Konstituční monarchie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Slepá mapa světa monarchií podle typu:
      – absolutní monarchie,       – polokonstituční monarchie,       – konstituční monarchie,       – Commonwealth realm (konstituční monarchie v personální unii),       – subnárodní monarchie (tradiční)

Konstituční monarchie (nebo také ústavní monarchie[1]) je forma monarchie, ve které panovník vykonává pravomoci na základě psané či nepsané ústavy.[2] Konstituční monarchie se odlišuje od absolutní monarchie omezením moci panovníka ústavou, dále dodržuje zásadu dělby moci, přičemž panovník je hlavou státu s vymezenými pravomocemi, rozsah jeho pravomocí se liší podle ústavy a připadá mu především úloha reprezentativní.

Konstituční monarchie může přestavovat systém, ve kterém panovník jedná jako ne-politická hlava státu podle ústavy ať už psané nebo nepsané.[3] Přestože panovník disponuje formální autoritou a vláda jedná v jeho jménu, v Evropě panovník obvykle nerozhoduje o politických otázkách nebo určuje politické představitele. Politolog Vernon Bogdanor cituje Thomas Macaulay, když mluví o konstituční monarchii jako „Panovník panuje ale nevládne“.[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší ústavní monarchie, která se datuje do dávných dob, byla hetitská. Byli to starověcí anatolští lidé, kteří žili v době bronzové, jejichž král nebo královna se museli dělit o svou autoritu se shromážděním, které se jmenuje Panku, což bylo ekvivalentem dnešního úmyslného shromáždění nebo zákonodárného sboru. Členové Panku pocházeli z rozptýlených šlechtických rodin, kteří pracovali jako zástupci svých subjektů v sousední nebo subalterní krajině federálního typu.

Kontinentální Evropa[editovat | editovat zdroj]

Ústavní monarchie vznikla v kontinentální Evropě, přičemž Polsko vytvořilo první ústavu pro monarchii s ústavou ze dne 3. května 1791; byla to druhá ústava jednoho dokumentu na světě hned po první republikánské ústavě Spojených států. K ústavní monarchii také došlo krátce v raných letech francouzské revoluce, ale znovu mnohem mnohem později. Napoleon Bonaparte je považován za prvního monarcha prohlašujícího se za ztělesnění národa, spíše než za božsky určeného vládce; tato interpretace monarchie je zárodečná vůči kontinentálním ústavním monarchiím. Německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel ve svém díle Prvky filosofie práva (1820) dal konceptu filosofické zdůvodnění, které se shodovalo s vyvíjející se současnou politickou teorií a protestantským křesťanským pohledem na přirozené právo.Hegelova předpověď konstitučního monarchy s velmi omezenými pravomocemi, jejichž funkcí je ztělesňovat národní charakter a zajišťovat ústavní kontinuitu v době nouze, se odrazila ve vývoji ústavních monarchií v Evropě a Japonsku.

Typy konstitučních monarchií[editovat | editovat zdroj]

V konstituční monarchii vymezuje moc panovníka ústava a monarcha má větší či menší pravomoci, podle dané ústavy. V polo-konstituční monarchii, jakou bylo např. Rakouské císařství dávala ústava panovníkovi moc vládnou s parlamentem i bez něj.[1] V parlamentní monarchii je panovníkova moc omezena konstitucí i parlamentem, dělbou moci se podobá parlamentní republice. K této formě monarchie má nejblíže většina demokratických monarchií.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Constitutional monarchy na anglické Wikipedii.

  1. a b Stopadesáté výročí prosincové ústavy [online]. karolinum.cz, Karel Malý [cit. 2020-06-27]. Dostupné online. (česky) 
  2. Blum, Cameron & Barnes 1970, s. 267–268.
  3. Kurian 2011, p
  4. Bogdanor 1996, pp. 407–422.
  5. Parlamentní monarchie [online]. historyrevue.estranky.cz [cit. 2020-06-27]. Dostupné online. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]