Blízký východ

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Blízký východ nebo také Přední východ (arabsky الشرق الأوسط‎‎, hebrejsky המזרח התיכון‎‎ je označení pro oblast východního Středomoří a případně i přilehlých oblastí. Pojem vznikl z evropského pohledu jako protiklad Dálného východu.

Vlivem angličtiny se používá výraz Střední východ (Middle East), označující rozšířenou oblast Blízkého východu a přejímaný i do jiných jazyků. Názvy Blízký, Střední nebo Dálný východ jsou typické příklady etnocentrismu, tj. jsou tvořeny z pohledu určité kultury, v tomto případě evropské. Neutrální název používaný například OSN je jihozápadní Asie.

Blízký východ je oblast zasahující severovýchodní Afriku, jihozápadní Asii a jihovýchodní Evropu, kterou tvoří státy: BahrajnEgypt, Irák, Írán, Izrael, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Kypr, Libanon, Omán, Jemen, Saudská Arábie, Sýrie, Turecko a Spojené arabské emiráty. Tato oblast, kde se setkávají tři kontinenty, je místem, kde vznikly nejstarší lidské civilizace a současně je místem vzniku tří základních světových monoteistických náboženství, kterými jsou judaismuskřesťanství a islám.

Počátky lidské civilizace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Starověký Orient.
Mapa zobrazující země, které jsou běžně označovány za součást Blízkého východu

V údolí velkých řek v oblasti dnešního Blízkého východu vznikly nejstarší lidské civilizace: egyptská v údolí řeky Nil a sumersko-akkadská u soutoku řek Eufrat a Tigris (pro úplnost dál na východ vznikly další jedinečné kultury v údolí řeky Indu, v dnešním Pákistánu, a v Číně na břehu řeky Chuang-che, česky „Žlutá řeka“). Ze všech starobylých kultur, které přežily až do počátku křesťanské doby a udržely si svůj osobitý charakter i původní jazyk, je nejstarší kultura egyptská. Rozlohu Egypta vymezovalo údolí dolního toku a delty řeky Nil. Zde se vyvinula vyspělá civilizace, která přetrvala 2500 let. Nejstarší známá zemědělská společenství vznikla na dolním toku řek Eufrat a Tigris v Mezopotámii. Mezi prvními lidmi, kteří se zde před více než 7000 let usadili, byli Sumerové.

První sumerské obyvatelstvo se objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př.n l. Ve starověku byla Mezopotámie rozdělena na severní Asýrii a jižní Babylonii. Horní část Babylonie se nazývala Akkadská říše a dolní Sumer. Dnes tvoří toto území jižní část Iráku. Sumerové byli národ neznámého původu rasového a jazykového, Akkaďané byli semité. Tato území se stala mimořádně úrodnými, protože stejně jako v Egyptě se lidé naučili regulovat záplavy Nilu, byla i oblast Sumeru a Akkadu propojena přirozenými i umělými kanály.To vše předpokládalo spolupráci lidí a začaly vznikat zpočátku jednotlivé městské státy, které byly silnějšími panovníky spojovány ve větší celky. Významným centrem Mezopotámie se za svého panovníka Chammurapiho (1792-1750 př. n. l.) stal Babylon.

V době, kdy Babylonie dominovala v jižní Mezopotámii, ovládali sever bojovní Asyřané. Nárazníkový stát Asýrie byl zřízen na ochranu proti nájezdům nepřátelských kmenů sídlících v horách na sever a na východ od Babylonie. Království Asyřanů se rozkládalo v údolí horního toku Tigridu v severní části Mezopotámie kolem dnešního Mosulu. Po roce 2000 př.n.l. po sjednocení celé Asýrie začal její tehdejší král pronikat do Sýrie a dál k moři. Kolem roku 1650 př. n. l. se v době války sjednotilo několik malých městských států. Výsledkem byl vznik bohatého a mocného království Chetitů. Chetité vyplenili v roce 1595 př. n. l. Babylonii a postupně obsadili Anatolii, Sýrii i Levantu a ohrozili moc Asyřanů a Egypťanů v této oblasti. Na jejich říši útočily různé kmeny, což postupně vedlo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. k jejich zániku.[1]

Oblast od horního toku Eufratu po Sínajský poloostrov a od Středozemního moře po Arabskou poušť byla označována jako Syropalestina. V minulosti to byla oblast politicky nejednotná, rozdrobená v množství městských státečků, do které zasahovaly sousední velmoci - z jihu Egypt, ze severozápadu Chetité, od východu Asyřané aj. Do příchodu Izraele tvořila Palestina kulturní jednotu se Sýrií, a proto se mluví o Syropalestině. Od počátku 3. tisíciletí př. n. l. pronikali do země semitští přistěhovalci, kteří se na západě označovali jako Kenaanci. Izrael označoval Kenaan zpravidla území na západ od Jordánu. Téměř současně s Izraelem pronikli do Kenaanu spolu s jinými kmeny i Pelištejci. Oblast někdejších pelištejských označil řecký historik Hérodotos, který žil v 5. st. př. n. l., jako "Pelištea" - Palestina.[2] Hebrejci osídlili Palestinu už zhruba před 4000 lety. Do Palestiny přišli z Uru, ale místo jejich původní vlasti není přesně známo. Název jejich národa znamená "lidé z druhé strany" Eufratu a jejich historie se vypráví v Bibli. Podle Starého zákona byl otcem prvních Hebrejců Abrahám.

V pobřežním státu Levanty na východním pobřeží Středozemního moře žili Féničané, kteří byli nejlepšími mořeplavci starověku. Na jihu, na východ od soutoku řek Eufrat a Tigris sídlily různé druhy obyvatelstva, mezi nimiž vynikli Peršané. Persie, dnešní Írán, byla nazývána podle dominantního etnika.Původními obyvateli Persie byli Médové a Peršané, kteří přišli ze Střední Asie asi před 2800. Zpočátku byli velice silní Médové. Asi před 2550 lety se vládce Peršanů vzbouřil proti Médům a chopil se moci. Vytvořil z Persie centrum nové mocné říše. Postupné upadání Asýrie vedlo po roce 630 k založení novobabylonské říše, která byla státním útvarem s centrem ve městě Babylon. V letech 626 - 539 př. n. l., kdy se země zbavila syrské nadvlády, došlo k novému rozkvětu Babylonu. Novobabylonská říše byla v roce 539 vyvrácena Peršany, kteří pak v Babylonii vládli déle než dvě století.[1]

Arabský poloostrov připustil vytvoření státních celků jen v jihozápadní Arábii - v Jemenu. Ze severních Arabů vytvořili vlastní stát Nabatejci až začátkem křesťanského letopočtu na území dnešního Jordánska. Nabatejci zde založili své království a jeho hlavním městem se stala Petra. Jordánské skalní město Petra bylo v roce 2007 zařazeno mezi sedm nových nejkrásnějších divů současného světa.[3]

V období starověku pronikali do oblasti dnešního Blízkého východu i civilizace ze západního středomoří. Nejstarší evropská civilizace zvaná minojská je doložena už kolem roku 3000 př. n. l. z Kréty. V 15. st. př. n. l. se na ostrově usadili Achájové a rozšířili minojskou civilizaci do Řecka, kde zvláště Mykény a Peloponés se staly jejím novým střediskem.

Ve 12 st. př. n. l. propadl mykénský svět zkáze. Koncem 1. tisíciletí př. n. l. pronikly řecké kmeny přes ostrovy Egejského moře až do Malé Asie a usadily se po celém západním pobřeží. Zůstaly roztříštěné v množství městských státečků, dokázaly však zkolonizovat maloasijské a černomořské oblasti. Zásadní obrat ve vývoji událostí způsobili Makedonci, kteří řecké kmeny sjednotili. Díky tažení makedonského krále Alexandra Velikého ve 4. st. př. n. l. napříč Přední Asií až k hranicím Indie se řecký vliv rozšířil po celé jeho obrovské říši. Toto tažení přineslo Orientu výdobytky řeckého ducha a Západ obohatila o zkušenosti a moudrost Východu. V letech 356-323 si Alexandr Veliký po porážce Perské říše v roce 331 zvolil za své hlavní město Babylon.

Oblast Blízkého a Středního východu podléhala silně nejen vlivu Řecka, ale i Říma. Dědictví po Alexandru Velikém se v 1. st. př. n. l. ujali na východě Římané, kteří si předtím postupně podmanili celý Západ jak kolem Středozemního moře, ale i hluboko ve střední Evropě až po britské ostrovy, čímž se stali nejmocnější říší starověku. Centrem Římské říše byl Řím. V roce 330 bylo přeneseno hlavní město říše přeneseno z Říma do Byzance vybudované na troskách staršího města a nazvané Konstantinopolis (pozdější Cařihrad, dnešní Istanbul). V roce 395 došlo k rozdělení říše na západořímskou s hlavním městem Římem a východořímskou, ve které zůstala Konstantinopolis jejím hlavním městem až do dobytí Turky v roce 1453. Ta přečkala Řím jako hlavní město téměř o celé tisíciletí. Řím padl pod náporem Germánů v roce 476, ale udržel si své vedoucí duchovní postavení jako sídlo papežů. Byzantská (východořímská) říše původně zahrnovala vedle Řecka většinu Balkánského poloostrova, Malou Asii, Sýrii, Palestinu a Egypt a šířila úplné pořečťování (helénizaci); stále více se odkláněla od oblastí kdysi západořímských.[4]

Vznik monoteistických náboženství[editovat | editovat zdroj]

  • Judaismus: judaismus je termín, kterým se zhruba od 19. století označuje náboženství židovského národa – Izraele. Prvním biblickým patriarchou a praotcem izraelského národa je Abrahám. Je vzorem Božího muže, který se poslušně podřídil Božímu povolání.  Asi v roce 2100 př. n. l. se stalo hlavním centrem Mezopotámie město Ur a z tohoto města pocházel Abram, kterému Bůh později dal jméno Abrahám: „Nebudeš se již dál nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Za otce mnoha věhlasných národů jsem tě určil“. /Gn 17,5/. — Bible, Genesis 17,5 Jako ke svému praotci se k Abrahamovi hlásí všechna tři monoteistická náboženství, která  vznikla právě na Blízkém východě : judaismus, křesťanství a islám.[5]
  • Islám: Za zakladatele náboženství islám je pokládán arabský prorok Muhammad (Mohamed), který se narodil c. 570 v Mekce. Muhammad byl zcestovalým obchodníkem a ovlivnila ho židovsko-křesťanská víra v jednoho boha. Když mu bylo čtyřicet let, prožil údajně prostřednictvím archanděla Gabriela první zvěstování od Boha (Alláha). Tato zjevení (Boží slovo) jsou zachycena v Koránu, svaté knize vyznavačů islámumuslimů. Poté, co začal Muhammad se svým učením, cítili se vládci Mekky (tzv. Hidžra) ohroženi. Muhammad a jeho učedníci odešli v roce 622 do Medíny (tzv. Jathrib) -  nazývané Město prorokovo a tento rok se stal počátkem muslimského kalendáře (hidžra). Počet jeho učedníků rychle stoupal. Muhammad zemřel v roce 632 v Medíně. Mekka je město, které se nachází na západě dnešní Saudské Arábie a je nejposvátnějším islámským poutním místem na světě. Každý zbožný muslim, který je toho schopen, je povinen aspoň jednou za život vykonat pouť do Mekky. Každý rok se tak do tohoto města vydá na 2 milióny lidí ze všech koutů světa. Medína je město, které se nachází ve vnitrozemí Saudské Arábie a patří vedle Mekky a Jeruzaléma mezi tři nejposvátnější centra islámu.[6] K vzestupu Islámské říše došlo v letech 630 – 945. Na vrcholu svého rozmachu se islámská říše rozkládala od dnešního Španělska na západě až do Střední Asie na východě. Pozdější obchodní kontakty muslimů s nemuslimy a misijní či válečná činnost rozšířily islám do velké části světa.[7] 

K prvnímu pokusu o zavedení monoteistického náboženství došlo už ve starověkém Egyptě. Egyptský faraon Amenhotep IV., který později změnil své jméno na Achnaton (vládl v letech 1356 až 1340 př. n. l.), zavedl kult jediného božstva, Atona, slunečního kotouče. Za vlády mladého faraona Tutanchamona, který nastoupil na trůn po Achnatonovi a vládl asi deset let, bylo znovu zavedeno staré náboženství.[8]

Arabská říše[editovat | editovat zdroj]

Mozaika z Hišámova paláce - umajjovská rezidence poblíž Jericha (c. 724–743)

Mezi 5. – 10. stoletím se ve značné části Evropy prosadily feudální vztahy a vznikly a upevnily se raně feudální státy. Dva největší z nich - říše byzantská a říše franská byly ohrožovány nebezpečnými útoky Arabů. Arabové jsou obyvatelstvo semitského původu – jazykově příbuzní Židů, Babyloňanů a Féničanů. Odedávna obývali Arabský poloostrov, stepi mezi Sýrií a Eufratem a jižní Mezopotámií. Nehostinná Arábie jim neposkytovala dostatek stálé výživy, a proto se již v předchozí době několikrát přemístili do bohatých sousedních krajů. V severní Arábii byli kočovníky, kteří se živili chovem ovcí a velbloudů a loupežemi. Dělily se na drobné kmeny beduínů, které mezi sebou neustále zápasily. Základem jejich společenského života byly rodové svazky, ale v polovině 1. století vznikala rodová a kmenová šlechta, která vlastnila velká stáda a podrobovala si chudší příslušníky rodu. V úrodném jižním Jemenu se Arabové živili zemědělstvím a obchodem, který se ubíral po velké karavanní cestě mezi středozemním mořem, Habeší, Indií a východní Asií. Na této důležité obchodní cestě vyrůstalo významné tržiště Mekka. Stalo se zároveň náboženským střediskem všeho arabského obyvatelstva, které sem putovalo k posvátnému prameni Zem-zem v níž mezi stovkami model byl nejvíce uctíván meteorit zvaný „černý kámen“. Město i se svatyní ovládali bohatí rodoví velmoži, kteří drželi v závislosti i okolní stepní kmeny. Počátkem 6. století se části obchodní cesty zmocnili Habešané a Íránci. Poklesem obchodu byli postiženi arabští kupci. Zároveň vzrostl počet bojovných kmenů, kterým tím byla ztížena obživa. Zlepšit a zabezpečit životní podmínky mohlo pouze sjednocení arabských kmenů. Tuto potřebu vyjadřovalo a zároveň uskutečňovalo nové arabské náboženství – islám. Po smrti Muhammada volal nový muslimský panovník (chalífa) po "svaté válce" - džihádu. Instituce chalífátu, následnictví proroka Mohameda ve vedení obce, se týkala jak náboženské, tak světské moci. S konečnou platností byl chalifát zrušen v Turecku v roce 1924. Od třicátých let 7. století dochází k výbojům arabských kmenů uskutečněných pod praporem islámu, islámské expanzi, které pokračovaly až do počátku 8. století. Pronikání Arabů do Evropy zastavili Frankové v roce 732 v bitvě u Poitiérs.

Předosmanské období[editovat | editovat zdroj]

V roce 637 dobyli muslimští Arabové Palestinu, kterou do té doby ovládala byzantská říše. Palestina byla Svatou zemí pro křesťany i pro muslimy. Koncem 10. století arabská říše jako jednotný celek zanikla. V roce 1095 vyzval papež křesťanské věřící, aby osvobodili Palestinu od muslimské nadvlády, a od roku 1095 do roku 1229 nastalo období křížových výprav. Díky egyptskému sultánovi Saladinovi, který bojoval proti křižákům a dobyl v roce 1291 Palestinu, byl nastolen muslimský řád. Později převzali moc turečtí Seldžukové a Osmani. Turci byli původem kočovníci ze Střední Asie, kteří v 9. století přijali islám.[9]

Osmanská říše[editovat | editovat zdroj]

Dědicem Seldžuků se stala Osmanská říše, která byla založena v roce 1299 Osmanem I. Osmanská říše zvítězila nad Byzancí a rychle se rozšířila o Anatolii a část Balkánu. Své výboje do Evropy začala roku 1398. Na krátké období zabránili jejímu rozšiřování Mongolové, ale poté, co v roce 1453 Mehmed II. dobyl Konstantinopol, nastal její zlatý věk. Původní byzantské sídelní město bylo přejmenováno na Istanbul a stalo se centrem velkolepé říše, která ve svém vrcholném období kolem roku 1680 sahala od Alžíru k Persii a od Uher k Arábii. V období od roku 1520 do roku 1566 vládl Sulejman Nádherný, který reformoval osmanskou správu a právní systém. Obohatil všechny oblasti, od architektury po dvorský život. Mezi jeho největší vítězství patřila bitva u Moháče v Uhrách v roce 1526, kde porazil krále českého a uherského Ludvíka Jagelonského. V roce 1529 došlo k neúspěšnému tažení na Vídeň a v roce 1538 došlo k zabrání svatého muslimského města Mekky. V době svého největšího rozkvětu se osmanská říše prosadila i v sunnitském muslimském světě, který uznal její dominantní postavení.

Existence chalifátu zaručovala, že Sulejman mohl při řešení různých problémů využívat úctu, které se mezi poddanými těšila posvátná kniha muslimů - Korán. Přesto byla nadvláda osmanské říše v tomto světě omezená a mnohé muslimské státy si podržely svou nezávislost, např. Persie za dynastie Sáfíjovců, nebo říše Velkých Mogulů v Indii. Suleyman se vydal na tři tažení na východ, do safíjovské říše v Persii. Byla to islámská válka mezi sunnitskými osmany a šíitskými Peršany. Suleyman dobyl v roce 1534 Bagdád, ale na východním pobřeží Persie nebyl nikdy klid. Války trvaly téměř celé 16. století a odvrátily pozornost od Evropy.[1] Úpadek Osmanské říše začal v posledních desetiletích 16. století. Po smrti Sulejmana I. se stal sultánem jeho syn Selim II. Korupce a protekce se rozmohly na všech stupních civilní a vojenské hirearchie. Vojsko ztratilo kázeň a bojového ducha. Na konci 17. století a na začátku 18. století došlo k porážkám, které vedly ke ztrátě území. Hodnostáři přebírali místní moc a zajišťovali si velkou autonomii.[10]

Blízký východ určený osmanskými hranicemi

V 18. a 19. století vliv Blízkého východu v souvislosti s úpadkem Osmanské říše poklesl. V severní Africe a Egyptě ztratili Osmani svůj vliv. Persie zůstala stabilní a vnější síly se jí většinou nedotýkaly. V době zahájení první světové války zůstala Osmanská říše mimo systém znepřátelených aliancí a mohla se svobodně rozhodnout, zda se připojí k  Ústředním mocnostem nebo k Dohodě, nebo si zachová neutralitu. V létě roku 1914 se připojila mezi členy ústředních (centrálních) mocností, které  tvořily Německé císařství, Rakousko-Uhersko a od roku 1915 Bulharsko. Tyto vyhlásily válku státům Dohody, kterou tvořily Británie, Francie a Rusko a byly podporovány USA. V průběhu války se Osmanská říše rychle vyčerpala a dne 26. října 1918 začaly probíhat na palubě vlajkové lodi britské středomořské flotily Agamemmon mírové rozhovory mezi hlavním představitelem spojenců a osmanskou delegací. 30. října 1918 bylo uzavřeno příměří. V roce 1922 došlo ke zrušení sultanátu a tím Osmanská říše zanikla.[9]

Už v průběhu války, v období od listopadu 1915 do března 1916, probíhala tajná jednání mezi zeměmi, které v roce 1907 podepsaly Trojdohodu, tj. Francií a Velkou Británií se souhlasem Ruska, o uzavření dohody, která navrhovala budoucí sféry vlivu v jihozápadní Asii. Smlouva byla založena na přepokladu, že tyto země porazí v průběhu první světové války Osmanskou říši. 16. května 1916 byla podepsána Sykesova-Picotova dohoda oficiálně nazvaná Maloasijská dohoda, aniž se zvažovalo případné pověření ve formě mandátu od budoucí Společnosti národů. Osmanská říše se v první světové válce postavila na stranu zemí, které byly ve válce poraženy. Její území bylo už v průběhu války rozděleno na mandátní území. Dne 10. srpna 1920 byla ve francouzském městě Sèvres uzavřena mezi státy Trojdohody (Dohody) a Osmanskou říší Sévreská smlouva, což byla mírová smlouva, kterou se Osmanská říše vzdala všech nároků na neturecká území. Tato smlouva byla odmítnuta tureckými nacionalisty a parlament ji odmítl ratifikovat. Po řecko-turecké válce došlo 24. července 1923 k revizi této smlouvy tím, že byla v Laussane v jihozápadním Švýcarsku uzavřena Lausannská smlouva, díky které existuje Turecko v hranicích, jak ho známe dnes.     

Události označované pojmem "barevná revoluce"[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 21. století se v postkomunistických společnostech ve východní Evropě a v některých zemích střední Asie vyvinuly tendence, pro který se používá pojem "barevná revoluce". Její stoupenci si vždy přivlastnili specifickou barvu, nebo květinu jako symbol revoluce. Za jejich součást jsou považovány také události, které v období od dubna 2005 do přelomu let 2010/2011 proběhly na Blízkém východě. Kritici barevných revolucí často obviňují nadaci amerického finančníka George Sorose Soros Foundations Network a vládu USA z podporování, a dokonce i plánování těchto revolucí za účelem svých vlastních zájmů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c PŘEKLADATEL: PAEDDR. POCHYLÝ, Martin; PŮROVÁ, Veronika. Encyklopedie historie světa. 2. vyd. Praha : OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, s.r.o., 2010. 496 s. ISBN 978-80-7360-896-5. S. 9, 20, 22, 24, 28, 29, 36, 40, 216, 217.  
  2. BIČ, Miloš. Ze světa Starého zákona. 1. vyd. Praha : Kalich, Ústřední církevní nakladatelství, 1986. 364 s. S. 20, 46, 48.  
  3. BÁRTOVÁ, Lucie. Sedm nových nejkrásnějších divů světa. 2. vyd. Praha : NAKLADATELSTVÍ XYZ, s.r.o., 2012. 243 s. ISBN 978-80-7388-645-5. S. 76-84.  
  4. BURIAN, Jan; OLIVA, Pavel. CIVILIZACE STAROVĚKÉHO STŘEDOMOŘÍ. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1984. 547 s. S. 274, 324, 339, 347, 385,.  
  5. KUSCHEL, Karl-Josef. Spor o Abrahama /Co židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje/. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Vyšehrad, s.r.o., 1997. 312 s. ISBN 80-7021-197-0. S. 31.  
  6. ŠAJCH CHAJRÍ, Fadlulláh. Islám. 1. vyd. Praha : Euromedia Group, k.s. Ikar, 2001. 256 s. ISBN 80-7202-922-1. S. 26-27.  
  7. KING, Russel. Atlas lidské migrace. 1. vyd. Praha : Mladá fronta a.s., 2008. 192 s. ISBN 978-80-204-1706-0. S. 62-63.  
  8. SILIOTTI, Alberto. Egypt - chrámy, bohové a lidé. 2. vyd. Praha : Rebo Productions, 1995. 290 s. ISBN 80-858115-31-1. S. 54, 150.  
  9. a b PALMER, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. 1. vyd. Praha : PANEVROPA Praha s.r.o., 1996. 350 s. ISBN 80-85846-05-5. S. 6, 231, 232, 253, 270.  
  10. HITZEL, Frédéric. Osmanská říše. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, s.r.o., 2005. 303 s. ISBN 80-7106-567-6. S. 22-25.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bernard Lewis: Dějiny Blízkého východu, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, ISBN 978-80-7106-926-3
  • Michaela Ježová, Helena Burgrová a kolektiv: Současný Blízký východ, Barrister & Principal, Brno 2011, ISBN 978-80-87474-45-7

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]