Kníže

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Kníže (rozcestník).
Knížecí hodnostní klobouk
Knížecí hodnostní korunka

Slovo kníže pochází z německého (germánského) kuning pán, vladař, pokračujího v německém könig a anglickém king (král).

Historickým vývojem však začal být užíván v několika rozličných významech - jako člen vznešené/panující rodiny resp panovníkova leníka nejvyšší úrovně. Jeho synonymy se tak staly pojmy vévoda a princ.

Přechýlenou formou je kněžna.

Panstvím či suverénním územím knížat, ovšem nikoli všech, je knížectví.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Nyní se zpravidla termín kníže užívá zejména jako

  • generický název pro jakéhokoli suverénního panovníka bez ohledu na jeho oficiální titul
  • samostatný (v nynější Evropě nejnižší) titul suverénního panovníka vládnoucího v knížectví;
  • vysoký šlechtický titul v rámci vyšší šlechty
  • hodnostně obdobné jsou mimoevropské tituly např.: emír, šajch, imám, wang

Soudobá knížata[editovat | editovat zdroj]

V Evropě jsou dnes knížaty panovníci Monaka a Lichtenštejnska. Mimo Evropu je knížecí hodnost uznávána panujícím emírům Kataru a Kuvajtu, stejně jako všem sedmi emírům Spojených arabských emirátů. Šlechtická knížata jsou, bez nějakých zvláštních privilegií, oficiálně uznávána již jen v Belgickém království. V Německu jsou šlechtické tituly (v tomto případě Fürst a častěji Prinz) od roku 1919 součástí příjmení, aniž by z nich vyplývala jakákoli přednostní práva. Knížecí titul nebo hodnost je i v současnosti výsadou několika málo duchovních hodnostářů.

Oslovení[editovat | editovat zdroj]

Knížeti přísluší oslovení Jasnost (dříve Knížecí Milost), ostatním členům rodiny pak dle titulu Jasnost či Excelence. Nejstarší syn knížete je většinou dědičný princ (Erbprinz) nebo dědičný hrabě (Erbgraf). Ostatní děti knížete jsou u vládnoucích rodů: princové (princezny) a u šlechtických rodů: hrabata (hraběnky), toto ale není pevně dané pravidlo.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Samotný výraz pochází ze staroslovanského kъnędzь (pravděpodobně převzato z pragermánského kuningaz, značícího vládce, krále – srov. něm. könig, ang. king), má tedy společný základ s výrazem kněz, s nímž byl zejména ve starších zápisech nezřídka zaměňován. Ve slovanských jazycích (čeština, polština) je synonymem pro vévodu. V Čechách je tento titul spojen s vládcem Čechů do konce 12. století, fakticky stejné úrovně, jako pozdější titul král, který se odlišoval potvrzením, udělením úřadu od vyšší autority - římské říše osobou císaře nebo římské církve osobou papeže. Společné je také jejich volenost, zejména po vymření královského rodu po meči (bez mužského potomka), případně i po přeslici (bez potomka včetně ženského). Váha volby, svévole a udělení úřadu se ovšem v dějinách často proměňovala - u knížat i u králů.

Etymologický původ ekvivalentních titulů v jiných jazycích je poněkud odlišný a vychází z latinského princeps, což znamená „první“. Toto slovo bylo používáno původně pro hlavy římského senátu, ve smyslu první mezi sobě rovnými. V češtině se z tohoto slova odvozuje také titul princ, který má ale význam spíše pro zdvořilé oslovování potomků vyšších šlechticů.

V několika jazycích tento rozdíl není rozlišen tak jako v češtině. Na druhé straně například v němčině jsou tyto dva tituly rozlišeny, pro knížete Fürst a pro prince Prinz, a přesto vychází ze stejného významového základu „první“ - germánského (něm. erst(e), ang. first, snad jako germánská napodobenina latinského slova) a latinského.

V jiných jazycích[editovat | editovat zdroj]

Jazyk Mužský titul Ženský titul / získaný sňatkem od manžela území
Latinsky (středověkou, nikoli klasickou latinou) Princeps Principessa Principatum
Italsky Principe Principessa Principato
Francouzsky Prince Princesse Principauté
Španělsky Príncipe Príncesa Principado
Rétorománsky Prinzi Prinzessa
Rumunsky Prinţ Prinţesă Principat
Okcitánsky Prince Princessa
Anglicky (Sovereign) Prince Princess Principality
Německy Fürst Fürstin Fürstentum
Nizozemsky Vorst/Prins Vorstin/Prinses Vorstendom/Prinsdom
Dánsky Fyrste Fyrstinde Fyrstendømme
Švédsky Furste Furstinna Furstendöme
Faersky Fúrsti Fúrstafrúa
Frísky Foarst Foarstinne
Staroanglicky Ǣðeling Hlæfdiġe
Slovensky Knieža Kňažná Kniežatstvo
Polsky Książę Księżna Księstwo
Chorvatsky Knez Kneginja Kneževina
Lotyšsky Firsts Firstienne
Litevsky Kunigaikštis Kunigaikštienė
Rusky Князь (Kňaz) Княгиня (Kňagiňa) Княжествo (Kňažectvo)
Maďarsky Herceg Hercegnő Hercsegség
Finsky Ruhtinas Ruhtinatur Ruhtinaskunta
Turecky Prens Prenses/Şehzade
Albánsky Princ Princeshë
Irsky Flaith Banflaith
Velšsky Tywysog Tywysoges Tywysogaeth

Odvozené termíny v češtině[editovat | editovat zdroj]

Mediatizovaná knížata[editovat | editovat zdroj]

Říšská knížata, která přišla o svá suverénní panství mediatizací za Napoleona I. a která nezískala suverenitu při jednáních Vídeňského kongresu, si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům. Jejich hlavou je kníže, ostatní členové mají titul „princ“ či „princezna“. Knížecí rody, které získaly titul pouze jako šlechtickou hodnost během 19. a 20. století (tedy po mediatizaci drobných říšských států, tj. nikdy fakticky nevládly), se liší i označením svých potomků – knížetem je pouze hlava rodu, ostatní členové jsou hrabata a hraběnky (v českých zemích například Kinští). K mediatizovaným rodům patří Lobkovicové, Schwarzenbergové, Fürstenbergové, Thurn-Taxisové, z Hohenlohe.

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam mediatizovaných rodů.
Související informace naleznete také v článku Říšský kníže.

Duchovní knížata[editovat | editovat zdroj]

V katolické církvi v minulosti docházelo, zejména pak ve Svaté říši římské, k udílení světských vladařských práv některým biskupům, opatům, velmistrům, prelátům a podobně. Ti získali navíc také knížecí titul a mnohdy i právo své země titulovat jako knížectví. Tato duchovní knížectví bývala volená a většinou zanikla za napoleonských válek.

Podrobnější informace naleznete v článku Kníže-biskup.
Související informace naleznete také v článku Říšský prelát.

Dnes náleží knížecí titul velmistrovi Řádu maltézských rytířů, který je jako hlava subjektu mezinárodního práva vlastně "panovníkem bez území". Titul "kníže církve" (latinsky Princeps Ecclesiae) pak náleží každému kardinálovi. Jako kníže je dnes někdy označován i papež, ačkoli přinejmenším do roku 1870 odpovídaly jeho vladařské pravomoci spíše královským, než jen knížecím.

Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě[editovat | editovat zdroj]

Litva a Polsko[editovat | editovat zdroj]

Na staré Litvě byl knížecí titul tradičně přiznáván potomkům dříve panujících dynastií různého původu. Vedle různých větví rodu Gediminovců (Czartoryští, Buremscy, Pińscy, Sanguszkové aj.) měly nárok na knížecí titul také další rody litevských kmenových knížat (např. Holszańscy nebo Giedroyći), rody původu rurikovského (Ogińští, Czertwertyńští, Zbaraszští aj.) i rody tatarské (Glińští). Akt o Lublinské unii z r. 1569 zavedl knížecí titul také v Polsku, polská szlachta se však přijímání nových titulů bránila a roku 1638 si prosadila, že uznávat se budou jen tituly těch knížecích rodů, které jsou výslovně uvedené v aktu o Lublinské unii[1] (vedle dynastických rodů ještě Radziwillové, povýšení roku 1547 do říšského knížecího stavu, což bylo uznáno i na Litvě (1549) a Lublinskou unií také v Polsku).[2] Připouštělo se sice vydávání dodatkových usnesení sejmu pro vydávání dalších knížecích uznání, to se však stávalo jen velice vzácně (Lubomirští, od roku 1649 říšskými knížaty, uznáni 1682, polská větev knížat de Ligne (říšskými knížaty od r. 1601) byla roku 1780 uznána za knížecí apod). Uznával se však knížecí stav potomků volených králů (dcery Jana Sobieského). Teprve král Stanislav August Poniatovski dosáhl roku 1764 dědičného povýšení bratra Andrzeje na knížete. Na Litvě ani v Polsku nebyla hodnost knížete zcela totožná s hodností magnáta, tedy mimořádně velkého pozemkového vlastníka. Kníže mohl i nemusel být magnátem a většina magnátů knížaty nebyla. Poslední knížecí tituly v Polsku byli uděleny až po pádu monarchie. V roce 1928 si ministr Piłsudski a prezident Mościcki nechali udělit knížecí tituly od afghánského krále Amanulláha.[3]

Rusko[editovat | editovat zdroj]

V Ruském imperiu byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od Rurikovců (Obolenští, Lvovové, Vjazemští atd.), od Gediminovců (Galicinové, Czartoryští, Sanguszkové, Dručtí-Lubečtí atd.), od německých panujících knížat, resp. vévodů (Meklenburští, Leuchtenbergové/Romanovští), od tatarských chánů (Jusupovové, Girejové), od gruzínských panujících dynastií (Bagrationové, Dadiani-Imeretinští), od jiných gruzínských knížecích rodů (Amilakhvarovové, Abamelekové), od byzantských vzdorocísařů (Cantacuzenové), čerkéských chánů (Kabardinští), kalmyckých kaganů (Dondukovové), osťackých náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních rádžů (Vizápurští) i rodů nejasného původu mongolského nebo sibiřsko-tunguzského (Gantimurovové).[4] Od dob Petra Velikého nastalo povyšování i knížat "nových", nedynastického původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku 1707 Oleg Menšikov, který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody Orlovů, Zubovů nebo Potěmkinů či národnostně neruská knížata Barclay de Tolly nebo Lieven. V některých případech došlo i k ruskému uznání titulárních knížat pruských (Osten-Sacken, Sayn-Wittgenstein-Sayn) nebo toskánských (Děmidov di San Donato). Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce 1915 druhá a morganatická manželka velkoknížete Pavla, Olga Valerianovna Karnovičová, která se stala kněžnou Palejovou.[5] Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení Polského kongresového království, neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval sejm a car je jen potvrzoval (Svjatopolkové-Mirští), výjimečně i jmenoval nové (Joanna Grudzińska, morganatická choť velkoknížete Konstantina se stala kněžnou łowiczskou). Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" helmy, klenoty, devizy a štítonoše.[6] Ruská knížata se oslovují "Vaše Osvícenosti" (Сиятельство, resp. Šatelstvo), ta významnější pak naprostou většinou "Vaše Jasnosti" (Светлость resp. Svetlost). Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.

Balkán[editovat | editovat zdroj]

Na Balkánském poloostrově vycházel titul knížete původně, tak jako např. v Rusku, Polsku i v Čechách ze slovanského titulu Kňaz. Díky velkému kulturnímu ovlivnění stran jiných kultur některá balkánská knížectví užívala též tituly z jiných kulturních okruhů jako např maďarský panovnický titul Fejedelem či východorománský Domnitor. Nejobvyklejším titulem na Balkáně pak byl slovanský titul vojvoda, užívaný paralelně s tituly jinými pro jedinou monarchii. K balkánským vojvodstvím (knížectvím) patřilo např. Sedmihradsko, Valašsko, Moldavsko, Bulharsko, Černá Hora či Srbsko. Knížata jako šlechtici představovali původně sesazené (mediatizované) kmenové vládce a nejobvyklejší byli v Chorvatském království. Již Zikmund Lucemburský povýšil rod Zrinských roku 1430 na říšská knížata z Krku s polosuverénním postavením. Většina balkánských knížectví zcela zanikla s osmanským náporem, avšak od poloviny 19. století docházelo k jejich postupné restituci. Zvláštností mezi balkánskými knížecími rody jsou rody řeckých Fanariotů, knížecích rodů, z nichž některé se odvolávají na byzantské kořeny a mnohé vládli jako turečtí vazalové ve Valašsku či Moldavsku (Douza, Ipsilanti, Mavrocordato). Z nich vyniká rod Cuzů (Cantacuzenů), vládnoucí též ve sjednoceném Rumunském knížectví.

Francouzské království a první císařství[editovat | editovat zdroj]

Francouzské království[editovat | editovat zdroj]

Ve Francii v dobách Ancien régime, mělo označení "kníže" (Prince) dvojí obsah. Jednak šlo o hodnost, která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské pairy. Sem patřila tzv. zahraniční knížata (Princes Étrangéres) a snad by sem šlo počítat i prince královské krve, neboť francouzština jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "kníže z Condé" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako titul a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti byly mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, Bidache, Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (Principauté) (např. r. 1667 Soubise pro rod Rohanů). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků (římských císařů, papežů) a jejich titul jim byl ve Francii uznán (1743 Fouquet de Belle-Isle,[7] 1757 Louis de Bauffremont,[8][9] 1820, resp. 1838 Armand de Polignac[10][11]). I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků, aby tak ponížila své velké nepřátele - zahraniční knížata, neboť "vévoda je přece více nežli kníže" (takto se nejstarší syn vévody de La Rochefoucauld "stal" knížetem z Marcillacu).[12] Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové (Cambrai, Mety, Besançon aj.), preláti (abatyše z Remiremontu, opat z Murbachu aj.) i světští panovníci (Orange) knížaty Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než markýz a oslovoval se: Excelence. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata (1759 Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jemuž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V takovýchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.[12]

Podrobnější informace naleznete v článcích Princ královské krve, Zahraniční kníže, Kníže-biskup#Knížata-biskupové ve Francii a Kníže-biskup#Říšská knížata-preláti v Itálii a Francii.

První Francouzské císařství[editovat | editovat zdroj]

V dobách Prvního Francouzského císařství byly veškeré dosavadní šlechtické tituly zrušeny a nahrazeny novými se specifickými pravidly a heraldikou. Napoleon usiloval o postavení univerzálního císaře, podobné pozici středověkých římských císařů. Zaváděl vlastní lenní systém s loutkovými vládci a jednotným systémem šlechtického práva a jednotnou heraldikou. Svým příbuzným, králům v satelitních státech, zakázal udílet knížecí tituly, kteréžto právo si, jako císař, rezervoval pro sebe. Napoleonská šlechta, vytvořená definitivně roku 1808 měla jeden stupeň nižší šlechty: rytíře a čtyři stupně šlechty vyšší (vzestupně): baron, hrabě, vévoda a kníže. Jen knížata a vévodové byli držiteli teritoriálního predikátu a jen některá z knížat, nikoli vévodové, byli suverény, ačkoli se spíše než o skutečné suverénní panovníky jednalo o závislé vládce v podobném postavení, jaké má např. dnešní Monako vůči Francii.[13] Ostatní šlechtici byli jen např. baron de l´Empire bez predikátu. Knížecích titulů bylo za Prvního císařství uděleno neobyčejně málo a na rozdíl od zbývajících titulů byli tituly knížat automaticky dědičné, ovšem výhradně v primogenituře.[14]

Knížata kreovaná Napoleonem[editovat | editovat zdroj]

Suverénní knížata:

Poslední dvě jmenovaná knížata byla suverény Rýnského spolku a v právních, např. heraldických záležitostech se řídila německými a bývalými říšskými zvyklostmi (klobouk knížat Svaté říše, knížecí titul pro veškeré potomky atp.). Schaumburg-Lippe ani nebylo řádnými procedurami povýšeno, ale jako knížectví se objevuje až v přistupujících listinách k Rýnskému spolku.

Knížata s tzv. Tituly vítězství s predikáty podle vítězné bitvy:

Knížetem benátským (Prince de Venice) byl i Napoleonův adoptivní syn Eugen de Beauharnais. Knížectví ovšem patřilo pod Italské království a nebylo suverénní, napoleonova sestra Paulina byla v roce 1806 krátce vládkyní Guastally s titulem "kněžna a vévodkyně (Princesse et Duchesse de Guastalla). Její muž, kníže Camillo Borghese, který vládl Mantově jako spolukníže po Paulinině boku sice neobdržel knížecí titul Francouzského císařství, ale získal status tzv. "prince Francie" (Prince de France), titulu vyhrazeného Napoleonovým příbuzným, kteří nebyli dětmi císaře (ti byli "císařskými princi", Princes imperiaux).[13]

Itálie[editovat | editovat zdroj]

V Itálii se knížecí titul objevoval již v raném středověku, když někteří langobardští vévodové přijali knížecí titul (Princeps), chápaný jako vyšší (např. vévodové z Capui, Beneventa či Salerna). Vévodové Svaté říše římské a suverénní vévodové, povýšení papežem byli také v širším smyslu chápáni jako knížata. Vlastní titul knížete se objevuje v Itálii ve větší míře až v raném novověku. V jižní a střední Itálii, kde knížecí tituly (italsky Principe) pro zemské šlechtice udílel král sicilský, neapolský nebo papež, se knížecí titul již během 16. století stal nejvyšším šlechtickým titulem, nadřazeným i nepanujícím vévodům. V severní, tzv. Říšské Itálii, kde povyšování do knížecí hodnosti zůstalo plně v císařových rukou, panovaly odlišné poměry. Vládnoucí kníže italské části Svaté říše římské byl, tak jako v části německé, považován za méně prestižní a mladší titul, než vévodský a v průběhu raného novověku byl udělen jen panovníkům opravdu trpasličích státečků (např. 1594 Piombino pro rod Appiani, 1616 Correggio pro pány z Coreggia, 1760 Toriglia pro rod Doria-Pamphili-Landi). Knížata jako šlechtici jsou císařem, stejně jmenována teprve od počátku 17. století (př. 1622 Carraffa,[15] 1623 Orsini,[16] 1699 Hercolani, 1710 Albani, 1769 Barbiano-Belgioso atd.).[7] Knížecí titul tu byl tak jako v Německu nejvyšším šlechtickým titulem, protože vévoda jako šlechtic v říši vůbec neexistoval (italský říšský kníže byl ovšem bezprostředně nadřazen markýzi, zatímco německý hraběti). V Království neapolském a Sicilském ztratil knížecí titul záhy na prestiži, protože byl spolu s drobnými lény udělen příliš velkému počtu osob.[17] Habsburkové odměňovali tamním knížecím, případně vévodským titulem zasloužilé šlechtice ze všech zemí pod svou vládou (v Čechách se takto stal hrabě Heinrich Franz z Mansfeldu knížetem z Fondi[18] a hrabě Wirich Daun knížetem z Teano). Bourboni v 18. století, zejména král Ferdinand I. si pak prodejem vysokých aristokratických titulů ve velkém vylepšovali platební bilanci Koruny. Proto neapolsko-sicilské knížecí tituly, zejména ty od bourbonských králů, nemají srovnatelnou váhu s knížecími tituly od jiných panovníků. V 19. století bylo několik málo knížecích titulů kreováno toskánskými velkovévody (Poniatovski di Monte Rotondo) či lombardsko-benátskými králi, zároveň rakouskými císaři (Erizzo)[19]. V udílení knížecích titulů se pokračovalo i po sjednocení Itálie a Lateránské dohody roku 1929 zavázaly italské krále uznat jakýkoli dosavadní i budoucí šlechtický titul (tedy i knížecí), udělený papežem, za titul italský. V důsledku těchto skutečností je dnes v Itálii kolem jednoho sta knížecích titulů, o které se ovšem dělí značně nižší počet rodů. Italské království uznalo titul knížete (Principe) za nejvyšší v zemi, nadřazený titulu vévodskému (výjimky se připouští jen tam, kde jde o titul bývalého suveréna, pak může být knížeti nadřazen i hrabě). Titul je v naprosté většině případů primogeniturní (lze jej však udělit bratru či mladšímu synovi a založit tak novou knížecí linii rodu, má-li kníže knížecích titulů více). Knížecí titul tak bývá obvykle vázán na konkrétní lokalitu, resp. bývalé léno (př. kníže z Lampedusy pro rod Tomasi). Italský kníže má nárok na čestný titul Don, a pokud nemá z historických důvodů nárok na vyšší predikát,[20] je oslovován „Excelence“.

Související informace naleznete také v článcích Italské historické státy a Italská šlechta.

Papežská knížata[editovat | editovat zdroj]

Papežská knížata jsou dvojího druhu. Jednak jde o nejvyšší stupeň lenní aristokracie v Papežském státě. Mezi tyto rody patří řada těch, z nichž vzešly papežové, jiné rody za svůj společenský vzestup vděčily právě papežskému nepotismu, který umožnil jejich povýšení na knížata. Mezi známé rody Papežského státu patří Borromeové, Colonnové, Orsiniové, Aldobrandiniové, rody Chigi, Pamphilli, Barberini nebo Borghese. Knížecí titul bývá obvykle vázán na nějaké konkrétní léno v zemi, může však výjimečně být udělen i patronymně (podle jména) celému rodu. Nejprestižnější papežskou knížecí hodností je titul knížete-asistenta papežského trůnu, spoluzastávaný po staletí dědičně hlavou rodu Colonnů. V letech 1735-1958 byl úřad zastáván také hlavou rodu Orsini, protože se však kníže Phillipo Orsini dopustil manželské nevěry s britskou herečkou Belindou Lee, přišli Orsiniové o svůj úřad, kde je od té doby nahradil rod knížat Torloniů. Papež může také udělit titul knížete (tzv. knížete římského, Principe Romano nebo Princeps Romanus) bez léna cizinci, který se mimořádně zasloužil o katolickou církev. Takto byl primogeniturním knížecím titulem v roce 1820 vyznamenán francouzský vévoda Armand de Polignac, příbuzný současného monackého knížete Alberta II. Od pontifikátu Jana XXIII. již Svatý Stolec nové šlechtické tituly neuděluje, i když formálně taková možnost zrušena nebyla.

Mimoevropská knížata[editovat | editovat zdroj]

Mimo Evropu uznávaly některé koloniální mocnosti knížecí titul domorodým elitám. To byl případ Španělska a tzv. Princípalias na Filipínách, knížat v Nizozemské východní Indii a panovníků tzv. Knížecích států v Britské Indii. Za odpovídající titulu evropského knížete se považuje rovněž arabsko-islámský titul emíra a japonský titul daimjó.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

"Kníže míru" je jedním z titulů Ježíše Krista. Ten je však častěji uctíván jako král (náleží mu např. titul "král slávy") a jeho královský titul se dává do protikladu k titulu knížecímu, jenž je přiznáván Satanovi. Svatý Petr je na druhou stranu "knížetem apoštolů".

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Hodnostní a heraldické koruny knížat v jiných šlechtických systémech:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Heslo "Szlachta" na HeraldikWiki [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné online. (německy) 
  2. GORZYŃSKI, Sławomir; PIWKOWSKI, Włodzimierz; URBANIAK, Violetta a kol.. Radziwiłłowie herbu Trąby. 1. vyd. Warszawa : Wadawnictwo DIG, 1996. 67 s. Dostupné online. Kapitola Rodzina Radziwiłłów i ich tytuły, s. 46-48. (polsky) 5 tabulek příloh. 
  3. LANDYN-CHRZANOWSKA, Stephanie. There are Princes and Princes. Překlad A. J. Sielinski, W. K. Sielinski. White Eagle. Journal of the Polish Nobility Association Foundation. , roč. 2011/12, s. 9. Článek přeložen z polštiny do angličtiny. Dostupné online.  
  4. Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe [online]. [cit. 2017-01-01]. Dostupné online.  
  5. Seznam ruských knížat na webu genealogy.euweb [online]. [cit. 2017-01-01]. Dostupné online.  
  6. BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. 1. vyd. Praha : Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. Heslo Ruská heraldika, s. 321.  
  7. a b Neúplný a místy chybný seznam titulárních říšských knížat na blogu Heirs of Europe. [online]. [cit. 2017-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Bauffremontův knížecí titul byl ještě téhož roku uznán také ve Francii.
  9. Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser. 1. vyd. Gotha : Justus Perthes, 1917. 1202 s. Dostupné online. S. 265-266. (německy) Psáno švabachem. 
  10. Polignac roku 1820 obdržel papežský knížecí titul (Princeps Romanus), uznaný o dva roky později i ve Francii. Roku 1838 pak byl povýšen do knížecího stavu Bavorského království, ve Francii nepotvrzeného.
  11. Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser. 1. vyd. Gotha : Justus Perthes, 1917. 1202 s. Dostupné online. S. 409-410. (německy) Psáno švabachem. 
  12. a b VELDE, François. The Rank/Title of Prince in France [online]. [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. a b VELDE, François. Napoleonic Titles and Heraldry [online]. [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Rytíři museli při žádosti o uznání dědičnosti titulů doložit v každé generaci odpovídající příjem. Baroni, hrabata a vévodové zase museli založit fideikomis. Knížata sice byla od této povinnosti de jure osvobozena, de facto však vládnoucím knížatům nahrazovalo fideikomis jejich knížectví a titulární knížata zase byla ve všech případech také vévody s povinností založení fideikomisu, chtěla-li vévodský titul udržet v pozdějších generacích.
  15. FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.. 1. vyd. Svazek Bd. 1. A-E. Senftenberg : Karl Friedrich von Frank, 1967. 5 svazků (290 s.) S. 158. (německy)  
  16. Genealogie Orsiniů na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-01-02]. Dostupné online. (italsky) 
  17. Seznam knížat nobilitovaných sicilskými králi na blogu Heirs of Europe [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Seznam knížat nobilitovaných neapolskými králi na blogu Heirs of Europe [online]. [cit. 2017-01-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. SCHRÖDER, Franz. Repertorio genealogico delle famiglie confermate nobili e dei titolati nobili esistenti nelle provincie venete.... 1. vyd. Svazek 1. Venezia : Tipografia di Alvisopoli, 1830. 512 číslovaných s. Dostupné online. S. 308. (italsky)  
  20. Takovým knížetem je např. kníže z Gonzagy a Vescovada, kterému byl, jako dříve panujícímu říšskému knížeti, udělen roku 1816 predikát Výsost (Altezza) v Lombardsko-benátském království, potvrzený roku 1861. Po sjednocení Itálie mu byl v roce 1922 udělen predikát Jasnost (Altezza serenissima), užívaný neformálně i v současnosti. Viz: http://www.genmarenostrum.com/pagine-lettere/letterag/gonzaga/Gonzaga4.htm (italsky).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]