Günter Guillaume

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Günter Guillaume
Günter Guillaume (vpravo) a Willy Brandt
Günter Guillaume (vpravo) a Willy Brandt
Narození 1. února 1927
Berlín
Úmrtí 10. dubna 1995 (ve věku 68 let)
Petershagen-Eggersdorf
Příčina úmrtí nádory ledvin
Bydliště Západní Německo
Ocenění Řád Karla Marxe
Politické strany Národně socialistická německá dělnická strana
Sjednocená socialistická strana Německa
Sociálnědemokratická strana Německa
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Günter Guillaume (1. února 1927 Berlín10. dubna 1995 Petershagen-Eggersdorf) byl německý špion, který coby občan Spolkové republiky Německo pracoval pro tajnou službu Německé demokratické republiky (Východního Německa) známou též jako Stasi.

Život[editovat | editovat zdroj]

Konspirační činnosti se věnoval spolu se svou manželkou Christel. Oba absolvovali ve Východním Berlíně špionážní výcvik a během května 1956 odešli jako uprchlíci do Západního Německa. Po svém přechodu hranice se ubytovali u Christeliny matky Erny Boomové, která coby Nizozemka bydlela ve Frankfurtu nad Mohanem. Proto manželé Guillaumeovi nemuseli projít uprchlickým táborem, kde by tamní úředníci mohli jejich vyzvědačské úmysly prohlédnout.[1]

Manželé Guillaumeovi si otevřeli obchod s fotografickými potřebami a aktivně se angažovali v německé sociálnědemokratické straně (SPD). Například v roce 1968 se Guillaume stal předsedou městské organizace této strany a byl zvolen mezi městské zastupitele ve Frankfurtu.[1] Postupně se mu povedlo dostat až do nejvyšších pater své strany a když byl Willy Brandt jmenován německým kancléřem, stal se Guillaume jeho pravou rukou.[2]

Na podzim roku 1972 se uskutečnila schůzka Wilhelma Gronaua, který stál v čele Německého odborového svazu, a jeho instruktora ze Stasi. Její konání ale odhalila západoněmecká kontrašpionáž Bundesamt für Verfassungsschutz (BfV) a oba její účastníky zatkla. Od obou zatčených vedly stopy ke Guillaumovi. Špion Gronau se s ním služebně stýkal a zatčený východoněmecký instruktor měl Guillaumovo jméno poznamenané na papírku, jenž měl při svém zatčení u sebe. Vlivem toho se kontrašpionáž na Guillaumeho zaměřila. Nezatkla ho, ale jeho činnost sledovala a se svými podezřeními pracovníci BfV seznámili jak příslušného západoněmeckého ministra, tak kancléře Brandta. Brandtovi však informaci prezentovali pouze jako podezření a ten jí tak nevěnoval nijak zvýšenou pozornost. Obě rodiny, jak Brandtovi, tak Guillaumeovi například i přesto absolvovaly společnou dovolenou v Norsku.[2]

Nakonec se roku 1974 rozhodla západoněmecká policie manžele Guillaumeovy zatknout.[2] Během zatýkání Günter Guillaume sám dobrovolně prohlásil, že je agentem východoněmecké Stasi.[3] Poté, co Guillaumeova špionážní činnost vyšla najevo, začali někteří politici kancléře kritizovat a vytýkat mu, že úzce spolupracoval s východoněmeckým agentem. Brandt odolával, ale nakonec těmto tlakům podlehl a 6. května 1974 na svůj post rezignoval. I nadále však zůstával předsedou SPD.[3] Během prosince 1975 odsoudil Vrchní zemský soud v Düsseldorfu Guillaumeho na 13 let do vězení a jeho manželku na osm. V rámci výměn špionů mezi Západem a Východem se ale oba manželé v roce 1981 dostali do Východního Německa. Christel během března a její manžel v říjnu.[3] V rámci Guillaumeho výměny se na Západ vrátilo osm britských, amerických a západoněmeckých špionů.[4] Oba manželé Guillaumeovi následně získali vysoká východoněmecká státní vyznamenání.[3]

Posléze se ale manželství Guillaumeových rozpadlo. Günter byl navíc nemocen, když měl problémy s játry a s krevním oběhem. Starala se o něj ošetřovatelka Elke, se kterou se posléze sblížil, a spolu se odstěhovali na venkov u Berlína. Na následky cévní mozkové příhody Guillaume 10. dubna 1995 zemřel.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PACNER, Karel. Velmistři špionáže. 1. vyd. Praha: Plus, 2015. 439 s. ISBN 978-80-259-0464-0. Kapitola Gól do vlastní branky – odchod Brandta, s. 302. [Dále jen Velmistři špionáže]. 
  2. a b c PACNER, Karel. Nejhlubší průniky Stasi. Agenti východního Německa byli i v NATO. iDNES.cz [online]. 2015-09-25 [cit. 2019-01-18]. Dostupné online. 
  3. a b c d e Velmistři špionáže, s. 305.
  4. Výměna špionů jako imitace studené války. Týden [online]. 2010-07-09 [cit. 2019-01-19]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]