesora Šmahela se jednalo o nádech volnomyšlenkářství a pohlavní svobody, který u jejich nepřátel budil zdání nové Sodomy.[5]

Tito adamité byli trnem v oku Žižkovi. Ten proto proti nim zasáhl při výpravě proti Soběslavi, shromáždil vojska a vytáhl k adamitskému ostrovu. K rozhodujícímu střetu došlo v říjnu 1421 na Ostrově na Hamru. Ačkoliv se statečně bránili, husitskému vojsku podlehli a 40 jich bylo zajato a zahubeno mečem a ohněm (21. řjna 1421).[6] Poražené sektáře Žižka upálil, ponechán byl údajně jen jeden, aby táborským kněžím vypověděl všechny skutky svých druhů. Tyto tzv. adamitské články pak poslal Žižka do Prahy, aby o nich byli informováni pražští kněží.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c JUKL, Jakub, Jiří. Adamité, Historie a vyhubení husitských naháčů. Praha : Akcent, 2014.  
  2. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., [42] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6. [str. 75.]
  3. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., [42] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6. [str. 76.]
  4. VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. [str. 217.]
  5. PURŠ, Jaroslav, ed. et al. Přehled dějin Československa. Díl I/1: Do roku 1526. Vyd. 1. Praha: Academia, 1980. 645 s. [s. 444.]
  6. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., [42] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6. [str. 101.]
  7. VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. (Tzv. adamitské články jsou otištěny na str. 262–263.)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČORNEJ, Petr: Adamité - tabu 15. i 19. století, in Sex a tabu v české kultuře 19. století, ed. V. Petrbok, Praha 1999, s. 142 - 159
  • ČORNEJ, Petr: Potíže s adamity. Marginalia Historica, 1997, 2, s. 33 - 54
  • ČORNEJ, Petr: Ráj na ostrově aneb prostor pro adamity. Táborský archiv (TA), XIII., 2007, s. 37nn
  • JUKL, Jakub Jiří: Adamité. Historie a vyhubení husitských naháčů, Dokořán, Praha 2014
  • KOLÁŘ, Martin: Adamité v Čechách, in Jihočeský sborník historický (JSH), XXI., 1952

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]