Epika
Epika, také nazývaná výpravná literatura nebo narativní literatura, je literární druh. Zahrnuje všechna vyprávění založená na příběhu.[1] Příběh v tomto smyslu znamená záznam událostí v čase, řadu kauzálně spojených prvků.[2] Epika bývá vymezována vůči lyrice a dramatu. Od lyriky se liší tím, že je syžetová (má dějové schéma). Od dramatu, které je rovněž syžetovým literárním druhem, se odlišuje tím, že je vyprávěná, nikoliv inscenovaná.[3] Je taktéž možné vycházet z předpokladu, že epika je žánrem objektivním, na rozdíl od subjektivní lyriky: zatímco v lyrice subjekt tematizuje sám sebe, v epických textech zprostředkovává objekty, o nichž se vypráví.[4]
Mezi epické žánry patří například román, novela, povídka, epos pohádka, ale také epická poezie nebo anekdota a další. Pod epiku se řadí velké množství žánrů a neustále vznikají nové, v současnosti se jedná o nejoblíbenější literární druh.[5] Existují rovněž žánry lyrickoepické, na pomezí dvou literárních druhů. Patří mezi ně například balada, romance nebo idyla.[6]
Charakterizace epiky[editovat | editovat zdroj]
Již Aristotelés ve své Poetice naznačuje dnešní dělení, když uvažuje o dramatu (tragédii a komedii) a hexametrické epické poezii, přičemž krátce zmiňuje také dithyrambické básnictví, které bychom mohli zařadit pod lyriku.[7] V současnosti obecně přijímaná triáda (epika, lyrika a drama) byla nicméně v této své podobě ustálena teprve na konci 18. století v Německu.[8] V průběhu historie se pak objevily různé další pokusy o vymezení či charakterizaci těchto literárních druhů.
Literární vědec Emil Staiger spojuje v eseji Základní pojmy poetiky (1946) epický styl (epično) s představováním, lyrický styl (lyrično) s rozpomínáním a dramatický styl (dramatično) s napětím.[9] Uvádí však, že každé pravé literární dílo se na všech třech druhových ideách různou podílí různou měrou, a neexistuje tedy ryze epický, lyrický nebo dramatický text.[10] Na příkladu Homéra a starořeckého básnictví upozorňuje na určité charakteristické rysy epického stylu v poezii. Jsou jimi podle něj stejnoměrnost a rovnováha (dodržování jednoho ustáleného metra), odstup vypravěče od dění, odkazování či ukazování něčeho (znázorňování určitých věcí jazykovými prostředky), jasná narýsovanost světa čili „jasnost“ epické řeči, spřízněnost s výtvarným uměním, užívání odboček a doplňků, sledování časové posloupnosti, historičnost a také vzájemnost básníka a posluchačů.[11]
Staigerovo opomíjení žánru románu, v moderní době klíčového, a jeho zaměření pouze na homérskou epickou poezii nicméně kritizuje německý naratolog Franz Karl Stanzel v díle Typické vyprávěcí situace románu (1955). Za klíčový aspekt epiky považuje Stanzel právě zprostředkovanost děje prostřednictvím vypravěče či reflektora.[12]
Dělení epiky[editovat | editovat zdroj]
Jedním z možných pomocných dělení epických žánrů je rozlišování na takzvanou „velkou epiku“ (epos, román), „střední epiku“ (povídka, novela) a „malou či drobnou epiku“ (bajka, pohádka, anekdota). Někdy bývá rozeznávána ještě „věcná epika“ na pomezí beletrie a publicistiky či odborné literatury (cestopis, reportáž, zpráva).[13][14]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ ŠIDÁK, Pavel. Úvod do studia genologie: teorie literárního žánru a žánrová krajina. Praha: Akropolis, 2013. 325 s. ISBN 978-80-7470-040-8.. S. 40.
- ↑ POSPÍŠIL, Ivo. Literární genologie. Brno: Masarykova univerzita, 2014. 118 s. ISBN 978-80-210-6894-0. S. 21.
- ↑ PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. ISBN 978-80-85839-44-9. S. 75.
- ↑ HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. 332 s.
- ↑ Hrabák (1973), s. 240.
- ↑ Petrů (2000), s. 86.
- ↑ ARISTOTELES. Poetika. Praha: OIKOYMENH, 2008. 289 s. ISBN 978-80-7298-131-1.
- ↑ STAIGER, Emil. Poetika, interpretace, styl. Praha: Triáda, 2008. 345 s. ISBN 978-80-86138-94-7. S. 32.
- ↑ Steiger (2008), s. 34, 78, 111.
- ↑ Steiger (2008), s. 32.
- ↑ Staiger (2008), s. 78-110.
- ↑ STANZEL, Franz Karl. Die typischen Erzählsituationen im Roman. Wien, Stuttgart: Wilhelm Braumüller, 1955. 176 s. S. 3-4.
- ↑ Petrů (2000), s. 75-85.
- ↑ Pospíšil (2014), s. 24-25.
