Evropská integrace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dohody a smlouvy Evropské unie:
     EU, Schengen, EMU, CSDP (všechny smlouvy): 17 zemí
     EU, Schengen, CSDP: 4 země
     EU, Schengen: 1 země
     EU, EMU, CSDP: 2 země
     EU, CSDP: 3 země
     EEA, Schengen: 2 země
     Bilaterální smlouvy, Schengen: 1 země
     Kandidáti, nějaké dohody: 5 zemí
     Ministáty, nějaké dohody: 5 zemí
     Asociační dohoda: 3 země
     Nějaké smlouvy: 0 zemí

Evropská integrace je „proces vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“.[1] Toto politické, zákonodárné i ekonomické sbližování začalo brzy po druhé světové válce a znamená, že jednotlivé členské státy přenášejí některé své kompetence na společné instituce. Hlavními institucemi tohoto procesu jsou Evropská unie a Rada Evropy. Potenciálním opačným procesem k procesu evropské integrace je evropská disintegrace.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Historie evropské integrace.

Snaha o spojení různých evropských území je stará jako historie osídlování Evropy. V této době šlo však především o touhu vládců po moci, než o sblížení evropských národů za účelem spolupráce.

Myšlenka smlouvy mezi evropskými zeměmi vznikla v pozdním středověku a jedním z prvních průkopníků byl český král Jiří z Poděbrad (1462). Heslo „Spojené státy evropské“ poprvé použil Victor Hugo roku 1849, ve 20. století myšlenku oživila Panevropská unie R. Coudenhove-Kalergiho a v meziválečné době ji sledoval zejména francouzský ministr Aristide Briand. Evropská integrace vznikla především proto, že řada odpovědných politiků chtěla vytvořit podmínky, aby se světová válka – která v Evropě vznikla – nemohla opakovat. Významným podnětem byla řeč Winstona Churchilla 19. září 1946 v Curychu.[zdroj?]

Prvním krokem praktické integrace bylo v roce 1948 založení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), jejíchž 18 členů spolurozhodovalo o rozdělení americké pomoci v rámci Marshallova plánu; roku 1961 z ní vznikla OECD. Roku 1949 byla z podnětu W. Churchilla založena Rada Evropy se širokým polem působnosti, dnes hlavně v oblasti lidských práv. Téhož roku vznikla v Moskvě Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), která roku 1991 zanikla. Roku 1952 vzniklo nadnárodní Evropské společenství uhlí a oceli, v němž šest účastníků (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko) koordinovalo svoji produkci, aby se předešlo hospodářským konfliktům, které přispěly ke vzniku první světové války.

Tytéž státy podepsaly roku 1957 Římské smlouvy o Euratomu a o společném trhu, čímž vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a roku 1960 Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Maastrichtskou smlouvou z roku 1992 vznikla z EHS Evropská unie a její působnost se rozšířila o bezpečnostní a zahraniční politiku a soudní spolupráci. Schengenská smlouva o volném pohybu osob a zboží byla podepsána roku 1985 a roku 1997 se stala součástí práva EU. Lisabonská smlouva z roku 2007–2009 udělala řadu reforem k zefektivnění činnosti EU.

Stádia ekonomické integrace[editovat | editovat zdroj]

  • zóna volného obchodu (ZVO)

ZVO je území několika států, které mezi sebou zrušily obchodní překážky. V říjnu 2015 vznikla poslední světová ZVO, tzv. Transpacifické partnerství[2], která je tvořena 12 zeměmi.

Celní unie je rozšířením ZVO. Představuje druhý stupeň evropské integrace. Členské státy se při ní dohodnou, že vůči třetím zemím budou uplatňovat jednotné celní sazby. Příkladem celní unie je ta mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem.

  • společný trh

Třetí stádium evropské integrace těží z výhod celní unie. Přidává volný pohyb osob, kapitálu a služeb. Příkladem Společného trhu je Evropské hospodářské společenství (EHS).

  • hospodářská a měnová unie (HMU)

Nejsložitější stádium evropské integrace. Měnovou unií se rozumí používání jednotné měny jako zákonného platidla. Hospodářská unie se vyznačuje společnou hospodářskou politikou.

Politická unie představuje kompletní hospodářskou a politickou integraci. Dříve samostatné státy splynou v nový celek. Příkladem je znovusjednocení Německa v roce 1990.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Dohody o volném obchodu s EU

Počet členů Evropského společenství/Evropské unie se postupně rozrůstal z původních šesti až na současných 28:

Kandidátskými zeměmi[4] jsou Albánie, Bývalá jugoslávská republika Makedonie, Černá Hora, Srbsko a Turecko. Potenciálními kandidátskými zeměmi jsou Bosna a Hercegovina a Kosovo.  

Další vývoj integrace - budoucí rozšiřování EU[editovat | editovat zdroj]

Vstup do EU je podmíněn splněním kodaňských kritérií“, která byla stanovena na zasedání Evropské Rady v roce 1993Kodani.

Kritéria jsou následující:

  • stát musí být stabilním demokratickým institucionálním systémem, který zajišťuje ochranu lidských práv, nadvládu práva a respektování práv menšin,
  • stát musí mít fungující tržní ekonomiku, která je schopná se vypořádat s konkurenčními tlaky a tržními silami uvnitř EU,
  • stát musí zajistit začlenění legislativy ES do národní legislativy a musí převzít závazky plynoucí z členství, a to včetně ztotožnění se s cíli hospodářské, politické a měnové unie.

Země usilující o členství v EU

Evropská komise rozděluje státy, které projevily zájem o členství do dvou skupin, a to na kandidátské země a potenciální kandidátské země.

  • Kandidátská země – taková země, která podala žádost o členství, může být považována za demokratickou a je připravena zahájit vyjednávání podmínek členství. Za kandidátské země jsou v současnosti považovány Černá Hora, Srbsko, Island, Makedonie a Turecko.
  • Potenciální kandidátská země – taková země, která projevila zájem o vstup do EU, ale není ještě připravena na zahájení vyjednávání podmínek a není považována za stabilizovanou demokratickou zemi. Za potenciální kandidátské země jsou v současnosti považovány Albánie, Bosna a Hercegovina a Kosovo.

V případě Albánie, Bosny a Hercegoviny a Turecka se jedná o země muslimské nebo země s významnou muslimskou minoritou, a proto se nabízí otázka, zda budou členské země EU a jejich občané připraveni na integraci se zeměmi s jiným náboženstvím a kulturou.

Další programy[editovat | editovat zdroj]

Schengenská oblast

Roku 2002 zavedlo 11 zemí EU společnou měnu euro, k níž potom přistoupilo ještě 6 zemí. Šest malých nečlenských států (Andorra, Černá Hora, Kosovo, Monako, San Marino, Vatikán) užívá euro také. Asociační smlouvy, zahrnující dohodu o volném obchodu, uzavřela EU s dalšími 11 státy (mimo jiné Alžír, Egypt, Chile, Izrael, Jihoafrická republika, Libanon, Maroko, Mexiko, Tunis).

Programu Erasmus, založeného roku 1987, který podporuje mobilitu studentů a akademických pracovníků, se účastní celkem 31 zemí. Boloňského procesu, který chce tuto mobilitu podpořit zavedením srovnatelných stupňů a titulů, se účastní 47 zemí. Kromě zemí EU je to také Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Rusko, Švýcarsko, Ukrajina a další. Projektu SOS (Smart Open Services), který podporuje mobilitu pacientů a umožňuje přeshraniční poskytování lékařských služeb, se účastní 12 členských států EU včetně České republiky.

Od roku 1992 mají občené EU volební právo v místních volbách tam, kde trvale žijí, i když jsou občany jiného státu. Schengenské dohody o zrušení hraničních kontrol se účastní všechny země EU kromě Spojeného království a Irska, a dále Island, Norsko a Švýcarsko. Evropská unie není stát a nemá tedy vlastní armádu. Na jejích expedičních sborech, které působí v krizových oblastech, se podílejí všechny státy EU kromě Dánska, a navíc Norsko a Turecko.

Na činnosti Evropské kosmické agentury (ESA), která je zatím na EU nezávislá, se podílí 18 členských států včetně ČR, Kanady, Norska a Švýcarska.

Prohlubování i rozšiřování ovšem neprobíhalo rovnoměrně a nelze ani říci, že by míra integrace prostřednictvím různých projektů byla hierarchicky uspořádaná. Proto se dnes často hovoří o integraci a la carte („podle jídelníčku“), kdy si jednotlivé země samy vybírají, na kterých integračních krocích se chtějí podílet.

Budoucnost evropské integrace[editovat | editovat zdroj]

Systémové fungování Evropské unie v budoucnu může být podle A. Kadlecové následující:[5]

  • Vícerychlostní Evropa

Vícerychlostní Evropa je modelem, kde je za hlavní proměnnou brána kategorie času. Za jádro Unie je stanovována skupina členských států, jež určuje společné integrační cíle. Státy jádra splňují socioekonomická kritéria, ale disponují i dostatečnou politickou vůlí postupovat v jistých oblastech politiky dále než ostatní státy. Je předpokladem, že státy, které nejsou součástí jádra, se k němu v určitém časovém horizontu připojí. Délka tohoto období je individuální, neboť je odvozena od toho, jak jsou státy schopny plnit daná politická a socioekonomická kritéria, kvalifikující je k členství v jádru. Vícerychlostní model znamená integrační postup, kdy všechny členské státy sledují totožné cíle a politiky, ale v rozdílném čase. Tyto cíle jsou předem definovány a jsou mezi všemi členy Unie shodné a všichni se ochotně chtějí k těmto cílům připojit. V tomto modelu se tedy připouští rozdíly v postavení mezi členskými státy, avšak jen dočasně.

  • Variabilní geometrie

Flexibilní uspořádání podle zásad variabilní geometrie uznává trvale diferenciovaný rozsah závazků členských států. Vnitřně je tento základní model rozdělen na integrační jádro, které je vyznačováno maximální možnou intenzitou vzájemného propojení, a na periferní oblasti spolupráce, kde je míra vzájemného propojení odstupňována a směrem od jádra probíhá s menší intenzitou. Mezi vnitřním jádrem a vnější hranicí integrujícího se prostoru se formují různé celky. Tyto celky spojují různé země podle variabilních oblastí spolupráce. Výchozí kategorií pro klasifikaci modelů variabilní geometrie je prostor. Tento model počítá se stálou diferenciací postavení jednotlivých členů podle stupně jejich vzájemné integrace. Připouští tak možnost, že některé členské státy nebudou mít nikdy dostatek kapacit připojit se k určitým oblastem spolupráce jádra.

  • Integrace à la carte

Třetí formu flexibilní spolupráce je možné popsat jako kooperaci na bázi přesně definovaného, přesto relativně úzkého rozsahu společných pravidel, jakéhosi nejmenšího společného jmenovatele. V ostatních oblastech, které nejsou zahrnuty do společného základu, mohou státy postupovat jednotlivě, nebo mohou vytvářet koalice v závislosti na individuálních zájmech a vůli. Členské státy si tak vybírají z „jídelního lístku“, na jakých oblastech integrace se podílet chtějí a na kterých ne. Hlavní proměnnou je v tomto případě předmět spolupráce. Kategorie času zde nehraje žádnou roli. Integrace à la carte se principiálně liší od vícerychlostního modelu, neboť na rozdíl od něj nepředpokládá soubor přesně definovaných společných záměrů a cílů, k nimž se všechny státy dříve či později zavázaly dospět. Model à la carte naproti tomu směřuje k multiplikaci výjimek a každý členský stát svobodně rozhodne o své účasti na konkrétní politice či aktivitě. Liší se též od koncepce variabilní geometrie, která institucionalizuje rozdíly mezi státy, čímž vytváří prostor pro různé integrující se koalice a celky.

Kritika evropské integrace[editovat | editovat zdroj]

Existují kritici evropské integrace. Francouzská strana Marine Le Penové žádá vystoupení Francie z eurozóny, nizozemská strana PVV, rakouská strana FPÖ, belgická strana Vlaams Belang a švédští Demokraté chtějí omezení v Schengenském prostoru.[6] Jedním z cílů kritiků evropské integrace je v evropském parlamentu vytvořit novou frakci, která by rozklížila Unii zevniř.[6] Podle Václava Vlka odstředivá hnutí v jednotlivých státech nabývají na síle tím více, čím více Brusel tlačí na jednotu a na vytvoření federace.[7][8]

Irský profesor Anthony Coughlana kritizuje rušení 70 národních vet, společnou zahraniční politiku EU, posílení velkých zemí na úkor malých, ideologické pasáže ústavy, pasarely umožňující měnit ústavu bez další ratifikace a řadu dalších věcí.[9]

Historik a politolog Lukáš Petřík tvrdí, že unie není demokratická, důvodem je způsob přijímají evropské ústavy alias Lisabonské smlouvy. Kniha Christophera Bookera a Richarda Northe Skryté dějiny evropské integrace, v originále nazvána jako Velký podvod, dokazuje, že vytvoření společného trhu a hospodářského společenství bylo jedním z kroků, které mají za cíl  vytvoření evropského státu.[10] 

Prezident Václav Klaus vedl přednášku, podle níž Evropa budoucnost má, ale ne příliš růžovou a uvedl, že Evropská unie je instituce s vrozenou vadou a že nevěří tomu, že byla jejími iniciátory „dobře promyšlena“. Předseda ODS Mirek Topolánek tvrdí, že euroústava je mrtvý dokument a nepotřebuje unifikaci, ale daňovou, měnovou a regulatorní konkurenci. [10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Smlouva o Evropské unii, Hlava I., čl. A.
  2. Vzniká největší zóna volného obchodu na světě | BusinessInfo.cz. www.businessinfo.cz [online].  [cit. 2016-10-12]. Dostupné online.  
  3. C-D. www.euroskop.cz [online].  [cit. 2016-10-12]. Dostupné online.  
  4. ANONYMOUS. Jednotlivé země - European Union website, the official EU website - European Commission. European Union website, the official EU website - European Commission [online]. 2016-07-05 [cit. 2016-10-12]. Dostupné online.  (anglicky) 
  5. KADLECOVÁ, Adéla. Směřuje Evropská unie k modelu flexibilního uspořádání? Analýza vývoje a současného postavení principu flexibility v procesu evropské integrace se zvláštním zřetelem k mechanismu bližší, respektive zesílené spolupráce.. Mezinárodní vztahy [online]. 2006 [cit. 2016-10-27]. Dostupné online.  
  6. a b ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. V Evropě sílí odpůrci imigrace, Unii chtějí rozklížit zevnitř. iDNES.cz [online]. 27. dubna 2014 20:53. Dostupné online.  
  7. VLK, Václav. EVROPA: Evropská unie o čtyřiceti státech?. Neviditelný pes [online]. 18. 12. 2012. Dostupné online.  
  8. Václav Vlk: Evropská unie o čtyřiceti státech?. ČRo 6 [online]. 15. prosince 2012 v 15:45. Dostupné online.  
  9. LOUŽEK, Marek. Krach evropské ústavy. 1. vydání. vyd. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, 2005. ISBN 80-86547-45-0.  
  10. a b LOUŽEK, Marek. Evropská unie v pasti centralizace. 1. vydání. vyd. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, 2011. ISBN 978-80-87460-03-0.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BALDWIN R., WYPLOSZ, CH. Ekonomie evropské integrace. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 480 s. ISBN 978-80-247-1807-1.
  • CIHELKOVÁ, E a kolektiv. Evropská ekonomická integrace: procesy, politiky, governance. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2011, 335 s. ISBN 978-80-245-1835-0.
  • FIALA, Petr, 2010, Evropský mezičas: nové otázky evropské integrace. 2., aktualiz. a rozš. vyd. Brno : Barrister & Principal. ISBN 9788087029992.
  • LACINA, Lubor a Jan OSTŘÍŽEK. Učebnice evropské integrace. 3., přeprac. a rozš. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011. ISBN 978-80-87474-31-0.
  • L. Cabada, Aktuální výzvy evropského integračního procesu. Plzeň: A. Čeněk 2010.
  • CLEMENS, Gabriele. Die Rolle der politischen Eliten bei der Herausbildung des europaischen Integrationsprozesses. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 449-456. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 
  • D. Marek - M. Baun, Česká republika a Evropská unie. Brno: Barrister et Principal 2010.
  • ŽÍDEK, Libor, 2009, Dějiny světového hospodářství. 2., rozš. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. ISBN 9788073801847.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]