Devátá křížová výprava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Devátá křížová výprava
konflikt: Křížové výpravy
{{{alt}}}
Křižákův návrat, romantický obraz K. F. Lessinga představuje prohru křížových výprav do Svaté země
trvání: 12711272
místo: Levanta (Outremer), Blízký východ
výsledek: bezvýsledný, nepříznivý pro křižáky
  • desetileté příměří mezi mamlúky a křižáky
  • mamlúcká flotila zničena
  • postupná ztráta posledních křižáckých držav
strany
křížová výpravakřížová výprava křížová výprava prince Eduarda

samostatné křižácké státy a rytířské řády:

ÍlchanátÍlchanát Ílchanát Mongolské říše se svými vazaly

Mamlúcký sultanátMamlúcký sultanát Mamlúcký sultanát
velitelé
Royal Arms of England.svg Eduard, vévoda gaskoňský
Coat of arms of the Armenian Kingdom of Cilicia.svg Lev II. Arménský
Armoiries Chypre Jérusalem.svg Hugo III. Kyperský
Coat of Arms of Prince Bohémond VI of Antioch.png Bohemund VI.
Arms of the Counts of Luxembourg.svg Jindřich V. Lucemburský
Arms of Pierre Mauclerc.svg Jan II. Bretaňský
Armoiries Montfort-Castres.svg Jan z Montfortu
Blason Othon II de Grandson.svg Ota z Grandsonu
Ílchanát Abaqa Chán
Ílchanát Samagar
Mamlúcký sultanát Bajbars

síla
křížová výprava neznámá
  • 1 000 mužů v Eduardově výpravě

Ílchanát 10 000 mužů, zejména jezdců

Mamlúcký sultanát neznámá
ztráty
neznámé celkem neznámé
  • nazaretská posádka padla
  • 17 galér potopeno
  • 1 500 mrtvých vojáků ve vesnici Qaqun

Devátá křížová výprava v letech 12711272 byla poslední křížovou výpravou do Svaté země. Skončila vítězstvím mamlúků, kteří postupně dobyli a obsadili všechna křižácká území na Blízkém východě.

Prolog[editovat | editovat zdroj]

Roku 1268 byla mamlúky dobyta a zničena Antiochie. V roce 1270 končí osmá křížová výprava, které se přes původní velké plány francouzského krále Ludvíka IX., nepodařilo pomoci muslimy ohroženým křižáckým státům na Blízkém východě. Anglický princ a gaskoňský vévoda Eduard připlouvá k Tunisu příliš pozdě. Angličané, na rozdíl od většiny Francouzů, kteří odplouvali domů, pokračovali ve své cestě na pomoc Jeruzalémskému království, Antiochijskému knížectví a Tripolskému hrabství, které nyní ohrožoval mamlúcký sultán Bajbars. Anglickému princi přislíbil podporu bratr zemřelého francouzského krále Ludvíka, sicilský král Karel I. z Anjou.

Průběh výpravy[editovat | editovat zdroj]

Postup křižáckých vojsk během deváté kruciáty

Výprava přezimovala na Sicílii a v květnu roku 1271 přistala v Akkonu, právě v době, kdy sultán Bajbars obléhal město Tripolis. Spolu s vojskem kyperského krále Huga III. se vůdci rozhodli prorazit mamlúcké obležení Tripolisu. Eduard si byl vědom, že proti přesile muslimů nemá šanci na úspěch a proto dochází k jednání s mongolským chánem Ílchanátu Abaqou. Chán přijímá dohodu o společném útoku proti mamlúkům. Vyslaných 10 000 jezdců vedených vojevůdcem Samagarem obsazuje území na jih od města Aleppa. Mocný protiútok mamlúků však donutí Mongoly, aby se stáhli až za řeku Eufrat. Sultán Bajbars se neúspěšně pokusil s vojskem vylodit na Kypru. Princ Eduard vyburcoval zbylé křižácké rytíře k boji. Vytáhl v čele vojska na jih, rytíři však odmítli bránit nově nabytá území a Eduard se proto stáhl zpět do Akkonu. Princ byl v Akkonu téměř zabit vrahem, kterého vyslal sultán Bajbars. V létě, když již Eduard připravoval novou výpravu, která měla za úkol dobýt Jeruzalém, přichází z Anglie zpráva o smrti krále Jindřicha III. Eduard proto v září roku 1272 opouští Svatou zemi a odplouvá domů do Anglie, kde je korunován králem Eduardem I. Sliboval, že se do Svaté země ještě vrátí, ale politické problémy v Anglii mu to již nedovolily.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Gustave Doré: Princ Eduard při sebeobraně zabijí nájemného vraha

Sultán Bajbars po Eduardově odplutí postupně likvidoval poslední zbytky křižáckých držav. Roku 1289 byl egyptským sultánem Qalawunem dobyt a vypleněn Tripolis. Po šestitýdenním obléhání padl 18. května 1291 samotný Akkon – poslední velká křižácká država na Blízkém východě. Křesťané, kterým se nepodařilo uniknout, byli vyvražděni. Přístavní města byla zbořena a nová centra byla později postavena dál od moře, aby již nemohla sloužit jako základny pro další křesťanskou ofenzívu. Poslední křižácká pevnost v Zámoří na ostrově Ruad padla v září 1303. Latinské državy přetrvaly pouze na Kypru. Dobytím Akkonu v roce 1291 skončilo období křížových výprav do Svaté země, které od vyhlášení první křížové výpravy papežem Urbanem II. v roce 1095 trvalo bezmála 200 let.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. ISBN 978-80-7422-091-3. 
  • WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189-1311. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. 871 s. Dostupné online. (anglicky)