Velká francouzská revoluce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na tento článek je přesměrováno heslo Francouzská revoluce. Další významy jsou uvedeny na stránce Francouzská revoluce (rozcestník).
Velká francouzská revoluce
{{{alt}}}
Pád Bastily 14. července 1789 od neznámého autora
trvání: 5. května 1789 – 9. listopadu 1799
místo: Francouzské království
výsledek: vítězství revoluce
strany
Francouzská republika francouzská revoluce

Francouzská republika Francouzská republika (od 1792)

Francouzské království absolutní monarchie (do 1791)
Francouzské království konstituční monarchie (17911792)
Francouzské království roajalisté a kontrarevolucionáři

podpora:
římskokatolická církev
Velká Británie Velká Británie

velitelé
Francouzská republika různí vůdci
Francouzská republika Napoleon Bonaparte
Francouzské království Ludvík XVI.
Francouzské království Ludvík, hrabě z Provence

síla
revoluční armáda
národní garda
federálové
královská armáda
švýcarská garda
francouzská garda
národní garda
loajalisté
katolicko-
roajalistické armády

šuani
Francouzské království émigrés

Velká francouzská revoluce je označení pro období dějin Francie mezi lety 1789 a 1799, tedy zhruba od svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. do uchopení moci Napoleonem Bonapartem. Tehdejší absolutní monarchie ve Francii byla během ní nahrazena „vládou lidu“ a republikánstvím; začalo krvavé pronásledování katolíků a všech odpůrců nových pořádků.

I když se Francie po pádu první republiky Napoleonovým státním převratem zmítala 75 let mezi republikou, císařstvím a restaurací někdejšího království, revoluce přesto znamenala definitivní konec pro starý režim. V lidových představách zastiňuje i následující revoluce z let 1830 a 1848. Obecně je vnímána jako hlavní přelomový bod evropských kontinentálních dějin, znamenala přechod od absolutismu k občanství a ustavení lidu jako hlavní politické síly. Kromě toho však také zrodila moderní politický teror.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátek revoluce[editovat | editovat zdroj]

Ludvík XVI.
Generální stavy 5. května 1789

Francie se již delší dobu potácela na pokraji státního bankrotu.[1] Hospodářská situace se výrazně zhoršila, od začátku 80. let 18. století začaly být uskutečňovány reformy pro povzbuzení výroby (zrušení vnitřního cla, některých poplatků zatěžujících výrobu). K hospodářským problémům se přidala i nepřízeň počasí, která byla zapříčiněna erupcí islandské sopky Laki v roce 1783.[2] Během sopečné erupce se dostalo do atmosféry velké množství sopečného popela a sopečných plynů vedoucí k poklesu teplot v Evropě po několik následujících let. Změna teploty a menší množství dopadajícího slunečního záření se projevila v neúrodě zemědělských plodin a následném strádání populace.[3][4][5] Proti aristokracii, která se postavila proti reformám, byla provedena soudní reforma. Proti této reformě roku 1788 vypuklo povstání v Grenoblu v Dauphiné.[6] Tak 5. května 1789 svolal král Ludvík XVI. generální stavy (přesně po 175 letech, naposledy se generální stavy sešly roku 1614). Ludvík XVI. cítil, že jsou jeho poddaní nespokojení, a aby projevil dobrou vůli, dovolil, aby na generálních stavech roku 1789 měl třetí stav tolik poslanců jako šlechta a duchovenstvo dohromady. Jenže to vypadalo jako prázdné gesto, protože ve shromáždění se hlasovalo podle stavů (tedy jeden stav – jeden hlas) ne podle hlav (tedy jeden poslanec – jeden hlas).[7] Zástupci třetího stavu, chtěli kromě placení daní s oběma privilegovanými stavy projednávat i reformy ve společnosti, první dva stavy (za podpory krále) nesouhlasily. Dále se král se šlechtou snažili omezit působnost generálních stavů na pouhé poradní těleso na rozdíl od třetího stavu, který se dožadoval rozšíření jeho práv na nejvyšší zákonodárný orgán země.[8]

Pád Bastily, Jean-Pierre Houël

Po dlouhých dohadech se proto třetí stav rozhodl vytvořit 17. června Národní shromáždění. K tomu se připojila i část šlechty a kněží, kteří byli donuceni přísahat státu. Duchovní, kteří odmítli, nesměli nadále vykonávat své kněžské funkce. Papež Pius VI. (papež od roku 1775) odmítl podepsat a odsoudil toleranci přísahy (La Déclaration des Droits de l'Homme), i když ho o to prosil Ludvík XVI., který nakonec dekret 26. prosince 1790 sám podepsal. Všichni zúčastnění přísahali, že se nerozejdou, dokud nebude vypracována ústava. Dne 9. července se toto shromáždění prohlásilo Ústavodárným národním shromážděním.[9]

Ludvík sice ustoupil, ale poslal k Versailles, kde se sněm konal, vojsko. Na protest proti tomu Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, zabavili na 32 tisíc pušek, ukořistili 50 tisíc pík, sestavili milice a časně ráno 14. července 1789 napadli vězení Bastillu, symbol královského útlaku.[10] Po pěti hodinách bylo toto vězení dobyto. Správce Bastilly se chtěl vzdát a odevzdat klíče vzbouřencům, ale když jim klíč předával, jeden ze stráží vystřelil do davu, což dav rozzuřilo, a zabili správce.[zdroj?] Z vojenského hlediska mělo vítězství relativně malý význam (který spočíval v tom, že spolu s pevností se lid zmocnil i značných zásob munice, které v ní byly uloženy), ale pro psychiku lidí to mělo význam obrovský. „Půjde to!!!“ se stalo heslem dne. Vítězstvím Pařížanů je datován počátek revoluce i jejího násilí. Revoluční činnost se rozšířila po celé zemi a i za jejími hranicemi. Mocenské orgány byly rozpouštěny a byly ustanovovány nové městské rady.

Monarchistické období[editovat | editovat zdroj]

Markýz de La Fayette
Ženský pochod na Versailles

Ústavodárné národní shromáždění začalo plnit svůj program. Zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky, cechy i vrchnostenská práva. Platby šlechtě za užívání půdy však zůstaly. Markýz de La Fayette vedl revoluční vojsko zvané Národní garda. Kontrarevoluční šlechta utekla ze země. Na venkově rolníci útočili na feudály. Plenili zámky a odmítli platit poddanské dávky.

5. října 1789 začal takzvaný Ženský pochod na Versailles, kdy během dne propukaly nepokoje mezi trhovkyněmi na tržištích v Paříži kvůli vysokým cenám a nedostatku chleba, v této náladě jedna mladá žena na tržišti ve východní Paříži začala bubnovat, následně si dav žen vynutil rozeznění zvonů v nejbližším kostele. Následně se dal dav na pochod a cestou se rozrůstal, až dorazil k pařížské radnici, kde požadoval potraviny a zbraně, v tomto momentě dav čítal asi 6 až 7 tisíc osob (žen i mužů). Před radnicí muž jménem Stanislaus Maillard, který se výrazně účastnil již útoku na Bastillu a mezi trhovkyněmi byl populární, vykřikl „à Versailles!“ (na Versailles) a stal se neoficiálním vůdcem davu, který si vynutil přístup do městské zbrojnice v radnici a ozbrojil se. Následně se dav vydal na pochod k zámku Versailles, jenž mu zabral asi 6 hodin. Před palácem se dav spojil s davem nespokojenců z nejbližšího venkova a společně si vynutili, aby je Ústavodárné národní shromáždění pustilo do svého zasedacího sálu, což členové shromáždění učinit museli, pokud se chtěli vyhnout konfrontaci, jež by pro ně byla značně nevýhodnou, neboť byli v místě aktuálně sami bez jakýchkoliv ozbrojenců. Před shromážděním dav přednesl, že jejich jediným důvodem příchodu je nedostatek potravin, jehož řešení požaduje. Dav si ze svého středu zvolil jako zástupce šest trhovkyň, které byly přivedeny před krále Ludvíka XVI.[11]

Karikatura zobrazuje třetí stav nesoucí na svých bedrech šlechtu a církev

Tyto ženy byly okouzleny královým šarmem a spolu s částí davu uspokojeny příslibem distribuování potravin z královských zásob, tímto byla část žen a Stanislaus Maillard přesvědčena k odchodu do Paříže, ale většina davu setrvala ve Versailles, v přesvědčení, že král slib nedodrží, snad pod vlivem královny Marie Antoinety. Kolem šesté hodiny večerní král vyhlásil další rozsáhlé ústupky a přísliby, načež se on i většina přítomných domnívala, že se dav ráno rozejde. Následujícího dne, 6. října, 1789 kolem šesté hodiny ráno malá skupinka z davu objevila, že jedna z bran paláce není hlídána a vnikla dovnitř, hledajíc královninu ložnici, po paláci je pronásledovaly královské stráže, následně došlo ke střelbě, při níž byl zabit jeden mladý člen davu. Okamžitě vypukl veliký chaos, kdy dav začal zabíjet královy strážce, nakonec se markýzovi Lafayettovi podařilo vyjednáváním situaci v paláci uklidnit a násilí tím zastavit. Dav opustil palác, ale stále se pohyboval v jeho okolí a královi vojáci odmítali na dav zaútočit. Lafayette krále přesvědčil, aby společně vystoupili před dav na balkoně paláce, kde král slíbil, že se přesune do Paříže, což se setkalo s bouřlivou pozitivní reakcí doprovázenou výkřiky Ať žije král! ("Vive le Roi!"), následně dav žádal, ať na balkóně s Lafayettem vystoupí i královna, která tak učinila, ač na ní řada členů davu mířila mušketami, Lafayette demonstrativně políbil královně ruku a dav přijal celé vystoupení královny s respektem a dokonce se ozvaly i ojedinělé výkřiky Ať žije královna! ("Vive la Reine!"). Kolem jedné hodiny odpoledne se královská rodina i s davem vydala na cestu do Paříže. Po příchodu do Paříže se dav rozešel a královská rodina se usídlila v paláci Tuileries.

Deklarace práv člověka a občana

Nová ústava z roku 1791 vycházející z Deklarace práv člověka a občana (26. srpna 1789) zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi. Ludvík XVI. ji po opakovaném neúspěchu svého vojska a díky vojenskému tlaku přísahou stvrdil. Francie se formálně stala konstituční monarchií.

Podle této nové ústavy byli v červenci 1791 zvoleni zástupci do Zákonodárného národního shromáždění, nahradilo tím Ústavodárné národní shromáždění, které se tak rozešlo. Zástupci byli zcela noví, protože podle Robespierrova návrhu nesměli tzv. konstituanti na poslance kandidovat. Mezi poslanci převažovali odpůrci dalšího pokračování revoluce, ale vlivu začaly na úkor tohoto shromáždění nabírat spíše radikálnější politické kluby. Jakobíni (členové se scházeli v knihovně bývalého svatojakubského kláštera, odtud pochází jejich označení) nedůvěřovali králi a snažili se omezit jeho moc. Nakonec došli k přesvědčení, že Francie by se měla stát republikou. Zákonodárné národní shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku Rakousku, které bylo vojensky podpořeno Pruskem. Jelikož samotné francouzské vojsko mělo nedostatek zbraní a navíc se potýkalo s velmi nízkou morálkou, ocitla se Francie v nebezpečí. Na pomoc přišly dobrovolnické oddíly z celé země. Ty z Marseille zpívaly novou revoluční píseň Marseillaisu, která se později stala francouzskou hymnou.[12]

Francie republikou[editovat | editovat zdroj]

Georges Danton

V noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Do čela povstání se postavil Georges Danton. Lid zaútočil na královské sídlo. Král Ludvík XVI. byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu, kam již mohl kandidovat kdokoliv.

Poprava Ludvíka XVI.

Vedení v něm získali girondisté (jméno podle francouzského departementu). Na prvním zasedání, dne 21. září 1792 Konvent sesadil krále a 22. září vyhlásil republiku. Stalo se tak den poté, co revoluční vojsko zastavilo pruskou armádu u Valmy a přinutilo ji k ústupu. Samo obsadilo Savojsko a Nice. Girondistům se ale příliš dobře nevedlo. V Paříži zavládl hladomor a ceny potravin neustále rostly. Vyšlo také najevo, že král z vězení podněcuje ostatní státy k útoku na Francii. Dne 12. ledna 1793 proto Konvent nejtěsnější většinou jednoho hlasu rozhodl o jeho popravě, která se konala 21. ledna 1793. To zbytek Evropy šokovalo.[13]

K Prusku a Rakousku se připojilo Španělsko spolu s německými a italskými státy. Vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie, později se připojilo i Rusko. Revoluční armáda se musela stáhnout, aby mohla bránit Francii samotnou. Navíc v kraji Vendée propuklo kontrarevoluční monarchistické povstání rolníků, kteří nesouhlasili s dalším verbováním do vojska republiky.[14] Novější interpretace hovoří také o nesouhlasu s celkovým postojem revolučních sil vůči církvi. Povstání bylo podporováno duchovními a šlechtici, nespokojenými se změnami a dostalo také podporu ze zahraničí, hlavně z Anglie. V prosince 1793 vydalo Direktorium rozkaz vyvraždit obyvatele v 778 farnostech. Údajně napsali: „Je třeba zmasakrovat ženy, aby nepřibývalo dětí, a děti, aby z nich nebyli zbojníci“.[15]

Jakobínská diktatura a vláda teroru[editovat | editovat zdroj]

Maxmilián Robespierre – vůdce jakobínské diktatury
Dobová karikatura revoluční lůzy

Girondisté nebyli populární, čehož využili jejich protivníci v Konventu, tzv. Hora (levicoví poslanci v čele s Robespierrem) – 2. června 1793 zněly zvony znovu. Na 80 tisíc lidí oblehlo Konvent a předáci girondistů byli zatčeni.

Do čela revoluce se dostali jakobíni. V rámci konventu zřídili výbory (celkem 21), které postupem času získaly i moc výkonnou a soudní. Zemi řídil především Výbor pro veřejné blaho, který organizoval zásobování, obranu, zahraniční politiku a válečnou výrobu. Ve Výboru dominovala osobnost Maximiliena Robespierra, který spolu se Saint-Justem a Couthonem tvořili neformální triumvirát. Dalším revolučním orgánem byl Výbor pro všeobecnou bezpečnost, bojující s vnitřním nepřítelem a dohlížející na policii. Jakobíni zrušili veškeré feudální dávky, stanovili minimální mzdu a maximální cenu obilí.[16] Zabavovali přebytky a přerozdělovali je. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost pro muže mezi 16 a 25 lety. Armáda byla zreformována, a tak byla schopna do konce roku 1793 vpád nepřátel odrazit.

Období vlády jakobínů, respektive od září 1793 do července 1794, vešlo pak ve známost jako Teror.[17][18] Bylo výsledkem boje dvou mocichtivých politických frakcí[zdroj?] – girondistů a jakobínů, kteří se navzájem označovali za nepřátele revoluce. Girondisté byli následně souzeni Revolučním tribunálem a odsouzeni k smrti na gilotině. Odhaduje se, že v tomto období přišlo o život 16 tisíc Francouzů, ovšem číslo se může vyšplhat až ke 40 tisícům, protože valná většina záznamů o procesech s nepřáteli revoluce se nedochovala.[zdroj?] Jsou známy případy, kdy byly masakrovány osoby, pro odmítnutí přísahat na revoluční ústavu (mučednice z Orange), či hromadně stříleni.

Dne 24. října 1793 schválil Konvent zavedení nového, revolučního kalendáře. Za začátek letopočtu bylo zvoleno datum 22. 9. 1792, tedy první den Francouzské republiky. Podle tohoto kalendáře se rok dělil na 12 měsíců (jejichž jména vymyslel Fabre d'Églantine), každý měsíc měl 30 dní a dělil se na tři 10denní týdny.[19] Bylo také zrušeno otroctví.

Odpůrci režimu se dělili na radikály (hébertisty, takzvané "zběsilé") a umírněné (dantonisty). Umírnění, vedení Dantonem, chtěli smír s nepřáteli, především s Anglií, a zmírnění revolučních opatření. Radikálové prosazovali rozšíření revoluce do zahraničí a vytvoření světové revoluční republiky, chtěli také zestátnění veškeré půdy. Nový lidový režim všechny své odpůrce tvrdě stíhal a tisíce lidí skončily svůj život pod gilotinou. Na jaře 1794 byli popraveni jak vůdci hébertistů, tak i dantonistů.

Zdálo se, že Výboru pro veřejné blaho již nikdo nestojí v cestě. V Konventu i v samotném Výboru však existovaly významné rozpory ve věcech jako náboženská politika, teror, způsob vedení války, otázky vlastnictví a fungování ekonomiky v krizové situaci. Někteří odpůrci Robespierra viděli s nelibostí Kult Nejvyšší bytosti, který Robespierre zavedl.[20] Obvinili jeho tvůrce z toho, že se chce stát nejen diktátorem, ale dokonce i bohem. Dále rozpoutali dosud nejkrvavější vlnu teroru, přičemž neustále zdůrazňovali, že za popravami stojí „krvežíznivý“ Robespierre, aby tak zdiskreditovali jeho pověst. Dne 9. Thermidoru (27. července 1794) byli „neúplatný“ Robespierre a další přední představitelé režimu zatčeni a poté, co neuspělo povstání pařížské Komuny na jejich podporu, byli druhého dne popraveni.[21]

Po Thermidoru[editovat | editovat zdroj]

Thermidoriáni popravili desítky Robespierrových příznivců a amnestovali část proskribovaných. Do čela Francie se roku 1795 podle nové ústavy postavilo pětičlenné Direktorium, za jehož vlády nastal „odliv revoluce“ a probíhal také tzv. bílý teror, jehož obětí byli především jakobínští aktivisté.[22] Počátek vlády Direktoria se někdy chápe jako konec Velké francouzské revoluce, i když někteří historici poukazují na to, že v té době došlo také k upevnění některých revolučních výdobytků.[zdroj?] V situaci všeobecné nestability se pak v roce 1799 při brumairovém převratu chopil moci bývalý dělostřelec Napoleon Bonaparte.

Historiografie[editovat | editovat zdroj]

Revoluce z roku 1789 vyvolala mnoho značně odlišných výkladů.[23] Revoluční historiografii lze vysledovat až ke spisům Edmunda Burkeho, Josepha de Maistre a Madame de Stael. Madame de Stael, Adolphe Thiers, Francois Mignet sdíleli liberální, buržoazní pohled na revoluční události. V podstatě to byli první opravdoví historikové revoluce. Revoluci viděli jako politické hnutí „shora“, podporované „váženými“ vrstvami národa – liberální aristokracií a buržoazií – za nápravu dlouho trvajících křivd starého režimu.

V polovině 19. století začali historici zdůrazňovat idealistickou a romantickou povahu revoluce. Thomas Carlyle, Jules Michelet, Francois Guizot, Louis Blanc, Edgar Quinet a Alphonse de Lamartine byli jednotlivci s velkými ambicemi a neomezenými obzory. Několik z těchto spisovatelů odhalilo zájem o běh francouzských dějin ve středověku (klíčový rys romantismu). Užívali si dramatu a romantiky politické události.

Na pozadí nového, pokrokového režimu – Třetí republiky – nastoleného po porážce Ludvíka Napoleona, historici přehodnotili revoluci z politického a ideologického hlediska. Dva pozoruhodní historici tohoto období jsou Hippolyte Taine a Alphonse Aulard. Dřívější historici zpracovávali historii francouzské revoluce „shora“. Rolníci se téměř neobjevují, a když se objeví, jejich myšlenky a činy jsou pouze zrcadleny myšlením aristokracie.

Marxistická historiografie začala dominovat výuce a studiu revoluce na francouzských školách a univerzitách ve 20. století. Po dlouhé nadvládě marxistické ortodoxie se objevila nová myšlenka, která se snažila revidovat tu první. Tato škola považovala marxistickou ideologii za chybnou a svou kritiku prezentovala tiše nebo stěží.

Neo-liberálové zpochybňují pozici, kterou stanovil Furet. Jejich interpretace tvrdí, že kolektivní násilí v prvních letech revoluce bylo často účelové a nezbytné pro nastolení liberálního a svobodného státu. Důležitým nedávným trendem ve francouzském revolučním stipendiu bylo dozrávání ženské a genderové historie.

Autor Interpretace Popis
Edmund Burke Raní historici Starý režim nepovažoval za nepřátelský a utlačovatelský a řekl, že pár změn by ho mohlo udělat dokonalým. Revoluce byla dítětem spiknutí několika ambiciózních lidí (literářů, filozofů). Následoval je ‚dav‘ nebo ‚svinský zástup‘ hladový po kořisti.
Abbe Barruel Revoluci považoval za ‚špatnou‘ věc, ohavnost. Byl milovníkem svobody, ale nesnášel násilí. Barruel obvinil z revoluce Voltaira za jeho protikřesťanské učení a Rousseaua a Montesquieua za jejich antimonarchické spisy.
Joseph de Maistre Věřil v přirozený společenský a politický řád. Věřil, že monarcha je pro Francii přirozený. Tvrdil, že člověk má spíše povinnosti než práva. Útočil na intelektuály, rozum i samotný pojem práva.
Mary Wollstonecraf Vehementně odsoudila Burkovy myšlenky. Řekla, že od Burka lze očekávat určitou dávku zdvořilosti a že by neměl kritizovat Francouze, že je Angličan. Byla naprosto radikální a naprosto podporovala revoluci. Mary obdivovala změny, které přinesla revoluce.
Thomas Paine Byl fascinován revolucí a jeho podporou pro věc. Ve svých myšlenkách byl liberální a pokrokový. Paine nesouhlasil s popravou krále.
Madame de Stael Liberální historici doby restaurování Panuje obecná shoda, že její dílo „Úvahy o hlavních událostech francouzské revoluce“ (1818) bylo první konvenční historií revoluce. Podporovala ‚umírněné‘ Girondiny a mluví o jejich ‚neohrožené výřečnosti‘. Byla pro konstituční monarchii. Bylo velmi přirozené, že se vehementně postavila proti vládě teroru a také proti gilotinaci krále a královny.
Adolphe Thiers Došlo k posunu v ideologii. Dříve kritiku revoluce nakonec přišel podpořit. Thiers projevoval nedostatek skutečného zájmu o obyčejné lidi. Také ignoroval myšlenku hlasovacího práva pro každého.
Francois Mignet Obecné stanovisko bylo, že k revoluci došlo kvůli převažujícím sociálním a ekonomickým podmínkám ve Francii. V mnoha ohledech byl ochoten ji bránit, ale jako umírněný a liberál byl terorem z let 1793-94 zcela odcizen.
Thomas Carlyle Idealističtí a romantičtí historici Popsal revoluci barvitě a dramaticky. Carlyle kladl důraz na dopad francouzské revoluce na společnost a svět.
Jules Michelet Ve své knize Le Peuple zdůraznil dynamickou roli obyčejných lidí. Nedefinuje však jasně termín - „Lidé“ pravděpodobně znamenali celek třetího stavu. Revoluce byla podle něj spontánním povstáním celého francouzského národa proti despotismu, drtivé chudobě a nespravedlnosti tehdejšího režimu. Nepodporoval vládu teroru.
Francois Guizot Mluvil o roce 1789 z hlediska ‚růstu civilizace‘. Byl prvním ministrem krále Ludvíka Filipa. Slyšel, že Francie postupuje vpřed. Popřel boj za snížení úrovně majetkové kvalifikace potřebné pro hlasování. Lidé by se podle něj měli obohatit natolik, aby si mohli dovolit volit. Guizot žil ve svém vlastním ráji a odmítal rozpoznávat hlasy lidí.
Edgar Quinet Zajímal se o vztah mezi republikanismem a křesťanstvím. Byl zastáncem Jakobína. Prosazoval protestantskou věc ve Francii. Rok 1789 také interpretoval jako symbol duchovní obrody. Revoluce podle něj posílila postavení Francie ve světě.
Louis Blanc Byl socialista. Revoluci viděl jako slavnou a úžasnou událost. Měl bezpodmínečnou lásku k Robespierrovi. Teror byl vnímán jako nutnost. Blanc podporoval republiku dílen provozovaných obyčejnými lidmi.
Alexis de Tocqueville Byl to aprovinční aristokrat se silnými liberálními sklony. Napsal, že Francouzskou revoluci ‚připravili ti nejcivilizovanější, ale provedli ji ty nejbarbarštější a nejhrubší vrstvy národa.‘ Soustředí se na starověký režim více než na revoluci. Kritizoval Micheletův názor na revoluci jako spontánní vzpouru bídy. Říká, že Francie prosperovala. Podle něj to bylo proto, že střední třída byla bohatší a uvědomělejší a rolníci se osvobozovali, že se utlačující feudální systémy staly nesnesitelnými. To vedlo k revoluci.
Alphonse Aulard Historici třetí republiky Byl prvním francouzským historikem, který aplikoval systematické používání pramenů na dílo moderních dějin. Pařížská městská rada mu v roce 1889 udělila svého prvního předsedy Dějin francouzské revoluce na Sorbonně. Aulard psal republikánskou historii Francie a neměl žádné pochopení pro monarchii. Podle jeho názoru despotické zneužívání Ancien Régime ospravedlnilo násilné povstání v roce 1789.
Hippolyte Taine Byl bývalý liberál, který se po událostech roku 1871 stal konzervativním. Podporoval republiku ve Francii pod Girondistama a ne jakobíny. Peter Davies ho nazývá obrem kontrarevoluční tradice.
Jean Jaures Marxističtí/klasičtí historici Byl socialista. Jeho díla jsou ekonomickou a sociální interpretací původu a průběhu revolučně evidentních rozporů v rámci třetího stavu a započali systematické zkoumání role, kterou sehráli rolníci.
Albert Mathiez Byl nejvíce levicovým historikem revoluce. Obhajoval Robespierrovo úsilí zachránit Francii prostřednictvím teroru. Ten podle jeho názoru nebyl diktátor, ale demokratický politik reagující na lidové tlaky ze strany pařížských dělníků. Prozkoumal pařížské sans-culottes a jejich mluvčí ve své Société des Etudes Robespierristes, která vydávala dokumentární sbírky, knihy a odborný časopis Annales.
Georges Lefebvre Průkopnická studia poprvé představovala rolníky revoluce nikoli jako jedinou nediferencovanou třídu, ale jako konglomerát značně odlišných sociálních skupin. Jejich požadavky na kontrolované nájemné a rozdělení nemovitostí zůstaly bez povšimnutí, a tak zůstali chudí a nespokojení po další generace. Udělal také průlomovou práci na venkovské panice („Velký strach“) z roku 1789.
Albert Soboul Argumentuje ‚buržoazní-rolnickou-revolucí.‘ Rozsáhle přispěl ke studiu městské práce sans-culottes (komplikující faktor revoluce) a nabídl obrovskou hloubku v otázce role rolnictva.
Alfred Cobban Měkcí revizionisté Často nazývaný otec revizionismu vydal svou knihu Social Interpretation of French Revolution v roce 1964. Zaútočil na to, čemu se říkalo ‚mýtus‘ revoluce. Ptal se, zda Revoluci vedla nastupující buržoazie. Při analýze těch vůdců třetího stavu, kteří se postavili králi a aristokracii, bylo pouze 13 procent obchodníků, továrníků nebo finančníků. Cobban tvrdil, že největší počet vůdců byl z profesionální třídy (řady místních, drobných veřejných činitelů – správců, žalobců, soudců). Cobban prakticky popřel buržoazii jakoukoli zásluhu na konci panského systému. Tvrdil, že francouzská revoluce byla sociální revolucí; ale byl to jeden z „pozoruhodných“ ne kapitalistů.
George Taylor Byl schopen prokázat, že prosperující francouzská buržoazie v předvečer revoluce byla stejně jako každý bohatý aristokrat nebo šlechtic povinna investovat svůj kapitál do „vlastnického zboží. Tvrdil, že 13 procent komerční třídy nemělo o revoluci zájem.
William Doyle Pochyboval o termínu buržoazní revoluce. Tvrdil, že okolnosti byly ve skutečnosti při dosahování výsledku silnější než jakákoli záměrná lidská činnost. Říká, že „Francouzskou revoluci neudělali revolucionáři. Bylo by pravdivější říci, že revolucionáři vytvořili revolucionáři.
Jacob Talmon Tvrdí revizionisté Analyzoval všechny aspekty totalitarismu a porovnával jakobínské metody s nástupem totalitních režimů 20. století. Tvrdil, že francouzský stát se během teroru stal „totalitní demokracií“ v tom smyslu, že jeho sociální programy byly navrženy tak, aby změnily běh života každého občana. Raynauld Sécher, rozšiřuje Talmonův názor argumentem, že teror vyvrcholil genocidní kampaní ve Vendée připomínající hrůzy dvacátého století.
Francois Furet Je nepochybně ústřední postavou tvrdého revizionismu. Mluvil z politické dimenze. Zdůraznil návrat k politické teorii a intelektuální historii. Podnítil nové zájmy o kulturní dějiny revoluce. Furet tvrdil, že vyspělé demokratické myšlenky určitých osvícených filozofů, jako byl Jean-Jacques Rousseau, se staly srdcem a duší Francouzské revoluce. Tvrdil, že revoluce přijala radikální ideologii lidové suverenity. Demokracie znamenala moc národního státu porazit ty, kteří se postavili jeho vůli. Furet uvádí, že trajektorie revoluce od jejího prvního dne směřovala ke státu, který používal demokratickou ideologii k vládnutí despotickým způsobem. Tento proces vyvrcholil Vládou teroru. Pro Fureta nebyl Teror náhodnou fází revoluce, ale spíše symbolem celé revoluce. Jeho postoj k revoluční době je hluboce konzervativní. Furet tvrdil, že revoluce byla od začátku radikální.
Keith Baker Keith Baker Fureta silně podporoval. Baker se ve svých dílech pokusil oživit intelektuální historii revoluce sledováním toho, jak určité rousseauovské prvky politické ideologie osvícenství zmutovaly v revoluční jakobinismus. Baker tvrdil, že přijetím Rousseauovy teorie obecné vůle jako základu pro odmítnutí absolutního královského veta v roce 1789 Ústavodárné shromáždění „se rozhodlo pro teror“. (Umístil Teror přímo do středu revolučního procesu).
Lynn Hunt Feminismus Zkoumala, proč jakobíni nahradili Marianne Herkulem jako antropomorfním symbolem francouzského národa. Ukazuje, jak postoje k francouzské královně prozrazují mnohé o způsobech, kterými francouzští revoluční vůdci doufali, že utvářejí sexuální role v nové republice.
Joan Landes Feministická kritika (levicová) současného patriarchálního omezení ženské politické moci. Tvrdila, že rozhodujícím faktorem pro ženy během francouzské revoluce nebyla jejich účast, ale spíše jejich úplné formální vyloučení z politického života. Konkrétně obviňuje Rousseaua z vývoje jakobínského myšlení ohledně pohlaví. Landes tak tvrdil, že nová „buržoazní politická sféra“ byla v mnoha ohledech zpátečničtější než to, co elitní ženy zažily za starého režimu.
Olwen Hufon Revoluci vidí především jako pokus velkoměstských lidí ovládnout masy chudých venkovských rolníků.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KNOWLES, Lilian. New Light on the Economic Causes of the French Revolution. The Economic Journal. 1919, roč. 29, čís. 113, s. 1–24. Dostupné online [cit. 2021-09-13]. ISSN 0013-0133. DOI 10.2307/2223136. 
  2. Erupce sopky Laki přinesla před 235 lety hladomory i revoluce. Islandské vulkány dokážou ohrozit Česko i nyní. ČT24 [online]. Česká televize, 2018-06-08 [cit. 2021-11-08]. Dostupné online. 
  3. Mrazy, bouře, záplavy a sucho předcházely i Velké francouzské revoluci. Změny klimatu přispívají k sociálním otřesům. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-11-08 [cit. 2021-11-08]. Dostupné online. 
  4. Wood, C.A., 1992. "The climatic effects of the 1783 Laki eruption" in C. R. Harrington (Ed.), The Year Without a Summer? Canadian Museum of Nature, Ottawa, pp. 58–77
  5. Iceland is a country of volcanoes and one of the greatest eruptions has been via the Laki volcano in 1783. [online]. [cit. 2009-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-11. (anglicky) 
  6. WILDE, Robert. The Day of Tiles: Precursor to the French Revolution. ThoughtCo [online]. 5. 11. 2019 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. 
  7. TACKETT, Timothy. Nobles and Third Estate in the Revolutionary Dynamic of the National Assembly, 1789-1790. The American Historical Review. 1989, roč. 94, čís. 2, s. 271–301. Dostupné online [cit. 2021-09-13]. ISSN 0002-8762. DOI 10.2307/1866828. 
  8. LEMARCHAND, Guy. France on the Eve of the Revolution: A Society in Crisis or a Crisis of Politics?. Science & Society. 1990, roč. 54, čís. 3, s. 266–287. Dostupné online [cit. 2021-09-13]. ISSN 0036-8237. 
  9. SRINIVASAN, N. The Theory of the Constituent Assembly. The Indian Journal of Political Science. 1940, roč. 1, čís. 4, s. 376–392. Dostupné online [cit. 2021-09-13]. ISSN 0019-5510. 
  10. FRANK, Alexandra. The Origins of Bastille Day. JSTOR Daily [online]. 2014-07-15 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. JOHNSON LEWIS, Jone. Women’s March on Versailles: Turning Point in the French Revolution. ThoughtCo [online]. 7. 8. 2019 [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. VARMA, Lal Bahadur; VERMA, Lal Bahadur. History of la Marseillaise, the French National Anthem. Proceedings of the Indian History Congress. 1981, roč. 42, s. 583–588. Dostupné online [cit. 2021-09-13]. ISSN 2249-1937. 
  13. DUNN, Susan. The Deaths of Louis XVI: Regicide and the French Political Imagination. [s.l.]: Princeton University Press 195 s. Dostupné online. ISBN 978-0-691-22491-6. (anglicky) Google-Books-ID: SG4HEAAAQBAJ. 
  14. MITCHELL, Harvey. The Vendee and Counterrevolution: A Review Essay. French Historical Studies. 1968, roč. 5, čís. 4, s. 405–429. Dostupné online [cit. 2021-09-13]. ISSN 0016-1071. DOI 10.2307/286051. 
  15. CHAUNU, Pierre. Mýtus o francouzské revoluci. Redakce PhDr. Ivana Kultová. Konzervativní listy [online]. 2013-7-27 [cit. 2019-11-20]. Dostupné online. 
  16. BOURNE, Henry E. Food Control and Price-Fixing in Revolutionary France: II. Journal of Political Economy , Mar., 1919, Vol. 27, No. 3 [online]. [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. 
  17. JORDAN, David P. The Jacobins and their Victims. The Eighteenth Century. 1983, roč. 24, čís. 3, s. 268–275. Dostupné online [cit. 2021-09-13]. ISSN 0193-5380. 
  18. KELLY, George Armstrong. Conceptual Sources of the Terror. Eighteenth-Century Studies. 1980, roč. 14, čís. 1, s. 18–36. Dostupné online [cit. 2021-09-13]. ISSN 0013-2586. DOI 10.2307/2738366. 
  19. SHAW, Matthew John. Time and the French Revolution: The Republican Calendar, 1789-year XIV. [s.l.]: Boydell & Brewer Ltd 205 s. Dostupné online. ISBN 978-0-86193-311-2. (anglicky) Google-Books-ID: y7fEHa7eHYEC. 
  20. SMYTH, Jonathan. Robespierre and the Festival of the Supreme Being: The Search for a Republican Morality. [s.l.]: Manchester University Press 216 s. Dostupné online. ISBN 978-1-5261-0379-6. (anglicky) Google-Books-ID: jmCEtAEACAAJ. 
  21. Robespierre overthrown in France. History.com [online]. [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. SIRICH, J. B. The Revolutionary Committees after Thermidor. The Journal of Modern History. 1954, roč. 26, čís. 4, s. 329–339. Dostupné online [cit. 2021-09-13]. ISSN 0022-2801. 
  23. 1966-, Davies, Peter,. The debates on the French Revolution. [s.l.]: Manchester University Press Dostupné online. ISBN 0-7190-7176-3, ISBN 978-0-7190-7176-8. OCLC 475364452 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHAMA, Simon. Občané. Kronika Francouzské revoluce. Praha: Prostor, 2004. 972 s. ISBN 80-7260-111-3. 
  • FURET, François. Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770-1814. Praha: Argo, 2004. 450 s. ISBN 80-7203-452-9. 
  • SOBOUL, Albert. Velká francouzská revoluce. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1964. 462 s. 
  • DE TOCQUEVILLE, Alexis. Starý režim a revoluce. Praha: Academia, 2003. 306 s. ISBN 80-200-0980-9. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Korzáři Francouzské revoluce. Třebíč: Akcent, 2001. 374 s. ISBN 80-7268-196-6. 
  • MICHELET, Jules. Francouzská revoluce. Praha: Odeon, 1989. 639 s. 
  • BASZKIEWICZ, Jan. Francúzska revolucia 1789-1794. Občianska spoločnost. Bratislava: Obzor, 1989. 376 s. ISBN 80-215-0020-4. (slovensky) 
  • KŘIVSKÝ, Petr. Francouzská buržoazní revoluce. Praha: Mladá fronta, 1989. 95 s. ISBN 80-204-0011-7. 
  • HOTMAR, Josef. Dobrodružství Velké revoluce. Praha: Panorama, 1989. 416 s. 
  • FURET, François. Promýšlet Francouzskou revoluci. Brno: Atlantis, 1994. 208 s. ISBN 80-7108-089-6. 
  • DAWSON, Christopher. Bohové revoluce. Praha: Vyšehrad, 1997. 168 s. ISBN 80-7021-171-7. 
  • HUNTOVÁ, Lyn. Francouzská revoluce. Politika, kultura, třída. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. 271 s. ISBN 978-80-7325-119-2. 
  • TINKOVÁ, Daniela. Revoluční Francie 1787-1799. Praha: Triton, 2008. 439 s. ISBN 978-80-7387-211-3. 
  • MEJDŘICKÁ, Květa. Čechy a francouzská revoluce. Praha: Naše vojsko, 1959. 254 s. 
  • TINKOVÁ, Daniela. ''Revoluční Francie 1787-1799.'' Praha: Triton, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7387-211-3.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]