Dolní Lužice
| Dolní Lužice Niederlausitz (de) Dolna Łužyca (dsb) Lusatia inferior (la)
| |||||||
Geografie
| |||||||
| Obyvatelstvo | |||||||
| Státní útvar | |||||||
Vznik
|
1076 – získal lénem část území pozdější Horní Lužice a část Dolní Lužice (Východní Marku) český kníže a posléze král Vratislav II.
| ||||||
Zánik
|
|||||||
| Státní útvary a území | |||||||
| |||||||
.svg)
Dolní Lužice (německy Niederlausitz, dolnolužickosrbsky Dolna Łužyca, hornolužickosrbsky Delnja Łužica, polsky Dolne Łużyce, latinsky Lusatia inferior) je historické území, které je od roku 1945 rozděleno mezi Německo a Polsko. Téměř celá německá část Dolní Lužice je součástí spolkové země Braniborsko, zatímco vesnice Geierswalde (lužickosrbsky Lejno), Kromlau (lužickosrbsky Kromola) a město Lauta (lužickosrbsky Łuty) náležejí od roku 1990 k Sasku. Menší polská část je součástí Lubušského vojvodství. Centrem Dolní Lužice je Chotěbuz (německy Cottbus, dolnolužickosrbsky Chóśebuz, hornolužickosrbsky Choćebuz) v dnešním Braniborsku. V letech 1348–1635 byla Dolní Lužice součástí České koruny.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Lužice byla pravděpodobně pojmenována podle starosrbského názvu řeky Lug, což v překladu znamená močál. Do 14. století nebylo užíváno pojmu Dolní Lužice, jednalo se o Markrabství lužické, pro Horní Lužici se užívalo pojmenování Budyšínsko nebo Zhořelecko.[1] V roce 1135 získali Lužici Wettinové, kteří ji drželi do roku 1304. Následně pak do roku 1319 náležela Lužice Askáncům, kteří vlastnili i sousední Braniborsko. Následně Lužici získal nejstarší syn krále Ludvíka IV. Bavora.[1] Braniborský markrabě Ludvík V. odkázal na základě smluv mezi císařem Karlem IV. Dolní Lužici jeho nejstaršímu synovi Václavovi, avšak bylo nutné vykoupit předkupní právo míšeňských markrabat. V roce 1364 Karel IV. vykoupil Dolní Lužici nenávratnou půjčkou 21 000 hřiven stříbra od příbuzného své manželky Anny, Boleslava II. Svídnického.[2] Do roku 1368 vládl v Lužici svídnický kníže. V roce 1370 došlo k inkorporaci Dolní Lužice k České koruně a markrabství se tak stalo z říšského, českým lénem.[1] Nejvyšším správním úředníkem Dolní Lužice byl dolnolužický fojt, který se objevuje v písemných pramenech ve 40. letech 14. století. Úřad fojta byl nejvyšší zemskou soudní instancí.[1]
Národností složení
[editovat | editovat zdroj]V německé části žijí vedle převažujích Němců také menšinoví Lužičtí Srbové. Polská část je po odsunu Němců obývaná Poláky.
Územní rozsah
[editovat | editovat zdroj]Dolní Lužice sousedí na jihu s Horní Lužicí, na východě se Slezskem, na severovýchodě s Lubušskem, na severu a severozápadě s vlastním Braniborskem, na západě s tou částí území bývalé provincie Sasko, která dnes náleží k Braniborsku.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d DUFKOVÁ, Tereza. Korunní země vzdálená a neznámá. Dolní Lužice v politice Václava IV.. Diplomová práce [online]. Karlova univerzita, Filosofická fakulta, 2018-09-05 [cit. 2025-03-14]. Dostupné online.
- ↑ ČAPSKÝ, Martin. Komunikující společenství. Sjednocování politického prostoru pozdně středověkého Slezska. Habilitační práce [online]. Slezská univerzita V Opavě, Filozofická fakulta, 2012 [cit. 2025-0314]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BŘEZINA, Luděk. Dolní Lužice, úřad zemského fojta a stavy na podzim středověku (1458-1490). In: BOBKOVÁ, Lenka. Česká koruna na rozcestí. K dějinám Horní a Dolní Lužice a Dolního Slezska na přelomu středověku a raného novověku (1437-1526). Praha: Casablanca, 2010. ISBN 978-80-87292-10-5. S. 87–105.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dolní Lužice na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Dolní Lužice ve Wikislovníku
