Šlechta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Šlechtic. Tento článek pojednává o společenské skupině. Další významy jsou uvedeny v článku Šlechta (rozcestník).
Italský šlechtic z 15. stol.

Šlechta (též nobilita či aristokracie[1]) je soubor jedinců, majících zvláštní právní výsady a nezřídka také nárok na šlechtický titul. Příslušnost k této skupině vychází z rodového principu a je proto zpravidla založena manželským původem po šlechtickém otci. Druhým hlavním způsobem je pak povýšení do šlechtického stavu panovníkem (zvláštním případem je automatické šlechtictví pro bratry papežů a jejich patrilineární potomky na základě buly Urbem Romam papeže Benedikta XIV. z roku 1746).

Šlechta byla jednou z vládnoucích vrstev feudální společnosti, ve které svou moc zakládala na vlastnictví půdy, vojenské specializaci a výsadách, které jí zaručovaly významnou úlohu při řízení státu. K charakteristickým náležitostem, které ve středověku odlišovaly šlechtu od poddaných a částečně také od kléru, náležely erby a důraz na znalost předků.

Šlechta měla různý podíl na celkovém počtu obyvatel. Například v Uhrách byl podle sčítání z roku 1840 až 17:1. V rakouských zemích tento podíl činil 350:1, v Lombardsku-Benátsku 300:1 a v Čechách dokonce 828:1.[2]

Šlechta jako samostatný společenský stav často přetrvala i do moderní doby, kdy jsou však její výsady omezeny většinou jenom na právo používat titul. Ve feudální společnosti měla šlechta různá privilegia.

Šlechta se vyskytuje prakticky u všech národů, jak evropských, tak i v Asii a v Americe. V Japonsku existovaly dvě třídy šlechty, vyšší daimjó, byla třídou dědičných vlastníků půdy, nižší samurajové byli válečníky. V Číně císař uděloval dědičné šlechtické tituly, přičemž v každé následující generaci potomek klesl o jeden stupeň níže.

Počátky šlechty[editovat | editovat zdroj]

Počátky šlechty souvisí obecně s rozpadem rodové společnosti. V návaznosti na to dochází k vyčleňování schopných jedinců, kteří na základě svých vojenských či jiných schopností a zásluh získávají ve společnosti respekt a výsadní postavení. Výsadní postavení a vzrůstající moc jim později umožnilo prosadit zásadu dědičnosti jejich postavení.

Dějiny šlechty v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Počátky české šlechty[editovat | editovat zdroj]

Počátky naší šlechty v 10.-12. století úzce souvisí s rodem Přemyslovců a jejich vojenskými družinami. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. Ačkoli tyto výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy - do smrti nabyvatele - a bylo je možno odejmout, dochází k jejich postupné přeměně v dědičné vlastnictví.

Otázka možného podílu předpřemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna.

Mezi nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a moravské šlechty patří Buzici (z nich pak například Zajícové z Házmburka, ze Šelmberka), Benešovici (z Dubé, z Kravař, z Bechyně), Drslavici (Švihovští z Rýzmberka, Černínové z Chudenic), Hrabišici, Hroznatovci, Janovici (páni z Klenové), Markvartici (Lemberkové, Vartenberkové, Valdštejnové), Ronovci (Lichtenburkové, páni z Klinštejna, páni z Lipé, páni z Dubé), Vítkovci (páni z Hradce, páni z Krumlova, Rožmberkové, páni z Landštejna, páni ze Stráže), Žerotínové a jiní[3].

Jde o šlechtu na českém a moravském území, ale pouze u původních vladyků převládala slovanská jména. U této nástupnické šlechty z doby velké kolonizace převažují (až na výjimky jakým je například rozrod Drslaviců) germánská jména a vliv, a tak není jistá její národnost. Například Bavorové (Bavor ze Strakonic má cizí národnost příjmo ve jménu), Benešovci (od jména Benedict), Buzici (zakladatel je Dietrich, pak Zajícové z Hazmburka od Hasen/zajíc v erbu), Markvartici (od jména Marquard a dále rozrod Lem/Läm/jehně či Löwen/lev, Varten/Warten/čekat, Vald/Wald/les), Pernštejnové (od Bern/medvěd), Půtici (Potštejn od jména Potho), Ronovci (od Ronne/ostrve v erbu), Šternberkové (od Stern/hvězda v erbu), Vítkovci (od jména Wittigo a užívaje dále jmen jako Heinrich, Ulrich či Perchta) a i vlastní slovo erb (který se u šlechty tou dobou začíná objevovat) pochází od německého Erbe/dědictví.

Šlechtický systém do roku 1620[editovat | editovat zdroj]

Šlechtický stav v Česku nebyl homogenní, jako tomu bylo například v Polsku, ale dělil se do několika stupňů. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.

Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl prakticky mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo používat erbu a predikátu, ale ne stavovská práva, tj. nešlo o šlechtice.

Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do tohoto byly často povyšovány nové rody, nebyl to přísně uzavřený stav. Zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky ztratily svůj status. Také zchudlé panské rody mohly spadnout do stavu vladyků, naopak četné rody byly povýšeny do rytířského či panského stavu. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic[zdroj?]. Členům rodu náležel titul vladyka, či pokud vlastnil zemi (tj. půdu) pak se nazýval zeman.

Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.

Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal majetek mnoha panských rodů a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody byly pak velmi často po nabytí takového majetku přijati do panského stavu (např. Trčkové z Lípy).

Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohli, že: „... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“. V roce 1502 pak král Vladislav Jagellonský potvrdil panským rodům právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány novoštítnými a pány starožitnými (po třech generacích v panském stavu).

Systém po Bílé hoře[editovat | editovat zdroj]

Po porážce stavovského povstání byl stav vyšší šlechty dále rozčleněn zavedením některých původem říšských titulů, což bylo potvrzeno Obnoveným zřízením zemským. Mezi tyto tituly patřil i kníže. Všechny tituly byly tyto:

Do šlechtického stavu povyšoval pouze panovník. Podle sčítání byl v Čechách v roce 1840 poměr šlechty a ostatních obyvatel 1:828, v rakouských zemích 1:350 a v Uhrách a Sedmihradsku 1:17.[4]

Zrušení šlechtictví v Československu[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa byly šlechtictví, řády a tituly, které byly udělovány jako pouhá vyznamenání, ke dni 18. prosince 1918 zrušeny zákonem č. 61/1918 Sb.[5] Podle § 6 zákona č. 243/1920 Sb. bylo s účinností od roku 1921 používání šlechtických titulů trestné.[6][7] Změna zákona č. 61/1918 Sb. z roku 1936 legalizovala možnost přijímat zahraniční aristokratické tituly,[8] pokud mají oporu v zákonodárství příslušné země.

Šlechtické tituly v současné Evropě[editovat | editovat zdroj]

Šlechtické tituly jsou uznávány ve všech evropských zemích s monarchickým zřízením. V Německu nikdy šlechtické tituly nepřestaly být uznávány a v současnosti jsou legální součástí příjemní německých obyvatel. Ve Francii jsou v platnosti zákony, které chrání oprávněné nositele šlechtických titulů před jejich uzurpací.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pojmem aristokracie se někdy označuje pouze vyšší šlechta, srv. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). 1. vyd. Praha : NLN, 2004. ISBN 80-7106-312-6. S. 11-15.  
  2. http://www.snk.sk/swift_data/source/NBU/Zborniky/Zemianstvo_1/19.pdf
  3. http://www.historickaslechta.cz/drslavic-id2009090063-6 - Drslavici
  4. ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. 1. vyd. Praha : agentura Pankrác, 2006. ISBN 80-86781-08-9. S. 57.  
  5. Portál veřejné správy ČR. Zákon č. 61/1918 Sb [online]. [cit. 2008-12-06]. Dostupné online.  
  6. http://www.nobilitas.sk/HTML%20Nobilitas/Legislativa%20sk/02%20Slachtictvo/243_1920znp%20sk.pdf
  7. http://www.portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/708/_mc/709-19005-707-694/_s.155/701?b=243/1920
  8. Web aristokracie.cz

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu