Angela Merkelová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Angela Merkelová

Angela Merkelová, květen 2014

8. spolková kancléřka Německa
Úřadující
Ve funkci od:
22. listopadu 2005
Prezident Horst Köhler
Christian Wulff
Joachim Gauck
Frank-Walter Steinmeier
Předchůdce Gerhard Schröder

7. předsedkyně CDU
Úřadující
Ve funkci od:
10. dubna 2000
Předchůdce Wolfgang Schäuble

Ministryně životního prostředí
Ve funkci:
17. listopadu 1994 – 24. října 1998
Kancléř Helmut Kohl
Předchůdce Klaus Töpfer
Nástupce Jürgen Trittin

Ministryně pro ženy a mládež
Ve funkci:
18. ledna 1991 – 17. listopadu 1994
Kancléř Helmut Kohl
Předchůdce Ursula Lehrová
Nástupce Claudia Nolteová

Poslankyně Spolkového sněmu
Úřadující
Ve funkci od:
2. prosince 1990
Předchůdce nově vzniklý obvod
Volební obvod Stralsund – Nordvorpommern – Rügen
Stranická příslušnost
Členství AF (1989–1990)
CDU (od 1990)

Narození 17. července 1954 (63 let)
Hamburk
Západní Německo Západní Německo
Národnost Němci a Poláci
Choť Ulrich Merkel
Joachim Sauer
Rodiče Horst Kasner a Herlind Kasner
Alma mater Lipská univerzita
Profese fyzikální chemička
Náboženství luteránství
Ocenění Rytířský velkokříž Řádu za zásluhy o Italskou republiku
čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě
medaile Roberta Schumana
Velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo
Cena Karla Velikého
… více na Wikidatech
Podpis
Webová stránka www.angela-merkel.de
Commons Angela Merkel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Angela Merkelová, celým jménem Angela Dorothea Merkel[1][2] (* 17. července 1954, Hamburk) je německá křesťanskodemokratická politička a současná kancléřka Spolkové republiky Německo, první žena v tomto úřadu. První vládu takzvané velké koalice CDU/CSUSPD vedla od 22. listopadu 2005 do 28. října 2009. Po volbách do Spolkového sněmu roku 2009 se stala podruhé kancléřkou černo-žluté vlády, tentokrát v čele koalice CDU/CSUFDP.[3]

V září 2013 vyhrála jako volební lídryně CDU/CSU již třetí parlamentní volby se ziskem 41,5 % platných hlasů. Posléze vyjednala novou koalici, protože stávající koaliční partner, Svobodná demokratická strana (FDP), se nedostal do Bundestagu.[4] 17. prosince 2013 byla potřetí zvolena kancléřkou a stejného dne proběhlo jmenování její třetí vlády, podruhé utvořené se sociálně demokratickou SPD.

Ve volbách do Spolkového sněmu 24. září 2017 utrpělo společenství CDU/CSU citelnou ztrátu ve výši 8,5 procentních bodů proti roku 2013. Přesto se očekává, že Angela Merkelová bude znovu zvolena kancléřkou. Protože však sociální demokraté vzhledem ke svému nízkému volebnímu výsledku oznámili, že odejdou do opozice, naskytla se možnost vytvoření vlády tzv. jamajské koalice stran CDU/CSU s FDP a Svazem 90/Zelenými. Následovaly rozhovory (tzv. sondování) o vládním programu jamajské koalice, které však skončily po pěti týdnech dne 19. listopadu 2017, když předseda FDP Christian Lindner oznámil, že FDP tato vyjednávání opouští, a to kvůli nepřekonatelným rozporům, především se Zelenými, ohledně energetické politiky a problémů imigrace a integrace imigrantů ve společnosti. V současnosti se vyjednává o pokračování velké koalice CDU/CSU a SPD nebo o tolerování menšinové vlády unijních stran poslaneckým klubem SPD po zbytek legislativního období.[5]

Merkelová se po znovusjednocení Německa v prosinci 1990 stala poslankyní Spolkového sněmu za CDU ve volebním obvodě Severní Přední Pomořansko, Rujána a Stralsund, který se nachází ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Dlouhodobě, a to již od roku 2000, zastává funkci předsedkyně CDU.

Kancléřka Merkelová bývá označována jako faktická lídryně Evropské unie,[6][7][8][9] a časopis Forbes ji opakovaně označil za nejmocnější ženu světa. V roce 2012 kancléřku také hodnotil jako druhého nejmocnějšího člověka planety, což znamenalo historicky nejvyšší postavení ženy.[10][11][12][13] Magazín Time ji v roce 2015 vyhlásil Osobností roku.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Angela Merkelová má polské kořeny.[14] Její děd Ludwig Kazmierczak (1896–1959) se narodil v Poznani jako nemanželský syn Anny Kazmierczakové a Ludwika Wojciechowského. Anna Kazmierczaková se později provdala za Ludwika Rychlického. Ludwig Kazmierczak se cítil být Němcem a odešel do Berlína. Ve 30. letech 20. století přijal jméno Kasner.[15]

Narodila se v červenci 1954 v Hamburku, v tehdejším Západním Německu, jako Angela Dorothea Kasner, dcera luteránského pastora Horsta Kasnera (1926-2011) a učitelky latiny a angličtiny Herlind Kasnerové (rozené Jentzsch, * 1928 v tehdy Svobodném městě Gdaňsku resp. Danzigu). Na podzim 1954 se rodina přestěhovala do Německé demokratické republiky, do Quitzowa u Perlebergu, kam byl její otec přeložen na místo faráře.

Od roku 1957 vyrůstala s dvěma mladšími sourozenci Marcusem (*1957) a Irene (*1964) v Templinu v okrese Uckermark, kde se její otec stal vedoucím církevního vzdělávacího zařízení.

Studium[editovat | editovat zdroj]

V roce 1961 začala svou školní docházku jako žákyně prvního stupně na tzv. Vyšší polytechnické škole (Polytechnische Oberschule). Začátkem sedmdesátých let vstoupila do východoněmeckého Svazu svobodné mládeže Freie Deutsche Jugend (FDJ), který byl pod kontrolou vládnoucí Sjednocené socialistické strany Německa (SED), vyznávající komunistickou ideologii.

Merkelová hovoří plynně anglicky a dobře rusky, tedy jazyky, které byly povinnými předměty ve škole. Ještě jako studentka střední školy a členka mládežnické organizace FDJ vyhrála tzv. olympiádu z ruštiny.[16] Po maturitě s výborným prospěchem, kde se projevilo její nadprůměrné nadání pro matematiku a cizí jazyky, studovala Merkelová od roku 1973 fyziku na Univerzitě v Lipsku.

Odmítla spolupráci se Stasi, která jí byla – i díky smířlivému postoji jejího otce k režimu – nabídnuta po získání univerzitního diplomu v roce 1978. V její složce, kterou o ní tajná policie vedla, je zaznamenán její kritický postoj vůči komunistickému režimu a souhlas s činností polského opozičního odborového hnutí Solidarita.

Doktorát fyziky získala 1986 u profesora Lutze Zülickeho prací o rychlostních konstantách při reakcích jednoduchých uhlovodíků.

Od roku 1978 do 1990 pracovala jako vědecká spolupracovnice na Institutu fyzikální chemie Akademie věd NDRBerlíně v oboru kvantové chemie. Zde byla členkou krajského vedení FDJ a stala se sekretářkou této mládežnické organizace pro agitacipropagandu na Akademii. Nikdy však nevstoupila do žádné ze stran politického bloku vedeného SED.

Působení v Československé akademii věd[editovat | editovat zdroj]

Některé práce pro dokončení svého doktorátu prováděla Angela Merkelová v roce 1985 také v Praze. V tamním Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd působila kvůli tomu, že tam měli počítač značky IBM, kterým nebylo vybaveno žádné vědecké pracoviště v tehdejší Německé demokratické republice, ale Merkelová potřebovala výpočetní kapacity tohoto tehdy moderního přístroje pro svou práci směřující k získání doktorátu. Na počátku roku 1985 strávila v Praze půl roku a i poté se vracela při dokončování své práce. Jejími mentory se tehdy stali vedoucí její pracovní skupiny, kvantový chemik a pozdější ředitel ústavu Zdeněk Havlas a také Rudolf Zahradník.[17] Společně s českými vědci se během svého působení v Praze podílela také na vzniku čtyř vědeckých prací.[18][p 1] S řadou z nich navázala také přátelství a udržuje kontakt.[17]

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Angela Merkelová byla v prvním manželství provdaná za fyzika Ulricha Merkela. Toto manželství trvalo od roku 1977 do roku 1982. Po rozvodu si ponechala příjmení Merkel. Od 30. prosince 1998 je podruhé vdaná za berlínského univerzitního profesora chemie Joachima Sauera, kterého poznala již v roce 1984. Manželství Merkelové a Sauera zůstalo bezdětné. Profesor Sauer má však dvě děti ze svého prvního manželství.

Politické působení[editovat | editovat zdroj]

Počátky v NDR[editovat | editovat zdroj]

Merkelová a Lothar de Maizière v době úsilí o sjednocení Německa (srpen 1990)

V Německé demokratické republice se nepodílela na činnosti žádné opoziční skupiny. Během převratu koncem roku 1989 vstoupila do nově vzniklé strany Demokratischer Aufbruch (DA) a později se stala její tiskovou mluvčí.

Po volbách do lidové sněmovny NDR (Volkskammer) v roce 1990 se stala druhou mluvčí poslední vlády NDR premiéra Lothara de Maizière. V srpnu 1990 se po sloučení strany Demokratischer Aufbruch a východoněmecké CDU stala automaticky členkou celoněmecké CDU.

Politický vzestup v celoněmecké CDU[editovat | editovat zdroj]

Po sjednocení Německa na podzim 1990 byla zvolena v přímém mandátu do Spolkového sněmu (Bundestag). Ve vládě Helmuta Kohla se v lednu 1991 stala spolkovou ministryní pro ženy a mládež. V prosinci téhož roku byla zvolena místopředsedkyní celospolkové CDU. Mimo to byla od 1993 do 2000 zemskou předsedkyní CDU v Meklenbursku-Předním Pomořansku.

Ministryně životního prostředí Angela Merkelová v červnu 1995 v Bonnu

Od 1994 do 1998 byla Merkelová nástupkyní Klause Töpfera ve funkci spolkové ministryně ochrany prostředí, přírody a bezpečnosti atomových reaktorů. V listopadu 1998 byla na návrh nového spolkového předsedy Wolfganga Schäubleho zvolena generální tajemnicí CDU. V této funkci setrvala do dubna 2000.

V prosinci roku 1999 se dostala na veřejnost tzv. „aféra s dary pro CDU“. Tehdejší čestný předseda CDU Helmut Kohl oznámil dne 16. prosince 1999, že v době svého působení jako kancléř Spolkové republiky porušil zákon o darech politickým stranám a nezákonně získal pro CDU obnosy ve výši několika milionů DM. Nebyl však ochoten sdělit jména dárců, neboť těmto lidem dal čestné slovo, že tak nikdy neučiní. Poté se generální tajemnice CDU Angela Merkelová od Kohla odvrátila. 22. prosince 1999 uveřejnila v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung jako host příspěvek, ve kterém Kohla tvrdě zkritizovala a vyzvala CDU, aby se od něj distancovala. Prohlásila doslovně: “Strana se tedy musí naučit běhat, musí si důvěřovat, že i v budoucnosti může v boji proti svým politickým soupeřům obstát i bez svého starého válečného koně, jakým se Helmut Kohl často sám nazýval. Jako někdo v pubertě se (strana) musí odpoutat od (rodičovského) domu a jít vlastní cestou.”[19] Kohl posléze odstoupil ze své poslední stranické funkce v CDU jako její čestný předseda. Merkelová ale později, na podzim 2001 (už jako předsedkyně strany) odmítla proti Kohlovi právně postupovat. Do aféry s dary CDU byl údajně zapleten i Kohlův následovník jako předseda strany Wolfgang Schäuble, který z této funkce dobrovolně odstoupil.

Svým postojem vůči Kohlovi si Merkelová získala sympatie členů CDU, kteří ji na prvních pěti regionálních konferencích roku 2000 bouřlivě oslavovali. Přes „tlačenici“ mnohých zájemců byla nakonec kandidována vedením strany jako spolková předsedkyně CDU a v dubnu 2000 v Essenu do této funkce zvolena téměř 96 % hlasy jako nástupkyně Wolfganga Schäubleho. V prosinci 2004 byla v Düsseldorfu v této funkci potvrzena na další období, ale již jen „pouhými“ 88,4 % hlasů delegátů sjezdu CDU.

Mocenskou pozici si upevnila po volbách 2002 také zvolením za předsedkyni spolkové frakce CDU/CSU, tedy za vedoucí opozice ve Spolkovém sněmu jako následovnice Friedricha Merze. Předtím se ale musela vzdát kandidatury na spolkovou kancléřku ve prospěch bavorského premiéra Edmunda Stoibera.

Začátkem 2004 prosadila Horsta Köhlera jako kandidáta CDU/CSU a FDP na úřad spolkového prezidenta, který byl Spolkovým shromážděním také zvolen.

Kancléřka Spolkové republiky Německo[editovat | editovat zdroj]

Vnitřní politika a Evropská unie[editovat | editovat zdroj]

V květnu 2005 byla Angela Merkelová nominována za kandidátku CDU/CSU na úřad spolkového kancléře v předčasných volbách do Spolkového sněmu v září téhož roku. V těchto volbách získaly strany CDU a CSU společně s FDP velmi těsnou většinu mandátů v Bundestagu. Stačila však na to, aby byla Merkelová zvolena kancléřkou místo dosavadního kancléře Gerharda Schrödera (SPD).

Angela Merkelová jako kancléřka ekonomicky nejsilnějšího státu EU byla velmi angažovaná při snahách o vyřešení krize vzniklé kvůli velkému zadlužení některých členských států Eurozóny. Německo je největším věřitelem zadluženého Řecka.[20]

Za své postoje během uprchlické krize získala ocenění Osobnost roku časopisu Time jako „vytrvalá morální vůdkyně“.[21]

Angela Merkelová na veletrhu CeBIT 6. března 2012

Dne 13. března 2016 se ve třech německých spolkových zemích konaly volby do tamních zemských sněmů, které byly prvními volbami od počátku imigrační krize a byly považovány za hodnocení politiky kancléřky Merkelové. Její Křesťanskodemokratická unie v Sasku-Anhaltsku, Porýní-Falci i Bádensku-Württembersku ztratila, úspěch naopak přinesly volby Zeleným a zejména opačně zaměřené Alternativě pro Německo (AfD), kterou před volbami podpořil např. český exprezident Václav Klaus. AfD, která je hodnocena jako euroskeptická a národně konzervativní strana, se dostala do zemských sněmů všech zemí s výsledky od 12,6 % do 24,2 % a zesílil tak tlak na změnu politiky Angely Merkelové.[22]

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Rusko[editovat | editovat zdroj]

Merkelová a ruský prezident Vladimir Putin, 2008

V roce 2014 podpořila Merkelová ekonomické sankce proti Rusku, které západní státy zavedly v reakci na anexi Krymu v březnu toho roku. V únoru 2015 pomohla dojednat druhou mírovou dohodu z Minsku, která měla zastavit válku na východní Ukrajině. V březnu 2015, po dosažení dohody v Minsku, kritizovali němečtí představitelé z okruhu Merkelové tehdejšího vrchního velitele sil NATO v Evropě amerického generála Philipa Breedlova za „nepravdivá tvrzení a přehnané soudy“ o přítomnosti ruských vojsk na Ukrajině.[23] Merkelová však prosazuje zachování protiruských sankcí a pohrozila několikrát jejich zpřísněním.[24] Při setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Moskvě u příležitosti 70. výročí porážky nacistického Německa odsoudila Merkelová „zločinnou a protiprávní anexi Krymu“, která podle ní ohrožuje evropský pořádek.[25]

Dne 2. května 2017 se Merkelová po dvou letech opět s Putinem sešla, a sice v letovisku Soči. Tématem několikahodinových rozhovorů obou státníků byly bilaterální problémy, příprava na zasedání vedoucích politiků G 20 v červenci 2017 v Hamburku a opět také situace na východní Ukrajině.[26]

Spojené státy americké[editovat | editovat zdroj]

V únoru 2003 podpořila Merkelová plánovanou americkou invazi do Iráku. Merkelová napsala článek do The Washington Post, v němž dala najevo, že jako předsedkyně opoziční CDU nesouhlasí s německým kancléřem Schröderem, který spolu s francouzským prezidentem Chiracem odmítal invazi do Iráku, a v článku také uvedla, že „Německo potřebuje přátelství Francie, ale výhody tohoto přátelství lze realizovat jen v těsné spolupráci se „starými“ i „novými“ evropskými partnery a v rámci transatlantické aliance se Spojenými státy.“[27]

Angela Merkelová a George W. Bush v roce 2007

Merkelová prosazovala jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku 17. února 2008 a spolu s americkým prezidentem Georgem W. Bushem přesvědčovala ostatní evropské země, aby také uznaly nezávislost Kosova.[28]

Merkelová, americký prezident Obama a britský premiér Cameron na summitu G8 v roce 2011

V červnu 2011 bylo Merkelové prezidentem USA Barackem Obamou uděleno nejvyšší americké civilní vyznamenání Prezidentská medaile svobody.[29]

V červenci 2013 Merkelová obhajovala tajný americký program sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany americké zpravodajské služby NSA, který odhalil Edward Snowden, a označila Spojené státy za „našeho nejvěrnějšího spojence po celá desetiletí“.[30] V říjnu 2013 vyšlo najevo, že NSA odposlouchávala její mobilní telefon.[31] Americký prezident Obama měl nařídit NSA, aby o Merkelové vytvořila rozsáhlý spis.[32] Vyšlo také najevo, že německý dvojí agent předával Američanům tajné informace a dokumenty. V reakci na toto odhalení byl z Německa v červenci 2014 vyhoštěn představitel (tzv. rezident) americké Central Intelligence Agency (CIA) v Německu a Merkelová otevřeně kritizovala metody NSA a sledování spojeneckých států a jejich politiků.[33]

V dubnu 2015 vyšlo na druhou stranu najevo, že německá Spolková zpravodajská služba (BND) na žádost NSA tajně sledovala německé i evropské politiky a evropské firmy, včetně zbrojních a leteckých výrobců jako Airbus, a zjištěné informace předávala americkým zpravodajcům.[34] Merkelová spolupráci mezi německými a americkými zpravodajskými službami obhajovala. Někteří němečtí opoziční politici označili jednání BND za „vlastizradu“.[35] V únoru 2017 Merkelová před parlamentní vyšetřovací komisí prohlásila, že o sledování vlád a institucí spřátelených zemí německou BND nic nevěděla.[36]

Merkelová, americký viceprezident Biden a ukrajinský prezident Porošenko na mezinárodní konferenci o bezpečnosti ve světě v Mnichově 2015

V dubnu 2016 americký prezident Obama pochválil Merkelovou za její „odvážný postoj“ k přijímání blízkovýchodních uprchlíků.[37] Nastupující americký prezident Donald Trump naopak v lednu 2017 uvedl na adresu Merkelové, že přijímáním „ilegálních imigrantů“ udělala „katastrofální chybu“.[38]

V červnu 2017 Merkelová kritizovala nové americké sankce proti Rusku, které připravil Kongres USA a které postihnou i evropské firmy spolupracující na rozšíření plynovodu Nord Stream, který již přivádí zemní plyn z Ruska do Německa po dně Baltského moře.[39]

Evropská migrační krize[editovat | editovat zdroj]

Během Evropské migrační krize čelí Merkelová velmi rozporným reakcím ze strany veřejnosti v Německu a jiných státech Evropské unie. Na jedné straně je to vášnivá podpora, na druhé straně ostrá kritika jejího přístupu k téměř neomezenému přijímání imigrantů. Pod vlivem vládní politiky byla vyhlášena tzv. „kultura vítání“ (Willkommenskultur).[40][41][42] Merkelová v srpnu 2015 v souvislosti s velkými počty imigrantů prohlásila, že Německo resp. Evropa tuto uprchlickou vlnu zvládne („Wir schaffen das“). Krátce na to Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) na Twitteru oznámil, že nebude vracet osoby syrského původu, které budou žádat o azyl, ačkoliv přišly z jiné bezpečné země.[43][44][45] Již v druhé polovině září toto rozhodnutí kancléřky důrazně kritizoval bavorský premiér Horst Seehofer když řekl mimo jiné, že podle něj svými výroky v podstatě vyzvala běžence, aby se z Maďarska přesunuli do Německa a „Německo tak zastavilo platnost (evropských azylových) pravidel“.[46]

Merkelová a předseda Evropské komise Juncker prosazovali povinné kvóty pro přerozdělování uprchlíků mezi členské státy EU

22. ledna 2016 kvůli rozhodnutí Merkelové přestat chránit hranice Německa a vpustit do země nekontrolovaný příliv lidí, podala skupina šesti právníků u Spolkového ústavního souduKarlsruhe ústavní stížnost. „Kancléř nesmí činit rozhodnutí mimo rámec zákona, který určují voliči prostřednictvím parlamentu,“ uvedl Clemens Antweiler, autor stížnosti.[47][48][49] V lednu roku 2016 uznávaný německý psychiatr Hans-Joachim Maaz doslova varoval, že kancléřka „jeví známky duševní poruchy a narcismu“[50] V podobném duchu se tehdy vyjádřil i předseda FDP Christian Lindner, podle kterého Merkelová uvrhla Evropu do chaosu.[51][52] Politiku Merkelové kritizoval i bývalý německý kancléř Helmut Kohl.[53]

Volby do Spolkového sněmu 2017 a koaliční vyjednávání[editovat | editovat zdroj]

Ve volbách do Spolkového sněmu dne 24. září 2017 utrpělo společenství CDU/CSU citelnou ztrátu ve výši 8,5 procentních bodů proti roku 2013. Přesto zůstalo se ziskem 32,9 % platných „druhých“ hlasů (tzv. Zweitstimme) nejsilnějším politickým uskupením v Německu. Očekává se proto, že Angela Merkelová bude znovu zvolena kancléřkou.

Volby 2017 přinesly naopak velký úspěch FDP, která získala 10,4 % tzv. druhých hlasů (Zweitstimme) a po čtyřech letech se opět vrátila do celoněmeckého parlamentu. Velká zásluha na tomto úspěchu se přisuzuje předsedovi strany Christianu Lindnerovi. Značnou roli v politické aritmetice po volbách hraje také úspěch, kterého se ziskem 12,64 % odevzdaných hlasů získala opoziční pravicová strana Alternativa pro Německo.

Obě doposud opoziční resp. v Bundestagu nezastoupené strany, tedy Zelení (ti získali 8,9 % druhých hlasů ve volbách) a FDP, po volbách v zásadě vyhlásily svou ochotu vyjednávat o vzniku vlády tzv. jamajské koalice (Jamaika-Koalition) pod vedením dosavadní kancléřky Angely Merkelové. Bylo však zjevné, že pro svou účast tyto dvě „malé“ strany zamýšlely klást dalekosáhlé požadavky. Podle zprávy listu Rheinische Post, převzaté také deníkem Frankfurter Allgemeine Zeitung, se již během prvního týdne po volbách ze dne 24. září 2017 setkali vedoucí představitelé těchto dvou stran, aby projednali možnosti společného odsouhlaseného postupu.[54]

Protože sociální demokraté vzhledem ke svému nízkému volebnímu výsledku oznámili hned 24. září 2017 v 18:03 hod. (tři minuty po uzavření volebních místností), že odejdou do opozice, naskytla se možnost vytvoření vlády tzv. jamajské koalice stran CDU/CSU s FDP a Zelenými. Následovaly rozhovory (tzv. sondování) o vládním programu jamajské koalice, který měl být zakotven v tzv. koaliční smlouvě, a o následném rozdělení vládních resortů mezi jednotlivé strany spojené s personálním obsazením jak ministerských tak dalších důležitých postů. Po pět týdnů trvajících rozhovorech (tzv. sondování, které nebylo označeno jako „vyjednávání“) ohledně vzniku nové spolkové vlády, opustil předseda FDP Lindner spolu se svými stranickými kolegy těsně před půlnocí v neděli 19. listopadu 2017 zasedání v Berlíně. Lindner oznámil, že jeho strana FDP sondování za sebe ukončuje pro nepřekonatelné rozpory, především se Zelenými. FDP nesouhlasí s návrhy Zelených ohledně energetické politiky a problémů imigrace, zvláště takzvaného spojování rodin (Familienzusammenführung) již v Německu bydlících uprchlíků, kteří nemají nárok na politický azyl nebo jinou formu trvalého pobytu.

O dalším postupu se úřadující kancléřka Merkelová dne 20. listopadu 2017 radila se spolkovým prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem. Protože Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) zprvu vyloučila pokračování tzv. velké koalice s CDU/CSU v tomto legislativním období, naskýtá se možnost předčasných voleb. I ta je však spojena s velkými překážkami vzhledem k právním předpisům v německé ústavě. V této věci má spolkový prezident značné pravomoce.[55] Steimeier po svém rozhovoru s Merkelovou apeloval na všechny politické strany zastoupené v Bundestagu (tedy včetně AfD), aby se konstruktivně zapojily do řešení vzniklé situace. Politička SPD Nahlesová hned 20. listopadu 2011 nabídla, že její strana by za určitých podmínek mohla podpořit vznik nové menšinové vlády CDU/CSU, aniž by se na ní přímo podílela.

Následně nabyly na síle spekulace o obnově velké koalice CDU/CSU a SPD, také vzhledem k tomu, že se spolkoví ministři a ministryně za SPD (s jednou výjimkou) nadále podílejí na činnosti úřadující vlády. Avšak dne 28. listopadu 2017 prohlásila politička SPD Malu Dreyerová, že toto řešení v současnosti nemá u členů SPD dostatečnou podporu a nebylo by pro demokratický systém země prospěšné. Navrhla jednání o smlouvě mezi dosavadními vládními stranami, kterou by bylo pro zbytek legislativního období zaručeno tolerování menšinové vlády CDU/CSU poslaneckým klubem SPD.[56]

Určitou roli v neúspěchu politických rozhovorů po volbách hrála také neshoda mezi CDU v čele s Angelou Merkelovou a CSU bavorského ministerského předsedy Horsta Seehofera, především v klíčové otázce dalšího postupu při zvládání uprchlické krize a problémů integrace zhruba 1,5 milionu nově přišlých obyvatel Německa. Kancléřka Merkelová dlouho odmítala Seehoferův požadavek na stanovení horní hranice (Obergrenze) pro počet přistěhovalců (kromě kontingentu pro odborníky) na nejvýše 200 tisíc osob ročně. Slovo Obergrenze se stalo jedním z nejpoužívanějších v politických diskusích v Německu. Krátce po volbách přistoupila Merkelová na kompromisní formuli tzv. „dýchající horní hranice“, která však nezachránila vyjednávání s FDP.

Kritika a kontroverze[editovat | editovat zdroj]

Vládní strana CDU kancléřky Merkelové čelila během jejího předsednictví několika skandálům s pochybnými sponzorskými dary.[57] Největší aféra s financováním CDU vypukla v roce 1999, kdy se Merkelová jako tehdy generální tajemnice strany ostře distancovala od dlouholetého předsedy CDU Helmuta Kohla i jeho vlády a po jeho pádu byla zvolena do čela CDU.[58]

Německo, které patří mezi největší světové vývozce zbraní,[59] bylo kritizováno za kontroverzní dodávky zbraní v hodnotě mnoha miliard eur do Saúdské Arábie, Kataru, který podporuje radikální islamistické skupiny, a dalších států Perského zálivu.[60] Tyto dodávky zbraní byly schváleny vládou kancléřky Merkelové.[61] Německá vláda byla opozičními stranami a některými komentátory kritizována také za plánovanou vojenskou spolupráci se Saúdskou Arábií, která v masovém měřítku porušuje lidská práva.[62] Saúdové jsou obviňování i z exportu radikálního wahhábismu a z páchání válečných zločinů v průběhu jejich vojenské intervence v Jemenu.[63]

Merkelová zprvu souhlasila s trestním stíháním německého satirika Jana Böhmermanna, který napsal báseň hrubě (i smyšlenými narážkami na sexuální chování) zesměšňující tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a přednesl ji ve veřejnoprávní televizi ZDF jako „příklad“, co by už byla nepřípustná a stíhatelná kritika.[64] Podle Merkelové byla satira „vědomě urážlivá“,[65] za což si vysloužila satirikovu kritiku.[66] Kvůli této tzv. Böhmermannově aféře bylo proti Böhmermannovi vedeno trestní řízení podle § 103 německého trestního zákoníku, který do té doby zakazoval urážet zahraniční hlavy státu. Aféra vyvolala značnou mediální pozornost o svobodě médií a svobodě satiry a vedla ke zrušení zmiňovaného paragrafu. Böhmermann nebyl doposud odsouzen k žádnému trestu, i když v době jeho činu § 103 trestního zákoníku ještě platil.

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Vědecké publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Angela Merkel, Ilka Böger, Hans Joachim Spangenberg, Lutz Zülicke: Berechnung von Hochdruck-Geschwindigkeitskonstanten für Zerfalls und Rekombinationsreaktionen einfacher Kohlenwasserstoffmoleküle und -radikale, Zeitschrift für physikalische Chemie, 1982, 263 (3), 449-460
  • Angela Merkel, Lutz Zülicke: Berechnung von Geschwindigkeitskonstanten für den C-H-Bindungsbruch im Methylradikal, Zeitschrift für physikalische Chemie, 1985, 266 (2), 353-361
  • Angela Merkel, Lutz Zuelicke: Nonempirical parameter estimate for the statistical adiabatic theory of unimolecular fragmentation carbon-hydrogen bond breaking in methyl, Molecular Physics, 1987, 60(6), 1379-1393
  • Angela Merkel, Zdeněk Havlas, Rudolf Zahradník: Evaluation of the rate constant for the SN2 reaction flouromethane + hydride: methane + fluoride in the gas phase, Journal of American Chemical Society, 1988, 110(25), 8355-8359

Politické a ostatní publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Der Preis des Überlebens. Gedanken und Gespräche über zukünftige Aufgaben der Umweltpolitik. Stuttgart 1997
  • Europa und die deutsche Einheit. Zehn Jahre Wiedervereinigung: Bilanz und Ausblick. Freiburg 2000
  • Mein Weg. Ein Gespräch mit Hugo Müller-Vogg. Aktualisierte Ausgabe, Hamburg, Hoffmann und Campe, 2005

Publikace o Angele Merkelové[editovat | editovat zdroj]

První život Angely M.(Das erste Leben Angela M.) Napsali: Ralf Georg Reuth a Gunter Lachmann ISBN: 978-80-249-2304-8

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Například Angela Merkel, Zdeněk Havlas, Rudolf Zahradník: Evaluation of the rate constant for the SN2 reaction flouromethane + hydride: methane + fluoride in the gas phase, Journal of American Chemical Society, 1988, 110(25), 8355-8359

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Angela Merkel na anglické Wikipedii.

  1. Lebenslauf: Angela Dorothea Merkel [online]. Der Spiegel, [cit. 2015-09-08]. Dostupné online. (německy) 
  2. Der schwarze Schwan. Zeit Online [online]. 2014-07-16 [cit. 2015-09-08]. Dostupné online.  
  3. "Germany's Merkel begins new term", BBC, 28 October 2009. Ověřeno k 1 November 2009.Archived from the original on 31 October 2009. 
  4. German Chancellor Angela Merkel makes a hat-trick win in 2013 Elections [online]. [cit. 2013-09-23]. Dostupné online.  
  5. Malu Dreyer gibt Großer Koalition keine Chance. T-Online.de, http://www.t-online.de/nachrichten/deutschland/bundestagswahl/id_82527126/regierungsbildung-malu-dreyer-gibt-grosser-koalition-keine-chance.html, 28. listopadu 2017, 11:56 hod. (německy).
  6. Balasubramanyam, Ranjitha."All Eyes on Berlin", 16 September 2013. Ověřeno k 23 September 2013. 
  7. Gayle, Damien."50 Shades of Angela Merkel: German Chancellor's outfits recreated as Pantone colour chart (but none of them are very sexy)", 18 July 2012. Ověřeno k 23 September 2013. 
  8. Francis, David.""Mama" Merkel May Win Germany, But Not the Euro Zone", 22 September 2013. Ověřeno k 22 September 2013. 
  9. Wagele, Elizabeth."What Personality Type is Angela Merkel?", 16 July 2012. Ověřeno k 23 September 2013. 
  10. "Angela Merkel 'world's most powerful woman'", The Daily Telegraph, 24 August 2011. 
  11. "Profile Angela Merkel", 18 April 2012. Ověřeno k 11 September 2012. 
  12. Jan Šícha. Deník Referendum [online]. 2013-09-04 [cit. 2013-11-20]. Dostupné online.  
  13. Třetí triumf v řadě. Nejmocnější ženou světa je opět Angela Merkelová. iHNED.cz [online]. 2013-05-23 [cit. 2013-11-20]. Dostupné online.  
  14. SCHULLER, Konrad. Merkels polnische Wurzeln: Großvaters Krieg. Frankfurter Allgemeine Zeitung. 2013-03-22. Dostupné online [cit. 2016-12-22]. ISSN 0174-4909.  
  15. Luboš Palata. Děda Merkelové přišel z Polska, rodina se před válkou přejmenovala. iDNES.cz [online]. 2013-03-14 [cit. 2013-03-14]. Dostupné online.  
  16. Kdo je Merkelová? Možná budete všichni překvapeni..., Lajkit.cz By Redakce bře 09, 2016
  17. a b Adéla Skoupá. Angela byla pečlivá vědkyně, vzpomíná její mentor Havlas. Její politická kariéra ho překvapila. Hospodářské noviny [online]. 2016-08-24 [cit. 2016-08-24]. Dostupné online. ISSN 1213-7693.  
  18. Josef Tuček. Chystá se zkáza vědy, říkají i v nejbohatším ústavu. Aktuálně.cz [online]. 2009-07-17 [cit. 2016-08-25]. Dostupné online. ISSN 1213-7693.  
  19. MERKEL, Angela: Die von Helmut Kohl eingeräumten Vorgänge haben der Partei Schaden zugefügt (Události, které Helmut Kohl přiznal, způsobily straně škodu). Frankfurter Allgemeine Zeitung, http://germanhistorydocs.ghi-dc.org/sub_document.cfm?document_id=3793, 22. prosince 1999, citováno v: Deutsche Geschichte in Dokumenten und Bildern, staženo 22. července 2015 (německy).
  20. "Německo na řecké krizi vydělá, i když zpět nic nedostane, tvrdí studie". iDNES.cz. 10. srpna 2015.
  21. afi; luk. „Vytrvalá morální vůdkyně.“ Osobností roku je podle časopisu Time Angela Merkelová. Česká televize [online]. 2015-12-09 [cit. 2015-12-09]. Dostupné online.  
  22. http://zpravy.idnes.cz/volby-nemecko-cdu-merkelova-afd-d3p-/zahranicni.aspx?c=A160313_181319_zahranicni_rych
  23. Breedlove's Bellicosity: Berlin Alarmed by Aggressive NATO Stance on Ukraine [online]. Der Spiegel, 6. března 2015. Dostupné online.  
  24. Země G7 jsou připraveny zpřísnit protiruské sankce, varovala Merkelová Kreml. Hospodářské noviny, 8. června 2015.
  25. "Zločinná anexe Krymu! vmetla Merkelová Putinovi". Týden. 10. května 2015.
  26. SATTAR, Majid: Merkel in Sotchi. Die Frau, die in die Kälte kam. (Merkelová v Soči. Žena, která přišla do chladna.) Frankfurter Allgemeine Zeitung (online), 2. května 2017 (německy).
  27. "Schroeder Doesn't Speak for All Germans". The Washington Post. 20. února 2003.
  28. "Kosovo se má od Srbska odtrhnout počátkem února". Novinky. 14. ledna 2008.
  29. Merkelová v USA převzala nejvyšší civilní vyznamenání [online]. ČT24, 2011-06-08, [cit. 2011-06-08]. Dostupné online.  
  30. German Chancellor Merkel Defends Work of Intelligence Agencies [online]. 10. července 2013. [1]. (anglicky) 
  31. "NSA odposlouchávala Merkelovou deset let, vyplývá z tajného dokumentu". iDNES. 27. října 2013
  32. "Obama o odposlouchávání Merkelové prý věděl. Šéf NSA měl prezidenta osobně informovat". iDNES.cz. 27. října 2013.
  33. "Merkelová hovořila s Obamou, sledování spojenců považuje za plýtvání". Česká televize. 16. července 2014.
  34. "NSA spied on EU politicians and companies with help from German intelligence". Ars Technica. 24. dubna 2015.
  35. "Merkel defends German intelligence cooperation with NSA". Reuters. 4. května 2015.
  36. "Merkelová před vyšetřovací komisí popřela, že by o sledování spojenců německými zpravodajci věděla". Hospodářské noviny. 16. února 2017.
  37. "Obama vyzdvihl odvážný postoj Merkelové k migrační krizi". Novinky. 23. dubna 2016.
  38. "Trump: Merkelová udělala fatální chybu. Uprchlíky do země přijímat neměla". Lidovky. 16. ledna 2017.
  39. Americké sankce vůči Rusku mohou poškodit Evropu, obává se Merkelová. iDNES.cz. 16. června 2017.
  40. http://www.lidovky.cz/nemecka-policie-je-v-pohotovosti-zeme-o-vikendu-ocekava-prichod-40-tisic-uprchliku-ggm-/zpravy-svet.aspx?c=A150911_193751_ln_zahranici_ele
  41. Rakouským slovem roku je "kultura vítání".. eurozpravy.cz [online]. 2015-12-04 [cit. 2016-01-08]. Dostupné online.  
  42. Příběh roku 2015: Uprchlíci mění Evropu. Téma pomoci migrantům a jejich přijetí rozdělilo kontinent.. Hospodářské Noviny [online]. 2015-12-31, rev. 2016-01-02 [cit. 2016-01-08]. Dostupné online.  
  43. Germany drops EU rules to allow in Syrian refugees. telegraph.co.uk [online]. 2015-08-24 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  44. ´Milujeme tě, Angelo´. Syřané vyjadřují na sítích vděčnost Merkelové. echo24.cz [online]. 2015-08-27 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  45. Why Syrians are sending love messages to Angela Merkel. csmonitor.com [online]. 2015-08-28 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  46. Rakouským slovem roku je „kultura vítání“.. tyden.cz [online]. 2015-09-23 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  47. Asylbewerber: Bundesregierung hält Zurückweisung an der Grenze für zulässig. spiegel.de [online]. 2016-01-22 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  48. Skupina šesti právníků podala v Karlsruhe ústavní stížnost proti Merkelové. ceska-justice.cz [online]. 2016-01-23 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  49. Obešla voliče a pozvala Syřany. Právníci podali ústavní stížnost na Merkelovou. echo24.cz [online]. 2016-01-24 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  50. http://eurodenik.cz/zpravy/nemecky-psychiatr-varuje-merkelova-jevi-znamky-dusevni-poruchy
  51. http://www.zeit.de/politik/deutschland/2016-01/dreikoenigstreffen-fdp-christian-lindner
  52. http://www.spiegel.de/politik/deutschland/fdp-dreikoenigstreffen-christian-lindner-attackiert-merkels-fluechtlingspolitik-a-1070777.html
  53. "Evropa není schopná přijmout miliony uprchlíků, vzkázal Kohl". Týden. 17. dubna 2016.
  54. Posten im Jamaika-Kabinett: FDP und Grüne schon einig über Ministerien? Frankfurter Allgemeine Zeitung, http://www.faz.net/aktuell/wirtschaft/jamaika-kabinett-fdp-und-gruene-schon-einig-ueber-ministerien-15223581.html, 29. září 2017 (německy).
  55. Sondierungen gescheitert. FDP lässt Jamaika platzen – jetzt ist Steinmeier am Zug. T-online.de, http://www.t-online.de/nachrichten/deutschland/bundestagswahl/id_82735898/-zahllose-widersprueche-fdp-laesst-jamaika-platzen-linke-will-neuwahlen.html, 20. listopadu 2017, 08:44 hod. (německy).
  56. Malu Dreyer gibt Großer Koalition keine Chance. T-Online.de, http://www.t-online.de/nachrichten/deutschland/bundestagswahl/id_82527126/regierungsbildung-malu-dreyer-gibt-grosser-koalition-keine-chance.html, 28. listopadu 2017, 11:56 hod. (německy).
  57. "CDU kancléřky Merkelové čelí aféře se sponzorskými dary". Novinky. 27. října 2016.
  58. "Kancléřka Merkelová má podíl na smrti mé matky, tvrdí syn bývalého kancléře Kohla". Aktuálně.cz. 22. února 2017.
  59. "Německé zbraně zaplavují svět. Proudí i na neklidný Blízký východ". Lidovky. 12. srpna 2015.
  60. "Churches denounce Germany’s billion-euro arms sales to Yemen and Saudi Arabia". The Catholic Herald. 15. prosince 2016.
  61. "Controversial exports in German arms report: newspaper". Deutsche Welle. 3. července 2016.
  62. "Opposition parties condemn German defence plan with Saudi Arabia". The Local. 8. prosince 2016.
  63. "Opinion: Arms exports - Germany a party to war". Deutsche Welle. 26. října 2016.
  64. UDÁLOSTI: Případ Böhmermann. Lidovky.cz [online]. 2016-04-20 [cit. 2017-11-20]. Dostupné online.  
  65. Berlín souhlasí se stíháním komika, za urážku Erdogana mu hrozí vězení, Idnes.cz, http://zpravy.idnes.cz/nemecko-turecko-erdogan-komik-basen-d6x-/zahranicni.aspx?c=A160415_132031_zahranicni_ane, 15. dubna 2016.
  66. "Satirik kritizuje Merkelovou, že umožnila jeho stíhání za urážku tureckého prezidenta". Novinky. 3. května 2016.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gerd Langguth: Angela Merkel, München 2005
  • Wolfgang Stock: Angela Merkel. Eine politische Biographie, München, Neuauflage 2005
  • Hugo Müller-Vogg: Mein Weg, Frankfurt/M. 2003
  • Jacqueline Boysen: Angela Merkel, Berlin 2001
  • Evelyn Roll: Das Mädchen und die Macht, Berlin 2001

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]