Angela Merkelová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Angela Merkelová
Angela Merkelová, květen 2014
Angela Merkelová, květen 2014
Úřadující
Ve funkci od: 22. listopadu 2005
Prezident Horst Köhler
Christian Wulff
Joachim Gauck
Předchůdce Gerhard Schröder

Úřadující
Ve funkci od: 10. dubna 2000
Předchůdce Wolfgang Schäuble

Ministryně životního prostředí
Ve funkci:
17. listopadu 1994 – 24. října 1998
Kancléř Helmut Kohl
Předchůdce Klaus Töpfer
Nástupce Jürgen Trittin

Ministryně pro ženy a mládež
Ve funkci:
18. ledna 1991 – 17. listopadu 1994
Kancléř Helmut Kohl
Předchůdce Ursula Lehrová
Nástupce Claudia Nolteová

Poslankyně Spolkového sněmu
Úřadující
Ve funkci od: 2. prosince 1990
Předchůdce nově vzniklý obvod
Volební obvod Stralsund – Nordvorpommern – Rügen

Stranická příslušnost
Členství AF (1989–1990)
CDU (od 1990)

Narození 17. července 1954 (61 let)
Západní Německo Hamburk, Západní Německo
Národnost Němci
Choť Ulrich Merkel
Joachim Sauer
Rodiče Horst Kasner a Herlind Kasner
Vzdělání Německá akademie věd v Berlíně
Lipská univerzita (19731978)
Profese fyzikální chemička
Náboženství luteránství
Podpis Angela Merkelová, podpis
Webová stránka http://www.angela-merkel.de/
Commons Angela Merkel

Angela Merkelová, celým jménem Angela Dorothea Merkel[1][2] (* 17. července 1954, Hamburk) je německá křesťanskodemokratická politička a současná kancléřka Spolkové republiky Německo, první žena v tomto úřadu. První vládu takzvané velké koalice CDU/CSUSPD vedla od 22. listopadu 2005 do 28. října 2009, kdy byla podruhé jmenována kancléřkou černo-žluté vlády koalice CDU/CSUFDP.[3] V září 2013 vyhrála jako volební lídryně CDU/CSU třetí parlamentní volby se ziskem 41,5 % platných hlasů, po nichž začala vyjednávat o nové koalici, když se stávající koaliční partner FDP nedostal do Bundestagu.[4] 17. prosince pak byla potřetí zvolena kancléřkou a stejného dne proběhlo jmenování její třetí vlády, podruhé utvořené se sociálně demokratickou SPD.[5]

Po znovusjednocení Německa se v prosinci 1990 stala poslankyní Spolkového sněmu za volební obvod Severní Přední Pomořansko, Rujána a Stralsund ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Od roku 2000 zastává funkci předsedkyně Křesťanskodemokratické unie.

První manželství s fyzikem Ulrichem Merkelem trvalo od 1977 do 1982. Podruhé je vdaná za berlínského profesora chemie Joachima Sauera.

Jako kancléřka bývá označována jako faktická lídryně Evropské unie,[6][7][8][9] a časopis Forbes ji opakovaně označil za nejmocnější ženu světa. V roce 2012 kancléřku také hodnotil jako druhého nejmocnějšího člověka planety, což znamenalo historicky nejvyšší postavení ženy.[10][11][12][13] Magazín Time ji v roce 2015 vyhlásil Osobností roku.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Angela Merkelová má polské kořeny. Její děd Ludwig Kazmierczak (1896–1959) se narodil v Poznani jako nemanželský syn Anny Kazmierczakové a Ludwika Wojciechowského. Anna Kazmierczaková se později provdala za Ludwika Rychlického. Ludwig Kazmierczak se cítil být Němcem a odešel do Berlína. Ve 30. letech 20. století přijal jméno Kasner. [14]

Narodila se v červenci 1954 v tehdejším Západním Německu v Hamburku, jako Angela Dorothea Kasnerová, dcera luteránského pastora Horsta Kasnera (1926-2011) a učitelky latiny a angličtiny Herlind Kasnerové (rozené Jentzsch, 1928 v Gdaňsku). Na podzim 1954 se rodina přestěhovala do Německé demokratické republiky, do Quitzowa u Perlebergu, kde její otec nastoupil na nové místo pastora.

Od roku 1957 vyrůstala s dvěma mladšími sourozenci Marcusem (*1957) a Irene (*1964) v Templinu v okrese Uckermark. Od roku 1961 studovala Vyšší polytechnickou školu (Polytechnische Oberschule) a začátkem sedmdesátých let vstoupila do svazu mládeže FDJ.

Angela Merkelová na veletrhu CeBIT 6. března 2012

Po maturitě na výbornou, kde se projevilo její nadprůměrné nadání pro matematiku a cizí jazyky, studovala od roku 1973 fyziku na Univerzitě v Lipsku.

Odmítla spolupráci se Stasi, která jí byla – i díky smířlivému postoji jejího otce k režimu – „nabídnuta“ po získání univerzitního diplomu v roce 1978. V její složce vedené Stasi je zaznamenán její kritický postoj vůči komunistickému řežimu a souhlas s činností polského opozičního odborového hnutí Solidarita.

Doktorát fyziky získala 1986 u prof. Lutze Zülickeho prací o rychlostních konstantách při reakcích jednoduchých uhlovodíků.

Od roku 1978 do 1990 pracovala jako vědecká spolupracovnice na Institutu fyzikální chemie Akademie věd NDRBerlíně v oboru kvantové chemie. Zde byla členkou krajského vedení FDJ a stala se sekretářkou této organizace pro agitaci a propagandu na Akademii. Nikdy ovšem nebyla členkou žádné ze stran politického bloku vedeného SED.

Hovoří plynně anglicky a dobře rusky.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Merkelová a Lothar de Maizière v době sjednocení Německa v srpnu 1990

V Německé demokratické republice se nepodílela na činnosti žádné opoziční skupiny. Během převratu koncem roku 1989 vstoupila do nově vzniklé strany Demokratischer Aufbruch (DA) a později se stala její tiskovou mluvčí.

Po volbách do lidové sněmovny NDR (Volkskammer) v roce 1990 se stala druhou mluvčí poslední vlády NDR premiéra Lothara de Maizièra.

V srpnu 1990 po fúzi DA a východoněmecké CDU se stala automaticky členkou celospolkové CDU. Na podzim téhož roku byla zvolena v přímém mandátu do Spolkového sněmu (Bundestag). Ve vládě Helmuta Kohla se v lednu 1991 stala spolkovou ministryní pro ženy a mládež. V prosinci téhož roku byla zvolena místopředsedkyní celospolkové CDU.

Mimo to byla od 1993 do 2000 zemskou předsedkyní CDU v Meklenbursku-Předním Pomořansku.

Od 1994 do 1998 byla po Klausu Töpferovi spolkovou ministryní ochrany prostředí, přírody a bezpečnosti atomových reaktorů.

V listopadu 1998 byla na návrh nového spolkového předsedy Wolfganga Schäubleho zvolena generální tajemnicí CDU. V této funkci setrvala do dubna 2000.

Angela Merkelová a George W. Bush v roce 2007

Během tehdy propuklé aféry kolem darů straně CDU se Angela Merkelová odvrátila od svého dosavadního podporovatele, spolkového kancléře Helmuta Kohla, který nakonec z tohoto úřadu i jako předseda CDU odstoupil. Vyzvala CDU k novému začátku bez dosavadního předsedy. Odmítla ale později, na podzim 2001, už jako předsedkyně strany, proti Kohlovi právně postupovat. Do aféry byl údajně zapleten i Kohlův následovník jako předseda strany Wolfgang Schäuble, který nakonec z této funkce dobrovolně odstoupil.

Svým postojem si získala sympatie členů CDU, kteří ji na prvních pěti regionálních konferencích bouřlivě oslavovali. Přes „tlačenici“ mnohých zájemců byla nakonec kandidována vedením strany a v dubnu 2000 v Essenu zvolena téměř 96 % hlasy jako nástupkyně Wolfganga Schäubleho za spolkovou předsedkyni CDU. V prosinci 2004 v Düsseldorfu byla na další období v této funkci potvrzena, ale již jen „pouhými“ 88,4 %.

Mocenskou pozici si upevnila po volbách 2002 zvolením za předsedkyni spolkové frakce CDU/CSU, tedy za vedoucí opozice ve spolkovém sněmu jako následovnice Friedricha Merze. Předtím se ale musela vzdát kandidatury na spolkovou kancléřku ve prospěch bavorského premiéra Edmunda Stoibera.

Začátkem 2004 prosadila Horsta Köhlera jako kandidáta CDU/CSU a FDP na úřad spolkového prezidenta, který byl spolkovým shromážděním také zvolen.

Merkelová a ruský prezident Vladimir Putin, 2008

V květnu 2005 byla Angela Merkelová nominována za kandidátku CDU/CSU na úřad spolkového kancléře v předčasných volbách do Spolkového sněmu v září téhož roku.

Angela Merkelová jako kancléřka ekonomicky nejsilnějšího státu EU byla velmi angažovaná při snahách o vyřešení krize vzniklé kvůli velkému zadlužení některých členských států Eurozóny. V červnu 2011 jí bylo prezidentem USA Barackem Obamou uděleno nejvyšší americké civilní vyznamenání Prezidentská medaile svobody.[15]

V roce 2013 vyšlo najevo, že americká NSA odposlouchávala její mobilní telefon.[16]

V roce 2014 podpořila sankce proti Rusku. V únoru 2015 pomohla dojednat mírovou dohodu z Minsku, která měla zastavit válku na východní Ukrajině.

Během Evropské migrační krize čelí ostré kritice za otevřený přístup k přijímání imigrantů (takzvanou Willkommenskultur).[17][18][19] Německá kancléřka v srpnu 2015 na adresu vlny imigrantů prohlásila, že Evropa vlnu imigrantů zvládne; krátce na to Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) na Twitteru oznámil, že nebude vracet osoby syrského původu, které budou žádat o azyl, ačkoliv přišly z jiné bezpečné země.[20][21][22] Již v druhé polovině září toto rozhodnutí kancléřky důrazně kritizoval bavorský premiér Horst Seehofer když řekl mimo jiné, že podle něj svými výroky v podstatě vyzvala běžence, aby se z Maďarska přesunuli do Německa a "Německo tak zastavilo platnost (evropských azylových) pravidel".[23] 22. ledna 2016 kvůli rozhodnutí Merkelové přestat chránit hranice Německa a vpustit do země nekontrolovaný příliv lidí, podala skupina šesti právníků u Spolkového ústavního soudu ústavní stížnost. „Kancléř nesmí činit rozhodnutí mimo rámec zákona, který určují voliči prostřednictvím Parlamentu,“ uvedl Clemens Antweiler, autor stížnosti.[24][25][26] V lednu roku 2016 uznávaný německý psychiatr Hans-Joachim Maaz doslova varoval, že kancéřka "jeví známky duševní poruchy a narcismu"[27] V podobném duchu se vyjádřil i předseda FDP Christian Lindner, podle kterého kancléřka uvrhla Evropu do chaosu.[28][29]

Za své postoje během uprchlické krize získala ocenění Osobnost roku časopisu Time jako „vytrvalá morální vůdkyně“.[30]

Dne 13. března 2016 se ve třech německých spolkových zemích konaly volby do tamních zemských sněmů, které byly prvními volbami od počátku imigrační krize a byly považovány za hodnocení politiky kancléřky Merkelové. Její Křesťanskodemokratická unie v Sasku-Anhaltsku, Porýní-Falci i Bádensku-Württembersku ztratila, úspěch naopak přinesly volby Zeleným a zejména opačně zaměřené Alternativě pro Německo (AfD), kterou před volbami podpořil např. český exprezident Václav Klaus. AfD, která je hodnocena jako euroskeptická a národně konzervativní strana, se dostala do zemských sněmů všech zemí s výsledky od 12,6 % do 24,2 % a zesílil tak tlak na změnu politiky Angely Merkelové.[31]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Vědecké publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Angela Merkel, Ilka Böger, Hans Joachim Spangenberg, Lutz Zülicke: Berechnung von Hochdruck-Geschwindigkeitskonstanten für Zerfalls und Rekombinationsreaktionen einfacher Kohlenwasserstoffmoleküle und -radikale, Zeitschrift für physikalische Chemie, 1982, 263 (3), 449-460
  • Angela Merkel, Lutz Zülicke: Berechnung von Geschwindigkeitskonstanten für den C-H-Bindungsbruch im Methylradikal, Zeitschrift für physikalische Chemie, 1985, 266 (2), 353-361
  • Angela Merkel, Lutz Zuelicke: Nonempirical parameter estimate for the statistical adiabatic theory of unimolecular fragmentation carbon-hydrogen bond breaking in methyl, Molecular Physics, 1987, 60(6), 1379-1393
  • Angela Merkel, Zdeněk Havlas, Rudolf Zahradník: Evaluation of the rate constant for the SN2 reaction flouromethane + hydride: methane + fluoride in the gas phase, Journal of American Chemical Society, 1988, 110(25), 8355-8359

Politické a ostatní publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Der Preis des Überlebens. Gedanken und Gespräche über zukünftige Aufgaben der Umweltpolitik. Stuttgart 1997
  • Europa und die deutsche Einheit. Zehn Jahre Wiedervereinigung: Bilanz und Ausblick. Freiburg 2000
  • Mein Weg. Ein Gespräch mit Hugo Müller-Vogg. Aktualisierte Ausgabe, Hamburg, Hoffmann und Campe, 2005

Publikace o Angele Merkel[editovat | editovat zdroj]

První život Angely M.(Das erste Leben Angela M.) Napsali: Ralf Georg Reuth a Gunter Lachmann ISBN: 978-80-249-2304-8

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Angela Merkel na anglické Wikipedii.

  1. Lebenslauf: Angela Dorothea Merkel [online]. Der Spiegel, [cit. 2015-09-08]. Dostupné online. (německy) 
  2. Der schwarze Schwan. Zeit Online [online]. 2014-07-16 [cit. 2015-09-08]. Dostupné online.  
  3. "Germany's Merkel begins new term", BBC, 28 October 2009. Ověřeno k 1 November 2009.Archived from the original on 31 October 2009. 
  4. German Chancellor Angela Merkel makes a hat-trick win in 2013 Elections [online]. [cit. 2013-09-23]. [1]. (anglicky) 
  5. LAVIČKA, Václav. Merkelová jako Adenauer a Kohl. V její vládě nejvíc překvapuje první ministryně obrany. iHNed.cz [online]. 2013-12-17 [cit. 2013-12-17]. Dostupné online.  
  6. Balasubramanyam, Ranjitha."All Eyes on Berlin", 16 September 2013. Ověřeno k 23 September 2013. 
  7. Gayle, Damien."50 Shades of Angela Merkel: German Chancellor's outfits recreated as Pantone colour chart (but none of them are very sexy)", 18 July 2012. Ověřeno k 23 September 2013. 
  8. Francis, David.""Mama" Merkel May Win Germany, But Not the Euro Zone", 22 September 2013. Ověřeno k 22 September 2013. 
  9. Wagele, Elizabeth."What Personality Type is Angela Merkel?", 16 July 2012. Ověřeno k 23 September 2013. 
  10. "Angela Merkel 'world's most powerful woman'", The Daily Telegraph, 24 August 2011. 
  11. "Profile Angela Merkel", 18 April 2012. Ověřeno k 11 September 2012. 
  12. Jan Šícha. Deník Referendum [online]. 2013-09-04 [cit. 2013-11-20]. Dostupné online.  
  13. Třetí triumf v řadě. Nejmocnější ženou světa je opět Angela Merkelová. iHNED.cz [online]. 2013-05-23 [cit. 2013-11-20]. Dostupné online.  
  14. Luboš Palata. Děda Merkelové přišel z Polska, rodina se před válkou přejmenovala. iDNES.cz [online]. 2013-03-14 [cit. 2013-03-14]. Dostupné online.  
  15. Merkelová v USA převzala nejvyšší civilní vyznamenání [online]. ČT24, 2011-06-08, [cit. 2011-06-08]. Dostupné online.  
  16. "NSA odposlouchávala Merkelovou deset let, vyplývá z tajného dokumentu". iDNES. 27. října 2013
  17. http://www.lidovky.cz/nemecka-policie-je-v-pohotovosti-zeme-o-vikendu-ocekava-prichod-40-tisic-uprchliku-ggm-/zpravy-svet.aspx?c=A150911_193751_ln_zahranici_ele
  18. Rakouským slovem roku je "kultura vítání".. eurozpravy.cz [online]. 2015-12-04 [cit. 2016-01-08]. Dostupné online.  
  19. Příběh roku 2015: Uprchlíci mění Evropu. Téma pomoci migrantům a jejich přijetí rozdělilo kontinent.. Hospodářské Noviny [online]. 2015-12-31, rev. 2016-01-02 [cit. 2016-01-08]. Dostupné online.  
  20. Germany drops EU rules to allow in Syrian refugees. telegraph.co.uk [online]. 2015-08-24 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  21. ´Milujeme tě, Angelo´. Syřané vyjadřují na sítích vděčnost Merkelové. echo24.cz [online]. 2015-08-27 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  22. Why Syrians are sending love messages to Angela Merkel. csmonitor.com [online]. 2015-08-28 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  23. Rakouským slovem roku je "kultura vítání".. tyden.cz [online]. 2015-09-23 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  24. Asylbewerber: Bundesregierung hält Zurückweisung an der Grenze für zulässig. spiegel.de [online]. 2016-01-22 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  25. Skupina šesti právníků podala v Karlsruhe ústavní stížnost proti Merkelové. ceska-justice.cz [online]. 2016-01-23 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  26. ‚Obešla voliče a pozvala Syřany. Právníci podali ústavní stížnost na Merkelovou. echo24.cz [online]. 2016-01-24 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online.  
  27. http://eurodenik.cz/zpravy/nemecky-psychiatr-varuje-merkelova-jevi-znamky-dusevni-poruchy
  28. http://www.zeit.de/politik/deutschland/2016-01/dreikoenigstreffen-fdp-christian-lindner
  29. http://www.spiegel.de/politik/deutschland/fdp-dreikoenigstreffen-christian-lindner-attackiert-merkels-fluechtlingspolitik-a-1070777.html
  30. afi; luk. „Vytrvalá morální vůdkyně.“ Osobností roku je podle časopisu Time Angela Merkelová. Česká televize [online]. 2015-12-09 [cit. 2015-12-09]. Dostupné online.  
  31. http://zpravy.idnes.cz/volby-nemecko-cdu-merkelova-afd-d3p-/zahranicni.aspx?c=A160313_181319_zahranicni_rych

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gerd Langguth: Angela Merkel, München 2005
  • Wolfgang Stock: Angela Merkel. Eine politische Biographie, München, Neuauflage 2005
  • Hugo Müller-Vogg: Mein Weg, Frankfurt/M. 2003
  • Jacqueline Boysen: Angela Merkel, Berlin 2001
  • Evelyn Roll: Das Mädchen und die Macht, Berlin 2001

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]