Šestá křížová výprava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Šestá křížová výprava
konflikt: Křížové výpravy
{{{alt}}}
Císař Friedrich II. spolu s Ludvíkem IV. Durynským na křížové výpravě, mozaika z komnaty ve Wartburgu o životě Alžběty Uherské
trvání: 12281229
místo: Kypr, Palestina
výsledek: úspěšné vyjednání předání Jeruzaléma a dalších území do křižáckých rukou
změny území: Jeruzalém, Nazaret, Sidón, Jaffa a Betlém vráceny křižákům
strany
Svatá říše římská Svatá říše římská
Sicilské království Sicilské království
Insignia Germany Order Teutonic.svg Řád německých rytířů
Anglické království někteří Angličané

podpora:
Cross of the Knights Templar.svg Řád templářů
Early Cross of the Knights Hospitaller.svg Řád johanitů
Armoiries Albret.svg Antiochijské knížectví
Jeruzalémské království Jeruzalémské království (částečně)
Ajjúbovský sultanát Egyptský sultanát Ajjúbovců
Ajjúbovský sultanát Damašský sultanát Ajjúbovců
velitelé
Arms of the Holy Roman Emperor (Hohenstaufen).svg Fridrich II.
Wg salza.gif Heřman ze Salzy
Thuringia armor.svg Ludvík IV. Durynský
Armoiries Montbéliard-Montfaucon.svg Odo z Montbéliardu
Modern Arms of Limburg.svg Jindřich IV. Limburský
BlasonLorraine.svg Matyáš II. Lotrinský
Stemma Filangieri.JPG Richard Filangieri
Arms SeeOfWinchester.svg Petr des Roches
Diocese of Exeter arms.svg Vilém Briwere
Armoiries Lusignan Chypre.svg Jindřich Kyperský
Armoiries Albret.svg Bohemund IV.
Armoiries Ibelin.svg Jan z Ibelinu
Arms of the Kingdom of Jerusalem.svg Waltr III. z Cesareje
Blason Grenier.svg Balian Grenier
Ajjúbovský sultanát al-Kámil
Ajjúbovský sultanát An-Násir Dawúd

Šestá křížová výprava (v němčině známa jako Kreuzzug Friedrichs II., tj. křížová výprava Fridricha II.) bylo vojenské tažení římsko-německého císaře Fridricha II. Štaufského, uskutečněné v letech 12281229. Ke křížové výpravě se císař zavázal již roku 1215, ale do Egypta k páté křížové výpravě se osobně nakonec nedostavil. Vnitropolitické záležitosti a spory s papeži jej zdržovaly na Sicílii, až nakonec roku 1225 přislíbil papeži Honoriu III., že do dvou let vytáhne na Východ.

Německé loďstvo v srpnu 1227 skutečně ze Sicílie vyrazilo, ale Fridrich se kvůli nemoci po cestě zdržel, za což jej Řehoř IX., který Fridricha podezříval, že výpravu chce opět odložit, exkomunikoval. Fridrich papežův verdikt ignoroval a když se uzdravil, pokračoval v cestě do Palestiny. Císařova exkomunikace však měla na výpravu neblahé následky; obrovská německá armáda, která dorazila do Palestiny posléze odmítla následovat exkomunikovaného císaře a rovněž palestinští baroni, templáři a johanité od Fridricha dali ruce pryč. Pouze Řád německých rytířů zůstal stát věrně při císaři.

Fridrichovým protějškem se stal egyptský sultán al-Kámil. Fridrich, který se kvůli exkomunikaci nacházel ve složitém postavení vůči domácím baronům, nechtěl v Palestině vést dlouhou válku a dal přednost diplomacii. Al-Kámil, který měl napjaté vztahy se svými příbuznými, jež vládli Sýrii, byl jednání přístupný. Fridrichovi se nakonec podařilo pro Jeruzalémské království získat rozsáhlá území v palestinském vnitrozemí, včetně samotného Jeruzaléma, kde se Fridrich sám korunoval jeruzalémským králem a desetileté příměří. Jeho úspěchy však nenašly odezvu ani u papeže, ani u křižáckých baronů. Fridrich opustil Palestinu roku 1229 a křižácké Zámoří upadlo do chaosu občanských válek a když vypršelo příměří vyjednané Fridrichem, muslimové rychle galilejské vnitrozemí dobyli zpět, padl i Jeruzalém, jenž křižáci už nikdy nedobyli zpět.

Před výpravou[editovat | editovat zdroj]

Císař Svaté říše Římské Friedrich II. se snažil zúčastnit již předchozí páté křížové výpravy. Účast na ní mu však byla zakázána nejprve papežem Inocentem III. a poté i jeho nástupcem Honoriem III. Oba papežové se báli, že by Friedrich mohl získal příliš mnoho moci. Proto se Friedrich rozhodnul zorganizovat si vlastní křížovou výpravu, i bez povolení papeže. Tato příležitost se mu naskytla poté, co byl roku 1220 korunován císařem a upevnil svou moc v Německu a ve vzpurných italských městech.

Roku 1225 si Friedrich bere za manželku Jolandu Jeruzalémskou (dceru Jana z Briennu a Marie z Montferratu). Svatbou s touto dědičkou jeruzalémského trůnu si nyní na něj mohl císař činit dobře podložený nárok. Chtěl stagnující království zachránit, dobýt Turky držený Jeruzalém a dát se korunovat jeho králem.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Cesta šesté křížové výpravy

Novým papežem se v roce 1227 stal Řehoř IX., Friedrich vyplul z italského Brindisi i se svou armádou do Svaté země, avšak po příjezdu do Akkonu tam jeho výpravu zastihla morová epidemie, a to donutilo císaře k návratu zpět do Itálie. Papež toho rychle využil a prohlásil, že Friedrich zbaběle zanechal křížové výpravy, načež ho exkomunikoval. Císař v Itálii upevnil svou moc, poté ignoroval papeže a i přes jeho protesty vyplul do Sýrie.

Při plavbě se tentokrát zastavil na Kypru, kde došlo k rozporu mezi ním a kyperským šlechticem Janem z Ibelinu. Císař Janovi odebral jeho lenní panství na pevnině – město Bejrút. To Friedrichovi znepřátelilo významný šlechtický rod Ibelinů. V září roku 1228 císař doplul do Akkonu. V hlavním městě království panovaly na nového krále rozdílné názory. Friedrich byl podporován svou armádou a také Řádem německých rytířů působícím v Akkonu. Naopak proti novému vladaři se stavělo duchovenstvo v čele s patriarchou Geraldem z Lausange, jenž měl od papeže svůj postoj jasně přikázaný. A jakmile dorazily zprávy o císařově exkomunikaci, bylo proti němu nakloněno i veřejné mínění prostých obyvatel. Zvláštní bylo postavení templářů a johanitů. Tyto řády sice neposkytovaly Friedrichovi přímou vojenskou pomoc, podporovaly ho však materiálně. Jeruzalémští baroni ho zpočátku nadšeně vítali, avšak poté, co se dozvěděli o jeho zacházení s majetkem Jana z Ibelinu, byli více ostražití a nedůvěřiví.

Císař Fridrich II. (vlevo) a sultán al-Kámil

Císař shromáždil v Akkonu svou armádu. Jeho armáda však byla v porovnání s těmi, které bojovaly v předchozích výpravách, jen pouhou hrstkou. Friedrichovi bylo jasné, že úspěchu může dosáhnout jedině vyjednáváním. Postupem se svým vojskem směrem na jih k Jeruzalému chtěl vyděsit sultána Al-Kámila, který jak doufal, by poté přistoupil na smlouvu, která by křesťanům vydala Jeruzalém a pás pobřeží kolem něj.

Sultán byl tímto jeho troufalým pokusem zaskočen a zastrašen. Navíc byl právě zaměstnán se svým vojskem v Damašku, kde potlačoval vzpouru, proto k smlouvě přistoupil. Smlouva byla podepsána 18. února 1229. Kromě Jeruzaléma padly do Friedrichových rukou také města Jaffa, Sidon, Nazaret a Betlém. Muslimskou podmínkou ve smlouvě bylo, že jim v Jeruzalémě bude ponechána Chrámová hora s mešitou Al-Aksá.

V muslimských rukou zůstaly hrady v Zajordánsku a navíc Jeruzalém měl silně poškozené hradby ještě po minulé křížové výpravě, proto bylo ihned jasné, že po vypršení domluveného příměří svaté město znovu padne do rukou muslimů.

Nicméně 17. března 1229 vjel Friedrich slavnostně do svatého města. Druhého dne se nechal korunovat na krále Jeruzaléma. Jeruzalémský patriarcha Gerald z Lausagne tuto korunovaci okamžitě prohlásil za neplatnou. Jeho syn Konrád II. Jeruzalémský, který se narodil v roce 1228, však již po otci zdědil právoplatný titul.

Důsledky výpravy[editovat | editovat zdroj]

Křižácké státy po šesté křížové výpravě

Šestá křížová výprava byla tedy nad očekávání úspěšná. Bez jakéhokoliv boje padlo křesťanům, i když jen dočasně, do rukou svaté město. Friedrich ukázal, že i bez papežského svolení lze dosáhnout při křížové výpravě úspěchu. Tím značně podlomil jeho autoritu.

Dohodnutý mír trval do roku 1239. Po jeho uplynutí byl Jeruzalém v roce 1244 obsazen chórezmskými oddíly ve službách Turků.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. ISBN 978-80-7422-091-3. 
  • WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189-1311. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. 871 s. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]