Třetí křížová výprava proti husitům

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Třetí křížová výprava proti husitům
konflikt: Husitské války
Papežský legát Jindřich Beaufort se snaží zastavit prchající križáky po bitvě u Tachova
Papežský legát Jindřich Beaufort se snaží zastavit prchající križáky po bitvě u Tachova
trvání: 29. června14. srpna 1427
místo: západní Čechy
výsledek: odražen pokus křižáků o dobytí Stříbra, výprava poražena u Tachova, obsazení Tachova husity
strany
křižácký prapor sv. Jiří křížová výprava Husitská korouhev.svg husité
velitelé
Wappen Erzbistum Trier.pngInsignia Germany Order Teutonic.svg Ota ze Ziegenheimu
Brandenburg Wappen.svg Fridrich I. Braniborský
Arms of the Electoral Palatinate (Variant 1).svg Jan Falcko-neumarktský
Arms of John Beaufort, 1st Earl of Somerset.svg Henry Beaufort
Husitská korouhev.svg Prokop Holý

síla
kolem 25 000 10 000–16 000 mužů
1 500 jezdců
200 válečných vozů
ztráty
neznámé neznámé

Třetí křížová výprava proti husitům byla vyhlášena papežem Martinem V. a její zahájení bylo stanoveno na 29. června 1427. Vrchním velitelem této výpravy namířené proti husitským Čechám se stal trevírský arcibiskup Ota ze Ziegenheimu. Silné křižácké sbory vtrhly ze západu do Čech a oblehly Stříbro. Jakmile však dorazila zpráva o postupujícím husitském vojsku, ustoupili katolíci k Tachovu, odkud 4. srpna zmateně prchnuli zpět za hranice. Kališníci tak bez vážnějších bojů odrazili v pořadí již třetí křížovou výpravu, která proti nim byla vypravena.

Události předcházející výpravě[editovat | editovat zdroj]

Těžké porážky, které katolíkům zasadili husité vedení geniálním stratégem Prokopem Holým 16. června 1426 u Ústí a 25. března 1427 u Světlé, umožnily husitskou expanzi do okolních zemí. Kališníci po těchto vítězstvích přešli do útoku a začali podnikat tzv. spanilé jízdy, které měli za cíl šíření husitských myšlenek a získávání obživy pro profesionální polní vojska, která se již ve vleklou válkou zpustošených Čechách nemohla nadále uživit.

Přípravy na tažení[editovat | editovat zdroj]

Římský, uherský a český král Zikmund Lucemburský byl zaneprázdněn v jižních Uhrách. Navíc neměl po zkušenostech z první a druhé výpravy zájem na vedení nového tažení a situací v Českých zemích se odmítal zabývat. Iniciativu tedy projevil kurfiřt, braniborský markrabě Fridrich Hohenzollern. Po Říši byly rozesílány manifesty svolávající novou výpravu do kacířských Čech. Oproti předešlým dvěma tažením byli tentokrát ve velkém verbováni také prostí venkované, kterým bylo slibováno získání rytířských poct. Fridrich samozřejmě vyžadoval, aby výpravu oficiálně vyhlásil papež. Martin V. mu vyhověl a novou kruciátu 18. března 1427 bulou Salvatoris omnium skutečně vyhlásil. Za svého legáta na výpravě ustanovil winchesterského biskupa Henryho Beauforta, který byl při té příležitosti jmenován kardinálem.

Průběh výpravy[editovat | editovat zdroj]

Husitský vojevůdce, kněz Prokop Holý
Související informace naleznete také v článku Bitva u Tachova.

29. června byla většina křižáckých vojsk připravena k útoku. V okolí Norimberka se shromáždily armády rýnských falckrabat, bavorských vévodů, vojsko trevírského arcibiskupa Oty ze Ziegenheimu a oddíly řady říšských měst včetně Norimberka. V Chebu vyčkával se svými muži braniborský markrabě Fridrich. Oddíly ze Saska, Hesenska a Durynska byly utábořeny u Freibergu. Křižácký plán zahrnoval také vpád rakouských oddílů Albrechta Habsburského z jihu a útok slezanů a lužičanů ze severovýchodu. Jednalo se také o případné podpoře jihočeského šlechtice Oldřicha z Rožmberka. Podle moderních odhadů mohly mít intervenční sbory spolu s oddíly plzeňského landfrýdu sílu kolem 25 000 mužů. Jako hlavní velitel byl nakonec většinou křižáků uznán trevírský arcibiskup Ota ze Ziegenheimu, avšak neshody ve vrchním velení předznamenaly neslavný konec celé výpravy. Za první cíl si katolíci zvolili dobytí husitské příhraniční pevnosti Stříbra. Markrabě Fridrich naproti tomu neúspěšně prosazoval tažení do středních Čech. Křižáci vtrhli do Čech ve dvou proudech, načež obsadili Žlutice a Mašťov. 23. července bylo obleženo Stříbro, které bránil se svými muži husitský šlechtic Přibík z Klenové. Jakmile se o postupu křižáků dozvěděli husité, vyrazily ze svého shromaždiště od Karlštejna na pomoc Stříbru spojené sbory sirotků, táborů a pražanů. Vrchním kališnickým velitelem byl s velkou pravděpodobností kněz Prokop Holý. 1. srpna dorazili do křižáckého ležení před Stříbrem, které jen stěží odolávalo obrovské přesile oblehatelů, varovné zprávy o postupujícím husitském vojsku. Křižáčtí velitelé proto vyslali proti blížícím se husitům část jízdy a zbytku armády nařídili, aby se připravil k boji. 3. srpna došlo při chaotických přesunech na pozice k zmatku mezi křižáckými sbory a v ležení dokonce vzplálo několik lokálních požárů. Tohoto chaosu využily některé žoldnéřské jednotky neochotné k boji, které začaly bez rozkazu ustupovat zpátky na západ k hranicím. Velkou část zmateně ustupujících katolíků se velitelům podařilo zastavit před Tachovem. 4. srpna se zde pokusil pronést svůj projev před nastoupeným vojskem papežův legát Henry Beaufort, avšak jeho snaha o pozvednutí morálky zbylým křižákům vyšla naprázdno. Nedbajíc na Angličana se většina armády obrátila na ústup a rychle opustila hranice Českého království. Na bojišti tak husité toho dne zastihli již jen opozdilce. Vojsko plzeňského landfrýdu a malá část křižáků se stáhla do Tachova, který husité po velice tvrdém boji 11. srpna obsadili. 14. srpna se pak vzdala také posádka tachovského hradu.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Památník bitvy u Tachova dnes

Husité slavili po zbabělém útěku křižáků další slavné vítězství. Kališníkům navíc padla do rukou obrovská kořist, kterou za sebou bezhlavě ustupující křižáci zanechali. Fiasko celého křižáckého tažení bylo dovršeno ztrátou Tachova, čímž byly husitské pozice v zemi znovu posíleny. Tato křížová výprava, která z pohledu katolíků nic nevyřešila tedy jen předznamenala v pořadí již čtvrtou výpravu, která proběhla o čtyři roky později.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]