Čtvrtá křížová výprava proti husitům

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Čtvrtá křížová výprava proti husitům
Konflikt: Husitské války
Křižáci prchající před postupujícími husity
Křižáci prchající před postupujícími husity
Trvání: 20. června14. srpna 1431
Místo: západní Čechy
Výsledek: odražen pokus křižáků o dobytí Tachova, výprava poražena u Domažlic
Strany
křižácký prapor sv. Jiří křížová výprava husitská korouhev husité
Velitelé
Brandenburg Wappen.svg Fridrich I. Braniborský
CoA Pontifical States 02.svg Giuliano Cesarini
Husitská korouhev.svg Prokop Holý
znak Litevského velkoknížectví Zikmund Korybutovič

Ztráty
neznámé neznámé

Čtvrtá křížová výprava proti husitům byla poslední křížovou výpravou v první polovině 15. století, jejímž cílem bylo potlačení husitských kacířů v Čechách. Výprava se uskutečnila v létě roku 1431 a v jejím čele stáli braniborský vévoda Fridrich I. Braniborský a kardinál Giuliano Cesarini. Výprava byla zaskočena rychlým postupem spojených husitských vojsk vedených Prokopem Holým a po bitvě u Domažlic 14. srpna se úplně rozpadla. Fiasko tohoto tažení donutilo katolíky k společnému jednání s husity, které proběhlo na Basilejském koncilu.

Události předcházející výpravě[editovat | editovat zdroj]

Ostudná porážka a útěk předešlé křížové výpravy od Tachova v roce 1427 znamenala další posílení husitských pozic v Čechách. Táboři a Sirotci vedení Prokopem Holým podnikali pustošivé spanilé jízdy do okolních zemí, protože je již Čechy zmítané neustálou válkou a dlouho trvající neúrodou nedokázaly nadále uživit. Pokusy o jednání mezi husity a Zikmundem Lucemburským, které proběhly v letech 1429 v Prešpurku a v květnu roku 1431 v Chebu, však skončily nezdarem. Z iniciativy papežského nuncia kardinála Giuliana Cesariniho bylo na léto roku 1431 připraveno nové vojenské tažení proti husitům. Do čela výpravy se vedle kardinála Cesariniho postavil také zástupce Zikmunda Lucemburského v Říši Fridrich Braniborský. Křižáci počítali mimo jiné se zapojením rakouských vojsk Albrechta Habsburského z jihu a Slezanů a Lužičanů ze severu. Intervenční armády měly být připraveny k útoku do Čech na přelomu června a července.

Průběh výpravy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Bitva u Domažlic.
Útěk kardinála Cesariniho

1. srpna vtrhla křižácká vojska ze západu do Čech a směřovala k husity obsazenému Tachovu. Ten byl krátce a neúspěšně obléhán, načež se křižáci 8. srpna hnuli směrem ke katolické Plzni. Avšak poté, co se přední velitelé dozvěděli o postupujících husitských silách, uhnula výprava směrem na jih a začala obléhat Domažlice. Husité spěchali městu na pomoc a po rychlém přesunu zastihli 14. srpna křižáky zcela nepřipravené. Katoličtí žoldáci, kteří nestihli včas zaujmout své bojové pozice, začali chaoticky ustupovat zpátky k hranicím. V zádech prchajícím křižákům mohutně hřměl husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci. Jedinou skupinou, která kladla husitům tvrdý odpor, byli italští žoldnéři z kardinálovy osobní gardy, kteří srdnatě bránili křižáckou vozovou hradbu. Sám kardinál Cesarini uprchnul v přestrojení z bojiště. Kališníci rychle porazili skupinu italských žoldnéřů a rozprášili zbylé ustupující křižáky.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Husité pronásledující křižáky po bitvě u Domažlic

Podobně jako u třetí křížové výpravy padla husitům po rozehnání křižáků do rukou prakticky bez boje obrovská válečná kořist. Důležitější než ona však byl pro kališníky fakt, že tato potupná porážka přesvědčila katolíky o nutnosti přikročení k společnému jednání. Nového papeže Evžena IV. přesvědčil k jednání s kacíři právě kardinál Giuliano Cesarini. Největším husitským úspěchem se tak stalo přizvání kališnických zástupců na chystaný Basilejský koncil, kde měli obhajovat své pozice.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]