Willy Brandt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Willy Brandt
Willy Brandt (1980)
Willy Brandt (1980)
4. spolkový kancléř Německa
Ve funkci:
21. října 1969 – 7. května 1974
PrezidentGustav Heinemann
PředchůdceKurt Georg Kiesinger
NástupceHelmut Schmidt
3. předseda SPD (od 1946)
Ve funkci:
16. února 1964 – 14. června 1987
PředchůdceErich Ollenhauer
NástupceHans-Jochen Vogel
Stranická příslušnost
ČlenstvíSPD
Rodné jménoHerbert Ernst Karl Frahm
Narození18. prosince 1913
Lübeck, Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Úmrtí8. října 1992 (ve věku 78 let)
Unkel, NěmeckoNěmecko Německo
Příčina úmrtíkolorektální karcinom
Místo pohřbeníHřbitov Zehlendorf
ChoťAnna Carlotta Thorkildsenová (1941–1948)
Rut Brandt (1948–1980)
Brigitte Seebacher (1983–1992)
RodičeMartha Frahmová
DětiPeter Brandt
Lars Brandt
Matthias Brandt
Ninja Frahm
Alma materUniverzita v Oslu
Profesedělník, novinář, politik
Náboženstvíevangelická církev
OceněníCena svobody (1957)
velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1959)
velkokříž Řádu svatého Olafa (1960)
velká čestná dekorace ve stříbře na stuze Čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku (1961)
rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1965)
… více na Wikidatech
PodpisWilly Brandt, podpis
CommonsWilly Brandt
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Willy Brandt, narozen jako Herbert Ernst Karl Frahm (18. prosince 1913 Lübeck – 8. října 1992 Unkel), byl německý politik, kancléř Západního Německa v letech 1969–1974 a vůdčí osobnost Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) v letech 1964–1987. Před nástupem do funkce kancléře byl starostou v Západním Berlíně. Po odchodu z úřadu kancléře vedl Socialistickou internacionálu.

Protože tvrdá opozice zamezila uskutečnit většinu z Brandtova domácího programu, jeho nejdůležitějším odkazem se stala Ostpolitik, tedy politika založená na zlepšení vztahů s východoevropskými zeměmi, především Východním Německem, Polskem a Sovětským svazem. Tato politika působila v Západním Německu značně kontroverzně, ale Brandt díky ní získal Nobelovu cenu míru roku 1971.

Při návštěvě v Polsku v roce 1970 nečekaně poklekl u pomníku povstání ve varšavském ghettu. Jeho gesto vyvolalo celosvětový ohlas.[1]

Brandt byl nucen rezignovat v roce 1974 poté, co se veřejnost dozvěděla, že jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Günter Guillaume pracoval pro východoněmeckou tajnou službu (Stasi).[2] Toto se také stalo jedním z největších politických skandálů v poválečném Západním Německu.

V sobotu 31. října 2020 bylo po devíti letech budování otevřeno v Berlíně nové letiště Willyho Brandta, které by mělo postupně převzít provoz ze stávajících dvou jiných letišť ve městě, a sice Tegel na severozápadě města a Schönefeld na jihozápadě německé metropole.[3]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Brandtův rodný dům v lübecké ulici Meierstraße (2013)

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Willy Brandt se narodil 18. prosince 1913 jako Herbert Frahm v lübeckém předměstí St. Lorenz Süd. Byl nemanželským dítětem. Jeho matka, rovněž nemanželské dítě,[4] se jmenovala Martha Frahmová, rozená Ewertová (1894–1969) a pracovala jako prodavačka v lübeckém Konsumu. Jeho otcem byl hamburský učitel John Heinrich Möller (1887–1958),[5] který v letech 1912 až 1913 dočasně vyučoval na reálce v Lübecku. Do matričního záznamu však matka otcovo jméno neuvedla. Protože nemanželské děti nemohly být pokřtěné ve farním kostele, nechala matka svého syna pokřtít 26. února 1914 v budově pastorátu u evangelického kostela svatého Vavřince v Lübecku.

Brandt svého biologického otce nikdy nepoznal, ačkoliv mu byla jeho identita od roku 1947 známá.[6] Se svou matkou měl odtažitý a chladný vztah a zpětně na ni vzpomínal jako na „ženu, která byla mojí matkou“.[7] Původně vyrůstal s matkou, která však chodila do zaměstnání, a tak se o něj ve všední dny starala sousedka. Od roku 1919 byl trvale v péči svého nevlastního dědečka Ludwiga Frahma (1875–1935). Ten se v roce 1899 oženil s Marthinou matkou Wilhelminou (1875–1913) a po svém návratu z první světové války rychle navázal důvěrný vztah s téměř šestiletým Brandtem. Ludwig Frahm roku 1919, šest let po smrti své první manželky, uzavřel nové manželství s Dorotheou Stahlmannovou. „Tetu Doru“ však neměl Brandt příliš rád. Svého nevlastního dědečka oslovoval „Papa“ a v jeho maturitním vysvědčení je Ludwig Frahm uváděn jako otec.[8] V září 1927 se Brandtova matka provdala za zedníka Emila Kuhlmanna (1880–1969) a v únoru 1928 se manželům narodil syn Günther Kuhlmann (1928–2010), Brandtův polorodý bratr. Od té doby vídal Brandt svou matku „již jen sporadicky“.[7] Zpětně označoval své dětství „bez domova“[6] a rodinné vztahy za chaotické.[9]

Brandtův nemanželský původ, jeho současníky považovaný za chybu, používali jeho političtí oponenti v poválečném období k znevažování jeho osoby. Brandt se tomu nebránil, přiznal však, že „původ a pomluvy“ mu „zarazily trn“.[6] Tato skutečnost byla veřejně probírána ještě v roce 1965 během kampaně před volbami do spolkového sněmu jeho politickým oponentem Ludwigem Erhardem z CDU.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Brandt navštěvoval Chlapeckou střední školu u svatého Vavřince, od roku 1927 učitelský seminář v. Großheim’sche Realschule, z kterého roku 1928 přestoupil na reálné gymnázium Johaneum v Lübecku.[4] Na něm v roce 1932 odmaturoval. V žádosti o připuštění k maturitě uvedl jako zamýšlené budoucí povolání žurnalistiku. SPD mu nabídla pro vysokoškolské studium stipendium, tato možnost však padla poté, co se stranou rozešel. Místo studia Brandt v květnu 1932 nastoupil jako dobrovolník k loďařské, rejdařské a spediční společnosti F. H. Bertling KG v Lübecku.

Politická aktivita ve Výmarské republice[editovat | editovat zdroj]

Napodobenina pracovny mladého Willyho Brandta v Domě Willyho Brandta v Lübecku

Brandtův zájem o politiku souvisel s nevlastním dědečkem Ludwigem Frahmem. Ten byl členem SPD a občas působil jako důvěrník své strany v lübecké městské části Holstentor-Süd. V letech 1926 a 1929 kandidoval za SPD v komunálních volbách.[10] Brandt se stal v roce 1925 členem Kinderfreunde (Přátelé dětí), dětské skupiny Sozialistische Jugend Deutschlands – Die Falken (Socialistická mládež Německa – Sokolové), od dubna 1929 byl členem sdružení Sozialistischen Arbeiter-Jugend (SAJ, Socialistická dělnická mládež). V té jako člen lübecké skupiny Karl Marx zastával s podporou Julia Lebera (1891–1945) radikální směr. Roku 1931 se stal Brandt okrskovým předsedou SAJ pro oblast Lübeck-Mecklenburg.

V tomto prostředí začal Brandt od roku 1927 pracovat jako novinář. V únoru 1927 otiskl deník Lübecker Volksbote – místní noviny SPD, které vedl Julius Leber – Brandtovu esej se dvěma kresbami o jednodenním výletu žáků s přáteli k pramenům řeky Trave. Od roku 1928 zveřejňoval příspěvky k politickým tématům. Leber Brandta podporoval a zároveň mu pomáhal se politicky angažovat. Brandt později uvedl, že jej Leber během těchto let výrazně ovlivnil. Jeho novinářské aktivity měly špatný vliv na školní výsledky. Jeden z učitelů v roce 1930 radil Brandtově matce: „Držte svého syna dál od politiky. Chlapec má dobré předpoklady. Ale politika ho zničí.“[11]

V roce 1930 vstoupil Brandt do SPD. O rok později v říjnu 1931 se s Leberem názorově rozešel a stranu opustil, především kvůli zklamaní z tolerování konzervativní vlády říšského kancléře Heinricha Brüninga (1885–1970). Stranu obvinil z toho, že nebere ohledy na společenské změny. Brandt poté vstoupil do Socialistické dělnické strany Německa (SAPD). Ta se na podzim roku 1931 odštěpila od frakce SPD v říšském sněmu jako levicová socialistická skupina zaměřená proti politice NSDAP a DNVP. Brandt se stal jedním ze zakládajících členů a členem vedení lübecké místní organizace SAPD a později přijal i řadu dalších organizačních funkcí v rámci strany jako celku.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Stát Stuha Název Datum udělení
BelgieBelgie Belgie velkokříž Řádu koruny 1971
ČeskoČesko Česko Řád Bílého lva I. třídy[12] in memoriam 2000
DánskoDánsko Dánsko velkokříž Řádu Dannebrog 1970
FrancieFrancie Francie velkokříž Řádu čestné legie 1973
ÍránÍrán Írán Pamětní medaile 2500. výročí Perské říše[13] 1971, 14. října
IslandIsland Island velkokříž Řádu islandského sokola[14] 1968, 17. června
ItálieItálie Itálie velkokříž Řádu zásluh o Italskou republiku[15] 1965, 8. srpna
JaponskoJaponsko Japonsko Řád vycházejícího slunce I. třídy 1971
NěmeckoNěmecko Německo velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo 1959
NizozemskoNizozemsko Nizozemsko velkokříž Řádu dynastie Oranžsko-nasavské 1969
NorskoNorsko Norsko velkokříž Řádu svatého Olafa 1960
RakouskoRakousko Rakousko velká čestná dekorace ve stříbře na stuze Čestného odznaku za Zásluhy o Rakouskou republiku[16] 1961
velká čestná dekorace ve zlatě na stuze Čestného odznaku za Zásluhy o Rakouskou republiku[17] 1973
ŠvédskoŠvédsko Švédsko komtur velkokříže Řádu Vasů 1972
Suverénní řád Maltézských rytířů velkokříž Maltézského záslužného řádu 1970

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Zur Nachkriegspolitik der deutschen Sozialisten Jocke Leufvmark. Stockholm 1944. (spoluautor, August Enderle, Irmgard Enderle, Stefan Szende a Ernst Behm)
  • Mein Weg nach Berlin, Kindler Verlag, München 1960.
  • Friedenspolitik in Europa, S. Fischer Verlag, Frankfurt am Main 1968.
  • Begegnungen und Einsichten 1960–1975, Hoffmann und Campe, Hamburg 1976, ISBN 3-455-08979-8
  • Links und frei. Mein Weg 1930–1950, Hoffmann und Campe, Hamburg 1982, ISBN 3-455-08743-4
  • Erinnerungen, Propyläen Verlag, Frankfurt am Main 1989, ISBN 3-549-07353-4

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Willy Brandt na anglické Wikipedii.

  1. ↑ i DNES.cz: A Německo pokleklo před Polskem. Brandtovo gesto vstoupilo do dějin
  2. ↑ Český rozhlas: Ecce Homo - Günther Guillaume[nedostupný zdroj]
  3. ↑ ČTK. Otevírání s černou páskou. Nové Berlínské letiště příliš neslavilo. iDNES.cz [online]. 2020-10-31 [cit. 2020-10-31]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b NOACK, Hans-Joachim. Willy Brandt. Ein Leben, ein Jahrhundert. Berlin: Rowohlt Berlin Verlag, 2013. Dostupné online. ISBN 978-3-87134-645-3. S. 27. (německy) Dále jen „Noack“. 
  5. ↑ INTELMANN, Peter. John Möller aus Hamburg. Lübecker Nachrichten [online]. Lübeck: 2018-12-22 [cit. 2020-11-08]. Dostupné online. (německy) 
  6. ↑ a b c BRANDT, Brandt. Erinnerungen. Berlin: Ullstein Taschenbuch Verlag, 2013. 592 s. ISBN 978-3-548-36497-1. S. 85 an. (německy) 
  7. ↑ a b Noack, s. 18–21.
  8. ↑ WEIN, Martin. Willy Brandt: Das Werden eines Staatsmannes. Berlin: Aufbau Taschenbuch Verlag, 2003. 508 s. ISBN 978-3-8012-0309-2. (německy) 
  9. ↑ MERSEBURGER, Peter. Willy Brandt, 1913–1992. Visionär und Realist. Stuttgart: DVA, 2002. 928 s. Dostupné online. ISBN 3-423-34097-5. S. 16. (německy) 
  10. ↑ Noack, s. 25, 33.
  11. ↑ Noack, s. 33.
  12. ↑ WWW.FG.CZ, 2015, FG Forrest, a s. Seznam vyznamenaných. Pražský hrad [online]. [cit. 2019-10-16]. Dostupné online. 
  13. ↑ Grand State Banquet. web.archive.org [online]. 2016-03-05 [cit. 2019-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-05. 
  14. ↑ Forseti.is [online]. [cit. 2019-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-26. 
  15. ↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-10-16]. Dostupné online. 
  16. ↑ 10542/AB XXIV. GP - Anfragebeantwortung, s. 111 Dostupné online
  17. ↑ 10542/AB XXIV. GP - Anfragebeantwortung, s. 368 Dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Nositelé Nobelovy ceny za mír

Léon Jouhaux (1951) • Albert Schweitzer (1952) • George Marshall (1953) • Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (1954) • Lester B. Pearson (1957) • Georges Pire (1958) • Philip Noel-Baker (1959) • Albert Lutuli (1960) • Dag Hammarskjöld (1961) • Linus Pauling (1962) • Mezinárodní červený kříž (1963) • Martin Luther King (1964) • UNICEF (1965) • René Cassin (1968) • Mezinárodní organizace práce (1969) • Norman Borlaug (1970) • Willy Brandt (1971) • Henry Kissinger / Lê Ðức Thọ (cenu odmítl) (1973) • Seán MacBride / Eisaku Sató (1974) • Andrej Sacharov (1975)

1901–1925 • 1926–1950 • 1951–1975 • 1976–2000 • 2001–současnost
Osobnosti roku časopisu Time
1927–1950
1951–1975
1976–2000
2001–dosud
Kancléři Německé spolkové republiky (od roku 1949)
Konrad Adenauer (1949–1963) • Ludwig Erhard (1963–1966) • Kurt Georg Kiesinger (1966–1969) • Willy Brandt (1969–1974) • Walter Scheel (1974) • Helmut Schmidt (1974–1982) • Helmut Kohl (1982–1998) • Gerhard Schröder (1998–2005) • Angela Merkelová (2005–2021) • Olaf Scholz (od 2021)
Ministři zahraničních věcí Německa
1951–19691969–19921992–20132013–dosud
Ministerstvo zahraničních věcí Německa
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Willy_Brandt&oldid=23707223“