Znovusjednocení Německa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o znovusjednocení Německa v roce 1990. O sjednocení Německa roku 1871 pojednává článek Sjednocení Německa.
Znovusjednocení Německa 1990

Německé znovusjednocení (německy Deutsche Wiedervereinigung) je proces připojení Německé demokratické republiky a Západního Berlína ke Spolkové republice Německo završený 3. října 1990. Bylo vyvrcholením tehdejších politických změn v NDR a znamenalo definitivní konec poválečného rozdělení Německa a znovuobnovení Německé jednoty. Spolková republika Německo zůstala stejným státem, který vznikl v květnu 1949, a tímto procesem byla pouze rozšířena o 6 nových členských států.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

V důsledku zfalšovaných celostátních voleb v květnu 1989 následovaly v druhé polovině roku 1989 velké protesty proti režimu (známé jsou zejména demonstrace v Lipsku). Po pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989 nastala situace, se kterou nepočítala ani západoněmecká vláda, i když sjednocení obou německých států stálo jako cíl v ústavě SRN. Náhlý pád NDR přivodil i zvláštní dynamiku následujícího vývoje, který se v mnoha směrech vyznačoval jistou živelností.

Ta se týkala zejména přístupu občanů bývalé NDR k nové situaci, zesíleného velkými očekáváními, která západoněmeckou vládou nebyla nijak kanalizována. K postulátům jako byla nově získaná svoboda projevu i cestování a podobně velice rychle přistoupilo i přesvědčení, že jediným možným řešením hospodářské stránky nové éry je uznání platnosti kýžené západoněmecké marky na celém území obou států a to se všemi důsledky.

Politická situace[editovat | editovat zdroj]

Na pozadí změn v celém východním bloku, hlavně pak změn v SSSR samotném, kde již delší dobu probíhala liberálnější éra Michaila Gorbačova, zesilovala vláda kancléře Helmuta Kohla v druhé polovině osmdesátých let smluvní styky s NDR (viz i poskytování kreditu, Honeckerova návštěva v SRN), ke konfliktním situacím došlo až v létě a na podzim, kdy dochází k útěkům občanů NDR přes velvyslanectví SRN v Praze, Polsku a Maďarsku a k faktickému otevření hranic mezi Maďarskem a Rakouskem.

Dne 7. října 1989 slaví NDR čtyřicáté výročí založení, protesty se vyhrocují, a 18. října 1989 abdikuje Erich Honecker ze svých funkcí (ze zdravotních důvodů, jak uvádí komuniké), jeho následníkem se stává Egon Krenz, ale již 7. listopadu rezignuje jak vláda NDR tak i vedení SED ze svých funkcí. 9. listopadu pak dochází k historickému vystoupení člena politbyra Schabowského, který zřejmě v následku neinformovanosti v přímém televizním projevu prohlašuje, že hranice jsou otevřené.

Vývoj do sjednocení[editovat | editovat zdroj]

13. listopadu je zvolen Hans Modrow novým ministerským předsedou, krátce na to prohlašuje Michal Gorbačov, že sjednocení Německa je vnitřní záležitostí obou německých států.

18. března 1990 byl po volbách zvolen Lothar de Maizière jako nový ministerský předseda. Během jeho vlády vešly k 1. červenci 1990 v platnost tzv. Měnová, hospodářská a sociální unie a západoněmecká marka se stala úředním platidlem na území NDR. Koncem srpna 1990 se parlamenty a vlády obou států shodly na Smlouvě o sjednocení. V nadcházejících jednáních v Moskvě se čtyři velmoci se dvěma německými státy dohodly na uznání znovusjednocení Německa a definitivním ukončení druhé světové války mírovou smlouvou nazvanou Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu.

Právní předpoklady a sárský precedent[editovat | editovat zdroj]

Hlavním právním předpokladem znovusjednocení Německa byl tehdy existující článek číslo 23 Základního zákona (fakticky se jednalo o ústavu) Spolkové republiky Německo, který stanovil, že se ke Spolkové republice může připojit jakákoliv země demokratickým přijetím právě Základního zákona svými občany/volenými zástupci. Tímto způsobem se jako dvanáctá spolková země k SRN připojil Sárský protektorát pod názvem Sársko. Stejný postup byl již od 1949 navrhován pro připojení západního Berlína, což ale nebylo možné pro jeho zvláštní status, jehož dodržování si vynucovaly vítězné velmoci z druhé světové války.

Samotný proces sjednocení[editovat | editovat zdroj]

V NDR bylo obnoveno pět spolkových zemí, kterými byla původně v letech 19491952 tvořena (v roce 1952 proběhla v NDR správní reforma, kdy byly spolkové země zrušeny a nahrazeny okresy, těmito obnovenými zeměmi byly Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko a Sasko-Anhaltsko). V těchto obnovených spolkových zemích proběhla hlasování, kterými byl přijat Základní zákon Spolkové republiky Německo.

Západní Berlín se svým zvláštním statusem byl sjednocen s teritoriem východního Berlína, který nebyl zařazen do teritoria žádné z obnovených spolkových zemí.

Dne 3. října 1990 zanikla Německá demokratická republika a 6 nových spolkových zemí (Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko a Sasko-Anhaltsko) se připojilo ke Spolkové republice Německo.

Zahraniční aspekty[editovat | editovat zdroj]

Brzy po pádu vnitroněmeckých hranic, když bylo stále zřejmější, že vývoj se nebude ubírat cestou dvou nezávislých německých států, došlo k částečně kontroverzní výměně názorů různých vlád:

  • USA prohlásily, že o vývoji, tedy i sjednocení Německa, budou suverénně rozhodovat dva německé státy, že však sjednocené Německo se musí stát členem NATO a Evropského společenství.
  • SSSR požadoval neutralitu sjednoceného státu a varoval tedy před členstvím v NATO.[zdroj?] Nakonec svůj postoj přehodnotil a žádal od vlády v Bonnu jako hlavní podmínku pro uznání znovusjednoceného Německa uznání hranice s Polskem na řekách Odra a Nisa. Tuto hranici právě západoněmecká vláda po dlouhou dobu odmítala uznat.[zdroj?]
  • Ne tak vyhraněnou, ale přesto odmítavou pozici zastávala i Francie, zejména z obav před možnou hegemonií velkého a hospodářsky silného Německa v Evropě, tedy před oslabením pozic vlastních.[zdroj?]
  • Do diskuse zasáhlo i Polsko, žádající uznání hranic na Odře a Nise novým německým státem.

Již počátkem roku 1990 se však západoněmecké vládě podařilo přimět SSSR k ústupkům a k uznání suverenity budoucího státu, což výrazně přispělo k úspěšnému průběhu rozhovorů dva plus čtyři a k uzavření smlouvy. Smlouvou ze 14. listopadu 1990 bylo pak učiněno zadost polským požadavkům, které byly mimo jiné podporovány i čtyřmi velmocemi.

Po sjednocení[editovat | editovat zdroj]

Článek 23 Základního zákona, na jehož základě přistoupilo 6 nových spolkových zemí, byl zrušen a v preambuli bylo doplněno, že sjednocení Německa bylo dokončeno a že německá ústava nyní platí pro celý německý národ.

Sjednocení Německa se oproti optimistickým předpokladům začátku devadesátých let minulého století stalo dlouhodobým procesem, který stále není ukončen.[zdroj?]

Na jedné straně lze v mnoha případech stále ještě zjistit rozdíly v politické a sociální oblasti, v názorovém zaměření a podobně: to se ukazuje při volbách, to se ukazuje jako rozšířené resentimenty a mnohdy pozitivním interpretacím situace v bývalé NDR.[zdroj?]

Na druhé straně se sjednocení stalo velikým finančním a hospodářským břemenem pro SRN. Odhady se různí, ale vychází se z toho, že subvence a podpory pro nové spolkové země stály dodnes mezi jedním a jedním a půl bilionem euro (tedy zhruba 25 až 37,5 bilionů Kč).[zdroj?]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LUŇÁK, Petr. Gorbačov a sjednocení Německa. Historický obzor, 1995, 6 (3/4), s. 69-73.
  • MORAVCOVÁ, Dagmar. Reflexionen der Vereinigung Deutschlands in der Tschechoslowakei 1989–1990. Prague Papers on the History of International Relations. 2000, roč. 4, s. 243-255. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-85899-93-0. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]