Albánie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o evropském státě Albánie. O kavkazské Albánii pojednává článek Albánie (kavkazská).
Albánská republika
Republika e Shqipërisë
Vlajka Albánie
Vlajka
Znak Albánie
Znak
Hymna: Hymni i Flamurit‬
Geografie

Europe-Albania.svg Poloha Albánie

Hlavní město: Znak Tirany Tiranë
Rozloha: 28 748 km² (139. na světě)
z toho 4,7 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Velký Korab (2753 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 41°0′ s. š., 20°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 2 821 997 (2011) (125. na světě, 2009)
Hustota zalidnění: 126,6 ob. / km² (82. na světě)
HDI: 0,716 (vysoký) (70. na světě, 2012)
Jazyk: albánština a Postorgiema (potoržama)
Náboženství: islám 58,79%, albánské ortodoxní 6,75%, římsko-katolické 10,03%, protestanté 0,14%, jiné 22%, ateisté 2,5%
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 28. listopadu 1912 (nezávislost na Osmanské říši)
Prezident: Bujar Nishani (od 2012)
Předseda vlády: Edi Rama (od 2013)
Měna: albánský lek (=100 qindarka) (ALL)
HDP/obyv. (PPP): 9 443[1] USD (90. na světě, 2012)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 008 ALB AL
MPZ: AL
Telefonní předvolba: +355
Národní TLD: .al
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Albánie (albánsky: Shqipëri/Shqipëria, také Arbëria), oficiálně Albánská republika (albánsky: Republika e Shqipërisë) je středomořský stát v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Na severu sousedí s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, na východě s Makedonií a na jihovýchodě s Řeckem. Západní část Albánie leží na pobřeží Jaderského moře, zatímco její jihozápadní část leží na pobřeží Jónského moře. Od Itálie, kterou od Albánie odděluje Otrantský průliv, je vzdálena 72 kilometrů. Hlavní město Tirana, kde žije přibližně 895 tisíc obyvatel, je finančním centrem země. K roku 2011 žilo v zemi 2 821 997 obyvatel.[2] Etnicky se jedná o poměrně homogenní zemi, kterou z 95 % tvoří Albánci, z náboženství zde převažuje islám. Demograficky se jedná o velmi mladou zemi, neboť střední věk obyvatelstva je 29,9 let (v porovnání 40,1 let u ČR).[2][3]

Albánie je členem Organizace spojených národů (OSN), Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Rady Evropy, Světové obchodní organizace (WTO), Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), Organizace islámské spolupráce (OIC) a jedním ze zakládajících členů Unie pro Středomoří. Od ledna 2003 je potenciálním kandidátem na vstup do Evropské unie a 28. dubna 2009 o členství v Evropské unii formálně požádala.[4]

Albánie je parlamentní republikou a tržní ekonomikou. Reformy a transformace trhu otevřely zemi zahraničním investicím, zejména co se týká rozvoje energetického průmyslu a dopravní infrastruktury.[5]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Albánie.

Od několika antických spisovatelů se lze dovědět o jistém předřeckém obyvatelstvu Balkánu. Tito lidé se nazývali Pelasgové a jejich hlavním městem byla Dodóna. Město bylo dlouhou dobu centrem říše Epirus, jednoho z nejvlivnějších království antiky. V Dodoně se nacházela nejstarší věštírna antiky, asi o 2500 let starší než věštírna v Delfách, a proto byla poutním místem Řeků.

Antika[editovat | editovat zdroj]

Antické obyvatelstvo charakterizuje originální architektura. Ilyrové se zde začali objevovat kolem roku 1000 př. n. l. jako lidé mluvící indoevropským jazykem. Jejich kultura byla ovlivněna řeckou. V Albánii byly ale také řecké kolonie. Z antiky pochází také název Albania jako země bílá v kontrastu k sousední Černé hoře. Země byla později dobyta východořímskou Byzantskou říší, v první polovině 15. století se dostala pod vliv Osmanů.

Středověk a novověk[editovat | editovat zdroj]

Albánská knížectví ve 14. století

Byzantinský vliv ohrožovalo Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli též barbaři.

Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov. (Snad podle jihoalbánských Tosků se ujal regionální nazev Toskánsko.) Ve 20. až 30. letech století patnáctého začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavil Gjergj Kastrioti SkanderbegKrujë, který dokázal úspěšně na 20 let jejich vliv dočasně odstranit.

Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám, i vlastní kulturu. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem.

Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša Tepelenský. Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí, na přelomu 70. a 80. let téhož století také působila Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii země.

Nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Král Zog I.

Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost po první balkánské válce. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Spojené království a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise (MKK). Jako zájemci o albánský knížecí trůn se přihlásili např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderberg d'Auletta, maďarský aristokrat baron Franz Nopcsa nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skadenberga, neměli však podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola, neuspěli však ani kandidáti velmocí, většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdáleným příbuzným byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Tak se země stala autonomním, suverénním a dědičným knížectvím, jehož vládcem byl zvolen Wilhelm Wied, který dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durrës (Drač).

Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla první světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Po definitivním odchodu členů MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko opustil kníže Vilém Albánii s tím, že neabdikuje a že během jeho dočasné nepřítomnosti "si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu". Od roku 1916 se Albánie stala jedním z bojišť války. Krátce po jejím ukončení roku 1920 došlo k významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého 20tisícového města.

Republika a monarchie[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. V roce 1924 vypukla ve městě revoluce, která však vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Mezi lety 19221939 byl vůdčí albánskou postavou Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem 19221924, později prvním prezidentem Albánie 19251928 a konečně v letech 19281939 vládl jako král Albánců Zog I. K jeho dosazení napomohly jugoslávské síly. Zog se však krátce po začátku své vlády obrátil k Bělehradu zády, a začal spolupracovat s Mussolinim. Toto spojenectví (do něj patřilo též i Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko), které bylo zaměřené právě proti Jugoslávii, mu nakonec překazil vliv evropských mocností.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Italský protektorát Velká Albánie

Pouze pět měsíců před začátkem druhé světové války 7. dubna 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a titul albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III.. Regiony Kosovo a Kamerie byly připojené k Albánii. Proto Albánci podporovali Mussoliniho Itálii a na úkor sousedů byli spojeni do loutkového království Viktora Emanuela. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce (PPSH) moc a začala provádět komunistické reformy.

Komunistický režim v Albánii[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Albánská socialistická lidová republika.

Mezi lety 1945 a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci; nejprve přerušila kontakty se západem a později i s východními zeměmi. Roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy. Bylo zakázáno náboženství a zničena spousta památek. Paranoidní diktátor Enver Hodža rozesel po krajině betonové bunkry, jejich počet se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu.[6] Albánie byla prohlášena za ateistickou zemi a praktikování jakéhokoli náboženství bylo přísně zakázáno; Albánie se tak stala první (a jedinou) oficiálně ateistickou zemí na světě.

Postkomunistická Albánie[editovat | editovat zdroj]

V letech 19901992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie. Transformace se ukázala být obtížnou, protože se vlády musí vypořádávat s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, velkou sítí organizovaného zločinu s napojením na vládní úředníky a roztříštěnou politickou opozicí. Albánie také přímo podporovala organizaci UÇK působící v Kosovu. Došlo k nepokojům i silným ekonomickým propadům. Opět bylo povoleno náboženství, tak dlouhou dobu krutě potlačované. Dne 1. dubna 2009 se Albánie stala plnoprávným členem NATO a v současné době usiluje o integraci do EU.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Geografie Albánie a Národní parky v Albánii.
Albánské hory

Značnou část vnitrozemí prostupují horstva albánsko-řecké soustavy, kde také leží nejvyšší hora Korab, na severu zasahují horstva Dinárských hor. Největší řekou je Drin. Na severu a východě leží hraniční jezera Skadarské, Ohridské a Prespanské. Podnebí je ryze středomořské. Na pobřeží panují suchá horká léta s průměrnou teplotou okolo 25 °C a mírné vlhké zimy s teplotou okolo 7 °C. V hornatém vnitrozemí dosahuje průměrný roční úhrn srážek až 2000 mm.

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Politický systém Albánie.

Hlavou státu je prezident, volený Kuvendi neboli Shromážděním Albánské republiky. 140 poslanců je voleno každé čtyři roky.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Albánie.
Albánské kraje
Albánské okresy

Albánie se administrativně dělí do 12 krajů (albánsky: qark/qarku, někdy též prefekturë/prefektura), 36 okresů (rrethe) a 351 obcí.

kraj hlavní město okres obce města vesnice
1 Berat Berat 1
16
32
Berat
Kuçovë
Skrapar
12
2
10
2
1
2
122
17
103
2 Dibrë Peshkopi 2
5
24
Bulqizë
Dibrë
Mat
8
15
12
2
1
3
103
141
76
3 Durrës Drač 6
15
Durrës
Krujë
10
7
4
2
61
43
4 Elbasan Elbasan 7
10
20
26
Elbasan
Gramsh
Librazhd
Peqin
24
10
10
6
2
1
2
1
176
95
75
49
5 Fier Fier 8
21
23
Fier
Lushnjë
Mallakastër
17
16
9
3
2
1
117
121
40
6 Gjirokastër Gjirokastër 9
27
33
Gjirokastër
Përmet
Tepelenë
13
9
10
2
2
2
95
97
77
7 Korçë Korçë 4
13
14
28
Devoll
Kolonjë
Korçë
Pogradec
5
8
17
8
1
2
2
1
44
76
155
72
8 Kukës Kukës 11
17
35
Has
Kukës
Tropojë
4
15
8
1
1
3
30
90
68
9 Lezhë Lezhë 18
19
25
Kurbin
Lezhë
Mirditë
4
10
7
3
2
4
28
63
70
10 Shkodër Skadar 22
29
31
Malësi e Madhe
Pukë
Shkodër
6
10
18
2
2
2
56
75
139
11 Tiranë Tirana 12
34
Kavajë
Tiranë
10
18
2
3
65
155
12 Vlorë Vlorë 3
30
36
Delvinë
Sarandë
Vlorë
4
9
13
1
2
4
38
62
99

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Albánie.
Rekonstrukce obytných domů v Tiraně

Albánie patří mezi deset nejchudších evropských zemí s polovinou obyvatelstva zabývající se zemědělstvím. Země se potýká s vysokou nezaměstnaností, korupcí dosahující až na nejvyšší místa a organizovaným zločinem.

Země vyváží jen málo, dováží hodně z Řecka a Itálie. Peníze na dovoz pocházejí z finanční pomoci a peněz přivezených uprchlíky zpátky do země. Hlavním nerostným bohatstvím země je ropa, měď a další barevné kovy.

Měnou je albánský lek (100 leků = 0,71 EUR = 19,20 Kč, srpen 2016)

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Hrad v Kruji
Bunkry z dob socialistické Albánie

Turistický potenciál Albánie je perspektivní a bezesporu vysoký. Klima je příjemné, albánské pobřeží Jaderského a Iónského moře má délku asi 420 km. Mezi nejvýznamnější turistická střediska patří okolí Drače (Jadran) a riviéra mezi Vlorou a Sarandou (Iónské moře). Velký potenciál vykazují také horské oblasti Albánie, které nabízejí ohromné množství přírodních i kulturních památek a velkolepé scenérie horských masivů, jejichž výška běžně dosahuje 2000 m n. m. i více. Stejně jako ve zbytku země zde však je turistická infrastruktura stále nedostatečná a postupně je rozvíjena a doplňována. V roce 2015 byla v Albánských Alpách (Bjeshkët e Nemuna, nebo Prokletije) na severu země českým dobrovolnickým projektem Albanian Challenge podle českého modelu značení vytvořena nejrozsáhlejší síť turistických stezek v Albánii, která čítá více než 100 km tras[7]. Propojuje tak známé turistické lokality Theth a Valbonu s nově objeveným centrem Curraj i Epërm a Kománskou přehradou.

V rámci rozvoje turistické infrastruktury obecně se staví nové ubytovací kapacity s požadovanou vybaveností (hotely, restaurace, pizzerie, kavárny a samoobsluhy). Albánie v posledních letech usiluje i o zlepšení kvality pláží, které jsou na některých místech stále v neudržovaném stavu, a také o vytvoření podmínek pro využívání volného časů turistů ve večerních hodinách.

Podle statistiky Ministerstva turistiky Albánské republiky v roce 2004 navštívilo zemi 375 000 zahraničních turistů.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Albánie.
Etnografická mapa Albánie

Většinu obyvatelstva Albánie, asi 75% tvoří Albánci. Přesný počet národnostních menšin v Albánii není zcela objasněn, protože albánská politika nepřiznává pravdivá čísla, ale přikrášluje ve prospěch Albánců. Nejsilnější menšinu tvoří Řekové s asi 15% obyvatelstva, následují Arumuni (7%) a zbytek tvoří Srbové, Cikáni, Turci a slovanští Makedonci.

Mnoho etnických Albánců žije také v přilehlém Kosovu (asi 1,8 milionu), Makedonii (okolo 800 000), Černé Hoře (okolo 30 000), Srbsku (okolo 62 000) a Řecku, kde Albánci tvoří jednu z největších menšin (až 600 000 lidí).

Řekové žijí v jižní části Albánie už od starověku a soustřeďují se v městech Gjirokastër, Himarë, Sarandë, Vlorë, Delvinë. Řekové obývají i albánský ostrov Ksamil, který se nachází u řeckého ostrova Korfu.

Arumuni obývají jižní a střední Albánii a obývají i ostrov Sazan. Největším střediskem arumuni je však město Korçë, které bylo známé svými podnikatelskými aktivitami již v osmanské době. Známým Arumunským centrem je i město Voskopojë, kde žili i řečtí podnikatelé. Dále žijí Arumuni ve městě Divjaka.

Slovanské obyvatelstvo žije hlavně na hranici s Makedonií u Prespanského jezera. Mnoho etnických Řeků se po pádu komunismu vystěhovalo do Řecka a emigrace pokračuje i dnes, protože mezi Řeckem a Albánií jsou různé spory. Kromě Řeků z Albánie emigrují do Řecka i mnozí Albánci.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Mezi skupiny žijící v Albánii patří Ghegové – žijí na severu země, do 20. století u nich přetrvávalo rodové zřízení a zvykové právo. Ghegské nářečí bylo dříve literárním jazykem. Dále Toskové – žijí jižně od řeky Skhumbin, toskický dialekt byl v roce 1972 převzat jako základ spisovného jazyka.[8] Úředním jazykem Albánie je albánština, ale na hranicích s Řeckem se lze domluvit i řecky. Albánci rozumí zpravidla velice dobře italsky, nejenom díky rozvětveným rodinným vazbám, nýbrž i díky činnosti místních médií (např. televize, rádio).

S albánskou komunitou se lze setkat v (jižní) Itálii a na Sicílii, např. v městě Piana degli Albanesi. Jazyk této komunity obsahuje ale ještě archaické formy albánského jazyka.[9]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Mešita ve městě Skadar

Od nadvlády Osmanské říše je hlavním náboženstvím Albánie sunnitská odnož islámu (56,70%, 2011). Do islámských dějin se výrazně zapsal islámský mystický řád tzv. Bektashizmi (česky Bektašíja, Bektaš(i)ové, Bektašismus)[10][11], kteří dnes zaujímají 2,09% z celkové populace. Dalšími hlavními náboženstvími jsou albánské ortodoxní křesťanství (6,75%, 2011), římskokatolické křesťanství (10,03%, 2011), protestanté (0,14 %, 2011), jiné (22%, 2011), ateisté (2,5%, 2011).[12] Ortodoxní Albánci žijí převážně na jihu, Albánci římskokatolického vyznání pak hlavně na severozápadě země.

Komunistickým režimem byly náboženské projevy pronásledovány a většina kostelů a mešit přestavěna. Jakýkoliv náboženský projev byl trestán.[zdroj?]

Islám je zde rozšířen, kromě některých horských oblastí, všude. Albánie je spolu s Kosovem jednou ze dvou evropských zemí s muslimskou většinou. I přesto v Albánii nepanují žádné výrazné náboženské střety.[zdroj?]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Tradiční albánský kroj.

Albánci jsou známí svou bohatou mytologií, která má ještě pohanské, předkřesťanské kořeny a vykazuje jistou podobnost s řeckou mytologií. Kulturní rozdíly existují mezi severními a jižními Albánci. Severní Albánci mají kulturu podobnou ostatnímu Balkánu, zatímco ti jižní byli vystaveni silnému řeckému kulturnímu vlivu, což je vidět i na tradiční kultuře. Obě části však odrážejí i silný osmanský kulturní odkaz. Nejznámější albánské legendy jsou Gjergj Elez Alia či Rozafa.

Tradiční lidová hudba lze rozdělit mezi severoalbánský a južnoalbánský styl. Hudba na severu Albánie je v typickém balkánském stylu, podobá se srbské národní hudbě. Lidová hudba z jižního Albánie se více podobá řecké lidové hudbě, zejména té z kraje Epirus. Hlavním nástrojem je klarinet a housle. Zpívají se polyfonní melodie, které mají původ ve starověkém Řecku. V albánské hudbě je patrný i italský vliv, zejména v té ze severu země. V tradičních tancích je také patrný silný řecký vliv. K tradičnímu albánskému mužskému kroji patří suknice fustanella, kterou nosí i pevninští Řekové a jižní Albánci. Tradiční albánský kroj je podobný řeckému a jeho původ je také řecký.

V Albánii se užívá opačná gestikulace k vyjádření (ne)souhlasu: vertikálními pohyby hlavy se značí nesouhlas, horizontálními souhlas.[13] Dodnes se zde uplatňuje ústně předávané zvykové právo, tzv. Kanun di Lekë Dukagjini [14] příznačný pro tzv. tribalismus. Kanun má čtyři základní pilíře: loajalitu k rodině, čest osobní i rodinnou, pohostinnost a morálně správné chování.[15] Mezi nejznámější pravidla kodexu patří nechvalně známá krevní msta, ale rovněž institut burneshi nebo také virgjineshi. Burnesha v českém překladu znamená přibližně „panna z přísahy“, tedy žena, která z vůle své či častěji z vůle rodiny přijímá doživotně mužskou roli. Složí přísahu, že prožije život v celibátu a v mužské roli (oblečení, povinnosti, práva) – že se vzdá všeho ženského.[15][16][17]

Československo – albánské vztahy (od r. 1925)[editovat | editovat zdroj]

  • březen 1925 - V Tiraně byl zřízen Československý konzulát,
  • červen 1927 - Československý konzulát byl povýšen na generální konzulát a diplomatickou agencii,
  • červen 1929 - Vzniká Československé vyslanectví v Tiraně,
  • 1937 - Obrat vzájemných dodávek činil 13 mil. Kč z toho vývoz do Albánie 9,5 mil. Kč, dovoz z Albánie 3,5 mil. Kč,
  • 1939 - Byla zastavena činnost Československého vyslanectví,
  • listopad 1947 - Výměna vyslanců Československa a Albánie,
  • červen 1949 - Bylo zřízeno Československé vyslanectví v Tiraně,
  • květen 1949 - Čs. vyslanectví bylo povýšeno na velvyslanectví,
  • 1956-1961 - Československo dodalo zařízení a poskytlo technickou pomoc při výstavbě kapacit pro těžbu železnonikelnatých rud,
  • listopad 1961 - V tomto roce došlo k odvolání československého velvyslance,
  • 1968 - Albánie vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy,
  • 1975 - Československo se podílelo 12 % na celkovém obratu albánského zahraničního obchodu jako její druhý největší obchodní partner, celkový obrat činil 262,1 mil. Kčs z toho vývoz z Albánie 121,1 mil. Kčs, dovoz z Albánie pak 141 mil. Kčs.[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Albania na anglické Wikipedii.

  1. [1]
  2. a b Albania: Population [online]. Central Intelligence Agency (CIA), [cit. 2009-10-05]. Dostupné online.  
  3. Czech Republic: Population [online]. Central Intelligence Agency (CIA), [cit. 2009-10-05]. Dostupné online.  
  4. Albania applies for EU membership [online]. BBC, 2009-04-28, [cit. 2009-10-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Albánie: Ekonomická charakteristika země [online]. Businessinfo, [cit. 2009-10-05]. Dostupné online.  
  6. Krajina posetá bunkry
  7. Turistické stezky – Albanian Challenge [online]. albanianchallenge.org, [cit. 2016-01-07]. Dostupné online.  
  8. http://www.cepsr.com/dwnld/albanie052.pdf
  9. Albánci v jižní Itálii. www.hks.re (Hospodářská a kulturní studia) [online]. Provozní ekonomická fakulta ČZU v Praze [cit. 2016-07-10]. Dostupné online.  
  10. Řád Bektaši aneb Poněkud jiní muslimové. www.navychod.cz [online]. časopis Navýchod [cit. 2016-07-10]. Dostupné online.  
  11. ŠIŠKA, Jakub. Náboženská tolerance v Albánii [online]. rozhlas.cz, 2011-08-27, [cit. 2016-07-10]. Rozhovor s Přemyslem Vinšem. Dostupné online.  
  12. http://www.instat.gov.al/media/178070/rezultatet_kryesore_t__censusit_t__popullsis__dhe_banesave_2011_n__shqip_ri.pdf
  13. Albánie [online]. www.dovolena-umore.com, [cit. 2014-03-29]. Dostupné online.  
  14. http://is.muni.cz/th/333126/fss_b/Bakalarska_prace_Ales_Pacner.pdf
  15. a b VOLNÝ, Vít. Burnesha: žena v životní roli muže [online]. Přírodovědci.cz. 2. 7. 2015 [cit. 14. 2. 2016]. Dostupné z: https://www.prirodovedci.cz/geograf/clanky/burnesha-zena-v-zivotni-roli-muze
  16. Ťažký život albánskych žien: museli sa stať mužmi, aby boli slobodné - [online]. wantee.sk, 2013-08-31, [cit. 2016-07-10]. Dostupné online. (en-US) 
  17. 10 fotek albánských žen, které prožily svůj život jako muži [online]. jenpromuze.cz, [cit. 2016-07-10]. Dostupné online.  
  18. Košťák Vítězslav, Albánie, Praha 1979

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HLADKÝ, Ladislav; HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Albánie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-939-3.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]