Korunovace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Korunovace císaře Ferdinanda I. českým králem v chrámu sv. Víta v Praze 1836. Akvarel od Eduarda Gurka
Korunovace Matyáše římskoněmeckým císařem v roce 1612 na dobovém mědirytu

Korunovace (či investitura) panovníka (například císaře, krále, faraóna, šáha, cara, císařovny, královny či carevny) je slavnostní ceremoniál, při kterém významný církevní činitel, zpravidla metropolita, na významném - posvátném místě (zpravidla před hlavním oltářem chrámu, katedrály) vyvolenému uchazeči ve slavnostním oděvu (jímž jsou nejčastěji korunovační plášť, korunovační rukavice a korunovační střevíce), uděluje obzvláštní moc a výsady ovládnout církev, stát a lid. Na znamení této moci mu na hlavu vkládá korunu, do rukou žezlo, jablko, prsten, případně meč, souhrnně nazývané korunovační klenoty, korunovační insignie neboli regalia.

První korunovace v dějinách jsou popsány ve Starém zákoně, od nich se odvíjí křesťanská tradice panovníků, kteří jsou zástupci Boha na zemi. Existují také výjimky korunovací, například císař Napoleon Bonaparte se korunoval sám, jindy byli korunováni králové dva, či jmenován vzdorokrál bez korunovace. Po korunovaci některých nezletilých králů následovala vláda regentky - matky nebo správce království. Například za nezletilého Ladislava Pohrobka vládl Jiří z Poděbrad. Po korunovaci se panovník s korunovačními klenoty na znamení své vlády posadí na trůn pod baldachýn, což je stejně jako slavnostní postoj tzv. majestát.

Pořádek korunovace ve většině zemí stanoví starobylý Korunovační řád. Korunovační řád českých králů pochází z poloviny 40. let 14. století, ještě starší jsou Korunovační řád římských císařů, francouzských či anglických králů. Kromě praktických úkonů korunovační řád obsahuje obřadní průvody, obřadní dialogy (tzv. skrutinium a aklamaci), modlitby a zpěvy. Součástí korunovace je korunovační průvod, korunovační mše (při které se užívá zlatý korunovační kříž a korunovační evangeliář), následuje rozhazování korunovační mince a korunovační hostina.

dědičné monarchii je podle zákonů dědičnosti novým panovníkem jmenován následník trůnu (obvykle korunní princ – nejstarší syn).

Obecné informace[editovat | editovat zdroj]

Zpravidla bývají monarchové, tedy králové a císaři nebo královny či císařovny, uvedeni do úřadu korunovací. Ne však ve všech zemích je takové dosazení do úřadu běžné, např. Španělsko takovou tradici nemá.

Korunovací je však též uzavřena vazalská smlouva s poddanými. Naopak nový panovník stvrzuje všechna práva a privilegia, jež platí v jeho říši.

Čechách byl poprvé korunován v roce 1085 Přemyslovec Vratislav II., poslední korunovace proběhla 7. září 1836, kdy byl korunován Ferdinand V.

Korunovace podle zemí[editovat | editovat zdroj]

Albánie[editovat | editovat zdroj]

Jediná korunovace albánského krále proběhla 1. září 1928, kdy byl korunován král Zog I. Tento jediný evropský muslimský král při své korunovaci přísahal jak na Bibli, tak na Korán.

Bosna[editovat | editovat zdroj]

Poslední korunovace bosenského krále proběhla v listopadu 1461 v kostele P. Marie v Jajci, kdy byl korunován Štepán Tomaševič, a to korunou, kterou osobně poslal do Bosny papež Pius II.

Brazílie[editovat | editovat zdroj]

Poslední korunovace brazilského císaře proběhla 18. července 1840, kdy byl korunován císař Pedro II.

České země[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Korunovace českých panovníků.

Poslední česká královská korunovace proběhla 7. září 1836, kdy byl v Praze v chrámu sv. Víta korunován král Ferdinand V. (rakouský císař Ferdinand I.)

Dánsko[editovat | editovat zdroj]

Poslední dánská královská korunovace proběhla 28. června 1840, kdy byl v kapli královského zámku Frederiksborg pomazán král Kristián VIII.. K samotné korunovaci nedošlo, jelikož král již přicházel s korunou na hlavě. Tento rituál nahradil plnohodnotnou korunovaci při zavedení absolutismu v roce 1660. Při zavedení ústavy v roce 1849 byl i tento rituál zrušen.

Etiopie[editovat | editovat zdroj]

Poslední korunovace etiopského císaře proběhla 2. listopadu 1930, kdy byl korunován císař Haile Selassie.

Francie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Korunovace francouzských panovníků.

Poslední korunovace francouzského krále proběhla 29. května 1824, kdy byl v katedrále v Remeši korunován Karel X.

Jediná francouzská císařská korunovace se uskutečnila 2. prosince 1804, kdy se v katedrále Notre-Dame v Paříži nechal sám korunovat Napoleon I.

Itálie[editovat | editovat zdroj]

Poslední korunovace italského (lombardsko-benátského) krále proběhla 9. září 1838, kdy byl v milánském dómu korunován Ferdinand I.

Moderní italské království, které existovalo v letech 1861 a 1946 neobnovilo středověkou tradici korunovace, i když takové plány existovali. Italský panovník na rozdíl od uherského či původně norského panovníka nepotřeboval korunovaci k vládnutí a rozpory s papežským stolcem trvající do roku 1929 znemožnovali jak korunovaci přímo papežem, tak některým jeho zástupcem (ten za tento čin mohl být exkomunikován).

Nepál[editovat | editovat zdroj]

Poslední nepálský král byl jako poslední hinduistický panovník na světě byl formálně korunován v roce 2001. V roce 2008 byla monarchie jako kompromis s komunistickými guerillami zrušena.

Nizozemí[editovat | editovat zdroj]

Nizozemští králové nejsou korunováni, ale pouze intronizováni. Jelikož se akt z velké části odehrává v kostele, kde jsou také přítomny korunovační klenoty a král je oděn královským pláštem, může akt intronizace sice korunovaci připomínat a být tak mylně veřejností a médii za korunovaci zaměněn, ale o skutečnou korunovaci nejde.

Norsko[editovat | editovat zdroj]

Královské korunovace se v Norsku konaly mezi roky 1164, kdy proběhla první korunovace a 1906, kdy došlo k korunovaci poslední. Místem konání korunovace byla od roku 1281 Nidaroská katedrála v Trondheimu a korunovaci prováděl biskup z Nidarosu (archaické jméno pro Trondheim).

Ve 14. století se Norsko stalo součástí Kalmarské unie a později součástí Dánsko-Norského soustátí, korunovace ale zůstaly zachovány. Poté co byl v Dánsku roku 1660 zaveden absolutismus byly norské korunovace zrušeny. K jejich obnově došlo až v roce 1814, kdy liberální norská ústava z toho roku stanovila nutnost královské korunovace v katedrále v Trondheimu. Prvním králem který zde byl korunován novou královskou korunou byl až Karel III. Jan společný král Norska a Švédska, jehož korunovace se konala v roce 1818. Další korunovace byla až v roce 1860, kdy byl korunován jeho vnuk Karel IV. a královna Luisa. Jednalo se po několika stoletích o první korunovaci norské královny. Karlův nástupce a bratr Oskar II. byl společně s manželkou korunován v roce 1873.

Následující a zároveň také poslední korunovace proběhla 22. června 1906, kdy byl Nidaroském dómu v Trondheimu korunován nový král Haakon VII. a královna Maud. V roce 1908 byl ústavní požadavek korunovace parlamentem kompletně zrušen. Norští králové od té doby pouze podstupují intronizační zasvěcení.

Polsko[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Korunovace polských panovníků.

Korunovace polských králů tradičně prováděl arcibiskup z Hnězdna (nebo jeho zástupce) a to nejdřívě v katedrále v Hnězdně a později ve Wawelské katedrále v Krakově. Poslední korunovace ve městě Hnězdno proběhla v srpnu roku 1300, kdy byl korunován přemyslovec Václav II. a poslední korunovace v Krakově se uskutečnila 17. ledna 1734, kdy byl korunován August III. Polský.

Několik posledních korunovací proběhlo v katedrále sv. Jana ve Varšavě, včetně té poslední vykonané arcibiskupem 25. listopadu 1764, kdy byl korunován Stanislav II. August Poniatowski.

Úplně poslední korunovace polského krále v dějinách proběhla 24. května 1829, kdy se v královském hradě ve Varšavě sám korunoval na polského krále ruský car Mikuláš I. Pavlovič. Car-král Mikuláš I. se kompromisně korunoval sám za asistence varšavského arcibiskupa Jana Pavla Woronicze, protože jako pravoslavný nemohl být korunován v katolickým hodnostářem (ten za tento čin mohl být exkomunikován) ani pravoslavným knězem. Korunován byl tzv. korunou carevny Anny (součást ruských korunovačních klenotů), protože původní polské korunovační klenoty byly zničeny.

Portugalsko[editovat | editovat zdroj]

Poslední korunovace portugalského krále v dějinách proběhla 15. prosince 1640, kdy byl korunován Jan IV.. Hned po své korunovaci se však rozhodl předat korunu a tím i symbolicky celé království pod ochranu Panny Marie, a tak se jeho korunovace stala poslední v portugalských dějinách.

Prusko[editovat | editovat zdroj]

Jediné dvě korunovace (první a poslední) pruského krále proběhly 18. ledna 1701 (korunovace první krále Fridricha I.) a 2. února 1861 (korunovace krále Viléma I.). Obě korunovace se uskutečnily v katedrále v Královci (dnešní Kaliningrad), kde se král sám korunoval předtím posvěcenou korunou.

Rumunsko[editovat | editovat zdroj]

Prvním rumunským králem byl korunován v roce 1881 Karel I. Další královská korunovace proběhla až v roce 1922 ve sedmihradském městě Alba Iulia v pro tento účel postavené pravoslavné katedrále, kdy byl korunován král Ferdinand a královna Marie. Obřad byl díky okolnostem pojat nikoliv pravoslavně (víra většiny Rumunů), ale jako ekumenicky jelikož král byl římský katolík a královna byla anglikánka. Následujícím a také posledním rumunským korunovaným králem byl v roce 1940 Michal I.

Rusko[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Korunovace ruských panovníků.

Posledním korunovaným ruským carem (císařem) byl Mikuláš II., který byl korunován 26. května 1896 v Moskvě v Chrámu Zesnutí Bohorodičky.

Srbsko[editovat | editovat zdroj]

Posledním korunovaným srbským králem byl Petr I. Karađorđević, který byl korunován 21. září 1904.

Španělsko[editovat | editovat zdroj]

Posledním korunovaným španělským králem byl Alfons XII., který byl korunován v roce 1874.

Spojené království[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Korunovace britského panovníka.

Poslední korunovace ve Spojeném království proběhla v roce 1953, kdy byla korunována královna Alžběta II. Zůstává tak v současnosti jediným evropským korunovaným monarchou.

Svatá říše římská[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Korunovace panovníků Svaté říše římské.

Poslední korunovace císaře papežem v Římě se konala 31. května 1433, korunovaným císařem byl Zikmund Lucemburský.

Posledním korunovaným císařem, který byl korunován papežem (Klementem VII.), se stal 24. února 1530 v Boloni Karel V.

Poslední římský (římskoněmecký) král, který se nechal korunovat v Cáchách, byl Ferdinand I. Slavnostní obřad se uskutečnil 11. ledna 1531. Jeho následovníci byli již korunováni ve Frankfurtu nad Mohanem a to již rovnou jako císařové. Jedinou výjimkou byla korunovace Rudolfa II. 1. listopadu 1575, která proběhla v Řezně.

Vůbec posledním korunovace se uskutečnila 14. července 1792, kdy byl ve Frankfurtu nad Mohanem korunován František I.

Švédsko[editovat | editovat zdroj]

Tradičním korunovačním místem švédských králů byla katedrála v Uppsale a obřad prováděl arcibiskup z Uppsaly.

Posledním korunovaným švédským králem byl Oskar II., který byl korunován v roce 1873.

Tonga[editovat | editovat zdroj]

Posledním korunovaným tonžským králem je Tupou VI., který byl korunován v roce 2015. Jde také o nejnověji korunovaného monarchu. Na tomto postu nejnověji korunovaného monarchy nahradil svého bratra, který byl korunován v roce 2008.

Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Korunovace uherských panovníků.

Poslední uherská korunovace v Budapešti proběhla 30. prosince 1916, kdy byl korunován uherský král Karel IV. (rakouský císař Karel I.). Poslední uherská korunovace v Prešpurku proběhla 28. září 1830, kdy byl korunován uherský král Ferdinand V. (rakouský císař Ferdinand I.).

Vatikán/Svatý stolec[editovat | editovat zdroj]

Poslední korunovace papeže tiárou proběhla v roce 1963, kdy byl korunován papež Pavel VI.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít, a kol. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha : Paseka, 2009. 520 s. ISBN 978-80-7432-002-6.  
  • HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 232 s. ISBN 978-80-7422-011-1.  
  • VÁCHA, Štěpán. „Mutatio vestis“ v korunovačním ceremoniálu českých králů z rodu Habsburků v 16. až 18. století. Folia historica bohemica. 2006, roč. 22, s. 251–266. ISSN 0231-7494.  
  • Zpráwy o Korunowánj wéwodů a králů českých : s církevním obřadem korunování Gegich Cjsařských Majestátů Ferdinanda I. za krále Českého a Marie Anny Karoliny Pin za králownu Českau. Praha : Špinka, 1836. Dostupné online. Zpráva o korunování českých vévodů a králů od doby prvního českého krále Vratislava a popis příslušného církevního obřadu.. 
  • ZUPKA,Dušan. Power of rituals and rituals of power: Religious and secular rituals in the political culture of medieval Kingdom of Hungary. In HOLEC, Roman –KOŽIAK,  Rastislav. (ed.). Historiography in Motion. Slovak Contributions to the 21st International Congress of Historical Sciences. Bratislava ; Banská Bystrica  2010, s. 29-42. ISBN 978-80-89388-31-8.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]