Elf Aquitaine

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Elf Aquitaine
Logo
Právní forma S.A.
Založeno 1966
Sídlo Courbevoie
Rozsah působení ropný průmysl, čerpací stanice
Oblast činnosti petrochemický průmysl
Mateřská společnost Total
Majitel Total
Oficiální web www.elf.com
Zánik 2000
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Elf Aquitaine je bývalá francouzská ropná společnost existující v letech 19662000. Jejím sloučením se společností TotalFina vznikla nová Totalfinalelf, přejmenovaná v roce 2003 na Total. V rámci nabídky firmy Total zůstává Elf hlavní značkou paliv.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kořeny společnosti Elf Aquitaine jsou ve třech různých francouzských ropných společnostech: Régie Autonome des Pétroles (RAP), Société Nationale des Pétroles d'Aquitaine (SNPA) a Bureau de Recherches de Pétroles (BRP). Ty vznikly, aby těžily v nově objevených ložiscích zemního plynu v Saint-Marcet v regionu Akvitánie v jihozápadní Francii. V prosinci 1965 se RAP a BRP sloučily do společnosti Entreprise de Recherches et d'Activités Pétrolières (ERAP) s dceřinými společnostmi SNPA, UGP a UIP, čímž vznikl koncern fungující ve všech fázích obchodu s ropou a palivy od průzkumu, přes těžbu a dopravu až po síť čerpacích stanic.

Čerpací stanice Elf ve Francii v roce 2008

28. dubna 1967 byly všechny společnosti sjednoceny do firmy pod značkou Elf (podle spojení: Essence et Lubrifiants de France, tj. Francouzská paliva a maziva).

Elf se proslavil jako první společnost vyrábějící zcela syntetický olej pro závodní motory.

V roce 1976 se firma Elf-ERAP spojila se společností Antar Pétroles de l'Atlantique. Tím vznikla Société Nationale Elf Aquitaine, později nazvaná jednoduše Elf Aquitaine.

Elf Aquitaine vstoupila na newyorskou burzu v roce 1991. V roce 1993 získala exkluzivní práva pro těžbu v Iráku od tehdejšího iráckého vůdce Saddáma Husajna.[1] V té době zaměstnávala 94 tisíc zaměstnanců.[2]

V roce 1996 francouzská vláda prodala svůj podíl v Elf, ale podržela si tzv. zlatou akcii.[3]

V roce 2000 Elf Aquitaine zanikla sloučením se společností Total Fina, čímž vznikl čtvrtý největší gigant v oboru na světě.[4] Nová firma nesla název Totalfinalelf,[5] než ho v roce 2003 změnila na Total. Označení Elf nicméně dál udržuje jako značku svých produktů.

Skandál[editovat | editovat zdroj]

V roce 1994 vyšel najevo skandál týkající se managementu firmy Elf. Deník The Guardian události popsal jako „největší vyšetřování podvodu v Evropě od druhé světové války. (…) Elf se stal soukromou bankou pro své manažery, kteří utratili 200 milionů liber na politické laskavosti, milenky, šperky, umělecká díla, vily a byty“.[6] Ve skandálu figurovaly téměř čtyři desítky obviněných. Bývalí ředitelé společnosti Loikem Le Floch-Prigent a Alfred Sirven byli odsouzeni k pětiletým trestům vězení.[7] Majitel Elf Nadhmi Auchi byl odsouzen na 15 měsíců vězení podmíněně a musel zaplatit pokutu 2 miliony euro za účast ve zneužívání nelegálních provizí.[8] Do skandálu byli zapojení i vysoce postavení politici jako bývalý ministr zahraničí a v té době předseda Ústavní rady Roland Dumas.[9] I když se řešil případ z doby, kdy v čele Francie stál prezident François Mitterrand, jehož spojenci z řad socialistů z tajných finančních toků společnosti Elf profitovali, údajně celý systém fungoval již od dob Charlese de Gaulla.[10]

Motoristický sport[editovat | editovat zdroj]

Monopost Renault RS10 pro seriál F1 v roce 1979

Elf od počátku své existence využíval automobilové závody jako nástroj propagace. Čtyři roky spolupracoval s výrobcem sportovních vozů Matra. Během té doby tým získal tituly ve francouzském šampionátu formule 3 (Henri Pescarolo), mistrovství Evropy formule 2 (Jean-Pierre Beltoise) a titulu mistra světa ve formuli 1 v roce 1969 (Jackie Stewart s monopostem Tyrrell týmu Elf Team Tyrrell[11]).

Následně Elf ovlivněný národními zájmy francouzské vlády jako svého vlastníka začal spolupracovat s automobilkou Renault. Závodní vozy Renault od té doby nejen ve formuli 1 nosily logo firmy Elf a používaly její maziva.

Velmi úspěšný byl program hledání talentů Volant Elf založený Françoisem Guiterem na začátku 70. let.[12] Nadaní jezdci se účastnili podzimní závodnické školy, z níž dva vítězové získali pro příští sezonu plný rozpočet na účast ve Formuli Renault. V případě úspěchů pak postupovali do formule 3, formule 2 (později formule 3000) a případně formule 1. Programem úspěšně prošli a tzv. piloty Elf se stali například pozdější jezdci formule 1 Patrick TambayDidier Pironi, Alain Prost, Pascal Fabre, Olivier Grouillard, Paul Belmondo, Éric Bernard, Érik Comas nebo Olivier Panis.[13]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Elf Aquitaine na anglické Wikipedii.

  1. VASSILIOU, M. S. Historical Dictionary of the Petroleum Industry. [s.l.]: Scarecrow Press, 2009. ISBN 0810862883. S. 180. (anglicky) 
  2. Privatization and Globalization of Energy Markets: Profiles of Petroleum Privatizations in OECD Countries. training.itcilo.it [online]. [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. 
  3. OECD Economic Surveys: France 1999. [s.l.]: OECD, 1999. ISBN 9264167250. S. 75. 
  4. Vývoj světových událostí v uplynulém týdnu. Protext [online]. Neris / Česká tisková kancelář, 2000-02-13 [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. 
  5. TotalFina-Elf merger completed, firm renamed. Oil & Gas Journal [online]. 2000-03-27 [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. COHEN, Nick. The politics of sleaze. The Observer [online]. The Guardian, 2007-11-12 [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Ex-šéfové koncernu Elf dostali pět let. Novinky.cz. 2003-11-12. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. (česky) 
  8. Unwelcome publicity for oil giant in legal battle with billionaire. The Independent. 2008-05-04. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. (anglicky) 
  9. Milenecký finanční skandál. Euro.cz. 2001-08-08. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. (česky) 
  10. ASTIER, Henri. Elf was 'secret arm of French policy'. BBC News [online]. 2003-03-19 [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. 
  11. Jezdec: Jackie Stewart. SvětFormule.cz. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. 
  12. Opus Media. The Official Formula1 Opus eBook: The Whole Story. [s.l.]: BookBaby, 2014. ISBN 1905794940. (anglicky) 
  13. MALINCONI, Renaud. Le circuit Paul Ricard, le volant Elf et Renaud. Renaud Malinconi. 2015-08-25. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. (francouzsky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]