Helmut Kohl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Helmut Kohl
Kohl na fotografii z roku 1987.
Kohl na fotografii z roku 1987.

6. Spolkový kancléř Německa
Ve funkci:
1. října 1982 – 27. října 1998*
Prezident Karl Carstens
Richard von Weizsäcker
Roman Herzog
Předchůdce Helmut Schmidt
Nástupce Gerhard Schröder

5. předseda CDU
Ve funkci:
12. června 1973 – 7. listopadu 1998
Předchůdce Rainer Barzel
Nástupce Wolfgang Schäuble
Stranická příslušnost
Členství CDU

Narození 3. dubna 1930 (87 let)
Německo Ludwigshafen am Rhein, Německo
Choť Hannelore Kohlová (1960–2001)
Maike roz. Richter (2008–současnost)
Rodiče Hans Kohl a Cäcilie Kohl
Alma mater Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg
Profese právník, historik, politolog
Náboženství římský katolicismus
Podpis Helmut Kohl, podpis
Ocenění Čestný odznak Za zásluhy o Rakouskou republiku (1973)
Řád zásluh o Italskou republiku (1977)
Cena Karla Velikého (1988)
Cena Jawaharlal Nehru (1990)
Europäischer Handwerkspreis (1992)
… více na Wikidatech
Commons Helmut Kohl
Od 1. října 1982 do 3. října 1990 byl pouze kancléřem Západního Německa. Od 3. října 1990 do 27. října 1998 byl kancléřem sjednoceného Německa.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Helmut Kohl (* 3. dubna 1930 Ludwigshafen am Rhein) je německý křesťanskodemokratický konzervativní politik (viz CDU), v letech 19691976 předseda zemské vlády spolkové země Porýní-Falc a mezi roky 1982 až 1998 spolkový kancléř SRN. Zasloužil se o rozvoj Spolkové republiky Německo (SRN), rozhodujícím způsobem o znovusjednocení Německa a o posílení evropské integrace uzavřením Maastrichtské smlouvy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Kohl se narodil jako třetí dítě v konzervativní katolické rodině úředníka. Jeho starší bratr padl jako velmi mladý voják v posledních týdnech druhé světové války. Helmut Kohl byl ve svých 15 letech také odveden do pomocných jednotek, avšak přežil. Roku 1946 vstoupil do právě založené CDU a po maturitě roku 1950 studoval práva ve Frankfurtu nad Mohanem a od roku 1953 historii a politologii v Heidelbergu. Pracoval v Junge Union (mládeži CDU) a v roce 1958 se stal asistentem v Institutu Alfreda Webera na frankfurtské univerzitě. Roku 1958 také obhájil doktorskou práci o politickém vývoji Falcka po roce 1945 a začal pracovat v jedné slévárně v Ludwigshafenu a poté v roce 1959 u Svazu chemického průmyslu ve Frankfurtu nad Mohanem.

Manželství a rodina[editovat | editovat zdroj]

Roku 1959 se Kohl oženil s Hannelore roz. Renner, která v roce 2001 kvůli těžké nemoci odešla dobrovolně ze života. Z tohoto prvního manželství má Kohl dva syny, Waltera (* 1965) a Petera (* 1968). Peter Kohl má od roku 2000 za manželku Elif roz. Sözen, pocházející z průmyslnické rodiny v tureckém Istanbulu[1] a žije s manželkou a jedním dítětem v Londýně.

Od roku 2008 je Helmut Kohl podruhé ženatý. Jeho druhou manželkou se stala Maike roz. Richter.

Politické působení[editovat | editovat zdroj]

Vzestup v politickém dění[editovat | editovat zdroj]

Roku 1960 byl Kohl zvolen do městské rady v Ludwigshafenu a roku 1963 jako poslanec do sněmu spolkové země Porýní-Falc. Jako předseda zemské CDU byl pak roku 1969 zvolen premiérem zemské vlády a místopředsedou spolkové CDU. V letech 1973-1998 byl předsedou spolkové CDU. Ve spolkových volbách 1976 získalo společenství CDU/CSU 48,6 % hlasů, vládu však sestavila koalice SPD a FDP, vedená Helmutem Schmidtem. Kohl odstoupil z funkce zemského premiéra a stal se vůdcem opozice ve Spolkovém sněmu.

Ve volbách 1980 byl kandidátem na kancléře předseda bavorské vlády a CSU Franz Josef Strauß, který však nebyl úspěšný. V polovině legislativního období, v roce 1982, došlo k roztržce mezi SPD a FDP. Spolkový sněm vyslovil vládě vedené Helmutem Schmidtem nedůvěru a koalice CDU/CSU a FDP zvolila novým kancléřem Helmuta Kohla. Proti změně kurzu FDP však mnozí politikové z jejích řad protestovali. Proto Kohl parlamentním manévrem dosáhl rozpuštění sněmu a v nových volbách v březnu 1983 jím vedená koalice CDU/CSU a FDP zvítězila.

Spolkový kancléř[editovat | editovat zdroj]

Jako kancléř prosadil Kohl umístění raket NATO v Německu. V roce 1984 jako první německý kancléř promluvil v Izraelském knesetu.

V září 1984 se setkal s francouzským prezidentem Mitterrandem ve Verdunu. Toto setkání, při kterém se oba státníci drželi za ruce při uctění obětí největší bitvy první světové války z řad vojáků obou národů, se stalo významným symbolem německo-francouzského smíření. Jejich úzká spolupráce pak pokračovala při přípravě přeměny Evropské hospodářské společenství v Evropskou unii. Při oslavách 40. výročí porážky nacistického Německa pozval Kohl amerického prezidenta Ronalda Reagana, aby společně navštívili koncentrační tábor Bergen-Belsen a vojenský hřbitov v Bitburgu.

Helmut Kohl při otevírání Braniborské brány v Berlíně 22. prosince 1989

Po volbách 1987, které Kohlova koalice vyhrála proti SPD, vedené Johannesem Rauem, pozval Kohl východoněmeckého lídra Ericha Honeckera, aby navštívil Západní Německo. Tím Kohl pokračoval v tzv. východní politice, kterou začali jeho sociálnědemokratičtí předchůdci a kterou svého času ostře kritizoval. Po pádu Berlínské zdi v listopadu 1989 představil Kohl bez konzultace se západními spojenci plán na „překonání rozdělení Německa“. V únoru 1990 navštívil v Moskvě Michaila Gorbačova a v květnu 1990 podepsal smlouvu o hospodářském spojení s Německou demokratickou republikou včetně výměny východních marek za západní marky (DM) v poměru 1:1. To byl ekonomicky problematický krok, který v konečném důsledku poškodil východoněmecký průmysl. Kohl a západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher ve stejném roce získali souhlas rozhodujících velmocí se sjednocením Německa, které bylo potvrzeno smlouvou mezi čtyřmi vítěznými mocnostmi druhé světové války (USA, Spojené království, Francie a SSSR) a oběma dosavadními německými státy.

Spolkový prezident Richard von Weizsäcker jmenuje Helmuta Kohla potřetí kancléřem (18. ledna 1991)

Sjednocení Německa[editovat | editovat zdroj]

3. října 1990 byla NDR zrušena a Německo bylo státoprávně a politicky sjednoceno. Německo se formálně vzdalo všech nároků na bývalá německá území před rokem 1938 a potvrdilo hranice s Polskem a Československem, což vyvolalo odpor vystěhovalců. V celoněmeckých volbách roku 1990 Kohl s převahou zvítězil, kdežto v roce 1994 už bylo jeho vítězství velmi těsné. Podařilo se mu prosadit Frankfurt nad Mohanem jako sídlo Evropské centrální banky a rozhodnutí, že hlavním městem Německa bude natrvalo Berlín. Hospodářská situace a nezaměstnanost však způsobily, že Kohl volby do Spolkového sněmu v roce 1998 prohrál proti Gerhardu Schröderovi (SPD).

Kohl odstoupil z funkce předsedy CDU, zůstal však poslancem Spolkového sněmu až do roku 2002. Už roku 1999 však vypukl skandál s financováním CDU z nelegálních zdrojů, hlavně v souvislosti s prodejem tanků do Saúdské Arábie a s nelegální privatizací jedné východoněmecké petrolejářské firmy ve prospěch francouzského koncernu Elf Aquitaine. V souvislosti s touto aférou se tehdejší generální sekretářka CDU Angela Merkelová distancovala od Helmuta Kohla. V důsledku aféry se Kohl stáhl z politiky. Roku 2005 vydal první díl svých „Pamětí“ (do roku 1982), v posledních letech se však opět objevoval na veřejnosti.

Helmut Kohl byl jeden z nejvýznamnějších německých a evropských státníků konce 20. století. Získal řadu ocenění, čestných doktorátů a vyznamenání v Evropě, v Izraeli i v USA. Roku 1999 byl vyznamenán českým řádem Bílého lva I. třídy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GÜNGÖR, Dilek: Peter Kohl und Elif Sözen dürfen heiraten. Der Ex-Kanzler gab endlich seinen Segen. (Peter Kohl a Elif Sözen se smějí vzít. Bývalý kancléř dal konečně svoje požehnání.) Berliner Zeitung, http://www.berliner-zeitung.de/peter-kohl-und-elif-soezen-duerfen-heiraten-der-ex-kanzler-gab-endlich-seinen-segen-16711480, 20. prosince 2000 (německy).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • H. Kohl, Společná politika pro Evropu. Praha: Nadace K. Adenauera 1994
  • W. Martens, První a druhá Evropa (s předmluvou H. Kohla). Praha: Panevropa 1995

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]