Komedie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Komedie (rozcestník).

Komedie je literární nebo dramatický útvar, který vždy skončí šťastně (stejně jako pohádka). Opakem komedie je tragédie.

Od komedie se očekává humorný nadhled nad lidskými slabostmi a lidskou nedostatečností. Humor spolu s vkusnou komikou jsou zpravidla základními aspekty tohoto útvaru. Problémy hrdiny se podaří nakonec vyřešit a vše se v dobré obrátí.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název spojuje Aristotelés s kómos, průvod spjatý s Dionýsovým kultem (malé dionýsie). Mezi její prvky patří komické scénky ze života (v kostýmech: vycpaná břicha a zadnice, přivázaný kožený falos tj. předimenzovaný mužský úd), sborové písně, agón (tj. zápas, např. jara se zimou), tance ve zvířecích maskách.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Ve starověkém Řecku byla považovaná za nižší formu než tragédie a skládala se z řady výstupů spojených pouze postavou šprýmaře, bez dějové, časové a místní souvislosti. Dějovou souvislost začala získávat již v Řecku, ale plně se prosadila až v Římě. Komedie vznikla v Athénách (tzv. attická komedie) a ta má tři fáze:

Stará komedie[editovat | editovat zdroj]

Je politická, úzce spjata s životem obce. Hlavním znakem je kritika nedostatků v politickém životě, předmětem kritiky se stávají i přírodní filozofové, sofisté, autoři tragédií, dithyrambů, moderní hudby. Vedle sólistů (i ženské role hrají muži) vystupuje sbor, někdy maskovaný za zvířata, lodě, oblaka, spojenecká města. Prostředí je někdy fantastické. Kompozice je hodně volná. Známe na 40 jmen autorů, nejznámější jsou Eupolis, Kratínos, Ferekratés a Aristofanés.

Střední komedie[editovat | editovat zdroj]

Sbor má menší význam, jeho vystoupení (písně, tanec) vyplňují přestávky; písně (embolima) nesouvisejí s dějem. Se změnou politických systémů se zmenšuje útočnost, ztrácí se adresná kritika, přibývají směšné typy (parasit, kuchař, hetéra). Mizí obscénnost. Známe na 50 jmen autorů, známější jsou Antifanés, Anaxandridés a Alexis.

Nová komedie[editovat | editovat zdroj]

Úplně mizí spojení s Dionýsovým kultem a fantastičnost, převládají typy a náměty ze všedního života středních vrstev. Časté typy: lakomý a přísný otec, hádavá manželka, zamilovaný lehkomyslný syn, mazaný otrok, příživník, vychloubavý voják, hetéra. Hlavními motivy jsou láska s překážkami, peníze, odložení dítěte (anagnórisis). Ze 70 autorů, jejichž jména známe, jsou nejznámější Filemón, Dífilos a Menandros.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Veselohra je veselou teprve, snese-li a zmůže-li svrchovanou míru tragičnosti: proto musí oplývat životní moudrostí, rozumností, důmyslem, hbitou rozvahou, duchapřítomností, duševní čilostí, osvíceností. Veseloherník není veseloherníkem, nevidí-li do života hlouběji a pravdivěji nežli tragik.
— Jindřich Vodák[1]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Redakční rada: Jubilejní ročenka Kruhu solistů 1946, vyd. Divadlo na Vinohradech, Praha, 1946, str. 18

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo komedie ve Wikislovníku