Přeskočit na obsah

Bitva u Nikopole

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bitva u Nikopole
konflikt: Křížové výpravy, osmanská expanze
Jean Colombe: Bitva u Nikopole, miniatura z kroniky Sébastiena Mamerota
Jean Colombe: Bitva u Nikopole, miniatura z kroniky Sébastiena Mamerota
Trvání25. září 1396
MístoNikopol, Osmanská říše
Souřadnice43°42′21″ s. š., 24°53′45″ v. d.
Výsledekrozhodné osmanské vítězství
Strany
Velitelé
Síla
10 000–20 000 celkem
  • Moravské Srbsko 1 500 jezdců
17 000–20 000 celkem
  • Uherské království 6 000–12 000
  • Valašské knížectví ~12 000
  • ~11 000 Francouzů, Angličanů, Burgunďanů
  • ~6 000 Němců
  • ~15 000 ostatních křižáků
Ztráty
výrazné ztráty většina křižáků pobita nebo zajmuta, 3 000 zajatců popraveno
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V bitvě u Nikopole se 25. září 1396 střetli osmanští Turci s křižáckým vojskem tvořeným především Francouzi, Uhry, Chorvaty, Němci, Burgunďany, Bulhary, Benátčany aj. Tažení evropských sil vedených uherským a chorvatským králem Zikmundem Lucemburským, označované někdy jako „nikopolská křížová výprava“, která byla jednou z posledních velkých křížových výprav. V tomto boji drtivě podlehlo turecko-srbskému vojsku osmanského sultána Bájezída I. nedaleko pevnosti Nikopolis na bulharském území. Dosud byli křižáci dlouhodobě zaměstnáni obléháním této pevnosti a o blížících se osmanských oddílech se dozvěděli až na poslední chvíli. Narychlo svolali své nesourodé síly a vyrazili proti postupující turecké armádě.

Schéma bitvy u Nikopole
Bitva u Nikopole

Selhání tohoto podniku ze strany evropských křižáků se přičítá nejednotné taktice jejich společného vojska, zejména francouzským účastníkům, konkrétně se mělo jednat o zbrklost nebo přehnanou horlivost rytířů z Francie, kteří podcenili osmanskou armádu a unáhleně provedli předčasný, sebevražedný výpad proti nepřátelským formacím. Bitva se pak vyvíjela již jen v neprospěch křižácké strany a vedla ke katastrofální porážce. Možným vysvětlením je, že křižáci byli dosud zaměstnáni měsíc trvajícím obléháním pevnosti Nikopolis. Když se dozvěděli o blížícím se Bájezídově vojsku, bylo již příliš pozdě. Turci byli od Nikopole vzdáleni jen několik hodin cesty. Celý křižácký tábor propadl panice. Byla narychlo svolána válečná porada a křižáci se dali do pohybu, ale jejich postup byl nejednotný, ukvapený a místy nekoordinovaný. Rytíři zbrkle zaútočili aniž by měli povědomí o skutečné síle svého protivníka, podcenili tak nepřítele.

Popravování zajatců po bitvě u Nikopole

Pouze malá část křižáků včetně krále Zikmunda Lucemburského se zachránila, většina padla na bojišti a část se octla v tureckém zajetí, kde byli poté popraveni. Znamenalo to také konec nadějí na záchranu skomírající Byzantské říše a balkánských národů, které ani společnými silami nemohly vzdorovat vzrůstající osmanské moci. Po bitvě na Kosově poli (1389) osmanští Turci ovládli většinu Balkánu. Byzanci zůstalo jen samotné město Konstantinopol s blízkým okolím, nyní izolovaným od Evropy. Nikopol, která byla sídelním městem bulharského cara Ivana Šišmana, byla dobyta Turky v roce 1393. Jeho bratr Ivan Stracimir stále ovládal Vidin, ale již jen jako vazal Osmanské říše. Bulharská šlechta stejně jako zbývající vladaři na Balkáně vzhlíželi ke křížové výpravě jako ke své poslední naději na změnu.

Osmanští vojáci v bitvě u Nikopole

Bitva je někdy dávána za příklad selhání vrchního velení a soumrak významu evropského rytířství, protože hlavními viníky neúspěchu měli být rytíři z Francie. Ti se spoléhali na tradiční středověký způsob vedení boje ve stylu přímého útoku těžké jízdy a přesvědčení ve svou převahu, ovšem narazili na dobře organizované osmanské formace, nikoli na roztroušené lehké pěšáky jako v minulých staletích, navíc v té době rostl také význam střelných a palných zbraní na bojišti. Rytíři byli příslušníky evropské šlechty, kteří se celý život zdokonalovali v umění kontaktního boje. Dostávalo se jim nejlepší výzbroje a koní k jízdě, ale na bojišti měli stále ve zvyku bojovat jako jednotlivci, nikoli postupovat organizovaně jako jednotný oddíl. Stále u nich platily ideály rytířství, například vyzdvihování osobní udatnosti v boji. Rytíře hnala kupředu také vidina zisku bohaté kořisti. V případě porážky se rytíři často spoléhali na zajetí a pozdější propuštění za výkupné, protože jako zajatci byli příliš cenní, ovšem takové zásady v případě ne-evropského protivníka neplatily. K boji a blížícímu se nebezpečí tak mohli sebejistí francouzští šlechtici přistupovat i lehkovážně a to se jim stalo osudným.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bitva_u_Nikopole&oldid=26172205“