Italské království

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O útvaru založeném Karlem Velikým v 8. století pojednává článek Italské království (středověk).
Další významy jsou uvedeny v článku Italské království (rozcestník).
Italské království
Regno d'Italia
1861–1946
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Italské království a území pod italským vlivem: Italská Libye a Italská východní Afrika, 1940
hlavní město:
Turín (1861-1864)
Florencie (1864–1871)
Řím (od roku 1871)
rozloha:
310 120 km² (v roce 1936)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
34 000 000[1] sčítání lidu 1901
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
1861 (sjednocením italských států)
zánik:
1946 (zrušení monarchie a nastolení republiky)
Státní útvary a území
Předcházející:
Sardinské království Sardinské království
Království obojí Sicílie Království obojí Sicílie
Království lombardsko-benátské Království lombardsko-benátské
Fiumský svobodný stát Fiumský svobodný stát
Papežský stát Papežský stát
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Německé Rakousko Německé Rakousko
Dravská Banovina Dravská Banovina
Italská sociální republika Italská sociální republika
Nástupnické:
Vatikán Vatikán
Italská sociální republika Italská sociální republika
Slovinská socialistická republika Slovinská socialistická republika
Svobodné území Terst Svobodné území Terst
Itálie Itálie

Italské království (italsky Regno d'Italia) bylo evropským státem vzniklým v roce 1861 sjednocením Itálie pod vládou savojské dynastie, jediného královského rodu italského původu, která vládla v jednom z rozdrobených italských států, Sardinském království. Italské království bylo prvním sjednoceným italským státem, který se rozkládal po celém Apeninském poloostrově od dob Římské říše.

Během vlády Národně fašistické strany pod vedením duceho Benita Mussoliniho (1922-1933) byla Itálie fašisty a italskými nacionalisty označována za Italské impérium (italsky Impero Italiano), či Novou římskou říši (italsky Nuovo Impero Romano, latinsky Novum Imperium Romanum), tyto názvy však nebyly oficiální. Jako označení pro italský stát během Mussoliniho vlády se vžilo Fašistická Itálie. Fašistická Itálie byla spojencem Třetí říše ve druhé světové válce až do roku 1943. Na zbývající dva roky války a poté, co byl Benito Mussolini sesazen a fašistická strana zakázána, se Italské království přidalo na stranu Spojenců. Zbytek italského území na severu, který byl stále pod kontrolou fašistů se stal německou loutkou jako Italská sociální republika vedená Mussolinim. Krátce po skončení druhé světové války, v roce 1946 přívrženci republiky vyvolali referendum, zda má Itálie zůstat monarchií, či se stát republikou. Italové se v referendu vyslovili pro zrušení monarchie a nastolení Italské republiky, kterou je Itálie dodnes.

Rozsah území[editovat | editovat zdroj]

Sjednocování Itálie v letech 1815 až 1870 (v závorce u každé země jsou uvedena data připojení, případně odstoupení):                      Hranice Itálie po roce 1870      Sardinské království (roku 1861 přeměněno na Italské království)      Parmské vévodství      Papežský stát      Lombardsko-Benátské království (pod rakouskou nadvládou)      Modenské vévodství      Toskánské velkovévodství      Království obojí Sicílie      Vévodství Lucca (od roku 1847 součást Toskánska)      Beneventské vévodství      Odstoupeno Francii

Italské království se nárokovalo celé území dnešní Itálie. Územní vývoj nového státu postupoval během sjednocování Itálie až do roku 1870. Království poté dlouhou dobu neovládalo města jako Terst, či Trentino-Alto Adige, které jsou dnes součástí Italské republiky a které se k Itálii připojili roku 1919. Po přijetí Versailleské smlouvy a smlouvy ze Saint-Germain byly k Itálii připojeny Gorizia, Terst a Istrie (dnes součástí Chorvatska a Slovinska) a malé části dnešního Chorvatska, stejně jako nepatrná část dnešní chorvatské Dalmácie. Během druhé světové války Italové připojili další části Dalmácie a Slovinska. Po druhé světové válce byly vymezeny dnešní hranice Itálie, která si již nenárokuje území, které ovládalo Italské království.

Kolonie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Italské kolonie.

Itálie, podobně jako mnohé další evropské velmoci, vlastnila koloniální území, protektoráty a závislé státy. V roce 1936 italská armáda vtrhla z Italského Somálska do Etiopského císařství, kde byla zřízena kolonie Italská východní Afrika, kterou během druhé světové války dobyli Britové. Italové dále okupovali Albánii, Řecko, srbskou provincii Kosovo a Černou Horu a nepatrné území Tchien-ťinu v Číně. V Chorvatsku nacistické Německo a Itálie zřídili loutkovou vládu.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Italské království bylo podle ústavy konstituční monarchií. Avšak v letech 1925 až 1943 bylo prakticky fašistickou diktaturou. Výkonná moc náležela králi, ačkoliv přímo ji vykonávali jmenovaní ministři. Parlament, který se skládal ze dvou komor, omezoval panovníkovu moc - jmenovací Senát a volená Sněmovna zástupců.

Italští králové[editovat | editovat zdroj]

Králové, kteří vládli v Itálii v letech 1861 - 1946 pocházeli ze savojské dynastie a byli to:

Sjednocení Itálie (1859–1870)[editovat | editovat zdroj]

Vyhlášení Italského království bylo výsledkem společného úsilí italských nacionalistů a monarchistů loajálních k Savojské dynastii a myšlence na vybudování sjednoceného království zahrnující celý Apeninský poloostrov.

Hrabě Camilo Cavour, první italský ministerský předseda
Giuseppe Garibaldi, vůdce republikánského hnutí za nezávislost

Po revolučním roku 1848 se vůdcem italských hnutí usilujících o sjednocení stal italský nacionalista Giuseppe Garibaldi. Tento charismatický vůdce byl velmi oblíbený v jižní Itálii i ve světě a proslul také svými až extrémně oddanými přívrženci.[2] Garibaldi vedl v jižní Itálii hnutí republikánů, kdežto více na severu v Piemontu, který patřil pod sardinskou korunu, ale de facto byl nezávislým, měl hrabě Camillo Cavour také ambice vytvořit jednotný italský stát.

V roce 1859 Sardinsko-piemontské království spolu s francouzským císařem Napoleonem III. porazilo Rakousko a připojilo oblast Lombardie, ale ještě ne Benátska. Království poté uzavřelo důležitá spojenectví s Británií a Francií, která jí dopomohla zvýšit šance na úspěšné sjednocení italských států. Po boku svých spojenců se Sardínie angažovala v Krymské válce. Sardinské království bylo zcela závislé na francouzské ochraně a v roce 1860 bylo donuceno za záruku bezpečnosti odstoupit některá území Francii.

Viktor Emanuel II., první král sjednocené Itálie

Hrabě Cavour poté odjel vyzvat jihoitalská republikánská osvobozenecká hnutí, organizovaná Garibaldim, aby rozpoutali lidovou vzpouru v papežském státě. Hrabě pak využil vzpoury jako záminky k invazi do papežských zemí a třebaže tento krok vyvolal pobouření u katolíků, kterým Cavour tvrdil, že invaze je v zájmu katolické církve a její ochrany před protináboženským republikánem Garibaldim. Sardinská i Garibaldiho vojska poté odňali Papežskému státu rozsáhlá území a pouze Řím a jeho bezprostřední okolí zůstaly pod kontrolou papeže Pia IX.[3] Navzdory rozdílům mezi názory, Cavour souhlasil s připojením Garibaldiho jižní Itálie k Sardinskému království a vytvořením unie. Následně 18. února 1861 hrabě Camilo Cavour vyhlásil zřízení Italského království, skládajícího se ze severní i jižní Itálie. Král Viktor Emanuel II. Piemontsko-sardinský ze Savojské dynastie byl prohlášen italským králem. Tento titul nebyl užíván od abdikace francouzského císaře Napoleona I. 6. dubna 1814.

Vzápětí po sjednocení většiny Apeninu pod jednotný italský stát, napětí mezi republikány a royalisty přerostlo v otevřený konflikt. V dubnu 1861 Garibaldi vstoupil do italského parlamentu a Cavourovu vládu obvinil z rozdělení Itálie a řekl o hrozbě vypuknutí občanské války mezi královstvím v severní Itálii a Garibaldiho armádou na jihu. 6. června 1861 však ministerský předseda hrabě Cavour zemřel. Následovala politická nestabilita, během níž Garibaldi a jeho republikáni začali stále více prosazovat svůj vliv. Garibaldiho zatčení následujícího roku zvířilo v celém světe bouřlivé diskuse.[4]

V roce 1866 nabídl italskému králi Viktoru Emanuelovi II. pruský kancléř Otto von Bismarck spojenectví Pruského království proti Rakousku v prusko-rakouské válce. Bismarck králi za jeho vojenskou pomoc nabídl (v případě úspěchu v prusko-rakouské válce) připojení Rakouskem kontrolovaných Benátek k Italskému království. Viktor Emanuel s aliancí souhlasil a tak začala třetí italská válka za nezávislost. Italská armáda si však po vojenské stránce vedla velmi bídně a žádného velkého úspěchu nedosáhla. Nicméně pruské vítězství ve válce zajistilo zařazení Itálie mezi vítězné strany a nad Benátkami zavlála italská vlajka. Poslední velkou překážkou ke sjednocení celé Itálie tak už zůstával jen samotný Řím.

V roce 1870 Pruské království šlo do války s Francií. Francie na válku s Pruskem potřebovala každou zálohu, kterou mohla postavit do boje, proto odvolala francouzskou posádku z Říma. Italové opět těžili z pruského vítězství nad Francií a převzali kontrolu na Římem i celým Papežským státem, který až dosud byl pod ochranou císaře Napoleona III. Italské sjednocení bylo úplné a krátce na to se hlavní město Italského království přestěhovalo do Říma.

Poškození brány Porta Pia (vpravo) během obsazení Říma Italským královstvím, 1870

Ekonomická situace nového království byla žalostná[5]: V Itálii nebyl žádný průmysl. Zejména v jižní Itálii byla strašlivá chudoba, vysoká negramotnost (78% populace[6]) a pouze několik procent italských občanů mělo volební právo. Hnutí za sjednocení Itálie byla před sjednocením velkou měrou závislá na zahraniční pomoci a zůstala i po vzniku Italského království.

Následně po obsazení Říma Italy, vztahy mezi Vatikánem a Italským královstvím zůstaly chladné dalších šedesát let, během niž se papežové pokládali za „vatikánské vězně“. Římskokatolická církev protestovala proti zásahům italské vlády, odmítala jednat s emisary italského krále a nabádala katolíky, aby bojkotovali italské volby.[7] Církev se takto chovala až do roku 1929, kdy byly znovu obnoveny korektní vztahy mezi italskou vládou a Svatým stolcem.

Liberální éra[editovat | editovat zdroj]

Po sjednocení Království se italská politika ubírala směrem k sociálnímu liberalismu. Pravice byla regionálně rozdrobena, což bylo dědictví po samostatných italských státech, ze kterých Italské království vzniklo. Velkou část v parlamentu obsadily také příznivci tzv. mladé levice. Šlo o volný svazek politických směrů, kteří zastupovali své volební obvody z různých částí země. Mladá levice měla velmi rezervovaný postoj k reformám (např. povinná školní docházka, rozšíření volebního práva), zato důrazně požadovala snížení daní a větší státní finanční injekce pro zaostalé jižní oblasti Itálie.[8] Ve volbách roku 1874 měla silné zastoupení v parlamentu, nebyla však dostatečně silná na sestavení vlády. Konzervativní ministerský předseda Marco Minghetti se držel u moci pouze díky podpoře revolucionářů a části levicových politiků (například v otázce zestátnění železnic), což utišovalo mladou levici. V roce 1876 ale Minghettiho vláda padla a po ne příliš regulérních volbách, která byly nejspíše zmanipulovány, se do čela země dostal levicový politik Agostino Depretis, s jehož příchodem nastala dlouhá éra socialismu v Itálii. Éra socialismu se vyznačovala korupcí, politickou nestabilitou, vzrůstající chudobou v jižní Itálii a užívání autoritářských prostředků italskou vládou.

Agostino Depretis

Agostino Depretis započal svou kariéru ministerského předsedy vytvořením experimentální myšlenky zvané Transformismo (Transformismus). Teorií transformismu bylo, že by vláda měla v zájmu zachování zajištění parlamentní většiny vyjednání podpory opozice, a případné uzavření vládní koalice, a kupování hlasů poslanců z menších stran a nepříliš vlivných stran. Díky kombinaci těchto metod se v praxi stal transformismus zkorumpovaným a autoritářským režimem, kdy Depretis často sám vytvářel vládní krize, aby dosáhl přeskupení sil a rovnováhy ve vládnoucí klice. Agostino Depretis věřil, že vládou tvrdé ruky si zajistí podporu italského jihu. Během své vlády zavedl mnohá diktátorská opatření, jako například zákaz veřejných shromáždění, umisťování „nebezpečných“ lidí do interních vyhnanství na ostrovy kolem Itálie a osvojení vojenského režimu. Depretisova vláda ale na druhou stranu zaváděla reformní legislativu, jako rušení zatýkání pro dluhy, zavedení povinného, volně dostupného základního vzdělání, zatímco povinná výuka náboženství na základních školách bylo zrušena.[9]

V roce 1887 se ministerským předsedou stal Francesco Crispi, který se více zaměřil na budování zahraniční politiky. Crispiho snažení sledovalo cíl vytvořit z Itálie světovou velmoc, prostřednictvím zvětšení vojenské síly země a využíváním armády k rozšiřování italského vlivu.[10] V zahraničních vztazích se italská diplomacie snažila o přátelské vztahy s Anglií, zato však k Francii byly vztahy chladné a Itálie se začala více orientovat na přátelské vztahy s Německým a Rakouským císařstvím, se kterými uzavřela pakt známý jako Trojspolek.[11] Zatímco se Italské království vyvíjelo po zahraničně politické stránce, domácí politika pokračovala v praktikování transformismu, který se udržel i po smrti premiéra Depretise, a autoritářské politiky, využívajíce stanného práva k potlačování opozice.[12] Navzdory tuhému režimu premiér Crispi prosadil řadu reformních liberálních změn, jako například Zákon o veřejném zdraví v roce 1888 či zřízení tribunálu pro nápravu křivd ze strany vlády.[13]

Trojspolek Německa, Rakouska-Uherska a Itálie

Zemědělská krize a emigrace[editovat | editovat zdroj]

Spolu se zahraniční politikou věnovala italská vláda velkou pozornost otázce zemědělství, které bylo od roku 1873 v úpadku.[14] Díky snížení námořních sazeb se do Evropy začalo ve velkém dovážet levné americké obilí, kterému domácí zemědělci mohli jen obtížně konkurovat. Tato zemědělská krize se nevyhnula, kromě Itálie, ani dalším evropským státům.[15] Jak radikální, tak konzervativní proudy v parlamentu se snažily zemědělskou krizi řešit a pozvednout celkově zaostalé italské zemědělství.[16] V témže období byly zveřejněny výsledky parlamentního vyšetřování podmínek života na italském venkově, vedené Stefanem Jacinim. Vyšetřování ukázalo, jak bídné podmínky na venkově panují, že je běžnou situací podvýživa, malárie a pelagra, extrémní chudoba a práce i malých dětí.[17] Výsledky Jaciniho vyšetřování se sice dočkali ohlasu, ale nikoliv ve formě skutků a práce vyšetřovatelů postupem času vyšuměla do prázdna.

Zemědělská krize a bída obyvatel s ní spojená měla za následek masovou emigraci. Emigranti z italského jihu odcházeli jako dělníci do USA, či jako zemědělci do Jižní Ameriky. Italové ze severu spíše odcházeli za lepším životem do Německa, Francie a Švýcarska. V letech 1889-1890 každoročně opustilo Itálii kolem 222 000 lidí, celkově do roku 1901 emigrovalo na 2 000 000 Italů.[1]

Italsští imigranti se vyloďují v brazilském Portu de Santos, 1907

Italská vláda se nemohla, díky Depretisově marnotratné vládě, která Itálii zanechala velmi zadluženou, efektivně vypořádat s tíživou situací. Jako jediné italské odvětví si v zemědělské krizi polepšilo vinařství, které zvýšilo svou produkci a vývoz, protože francouzské vinice byly v té době napadeny révokazem. V roce 1888 se francouzské vinařství zotavilo a získalo zpět své pozice na trhu.[17] V Itálii oslabení vinařství mělo za následek velké propouštění a krachování podniků.[18]

Koloniální expanze[editovat | editovat zdroj]

V letech 1876-1877, v dobách sbližování Itálie s Německem a Rakouskem byla Itálie svými novými spojenci několikrát vyzvána, aby podnikla výboj do severní Afriky a obsadila Tunis, ve kterém již byla usazena početná italská menšina.[19] Toho se však italská vláda neodhodlala a Tunis byl 1881 obsazen Francií.

Když 5. února 1885 padla egyptská vláda v Chartúmu, Italové využili britsko-egyptského konfliktu a vyslali do Massauy expedici. O dva roky později byl kontingent o pěti set vojácích zničen početnějšími súdánskými oddíly.[20] V Itálii měla zpráva o porážce velký ohlas (ministr zahraničí hrabě di Robilant rezignoval) a do Etiopie byla vyslána další expedice. V roce 1888 Italové silou Massauu podrobili a zřídili zde kolonii Italská Eritrea.

V roce 1895 etiopský císař Menelik II. upustil od italsko-etiopské úmluvy podepsané v roce 1885, což italská strana vzala jako záminku k invazi do Etiopie.[21] Etiopané získali pomoc carského Ruska, které mělo ve východní Africe své vlastní zájmy. Rusové etiopské císařské armádě dodali velké množství moderní výzbroje, se kterými byla císařská armáda schopna italský nápor odrazit. V důsledku toho se Británie rozhodla postavit rozrůstání ruského vlivu v Africe a deklarovala Etiopii jako sféru italského vlivu. Ze začátku války byly na vrcholu italské nadšení a sebedůvěra a Italové se masově hlásili do armády, doufaje v účast v nadcházející válce.[22]

1. března 1896 však italský koloniální sbor o 15 000 vojácích u Aduy zničila početnější etiopská armáda.[23] a Italové byli nuceni ustoupit do Eritrey.[24] Neúspěch etiopské kampaně nezůstala bez následků a pět dnů po porážce u Aduy podal demisi premiér Francesco Crispi.[23] Etiopské císařství zatím uhájilo svou nezávislost na Itálii i ostatních koloniálních mocnostech, až do další italské invaze v roce 1936 a zřízení Italské východní Afriky, kterou v dalších čtyřech letech druhé světové války osvobozovali Spojenci.

V září roku 1911 Itálie vyhlásila válku Osmanské říši a italská armáda se vylodila v Libyi. Tento krok italské vlády se zpočátku u nacionalistů, katolíků a obyvatel jihu setkal s velkým ohlasem. Protestovali pouze socialisté, včetně mladého Benita Mussoliniho, kteří poukazovali na fakt, že Libye je chudou pustinou, nenabízející kompenzaci za vynaložené italské úsilí.[25] Válka trvala jeden rok a skončila uznáním italské vlády nad Libyí a Dodekanesoskými ostrovy. Okupace Libye přinesla řadu zákonů diskriminující domorodé Libyjce a jejich násilné odsuny na Tremitské ostrovy. Každý třetí z těchto uprchlíků zemřel na podvýživu.[26] V obsazení Libye viděli někteří nacionalisté jen potvrzení svých myšlenek, že Itálie je oprávněna vládnout Středomoří obsazením Řecka, jadranského pobřeží v Dalmácii.[27]

Giovanni Giolitti[editovat | editovat zdroj]

Giovanni Giolitti

V roce 1892 se poprvé stal italským ministerským předsedou Giovanni Giolitti. Ačkoliv jeho vláda rychle následujícího roku padla, Giolitti se roku 1903 vrátil do úřadu premiéra. Jeho vláda byla krátce přerušena v letech 1905 - 1906, ale poté se v úřadu udržela až do roku 1909. Kvůli manipulacím s volebními výsledky a politickým korupcím býval obviňován z transformismu.[28] Volební podvody během jeho vlády byly běžnou praxí: Giolitti pomáhal s volbami jen v bohatých oblastech, kde měl největší podporu, zatímco chudší oblasti, kde měla převahu opozice, se snažil izolovat od politiky a jejich obyvatelstvo od voleb zastrašit.[29] Situace v jižní Itálii proto byla zaostalá za premiéra Giolittiho stejně, jako za jeho předchůdců. Čtyři z pěti Jihoitalů byli negramotní a zoufalá situace vyvstala z nepřítomnosti vlastníků půdy a vedla ke vzpourám a nakonec i k hladomoru.[30]

Giolittiho vláda se v zahraniční politice orientovala na uvolnění vztahů v rámci Trojspolku, dobré vztahy s evropskými velmocemi a na rozdíl od Crispiho vlády na utlumení imperiálních výbojů.[28] Italská vláda odložila své plány na ovládnutí Etiopie a v Italském Somálsku byl vyhlášen protektorát. Roku 1911 Giolittiho vláda rozhodla o vyslání vojsk do Libye. Libyjská válka zradikalizovala názory Italské socialistické strany a pozdější fašistický vůdce Benito Mussolini tehdy volal po násilném svržení vlády. Giovanni Giolitti se do premiérského křesla dostal ještě jednou roku 1920, ale éra liberalismu v Itálii byla definitivně pryč.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Procacci, str. 281
  2. SMITH, Denis Mack. Modern Italy; A Political History. Michigan : Ann Arbor: The University of Michigan Press, 1997. [dále jen Smith]. ISBN 0472108956. S. 15. (anglicky) 
  3. Smith, str. 23-24
  4. Smith, str. 61
  5. Smith, str. 95-96
  6. PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 1997. [dále jen Procacci]. ISBN 8071061522. S. 275.  
  7. Smith, str. 91
  8. Procacci, str. 276
  9. Smith, str. 95-107
  10. Smith, str. 132–133
  11. Procacci, str. 287
  12. Smith, str. 133
  13. Smith, str. 128
  14. Smith, str. 138
  15. Procacci, str. 279
  16. Smith, str. 136
  17. a b Procacci, str. 280
  18. Smith, str. 139
  19. Procacci, str. 286
  20. Procacci, str. 288
  21. Barclay (1997), str. 34
  22. Barclay (1973), str. 33-34
  23. a b Procacci, str. 299
  24. Barclay (1973), str. 35
  25. Procacci, str. 320
  26. BOSWORTH, RJB. Mussolini's Italy. New York : Allen Lane, 2005. Dále jen Bosworth. ISBN 0713996978. S. 50. (anglicky) 
  27. Bosworth, str. 49
  28. a b Procacci, str. 310
  29. Smith, str. 199
  30. Smith, str. 209-210