Helmut Kohl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Helmut Kohl
Kohl na fotografii z roku 1989
Kohl na fotografii z roku 1989

6. Spolkový kancléř Německa
Ve funkci:
1. října 1982 – 27. října 1998*
Prezident Karl Carstens
Richard von Weizsäcker
Roman Herzog
Předchůdce Helmut Schmidt
Nástupce Gerhard Schröder

5. předseda CDU
Ve funkci:
12. června 1973 – 7. listopadu 1998
Předchůdce Rainer Barzel
Nástupce Wolfgang Schäuble
Stranická příslušnost
Členství CDU

Narození 3. dubna 1930
Ludwigshafen,
Porýní-FalcPorýní-Falc Porýní-Falc,
NěmeckoNěmecko Německo
Úmrtí 16. června 2017 (ve věku 87 let)
Ludwigshafen am Rhein
Choť Hannelore Kohlová (1960–2001)
Maike Kohl roz. Richter (2008–2017)
Rodiče Hans Kohl a Cäcilie Kohl
Děti Walter Kohl, Peter Kohl
Alma mater Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg
Profese právník, historik, politolog
Náboženství římský katolicismus
Podpis Helmut Kohl, podpis
Webová stránka http://www.helmut-kohl.de/
Ocenění Čestný odznak Za zásluhy o Rakouskou republiku (1973)
Řád zásluh o Italskou republiku (1977)
Cena Karla Velikého (1988)
Cena Jawaharlal Nehru (1990)
Europäischer Handwerkspreis (1992)
… více na Wikidatech
Commons Helmut Kohl
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Helmut Kohl (3. dubna 1930 Ludwigshafen16. června 2017 tamtéž) byl německý konzervativní politik, dlouholetý předseda Křesťanskodemokratické unie (CDU). V letech 19691976 byl předsedou zemské vlády spolkové země Porýní-Falc. Od 1. října 1982 do 3. října 1990 byl kancléřem Západního Německa. Od 3. října 1990 do 27. října 1998 byl kancléřem sjednoceného Německa. Zasloužil se o rozvoj Spolkové republiky Německo a rozhodujícím způsobem o znovusjednocení Německa. Ve své vlasti je nazýván „kancléřem německého sjednocení“ (Kanzler der deutschen Einheit).

Za své zásluhy o posílení evropské integrace mj. v souvislosti s uzavřením Maastrichtské smlouvy byl Kohl 11. prosince 1998 radou evropských prezidentů a předsedů vlád jmenován druhým čestným občanem Evropské unie po Francouzi Jeanu Monnetovi.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Kohl se narodil jako třetí dítě v konzervativní katolické rodině úředníka. Jeho starší bratr padl jako velmi mladý voják v posledních týdnech druhé světové války. Helmut Kohl byl ve svých 15 letech také odveden do pomocných jednotek, avšak do boje již nasazen nebyl. Roku 1946 vstoupil do právě založené CDU a po maturitě roku 1950 studoval práva ve Frankfurtu nad Mohanem a od roku 1953 historii a politologii na univerzitě v Heidelbergu. Působil v mládežnické organizaci CDU Junge Union. V roce 1958 se stal asistentem na Institutu Alfreda Webera na Univerzitě Johanna Wolfganga von Goethe ve Frankfurtu nad Mohanem. Roku 1958 zde také obhájil disertační práci o politickém vývoji Falcka po roce 1945 a začal pracovat v jedné slévárně v Ludwigshafenu. V roce 1959 se stal referentem u Svazu chemického průmyslu ve Frankfurtu nad Mohanem.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

V roce 1960 se Kohl oženil s cizojazyčnou korespondentkou Hannelore roz. Renner, se kterou se znal od roku 1948. Kohl po dlouhá léta demonstroval poklidný rodinný život. V 70. letech jezdili manželé s oběma syny každoročně na dovolenou do letoviska Sankt Gilgen na břehu jezera Wolfgangsee v rakouské spolkové zemi Salcbursko a bydleli vždy ve stejném domě.

Kohlova první manželka spáchala v roce 2001 kvůli těžké nemoci (mj. silná alergie vůči dennímu světlu) sebevraždu.[2] Z prvního manželství měl Kohl dva syny, Waltera (* 1965) a Petera (* 1968), se kterými se zvláště po smrti jejich matky nepohodl. Peter Kohl má od roku 2000 za manželku Elif roz. Sözen, pocházející z průmyslnické rodiny v tureckém Istanbulu,[3] a žije s manželkou a jedním dítětem v Londýně.

Druhou manželkou Helmuta Kohla se v roce 2008 stala o 34 let mladší Maike roz. Richter, která byla od roku 1994 jeho spolupracovnicí v kancléřském úřadu.

V únoru 2008 Kohl utrpěl po pádu traumatické poranění mozku.[4] Od té doby mohl již jen ztěžka mluvit a pohyboval se pouze na vozíčku. Zemřel ve věku 87 let dne 16. června 2017 ve svém domě v Ludwigshafenu-Oggersheimu.[5]

Politické působení[editovat | editovat zdroj]

Vzestup v politickém dění[editovat | editovat zdroj]

Roku 1960 byl Kohl zvolen do městské rady v Ludwigshafenu a roku 1963 jako poslanec do sněmu spolkové země Porýní-Falc. Jako předseda zemské CDU byl pak roku 1969 zvolen premiérem zemské vlády a místopředsedou spolkové CDU. V letech 1973-1998 byl předsedou spolkové CDU. Ve spolkových volbách 1976 získalo společenství CDU/CSU 48,6 % hlasů, vládu však sestavila koalice SPDFDP, vedená Helmutem Schmidtem. Kohl odstoupil z funkce zemského premiéra a stal se vůdcem opozice ve Spolkovém sněmu.

Ve volbách 1980 byl kandidátem na kancléře předseda bavorské vlády a CSU Franz Josef Strauß, který však nebyl úspěšný. V polovině legislativního období, v roce 1982, došlo k roztržce mezi SPD a FDP. Spolkový sněm vyslovil vládě vedené Helmutem Schmidtem nedůvěru a koalice CDU/CSU a FDP zvolila novým kancléřem Helmuta Kohla. Proti změně kurzu FDP však mnozí politikové z jejích řad protestovali. Proto Kohl parlamentním manévrem dosáhl rozpuštění sněmu a v nových volbách v březnu 1983 jím vedená koalice CDU/CSU a FDP zvítězila.

Spolkový kancléř západního Německa[editovat | editovat zdroj]

Helmut Kohl a Erich HoneckerBonnu, 1987

Jako kancléř pokračoval Kohl v mnoha směrech v politice Helmuta Schmidta, prosadil například definitivně umístění amerických raket středního doletu v Německu.

V roce 1984 navštívil Izrael a jako první německý kancléř promluvil v knesetu.

V září 1984 se setkal s francouzským prezidentem Mitterrandem ve Verdunu. Toto setkání, při kterém se oba státníci drželi za ruce při uctění obětí největší bitvy první světové války z řad vojáků obou národů, se stalo významným symbolem německo-francouzského smíření. Jejich úzká spolupráce pak pokračovala při přípravě přeměny Evropské hospodářské společenství v Evropskou unii. Při oslavách 40. výročí porážky nacistického Německa pozval Kohl amerického prezidenta Ronalda Reagana, aby společně navštívili koncentrační tábor Bergen-Belsen a vojenský hřbitov v Bitburgu.

Po volbách 1987, které Kohlova koalice vyhrála proti SPD, vedené Johannesem Rauem, pozval Kohl východoněmeckého předsedu státní rady Ericha Honeckera, aby navštívil Západní Německo. Kohl pokračoval v tzv. východní politice, kterou začali jeho sociálnědemokratičtí předchůdci a kterou svého času ostře kritizoval. Zároveň neztrácel ze zřetele dlouhodobý cíl, tedy znovusjednocení Německa, o které usilovali západoněmečtí politici již od doby Konrada Adenauera.

V květnu 1988 podnikl Kohl jako první západoněmecký kancléř třídenní soukromou cestu do NDR. Utajeně a zcela bez vlastního ochranného doprovodu navštívil se svou ženou a oběma syny několik východoněmeckých měst. Později označil tuto cestu jako jeden z nejpohnutějších zážitků svého života.[6]

Znovusjednocení Německa[editovat | editovat zdroj]

Helmut Kohl při oficiálním otevírání Braniborské brány v Berlíně 22. prosince 1989

V roce 1989 se politická a hospodářská situace v NDR značně přiostřila. Začaly masové demonstrace proti režimu, mj. v Lipsku. Občané NDR utíkali do západního Německa hlavně přes Maďarsko. Obsadili také západoněmecké velvyslanectví v Praze, budovu a zahradu Lobkovického paláce na Malé Straně, odkud byli přes území ČSSR zvláštními vlaky evakuováni na západ Německa. Všem uprchlíkům bylo zde velmi rychle uděleno občanství a dostalo se jim velkorysé finanční a jiné podpory.

Pád Berlínské zdi dne 9. listopadu 1989 zastihl Kohla ve Varšavě, kde vyjednával s prvním svobodně zvoleným poválečným polským premiérem Tadeuszem Mazowieckim. Do Západního Berlína proto přiletěl až o den později. Již 28. listopadu 1989 představil Kohl bez konzultace se západními spojenci předběžný desetibodový plán na „překonání rozdělení Německa“. V únoru 1990 navštívil v Moskvě sovětského lídra Michaila Gorbačova. V květnu 1990 podepsali Kohl a předseda vlády NDR Lothar de Maizière smlouvu o hospodářském spojení obou německých států včetně výměny východních marek za západní marky (DM) v poměru 1:1. To byl ekonomicky problematický krok, který v konečném důsledku poškodil východoněmecký průmysl. V červenci 1990 jednal Kohl opět s Gorbačovem, a to uprostřed přírody na Kavkaze, kde jej přemluvil, aby souhlasil se sjednocením Německa. Kohl a západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher také současně získali souhlas ostatních rozhodujících velmocí se znovusjednocením Německa, které bylo potvrzeno smlouvou mezi čtyřmi vítěznými mocnostmi druhé světové války (USA, Spojené království, Francie a SSSR) a oběma dosavadními německými státy (tzv. „smlouva dva plus čtyři“).

Spolkový prezident Richard von Weizsäcker jmenuje Helmuta Kohla potřetí kancléřem (18. ledna 1991)

Dne 3. října 1990 byla NDR zrušena resp. formálně přistoupila k SRN; Německo bylo státoprávně a politicky sjednoceno. Poté se Spolková republika Německo vzdala všech nároků na bývalá německá území před rokem 1938 a potvrdila hranice s Polskem a Československem, což vyvolalo odpor vystěhovalců. V celoněmeckých volbách roku 1990 Kohl s převahou zvítězil, kdežto v roce 1994 už bylo jeho vítězství velmi těsné. Podařilo se mu prosadit Frankfurt nad Mohanem jako sídlo Evropské centrální banky a rozhodnutí, že hlavním městem Německa bude natrvalo Berlín.

Česko-německá deklarace[editovat | editovat zdroj]

V pozdějším období Kohlova kancléřství byla mezi Českou republikou a Německem dojednána Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Byla podepsána 21. ledna 1997. Za Českou republiku deklaraci podepsali předseda vlády Václav Klaus a ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec, za Německo spolkový kancléř Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel. Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve druhé světové válce. Krátce po Kohlově smrti ocenil Klaus, že jeho německý protějšek dokázal pochopit situaci České republiky, státu, který měl po staletí s Německem složité vztahy, a proto spolu s českou stranou připravil a podepsal Česko-německou deklaraci, která si kladla za cíl nechat minulost minulostí a soustředit se na budoucnost.[7]

Prohrané volby 1998[editovat | editovat zdroj]

Velké náklady na obnovu infrastruktury a finanční podporu obyvatel bývalé NDR (tzv. nových spolkových zemí, neue Bundesländer), kde přitom po roce 1990 kolabovaly dosavadní struktury v průmyslu, zemědělství a obchodu a vznikla tam velká nezaměstnanost, vedly postupně k nepříliš uspokojivé hospodářské situaci v celém Německu. Nezaměstnanost vzrostla z 2,6 milionu lidí (7,3 % práceschopného obyvatelstva) v roce 1991 na 3,6 milionu (1994) a 4,4 milionu postižených (12,7 %) v roce 1997.[8] To vše bylo jednou z příčin toho, že Kohl prohrál volby do Spolkového sněmu v roce 1998 proti Gerhardu Schröderovi (SPD). Ztratil tak úřad spolkového kancléře.

Kohl odstoupil také z funkce předsedy CDU, zůstal však poslancem Spolkového sněmu až do roku 2002. Už roku 1999 však vypukl skandál s financováním CDU z nelegálních zdrojů, hlavně v souvislosti s prodejem tanků do Saúdské Arábie a s nelegální privatizací jedné východoněmecké petrolejářské firmy ve prospěch francouzského koncernu Elf Aquitaine. V souvislosti s touto aférou se tehdejší generální sekretářka CDU Angela Merkelová distancovala od Helmuta Kohla. V důsledku aféry se Kohl stáhl z politiky. Roku 2005 vydal první díl svých „Pamětí“ (do roku 1982).

Po odchodu z funkce[editovat | editovat zdroj]

Helmut Kohl a jeho druhá manželka Maike Kohl-Richter, 2009

Se svou někdejší chráněnkyní Angelou Merkelovou se Kohl nerozešel v dobrém.[9] Později označil její politiku za nebezpečnou a podle týdeníku Der Spiegel prohlásil: „Ničí Evropu, kterou jsem vybudoval.“[10] Kohl kritizoval Merkelovou za nezvládnutí dluhové krize v eurozóně i za její tvrdý postoj vůči Rusku.[11] V reakci na ukrajinskou krizi napsal ve své knize Aus Sorge um Europa (Z obavy o Evropu): „Ve výsledku si musí Západ i Rusko a Ukrajina dát pozor, abychom nepromarnili všechno, čeho jsme už jednou dosáhli.“[12] Svého nástupce v úřadě německého spolkového kancléře Schrödera kritizoval za přijetí Řecka do eurozóny v roce 2001.[12]

V dubnu 2016 během evropské migrační krize odmítl otevřený přístup německé vlády k přijímání imigrantů (tzv. „vítací kulturu“, Willkommenskultur).[13][14] V listu Tagesspiegel am Sonntag napsal: „Řešení leží v postižených regionech. Neleží v Evropě. Evropa se nemůže stát novým domovem pro miliony lidí v nouzi z celého světa.“[13]

Ocenění a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Helmut Kohl byl jedním z nejvýznamnějších německých a evropských státníků konce 20. století. Získal řadu ocenění, čestných doktorátů a vyznamenání v Evropě, v Izraeli a ve Spojených státech. Roku 1999 byl také vyznamenán českým řádem Bílého lva I. třídy.

Spory kolem pohřbu[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Helmuta Kohla dne 16. června 2017 vznikla v souvislosti s jeho pohřbem kontroverze kolem formy a místa konání smutečních obřadů. Situace je zkomplikovaná tím, že určité rozpory lze vypozorovat již na úrovni oficiálních orgánů, ale také mezi nimi a vdovou Maike Kohl-Richter a Kohlovými příbuznými na druhé straně, přičemž ani mezi vdovou a Kohlovými dvěma syny nepanuje shoda.

Podle původního návrhu předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera měl být pro Kohla vypraven vůbec první státní pohřeb Evropské unie. Tento „státní akt“ by se nekonal v Německu, nýbrž ve francouzském městě Štrasburku, kde sídlí Evropský parlament. Poté má být Kohlovo tělo převezeno lodí přes hraniční řeku Rýn zpět do Německa a následně do Špýru v jeho rodné spolkové zemi Porýní-Falc, kde by měl být Kohl pohřben v rodinném kruhu. V tamější katedrále bude za něj sloužena veřejná zádušní mše.[15] Junckerův původní návrh narazil na problém s pojmenováním oficiálního obřadu, neboť Evropská unie není doposud státem, nýbrž nadstátní organizací sui generis. Proto bylo nakonec odsouhlaseno nazvat obřad „smutečním aktem EU“. Místa konání všech obřadů, které se uskuteční pravděpodobně 1. července 2017, zůstávají stejná jako podle Junckerova návrhu, avšak kolem vlastního uložení Kohlových tělesných pozůstatků do hrobu vznikl spor mj. mezi vdovou Maike Kohl-Richter a Kohlovými dvěma syny z prvního manželství s Hannelore Kohlovou. Starší z nich, Walter Kohl, již oznámil, že se zádušní mše a vlastního pohřbu ve Speyeru nezúčastní, protože s tímto oficiálním návrhem nesouhlasí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vienna European Council, 11 and 12 December 1998, Presidency Conclusions, http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/ec/00300-R1.EN8.htm, 11. prosince 1998 (anglicky).
  2. Hannelore Kohl: Es war Selbstmord
  3. GÜNGÖR, Dilek: Peter Kohl und Elif Sözen dürfen heiraten. Der Ex-Kanzler gab endlich seinen Segen. (Peter Kohl a Elif Sözen se smějí vzít. Bývalý kancléř dal konečně svoje požehnání.) Berliner Zeitung, http://www.berliner-zeitung.de/peter-kohl-und-elif-soezen-duerfen-heiraten-der-ex-kanzler-gab-endlich-seinen-segen-16711480, 20. prosince 2000 (německy).
  4. Ehefrau von Altbundeskanzler: „Ich war kein Groupie von Helmut Kohl“, Der Spiegel, http://www.spiegel.de/politik/deutschland/frau-von-altkanzler-helmut-kohl-kohl-richter-spricht-ueber-ihre-ehe-a-972712.html, 1. června 2014 (německy).
  5. Zemřel bývalý německý kancléř Helmut Kohl, architekt sjednocení země [online]. iDNES.cz, 2017-06-16, [cit. 2017-06-16]. Dostupné online. (česky) 
  6. SCHÖNFELDER, Jan, ERICES, Rainer: Westbesuch. Die geheime DDR-Reise von Helmut Kohl. Bussert & Stadeler, Quedlinburg 2006 (německy).
  7. Václav Klaus za Helmutem Kohlem: Měl jsem ho rád. Viz: https://www.klaus.cz/clanky/4126, 17. června 2017.
  8. Registrierte Arbeitslose, Arbeitslosenquote (nach Gebietsstand), Spolkový statistický úřad (Statistisches Bundesamt), Wiesbaden, https://www.destatis.de/DE/ZahlenFakten/Indikatoren/LangeReihen/Arbeitsmarkt/lrarb003.html (německy).
  9. "Ničí mi moji Evropu, postěžoval si prý Kohl na Merkelovou". Lidovky. 20. července 2011.
  10. (2011). „Die macht mir mein Europa kaputt“ ("She's destroying the Europe that I have built"), Focus, 17. července 2011 (německy)
  11. Alessi, Christopher; Raymunt, Monica (214). Most Germans Don't Want Merkel To Punish Russia Further, Business Insider, 25. dubna 2014
  12. a b "Kohlovi vadí izolace Ruska. Schrödera viní z dluhové krize". Týden. 3. listopadu 2014.
  13. a b "Evropa není schopná přijmout miliony uprchlíků, vzkázal Kohl". Týden. 17. dubna 2016.
  14. Helmut Kohl snubs one-time protégée Angela Merkel [online]. Financial Times, 19. dubna 2016. [1]. (anglicky) 
  15. Abschied von Helmut Kohl. Staatsakt in Straßburg und öffentliche Totenmesse in Speyer. Frankfurter Allgemeine Zeitung, http://www.faz.net/aktuell/politik/inland/abschied-von-helmut-kohl-staatsakt-in-strassburg-und-oeffentliche-totenmesse-in-speyer-15066003.html, 18. června 2017 (německy).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • H. Kohl, Společná politika pro Evropu. Praha: Nadace Konrada Adenauera 1994
  • W. Martens, První a druhá Evropa (s předmluvou Helmuta Kohla). Praha: Panevropa 1995

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]