Willy Brandt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Willy Brandt
Willy Brandt (1980)
Willy Brandt (1980)

4. spolkový kancléř Německa
Ve funkci:
21. října 1969 – 7. května 1974
Prezident Gustav Heinemann
Předchůdce Kurt Georg Kiesinger
Nástupce Helmut Schmidt

3. předseda SPD (od 1946)
Ve funkci:
19. února 1964 – 14. června 1987
Předchůdce Erich Ollenhauer
Nástupce Hans-Jochen Vogel

Stranická příslušnost
Členství SPD

Narození 18. prosince 1913
Německé císařství Lübeck, Německé císařství
Úmrtí 8. října 1992
Německo Unkel, Německo
Rodiče Martha Frahmová
Děti Peter Brandt
Lars Brandt
Matthias Brandt
Profese dělník, novinář, politik
Náboženství evangelická církev
Podpis Willy Brandt, podpis
Ocenění Rytířský velkokříž Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1965)
Nobelova cena za mír (1971)
čestné občanství
velkokříž Řádu čestné legie
B'nai B'rith
… více na Wikidatech
Commons Willy Brandt
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Willy Brandt

Willy Brandt, narozen jako Herbert Ernst Karl Frahm (18. prosince 19138. října 1992) byl německý politik, kancléř Západního Německa v letech 1969–1974 a vůdčí osobnost Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) v letech 19641987. Před nástupem do funkce kancléře byl starostou v Západním Berlíně. Po odchodu z úřadu kancléře vedl Socialistickou internacionálu.

Protože tvrdá opozice zamezila uskutečnit většinu z Brandtova domácího programu, jeho nejdůležitějším odkazem se stala Ostpolitik, tedy politika založená na zlepšení vztahů s Východním Německem, Polskem a Sovětským svazem. Tato politika působila v Západním Německu značně kontroverzně, ale Brandt díky ní získal Nobelovu cenu míru roku 1971.

Při návštěvě v Polsku v roce 1970 nečekaně poklekl u pomníku povstání ve varšavském ghettu. Jeho gesto vyvolalo celosvětový ohlas.[1]

Brandt byl nucen rezignovat v roce 1974 poté, co se veřejnost dozvěděla, že jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Günter Guillaume pracoval pro východoněmeckou tajnou službu (Stasi).[2] Toto se také stalo jedním z největších politických skandálů v poválečném Západním Německu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Zur Nachkriegspolitik der deutschen Sozialisten Jocke Leufvmark. Stockholm 1944. (spoluautor, August Enderle, Irmgard Enderle, Stefan Szende a Ernst Behm)
  • Mein Weg nach Berlin, Kindler Verlag, München 1960.
  • Friedenspolitik in Europa, S. Fischer Verlag, Frankfurt am Main 1968.
  • Begegnungen und Einsichten 1960–1975, Hoffmann und Campe, Hamburg 1976, ISBN 3-455-08979-8
  • Links und frei. Mein Weg 1930–1950, Hoffmann und Campe, Hamburg 1982, ISBN 3-455-08743-4
  • Erinnerungen, Propyläen Verlag, Frankfurt am Main 1989, ISBN 3-549-07353-4

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Willy Brandt na anglické Wikipedii.

  1. i DNES.cz: A Německo pokleklo před Polskem. Brandtovo gesto vstoupilo do dějin
  2. Český rozhlas: Ecce Homo - Günther Guillaume

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]