Katedrála Notre-Dame (Paříž)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Notre-Dame de Paris
NotreDameDeParis.jpg
Místo
Stát FrancieFrancie Francie
Region Île-de-France
Department Paříž
Obec Paříž
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Náboženství křesťanství
Církev Římskokatolická církev
Diecéze Arcidiecéze pařížská
Status Katedrála
Architektonický popis
Stavební sloh Gotická architektura
Typ stavby Katedrála
Výstavba 11631345
Specifikace
Kapacita 9000 lidí
Délka 128 metrů
Šířka 40 metrů
Výška 69 metrů
Stavební materiál zdivo, dubové dřevo
Odkazy
Adresa Cathédrale Notre-Dame de Paris
6 Parvis Notre-Dame
Place Jean-Paul II

75004 Paris
Oficiální web http://www.notredamedeparis.fr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Katedrála Notre-Dame v Paříži (neboli katedrála Panny Marie, zastarale Chrám Matky Boží), francouzsky Cathédrale Notre-Dame de Paris, je gotická římskokatolická katedrála, stojící na východní polovině ostrova Île de la Cité na řece SeiněPaříži. Je to domovská katedrála pařížské římskokatolické arcidiecéze a je považována za jeden z nejkrásnějších příkladů francouzské gotické architektury. Její stavba byla zahájena v roku 1163 a po 182 letech, roku 1345, byla dokončena. Patří i mezi skvosty celoevropské středověké architektury – hlavně pro svůj unikátní přechod od pozdně románské ke gotické architektuře. Je proslulá rovněž použitím vnějších opěrných oblouků obvodových zdí. Průčelí je zdobeno četnými sochami. Výška věží je 69 m.

Stavba katedrály[editovat | editovat zdroj]

Stavba katedrály Notre-Dame započala roku 1163 na přání biskupa Maurice de Sully na místě křesťanské baziliky, která v minulosti zabírala místo bývalého chrámu římského období, na největším z ostrovů Seiny. Na stavbě se podílela pravděpodobně první civilizovaná náboženská skupina Paříže.

Biskup Maurice de Sully započal budováním chóru. Během dalším let následovaly chrámové lodi a pak i průčelí, ukončena kolem roku 1200 biskupem Eudesem de Sully, avšak věže byly dokončeny roku 1245. Pokračovali konstrukcí kaplí v chrámových lodích a kaplí v chóru, čímž byl pověřen architekt Jean de Chelles. Kolem roku 1250 bylo dokončeno další průčelí, nacházející se na severním rameni příčné lodi, zatím co stavba průčelí jižního ramene byla zahájena o 8 let později. Kostel byl dokončen roku 1345.

Vzhledem k mnoha válkám, tak i zásahům člověka, se během staletí začal vzhled katedrály měnit. To především během Velké francouzské revoluce, kdy v roce 1793 měla být katedrála zcela zničena. Nové vysvěcení kostela proběhlo roku 1802 a v roce 1804 se zde konala velkolepá korunovace Napoleona I. Bonaparte papežem Piem VII.V letech 18441864 byla katedrála restaurována.

Průčelí katedrály Notre-Dame, mohutné a vznešené ve svém stylu a formách, je svisle rozděleno pilíři na tři části a vodorovně na dvě galerie ve třech pruzích, z kterých spodní má tři hluboké vchody. Nad nimi se nachází tzv. Galerie králů s 28 sochami králů Izraele a Judska. Pařížský lid, který právě v nich viděl představitele nenáviděných francouzských králů, je v roce 1793 srazil. Postupně byly opraveny a znovu umístěny na původní místa.

Střední část obsahuje dvě velkolepá okna, která sousedí s růžicovým oknem o průměru 10m (postaveno mezi lety 1220-1225). Tento střední pás je dekorován sochou Madony s dítětem ve středu a sochami Adama a Evy po stranách. Nad nimi se nachází galerie úzkých překřižujících se oblouků a spojnice mezi dveřmi postranních věží, které nebyly nikdy dokončeny, ovšem i bez své špice zachovají podmanivou krásu vysokých oken.

Viollet-le-Duc dal průchod své fantazii a vznikl tak neskutečný svět démonů, dívajících se dolů k městu s ironickým nebo zamyšleným výrazem tváře, ptákům s fantastickými nebo neskutečnými formami a směšných postav potměšilých netvorů, které můžeme vidět na rozdílných nebo neuvěřitelných bodech katedrály. Posazeni na gotické ozdobné věžičce, téměř skryty za špicí nebo zavěšeni na prodloužené zdi, všechny tyto zkamenělé figurky se zdají být nehybné po století a jakoby přemýšlely nad osudem lidstva, které se hemží pod nimi.

Portály[editovat | editovat zdroj]

Sochy západního portálu

Gotický sloh tří vchodů (pravděpodobně z roku 1220) je charakterizován přívětivějším náhledem a přístupem k přírodě. Předměty jsou zahnuty v jemnějších formách a dává volnost prostoru mezi jednotlivými postavami.

Na středním portále jsou výjevy Posledního soudu (oblíbený námět gotických umělců). Na pilíři, který vchod rozděluje, se nachází Ježíš Kristus, zatímco po stranách jsou panely se zosobněním zlozvyků, ctností a se sochami apoštolů. Zobrazení nebeského dvoru, ráje a pekla jsou vytesány po obvodu celého oblouku.

Pravý vchod, sv.Anny, byl postaven mezi lety 1160-1170, obsahuje reliéfy z 12. a 13. století a sochu sv. Marcela, biskupa Paříže v 5. století, na středovém pilíři. Po stranách jsou sochy biskupa Maurice de Sully a krále Ludvíka VII.

Třetí vchod, který je považován za nejhezčí, nejenom pro svůj epický tón, ale i pro okázalou velikost svých soch. Na středovém pilíři je Madona s dítětem již z moderního období. Ve vrchní části lunety jsou zobrazeny oblíbené náměty ikonografie života Panny Marie (smrt, velebení, nanebevzetí).

Interiér[editovat | editovat zdroj]

Severní rozeta
Klenba chóru

Katedrála při vchodu ohromí svou velikostí (130m délky, 50m šířky, 35m výšky) a je schopna pojmout až 9000 osob.

Válcové pilíře o průměru 5m rozdělují kostel na pět chrámových lodí. Galerie s dvou-otvorovými okny obíhá nad arkádami a ve své klenbě je převýšena velkými okny, kterými do kostela proniká jemné světlo. Na každém konci příčné chrámové lodi jsou růžicová okna s nádhernými mozaikami z XIII. století. Růžicové okno nacházející se na severní straně obsahuje náměty ze Starého zákona a Pannu Marii s dítětem v jeho středu, zaslouženě proslavené svou nádhernou modří, která z nich září.

Z transeptu přechází do chóru, který má na svém vchodu dva pilíře. Pravý pilíř uchovává slavnou sochu Panny Marie ze 14. století, která se v minulosti nacházela v kapli svatého Aignana. V podloubí s paprskovitými kaplemi je uloženo mnoho hrobek. Po otočení se na konci katedrály směrem ke vchodu je vidět velké růžicové okno nad varhanami ze 17. století, obsahující měsíční znaky, zlozvyky a ctnosti.

Zvony katedrály[editovat | editovat zdroj]

Výška věží je 69m a nachází se v nich celkem 5 zvonů. Největší je zvon Emmanuel, umístěný v jižní věži a mající hmotnost přes 13 tun. Právě tento zvon oznamuje celé denní hodiny a používá se i při zvláštních příležitostech a bohoslužbách. Zvon Emmanuel oznámil mj. také osvobození Paříže od fašistické nadvlády v noci na 24. srpna roku 1944. V únoru 2012 bylo odstraněno z věží šest zvonů (kromě zvonu Emmanuel všechny ostatní) a po instalaci nově odlitých zvonů počátkem března 2013 se 23. března 2013 poprvé od roku 1789 rozeznělo kompletně všech 9 zvonů tak jak byly až do Velké Francouzské revoluce instalovány.

Varhany[editovat | editovat zdroj]

Velké varhany v roce 2006

Historie varhan se datuje do roku 1402, kdy Frederik Schambanz na kůru postavil první nástroj. Na podobě současného nástroje se podílelo mnoho významných varhanářů, kteří provedli řadu významných rekonstrukcí a rozšíření. Většina zásahů ale respektovala předchozí práce, ponechala většinu staršího píšťalového fondu, doplňovala rejstříky nové a původní spíše reorganizovala. Nejvýznamnější zásahy provedli Pierre Thierry v roce 1733, François-Henry Clicquot roku 1788 a vůbec nejvýznamnější přestavbu realizoval Aristide Cavaillé-Coll v roce 1868, kdy získaly varhany následující dispozice:

I. manuál - Grand Chœur C–g3
1. Principal 8′
2. Bourdon 8′
3. Prestant 4′
4. Quinte 22/3
5. Doublette 2′
6. Tierce 13/5
7. Larigot 11/3
8. Septième 11/7
9. Tuba magna 16′
10. Trompette 8′
11. Clairon 4′
II. manuál / Grand Orgue C–g3
12. Violon-Basse 16′
13. Bourdon 16′
14. Montre 8′
15. Viole de Gambe 8′
16. Flûte Harmonique 8′
17. Bourdon 8′
18. Prestant 4′
19. Octave 4′
20. Doublette 2′
21. Fourniture II-V
22. Cymbale II-V
23. Basson 16′
24. Basson-Hautbois 8′
25. Clairon 4′
III. manuál / Bombardes C–g3
26. Principal_Basse 16′
27. Sous-Basse 16′
28. Principal 8′
29. Flûte Harmonique 8′
30. Grosse Quinte 51/3
31. Octave 4′
32. Grosse Tierce 31/5
33. Quinte 22/3
34. Septieme 22/7
35. Doublette 2′
36. Cornet II-V
37. Bombarde 16′
38. Trompette 8′
39. Clairon 4′
IV. manuál / Positif C–g3
40. Montre 16′
41. Bourdon 16′
42. Salicional 8′
43. Unda Maris 8′
44. Flûte Harmonique 8′
45. Bourdon 8′
46. Prestant 4′
47. Flûte Douce 4′
48. Doublette 2′
49. Piccolo 1′
50. Plein Jeu III-VI
51. Clarinette-Basse 16′
52. Cromorne 8′
53. Clarinette-aiguë 4′
V. manuál / Récit Expressif C–g3
54. Quintaton 16′
55. Quintaton 8′
56. Viole de gambe 8′
57. Voix Céleste 8′
58. Dulciane 4′
59. Basson Hautbois 8′
60. Clarinette 8′
61. Voix humaine 8′
62. Flûte harmonique 8′
63. Flûte octaviante 4′
64. Quinte 22/3
65. Octavin 2′
66. Cornet III-V
67. Bombarde 16′
68. Trompette 8′
69. Clairon 4′
Trémolo
Pedál C–f1
70. Principal-Basse 32′
71. Contre-Basse 16′
72. Sous-Basse 16′
73. Grosse Quinte 102/3
74. Flûte 8′
75. Violoncelle 8′
76. Grosse Tierce 62/5
77. Octave 4′
78. Quinte 51/3
79. Septième 44/7
80. Contre-Bombarde 32′
81. Bombarde 16′
82. Basson 16′
83. Trompette 8′
84. Basson 8′
85. Clairon 4′
Pédales de combinaison
Orage
Tirasse Grand Chœur
Tirasse Grand Orgue
Anches Pédale
Octaves graves Grand Chœur
Octaves graves Grand Orgue
Octaves graves Bombardes
Octaves graves Positiv
 
Octaves graves Récit
Anches Grand Chœur
Anches Grand Orgue
Anches Bombardes
Anches Positiv
Anches Récit
Tutti Anches
Grand Choeur / I
 
Copula Grand Orgue / I
Copula Bombardes / I
Copula Positiv / I
Copula Récit / I
Copula Récit / Positif
 
Expression Récit / Cuillère

Dílčí změny se odehrály v letech 1902 a 1932. Ve druhé polovině 20. století došlo k významným rekonstrukcím a změnám, které inicioval varhaník Pierre Cocherau. V letech 1959–1963 začala proměna elektrifikací a úpravami v duchu plánů Luise Vierna (předešlého varhaníka). Druhá vlna realizovaná mezi lety 1965–1972 přinesla nový hrací stůl v anglo-americkém stylu, částečné přeskupení mixtur a doplnění rejstříků - vzniklo např. 32′ plenum v barokním stylu, přibyly pedálové rejstříky a dále horizontální jazyky en chamade, které podle Cocheraua dosahovaly hlasitosti 110 dB.

V prosinci roku 1992 byla dokončena restaurátorská rekonstrukce doplňující počítačovou elektroniku a upravující nástroj do stavu, ve kterém by bylo možné využít symfonický potenciál z romantické éry a zároveň zachovat historickou část ze 17. a 18. století. K datu dokončení rekonstrukce měl nástroj celkem 7 800 píšťal, celkem 111 tónových rejstříků na pěti 56klávesových manuálech a jednom 32klávesovém pedálu. Z toho 80 rejstříků pocházelo z nástroje, který v roce 1868 postavil Aristide Cavaillé-Coll (zahrnoval i starší píšťalové fondy), zbývající pocházely z úprav, které inicioval Pierre Cocherau a z rekonstrukce 1990–1992. Ta doplnila mj. horizontální jazyky en chamade v romantickém duchu varhan. Vznikly jako kopie původních rejstříků Trompette harmonique en chamade 8′ a Clairon harmonique en chamade 4′, kterými Cavaillé-Coll v roce 1889 vybavil velké varhany v kostele svatého Saturnina (st. Sernin). Tyto podle Oliviera Latryho lépe naplňují symfonicky-estetické hledisko, zatímco Cocherauovy ze 70. let považuje Latry za neo-klasicistní.

Kolem roku 2000 nastal zásadní problém s počítačovou výbavou varhan. Společnost Synaptel, která ji v letech 1989-1993 realizovala, již neexistovala, mnoho náhradních dílů bylo nedostupných a bez dobrovolné pomoci jednoho z bývalých zaměstnanců by byly varhany po řadu let nehratelné. Na roky 2012 a 2014 se proto naplánovaly další úpravy. V první vlně došlo k instalaci nové elektroniky, nového varhanního stolu a celkové stabilizaci stavu, aby byl nástroj k příležitosti oslav 850 let katedrály v plně použitelném stavu. Druhá vlna byla dokončena roku 2014. Celkový počet znějících rejstříků stoupl na 115 a vznikla nová (šestá) divize resonance.

Pravá strana katedrály[editovat | editovat zdroj]

Podmanivý vzhled pravé strany katedrály lze obdivovat z charakteristického quai de Montebello, z jednoho z míst podél Seiny, stále živé a plné barev.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Původně na tomto místě stál římský chrám a poté raně křesťanská bazilika Saint-Étienne (sv. Štěpána). S výstavbou katedrály začal roku 1163 biskup Maurice de Sully.

Odraz v umění[editovat | editovat zdroj]

Pařížská katedrála hraje hlavní roli ve slavném románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]