Bitva na Čudském jezeře

Bitva na Čudském jezeře
	konflikt: Severní křížové výpravy
	Ledová bitva, mozaika metra v Petrohradě, 20. století
Trvání	5. dubna 1242
Místo	Čudské jezero, hranice dnešního Ruska a Estonska
Souřadnice	58°41′ s. š., 27°29′ v. d.
Výsledek	novgorodsko-vladimirské vítězství
Strany
Terra Mariana Livonský řád; Dorpatské biskupství; Dánské Estonsko	Novgorodská republika Pskovská země; Vladimirské knížectví
Velitelé
Hermann z Dorpatu; Andreas von Velven; Knut Estonský;	Alexandr Něvský; Andrej Jaroslavič;
Síla
200–400 nebo 1 800–2 600: pěchota Estonců,; dánští a němečtí rytíři;	400–800 nebo 4 000–7 000: novgorodská domobrana,; ugrofinské kontingenty,; Něvského družina;
Ztráty
Livonská rýmovaná kronika:; „20 mrtvých rytířů a; 6 zajatých rytířů“Novgorodská první kronika:; „400 mrtvých a 50 zajatých Němců, nepočítaně mrtvých Estonců“	neznámé
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva na Čudském jezeře, známá i jako Ledová bitva, bylo ozbrojené střetnutí mezi Novgorodskou republikou a livonskou větví Řádu německých rytířů, které se uskutečnilo 5. dubna 1242 na zamrzlém Čudském jezeře na hranicích dnešního Ruska a Estonska.

Pozadí střetu

Novgorodská republika odolávala v první polovině 13. století tlaku Mongolských Tatarů, ale i silnému Švédsku. Švédsko mělo vždy zájem zejména o východní části Evropy a tak využilo každou šanci na vpád do této oblasti. Tu jim dal papež Řehoř IX., který chtěl pravoslavné křesťany obrátit na katolickou víru.

Vylodění švédského vojska u ústí řeky Něvy v roce 1240 vedlo Novgorodské pány a bojary k tomu, aby povolali do boje knížete Alexandra, který se postavil do čela vojska. Alexander Švédy sice zahnal, ale neporazil. Švédská vojska s potupou uprchla na širé moře.

V Novgorodu slavili vítězství. Alexandr Něvský si však uvědomoval, že Švédové se znovu vrátí, jakmile zmobilizují posily, a proto nabádal novgorodské bojary, aby urychleně posílili obranyschopnost knížectví. Bojaři však o tom nechtěli ani slyšet a začali proti Alexandrovi intrikovat. Alexandr se kvůli tlaku těchto okolností odebral mimo Novgorod.

Alexandrovy obavy se naplnily. Na podzim roku 1240 Řád německých rytířů vpadl na území Novgorodské republiky a obsadil Pskov, Izborsk a Koporje. V roce 1241 vtrhlo na území republiky křižácké vojsko z Livonska. Postup křižáků byl vcelku hladký. Novgoroďané opět povolali dvacetiletého prince Alexandra, kterého jen před časem vyhostili do Perejeslavle. Ten zanedlouho vyrazil se svým vojskem proti křižákům a dobyl Pskov a Koporje zpět. K rozhodující bitvě však došlo až na jaře následujícího roku. Toho roku tažení začalo vítězstvím křižáků nad oddílem Novgoroďanů asi 20 km jižně od města Dorpat (dnes Tartu).

Složení armád

Vojsko křižáků mělo podle starších předpokladů přibližně 2 000 mužů. Většinu z nich tvořili Estonci jako pěchota, kterým veleli dánští a němečtí rytíři. Nejnovější poznatky zejména běloruských historiků, oproštěných od ideologických nánosů 19. a 20. století (národní všeruské vítězství) potvrzují, že se jednalo o drobnou, tehdy zcela běžnou pohraniční potyčku mezi Řádem a pskovsko-novgorodským oddílem s účastí kolem 20 rytířů na každé straně. Jiné závěry, zejména ruských historiků, vycházející z faktu obsazení Pskova Řádem, patrně dobrovolného, aby bylo zabráněno útoku Novgorodu na knížectví. Předpokládají, že se bitvy zúčastnilo na straně Řádu kolem 200 až 400 osob celkem.

Ruské vojsko mělo podle starších odhadů asi 4 000–5 000 mužů, z nichž asi 1 000 bylo příslušníky Alexandrovy a Andrejovy družiny. Zbytek vojska tvořila novgorodská domobrana a ugrofinské kontingenty, možná i oddíl Mongolů. Podle výše zmíněných ruských historiků bojovalo na straně Novgorodu a Pskova jen něco okolo 400–1 000 osob.

Průběh bitvy

Pod vedením knížete-biskupa Hermanna z Dorpatu se řád s pomocí estonských vojsk 5. dubna 1242 setkal s ruským vojskem u úžiny spojující jižní a severní část Čudského jezera.

Alexandr se rozhodl ustoupit, aby mohl vést boj na lepším místě. Sebejisté nepřátelské vojsko ho pronásledovalo přes zamrzlé jezero, kam ho chtěl Alexandr dostat. Zde se začal boj trvající několik hodin, do kterého se později zapojila i obě křídla Alexandrových lučištníků. V té době už byly méně početná rytířská vojska vyčerpána bojem a náročným pohybem po kluzkém ledě. Poté, co byli rytíři vystaveni útoku ruské jízdy a byli zatlačeni vojsky Alexandra hlouběji na ledovou plochu jezera, se jejich řady rozpadly. Mnoho prchajících se utopilo poté, co tenký led nevydržel nápor jejich těžkých rytířských koní a mužů v brnění.

Nicméně Livlendische Reimchronik (německé kroniky té doby jsou nejspolehlivějším pramenem) se o „bitvě“ či „jezeru“ nezmiňuje.

Přehnané popisy bitvy a její okolnosti jsou uměle vytvořeným narativem ovlivněným velkoruským šovinismem a protievropskými tendencemi ve vnitřní ruské politice. Monumentalitu šarvátce dodal Ezenštejnův film. Mýtus bitvy souvisí s faktem, že Alexander Něvský odmítl Západ a raději se podrobil mongolské hordě, která nakonec potvrzovala i jeho v roli knížete. Stal se jejím výběrčím daní a „dozorcem“ ve vztahu k severním a východním ruským knížectvím, které byly ve vazalském vztahu vůči Zlaté hordy. Tím bylo dáno mnohověké trauma Moskovie (moskevké Rusi) ve vztahu k Evropě.

Následky

Porážka Řádu německých rytířů v bitvě na Čudském jezeře zabránila ohrožení Pskova, významného cíle východních křižáckých výprav. Obyvatelé Novgorodu tak byli velmi úspěšní v obraně ruského teritoria, Řád německých rytířů se totiž již o další útoky tímto směrem nepokusil. Velký význam této bitvě přisuzuje zejména ruská historiografie. Alexandr byl pravoslavnou církví v roce 1574 prohlášen za svatého.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bitka na Čudskom jazere na slovenské Wikipedii.

Literatura

PICKOVÁ, Dana. Velké ruské dějiny. I, Od Rusi k moskevskému carství. Praha: Nakladatelství Epocha, 2023.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva na Čudském jezeře na Wikimedia Commons