Victor Hugo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Victor Hugo
Portrét Victora Huga od Jana Vilímka
Portrét Victora Huga od Jana Vilímka
Rodné jméno Victor-Marie Hugo
Narození 26. února 1802
Besançon
Úmrtí 22. května 1885
Paříž
Povolání básník, prozaik, dramatik, esejista, politik
Národnost francouzská
Alma mater Pařížská univerzita
Lycée Louis-le-Grand
Žánr gothic fiction
Literární hnutí romantismus
Významná díla Chrám Matky Boží v Paříži, Bídníci, Dělníci moře, Devadesát tři
Ocenění důstojník Řádu čestné legie
Manžel(ka) Adèle Foucher
Partner(ka) Juliette Drouet
Léonie d'Aunet
Příbuzní Abel Hugo a Eugène Hugo
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Victor-Marie Hugo [ygo] (26. února 1802, Besançon22. května 1885, Paříž) byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik, vrcholný představitel romantismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jeden z největších francouzských básníků a spisovatelů, nejvýznamnější francouzský zastánce komunismu 19. století se narodil v Besançonu, když 19. století byly dva roky, jak praví v jedné své autobiografické básni. Byl vychováván pobožnou matkou, která byla přívrženkyní krále Jakuba a monarchie (royalistka), a otcem, který byl důstojníkem napoleonské armády a stoupencem Napoleona (bonapartista).

Portrét Victora Huga od Léona Bonnata z roku 1879

Byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchet. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo (nar. 1798) a Eugéne Hugo (nar. 1800).

Dětství Viktora Huga bylo poznamenáno význam­nými událostmi. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a Bourbounská Monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovi rodiče, zobraz­ovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl atheistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka, a podle některých domněnek, byla milenkou Generála Victora F. de Lahorie, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Hugo se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé Alpské vrcholky, velkolepě modré středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti.

Sophie následovala svého muže do Itálie (kde Léopold sloužil jako guvernér pro­vincie blízko Neapole) a Španělska (kde se ujal tří španělských provincií). Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a Králi. Teprve později, během událostí vedoucích k Francouzské revoluci v roce 1848, začal Hugo vzdorovat svému katolickému royalistickému vzdělání a místo toho se stal stoupencem volno-­myšlenkářství a přívržencem republiky.

V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník Le Conservateur littéraire (vycházel do roku 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let.

Mladý Viktor se zamiloval do Adèle Foucher se kterou se, proti vůli své matky, tajně zasnoubil. S Adèle se oženil (1822) až poté co zemřela jeho matka v roce 1821. Jejich první dítě Léopold (1823) zemřel jako nemluvně. Hugovy další děti byly Léopoldine (1824), Charles (1826) François-Victor (1828) a Adèle (1830). Hugo vydal svůj první román Han z Islandu (Han d'Islande) roku 1823 a druhý, o tři roky později, Veliký Jargal (Bug-Jargal) roku 1826. Mezi roky 1829 a 1840 vydal dalších pět básnických sbírek (Les Orientales, 1829; Les Feuilles d'automne, 1831; Les Chants du crépuscule, 1835; Les Voix intérieures, 1837; a Les Rayons et les ombres, 1840), které upevnili jeho reputaci jako jednoho z největších poetů tehdejší doby.

Krize v osobním životě spisovatele nastala v roce 1833, kdy jeho manželka Adèle navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliette Drouet (vlast. jménem Julienne Gauvain), která se stala jeho milenkou, dobrovolnou sekretářkou a společnicí na cestách. Přestože v jeho životě byly ještě další ženy, tento vztah trval padesát let, až do její smrti. Provázela ho i po dobu jeho pozdějšího exilu, ne vždy však bydleli spolu pod jednou střechou. Victor Hugo jí věnoval mnoho svých básní a ona mu napsala velké množství dopisů. Jejich milostná korespondence vyšla knižně s názvem Lettres à Juliette Drouet 1833-1883: le livre de l'anniversaire par Victor Hugo et Juliette Drouet 1964.

Autor byl zdrcen, když jeho nejstarší dcera Léopoldine tragicky zahynula v roce 1843, krátce po své svatbě. Utopila se nešťastnou náhodou i se svým manželem při projížďce na lodi v jezeře Seine à Villequier. Viktor Hugo byl zrovna na cestách a dozvěděl se o Léopoldině smrti z novin. Svůj šok, zděšení a žal popsal ve své básni À Villequier. Později napsal mnoho básní o jejím životě a smrti, nejslavnější pravděpodobně Demain, dès l'aube, ve které popisuje návštěvu jejího hrobu. I po mnoha letech se ve svých dílech snažil vyrovnat se ztrátou milované dcery tím, že vyjadřoval nejen zármutek truchlícího otce, ale i soucit s bolestí všech trpících např. ve sbírce básní La Pitié suprême 1879.

Hrob Victora Huga v Panthéonu (Paříž, Francie)
Pamětní deska Victora Huga na ostrově Jersey

Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován pairem, v pairovské komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta, po rozpuštění pairie (1848) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III., brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. V důsledku převratu provedeného Napoleonem III. v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu (1851) poté v Jersey (1852-55) a nakonec zamířil na menší ostrov Guernsey (1855-70). Zde také prožil další osobní tragédii se svoji krásnou, ale psychicky labilní, nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Po útrapách, spojených s nešťastnou láskou (muž, kterého milovala, věřila mu a za nímž odjela až do daleké Kanady, ji veřejně odmítl), u ní naplno propukla vážná duševní nemoc. Po návratu do Francie žila až do své smrti v zařízeních pro duševně nemocné.

Přestože Napoleon III prohlásil všeobecnou amnestii v roce 1859, Hugo zůstal v exilu do té doby než byl Napoleon III donucen vzdát se trůnu po porážce Francie v Prusko-francouzské válce. Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky a přiklonil se k ideálům Komuny.

Předtím než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii naposledy uprchl do Guernsey (1872–73) poté, co zažil obléhání Paříže (1870–71). Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti.

Victor Hugo zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Je pochován v pařížském Panthéonu.

Na jeho památku byla zřízena dvě muzea: jedno v domě, kde žil, na ostrově Guernsey a druhé v jeho bytě v paláci Rohan na Place des Vosges.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Victor Hugo je autorem klasicistních básní a romantických dramat a románů, v nichž mísil postupy černého románu se zásadami kritického realismu. Ve své tvorbě spojoval snové, filosofické, politické a lyrické oblasti, mísil tragično a komično, krásu a ošklivost, vznešenost a grotesknost a z pozice humanisty se nadčasově dotkl řady sociálních problémů světa.

Dva romány Victora Huga byly katolickou církví zařazeny na Index zakázaných knih:

  • Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris) dekretem ze dne 28. července 1834 a
  • Bídníci (Les misérables) dekretem ze dne 20. června 1864.[1]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Šest divadelních postav Victora Huga, obraz od Louise Boulangera z roku 1854 (Don Ruy Gomez de Silva, Don César de Bazan, Don Salust de Bazan, Hernani, Esmeralda, markýz de Saverne).
Ponchielliho opera La Gioconda (1876) podle Hugovy hry Angelo, tyran padovský
Scéna ze hry Purktabí z inscenace z roku 1902
  • Irtamène (1816), tragédieo pěti jednáních, kterou napsal Hugo ve svých čtrnácti letech po vzoru klasicistních divadelních her, líčí snahu o svržení tyrana a nastolení legitimního krále Egypta.
  • Athélie ou les Scandinaves (1817), nedokončená tragédie (Hugo napsal pouze první dvě jednání).
  • Inez de Castro (1820, publikována až 1863), v próze napsaná hra o Inés de Castro, španělské šlechtičně a milence portugalského krále Petra I., jejímuž uvedení zabránila cenzura.
  • Cromwell (1827), předmluva k tomuto dílu se stala manifestem romantického dramatu a odstartovala diskuzi mezi francouzským klasicismem a romantismem. hra byla v tehdejších podmínkách jevištně nerealizovatelná, první jevištní provedení je až z roku 1956 ve zkrácené úpravě Alaina Trutata,
  • Amy Robsartová (1828, Amy Robsart), neúspěšné drama založené na románu Waltera Scotta Kenilworth, Hra byla poprvé uvedena pod jménem Hugova švagra Paula Fouchera.
  • Hernani (1830), tragédie, jejíž uvedení v Comédie-Française znamenalo prakticky definitivní vítězství romantismu na divadle. Podle této hry napsal italský skladatel Giuseppe Verdi svou operu Ernani.
  • Marion de Lorme (hra byla uvedena roku 1831, ale napsána byla již v roce 1829), tragédie s hlavní postavou francouzské kurtizány. Podle této hry napsal italský skladatel Amilcare Ponchielli stejnojmennou operu.
  • Král se baví (1832, Le Roi s'amuse), podle této hry napsal italský skladatel Giuseppe Verdi svou operu Rigoletto. Tragedie vypovídá o lesku a bezstarostnosti, ale také o vnitřní prázdnotě a krutosti efektního života vybrané společnosti, o tragedii čistoty, stane-li se hříčkou pouhé zábavy a také o tom, že nenávist se obrací sama proti sobě a hubí právě to, co chtěla pomstít.
  • Lukrecia Borgia (1833, Lucrèce Borgia), tragédie v próze, podle této hry napsal italský skladatel Gaetano Donizetti stejnojmennou operu. Titulní postava hry skrývá pod krásným zevnějškem morální nestvůrnost.
  • Marie Tudorovna (1833]], Marie Tudor), divadelní hra v próze s titulní postavou anglické královny Marie I. Tudorovny,
  • Angelo, tyran padovský (1835, Angelo, tyran de Padoue), prozaické melodrama plné tajemnosti, hrůznosti, intrik a vražd. Podle této hry napsal italský skladatel Saverio Mercadante operu Il giuramento (1837, Přísaha), italský skladatel Amilcare Ponchielli operu La Gioconda (1876). ruský skladatel César Cui operu Angelo (1876) a francouzský skladatel Alfred Bruneau operu Angelo, tyran de Padoue (1928).
  • Esmeralda (1836, La Esmeralda), libreto k opeře Louise-Angélique Bertinové podle vlastního románu Chrám Matky Boží v Paříži. Na základě tohoto libreta napsal roku 1838 stejnojmennou operu italský skladatel Alberto Mazzucato, roku 1847 ruský skladatel Alexandr Sergejevič Dargomyžskij a roku 1883 anglický skladatel Arthur Goring Thomas.
  • Ruy Blas (1838), jedno z nejpůsobivějších autorových dramat odehrávající se v devadesátých letech 17. století v Madridu na dvoře španělského krále Karla II..
  • Les jumeaux (1839, Dvojčata), nedokončená hra (Hugo napsal pouze tři jednání), inspirovaná pověstmi o existenci dvojčete Ludvíka XIV., které je svému bratrovi k nerozeznání podobno. Z důvodů možného ohrožení monarchie ve Francii případnými boji o trůn je toto dvojče uvězněno a tvář je mu skryta pod železnou masku, aby je nikdo nemohl poznat.
  • Purkrabí (1843, Les Burgraves), též Kasteláni, historická hra ve verších obsahující fantastický a pohádkový námět a odehrávající se v Německu ve 12. a 13. století. Hra byla neúspěšná a Hugo se po tomto neúspěchu přestal divadlu téměř věnovat.
  • Mille francs de récompense (1865, Tisíc franků odměny), prozaická hra o čtyřech jednáních napsaná v exilu a prvně publikována až roku 1934 jejímž hlavním hrdinou je bývalý galejník.
  • L'Intervention (1866, Intervence), komedie v próze o pěti jednáních napsaná v exilu a vydaná až toku 1951.
  • Torquemada, hra o náboženském fanatismu, o španělské inkvizici a o jejím velkém inkvizitorovi Torquemadovi napsaná již roku 1869 v exilu a kvůli zákazu vydaná až roku 1882.
  • Divadlo na svobodě (1886, Théâtre en liberté), posmrtně vydaný soubor převážně jednoaktových divadelních her s pohádkovými náměty, které Hugo napsal během svého vyhnanství na Jersey a Guernsey. Jde o komedie La Forêt mouillée (1854, Mokrý les), La Grand-mère (1865, Babička), Mangeront-ils? (Co jíst?) a Sur la lisière d'un bois (1873, Na okraji lesa) a dramata L'Épée (1869, Meč), Les Deux Trouvailles de Gallus (Dva objevy de Galluse) a 'Les Gueux (1872, Žebráci).

Poznámka:V knize Francouzská a italská dramatická tvorba na moravských a slezských divadelních scénách[2] je uvedeno, že roku 1886 měla v Národním divadle v Brně premiéru hra Victora Huga Tajnosti pařížské, aneb Noční rejdy v černé noci, která je divadelní adaptací románu Eugèna Suea. Odpovídající záznam je i v České národní bibliografii.[3] Podle [4] je však autorem hry Frédéric Gaillardet.

Poezie[editovat | editovat zdroj]

Victor Hugo psal poezii lyrickou, epickou, milostnou i satirickou. Jeho poezie překvapuje dokonalostí veršované formy, barvitostí obrazu a líčení nálad. K nejvýznamnějším autorovým básnickým sbírkám patří:

  • Ódy a rozmanité básně (Odes et poésies diverses, 1822),
  • Nové ódy (Nouvelles Odes, 1824),
  • Ódy a balady (Odes et Ballades, 1826, 1828),
  • Východní zpěvy (Les Orientales, 1829),
  • Podzimní listí (Les Feuilles d'automne, 1831),
  • Zpěvy soumraku (Les Chantes du crépescule, 1835),
  • Vnitřní hlasy (Les Voix intérieurs, 1837),
  • Paprsky a stíny, (Les Rayons et les ombres, 1841),
  • Tresty (Les Châtiments, 1853), satirická básnická sbírka s častými útoky na Napoleona III..
  • Kontemplace (Les Contemplations, 1855),
  • Legenda věků I.-III. (1859, 1877, 1883, La Légende des Siècles), básnická epopej, třídílný cyklus, v němž se básník zamýšlí nad vývojem lidstva v cestě za pokrokem a humanitou a optimisticky věří v lepší budoucnost lidstva.
  • Písně ulic a lesů (Les Chansons des rues et des bois, 1865),
  • Hrozný rok (L'Année terrible, 1872),
  • Umění být dědečkem (L'Art d'être grand-père, 1877),
  • Papež (Le Pape, 1878),
  • Nejvyšší soucit (La Pitié suprême, 1879),
  • Osel (L'âne, 1880),
  • Náboženství (mn.č.) a náboženství (Religions et religion, 1880),
  • Čtvero proudů ducha (Les Quatre Vents de l'Esprit, 1881),

vydané po smrti autora

  • Konec Satana (La Fin de Satan, 1886),
  • Celá lyra (Toute la lyre, 1888, 1893),
  • Bůh (Dieu, 1891)
  • Neblahé roky (Les Anées funestes, 1898),
  • Poslední kytice (Dernière gerbe, 1902) a další.

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Han z Islandu (1823, Han d'Islande), první autorův vydaný román ovlivněný černým románem a frenetickou literaturou.
  • Veliký Jargal (1826, Bug-Jargal), historický román napsaný v duchu románů Waltera Scotta, líčící vzpouru černošských otroků na Haiti roku 1791. Jde vlastně o autorovu prvotinu, protože první variantu románu napsal již roku 1818.
  • Poslední den odsouzence (1829, Le Dernier Jour d'un condamné), krátký román zachycující pocity člověka odsouzeného k smrti a čekajícího ve své cele na popravu. Autor se tímto dílem postavil za zrušení trestu smrti.
  • Chrám Matky Boží v Paříži (1831, Notre-Dame de Paris), historický román ze středověké Paříže v době vlády Ludvíka XI. Hlavním hrdinou je hrbatý zvoník Quasimodo z chrámu Matky Boží, kterého se v dětství ujal kněz Frollo a vychoval ho. Kvůli němu se Quasimodo pokusí unést cikánskou tanečnici Esmeraldu, do niž je Frollo zamilován. Quasimodo je ale zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Esmeralda se nad ním jako jediná slituje. Frollovými intrikami je Esmeralda popravena a Quasimodo se mu za to mstí. Po letech je zvoníkovo tělo nalezeno v hrobce, kde byla Esmeralda pohřbena.
  • Claude Gueux (1834), krátký román, ve kterém autor líčí osudy Clauda Gueuxe, zloděje, jež se provinil jen tím, že chtěl nasytit svou rodinu.
  • Bídníci (1862, Les Misérables), někdy česky též jako Ubožáci. V románu Hugo zachycuje život francouzského lidu v 1. třetině 19. století. Ústřední postavou je Jean Valjean. Je to bývalý galejník, který se na galeje dostal za krádež chleba. Když se mu podařilo uprchnout, okradl starého kněze, který mu nabídl nocleh. Když ho ale chytli četníci, kněz jim řekl, že stříbrné příbory Jeanu Valjeanovi dal darem, přidal mu ještě stříbrné svícny a tím ho zachránil od galejí. Tím Jeana ovlivnil a ten se poté stal dobrodincem a ochráncem těch nejbídnějších. Jeho protihráčem je policejní prefekt Javert, který ho pronásleduje. Zastává názor, že galejník zůstane galejníkem, a považuje dopadení Valjeana za své životní poslání. Ženskými hrdinkami románu jsou Fantine, mladá žena, kterou bída dohnala k prostituci a její dcera Cosette, které se ujal Jean Valjean a vychovává ji. Román vyznívá jako obžaloba tehdejší společnosti a mravů.
  • Dělníci moře (1866, Les Travailleurs de la Mer), román, jehož děj se odehrává v prostředí drsné přírody Normanských ostrovů v době plachetnic a prvních parníků, oslavuje vítězný lidský zápas s mořským živlem a lidskou práci.
  • Muž, který se směje (1869, L'Homme qui rit), historický román z anglického prostředí na přelomu 17. a 18. století, který nás zavádí do prostředí kočovných tlup, mezi námořníky, do žalářů i do paláců. Autor v tomto románu zpracoval podobný námět jako v románu Chrám Matky Boží v Paříži. Hlavní postavou je mladý muž, kterému byla v dětství znetvořena tvář do "věčného úsměvu". Tímto krutým způsobem se poznamenávaly v Anglii té doby nechtěné a odložené děti, aby se nepokoušely v budoucnu najít své rodiče, často ze šlechtických rodů. Mladík se přidává ke skupině potulných komediantů, s nimiž vystupuje jako klaun. Útěchou v nelehkém životě se mu stává láska krásné slepé dívky, která nevidí jeho tvář, ale o to více vnímá jeho odvahu, dobré srdce a šlechetnou duši. V tragickém závěru románu se hrdina rozhodne pro dobrovolný odchod ze života, aby uhájil čest svého pravého jména. Tento dobrodružný, romantický příběh se, stejně jako ostatní autorovy romány, řadí mezi uznávaná díla nejen francouzské, ale i světové literatury 19. století.
  • Devadesát tři (1874, Quatrevingt-treize), román, ve kterém Hugo zobrazuje nejdramatičtější rok Velké francouzské revoluce, rok 1793. Přibližuje jej na osudech tří postav z obou táborů, a to jednak na postavě vůdce protirevoluční selské vzpoury v kraji Vendée, a jednak na postavách dvou stoupenců revoluce, kteří tragicky hynou pro rozpory mezi věrností revoluci a osobními city.

Cestopisy[editovat | editovat zdroj]

  • Rýn (1842, Le Rhin),
  • Alpy a Pyreneje (1890, Alpes et Pyrénées), posmrtně.
  • Francie a Belgie (1892, France et Belgique), posmrtně..

Eseje a politické projevy[editovat | editovat zdroj]

  • Směs literárních a filozofických statí (1834, Littérature et philosophie mêlées)
  • Napoleon Malý (1851, Napoléon-le-Petit), politický pamflet, mistrný portrét dobrodruha na trůně Napoleona III..
  • William Shakespeare (1864, William Shakespeare), životopisná esej.
  • Činy a slova (1875-1876, 1885, 1889, Actes et paroles), politické projevy.
  • Historie jednoho zločinu (1877-1878, Histoire d'un crime), protest proti jedné z nejotřesnějších událostí francouzské historie - proti státnímu převratu Ludvíka Bonaparta.

Paměti a záznamy[editovat | editovat zdroj]

  • Co jsem viděl (1887, 1900, Choses vues), posmrtně.
  • Post scriptum mého života (1901, Post-scriptum de ma vie), posmrtně.
  • Deník 1830-1848 (1954, Journal 1830-1848), posmrtně.

Souborná díla[editovat | editovat zdroj]

Souborná vydání děl Victora Huga vycházela především ve třech nakladatelstvích

  • Hetzel-Quantin (48 sv. od r. 1881),
  • Ollendorf-Michel (45 sv., 1902-1952),
  • Gallimard (6 sv., 1950-1967) poezie a divadlo.

Překlady do češtiny[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

O překlady poezie Victora Huga do češtiny se nejdříve zasloužil básník Jaroslav Vrchlický

  • Básně V.Huga, překlad Jar.Vrchlický, Praha: Nakl.Dr.Ed.Grérga, 1874
  • Poesie francouzská nové doby, výbor a překlad Jar.Vrchlický, Praha: Nakl.Dr.Ed.Grégra, 1878,
  • Victora Huga Nové básně, překlad Jar.Vrchlický, Praha: J.Otta, 1882,
  • Nové překlady z Victora Huga, překlad Jar.Vrchlický, Praha: J.Otta, 1901
  • Spící Booz, překlad Boh.Reynek, Stará Říše na Moravě: Marta Florianová, 1933,
  • Satyr, překlad Sv.Kadlec (1947), překlad T.Vondrovic, Praha: Lyra Pragensis, 1971,
  • Francii a světu, výbor a překlad kolektiv autorů: K.Bednář, V.Dyk, L.Fikar, Sv.Kadlec, J.Pilař, I.Slavík, J.Valja, J.Vladislav, Praha: Mladá fronta, 1953,
  • Jen ty nám zůstáváš, ó lásko, výbor a překlad P.Kopta, Praha: SNKLU, 1965,
  • Pět romantických siluet. Poezie francouzského romantismu, překlad Vl.Mikeš, Praha: Lyra Pragensis, 1981,
  • Beru si slovo, výbor a překlad kolektiv autorů: K.Bednář, V.Dyk, L.Fikar, G.Francl, Sv.Kadlec, P.Kopta, Vl.Mikeš, J.Pechar, J.Pelán, J.Pokorný, I.Slavík, J.Taufer, J.Valja, M.Vlček, 1985,
  • Širé moře, širé nebe, překlad N.Macurová, Z.Hrbata, Praha: Supraphon, 1986.

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Han z Islandu (Han d'Islande), překlad Dr.Em.Čenkov, Praha: Mars, 1931,
  • Veliký Jargal (Bug-Jargal), překlady: 1924, 1928, 1931, 1977,
  • Poslední den odsouzence (Le Dernier Jour d'un condamné), překlad Pavla Janů, Praha: Garamond, 2008,
  • Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris), překlady: 1864 (dostupné online), 1902, 1934, 1955, 1968, 1978, 1994, 2000, 2005, 2009, jako Chrám Panny Marie v Paříži překlad 1923, jako Zvoník u Matky boží překlad 1975,
  • Bídníci, někdy též Ubožáci (Les Misérables), překlady: 1863-1864, 1897-1899, 1918, 1923, 1928, 1931, 1975, 1984, 2010, četné adaptace pro mládež v překladu M.Majerové a výbory,
  • Dělníci moře (Les Travailleurs de la Mer) překlady: 1903, 1923, 1929, 1933, 1958, 1969, 1977,
  • Muž, který se směje (L'Homme qui rit) překlady: 1869, 1918-1919, 1920, 1928, 1931, upraveno 1970, 2000,
  • Devadesát tři (Quatrevingt-treize) překlady: 1874, 1902, 1923, 1931, 1952, 1958, 1967, 1978, 1986, 2002,
  • Claudius Gueux (Claude Gueux), překlady: 1920, 1929.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Victor Hugo na anglické Wikipedii.

  1. Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 128.]
  2. Marie Voždová, Jiří Špička: Francouzská a italská dramatická tvorba na moravských a slezských divadelních scénách, Univerzita Palackého, Olomouc 2007, str. 215.
  3. Tajnosti pařížské, aneb Noční rejdy v černé noci - záznam v České národní bibliografii
  4. WorldCat - Tajnosti Pařížske, aneb Noční rejdy v černé věži

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha : Garamond, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7407-026-6.  
  • FRYČER, Jaroslav. Slovník francouzsky píšících spisovatelů. In kolektiv. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-130-2. Kapitola HUGO Victor Marie, s. 356-360.
  • František Xaver Šalda: Heslo Victor Hugo v Ottově slovníku naučném
    • text hesla je k dispozici též v knize Šaldův slovník naučný, Praha : Československý spisovatel, 1986
  • FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Kapitola „Hugo" je na str. 227–268; bibliografie na str. 359–361.]
  • KOPAL, Josef. Dějiny francouzské literatury. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1949. 472 s. [Kapitola „Victor Hugo" na str. 313–318.]
  • MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 2. svazek, M–Ž. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 459 s. [Statě „Dělníci moře", „Hernani aneb Kastilská čest", „Chrám Matky Boží v Paříži", „Legeda věků" a „Ubožáci" jsou na str. 364–368.]
  • ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [O Victoru Hugovi na str. 411–428 (poezie), 453–458 (drama) a 466–471 (próza).]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

14. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Népomucène Lemercier
18411885
Victor Hugo
Nástupce:
Charles Marie René Leconte de Lisle