Přeskočit na obsah

Gilotina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o popravčím nástroji. Další významy jsou uvedeny na stránce Gilotina (rozcestník).
Gilotina

Gilotina (zast. guillotina, z francouzského guillotine) je popravčí stroj, spojovaný s obdobím Francouzské revoluce.

Odsouzencovu hlavu stíná železná sekera s šikmým ostřím. Poměrně značná hmotnost sekery zajišťuje dostatečnou razanci jejího dopadu. Poprava gilotinou je vedle popravy mečem jedním ze základních způsobů dekapitace neboli stětí. Pro svoji rychlost a spolehlivost se považovala za mnohem humánnější způsob popravy.

Své jméno dostala gilotina podle propagátora a velkého příznivce používání tohoto popravčího stroje – francouzského lékaře Dr. Guillotina. Určitě není jejím přímým vynálezcem, neboť popravčí stroje pracující na podobném principu se užívaly v Německu, Velké Británii a Itálii již před rokem 1300.

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Dr. Joseph Ignace Guillotin.

Podle Holinshedových kronik publikovaných v roce 1577 byl stroj podobný gilotině použit při popravě Murcoda Ballagha poblíž Mertona v Irsku 1. dubna 1307.

Halifax Gibbet, předchůdce gilotiny, byl použit v Halifaxu v Anglii při popravách v tržních dnech. Možná fungoval již v roce 1280. Poslední poprava s Halifaxem proběhla v roce 1648.

První gilotina spatřila světlo světa ve Francii 11. dubna 1792 za Velké francouzské revoluce. Byla prosazena J. I. Guillotinem a dr. Louisem. Stroji se nejdříve říkalo „louison“ a „louisette“. Nakonec se ustálil název gilotina.

Popravy gilotinou byly veřejné a proto dne 21. srpna téhož roku byla gilotina instalována na pařížském náměstí du Carrousel, kde stála až do 7. května 1793. Při příležitosti popravy francouzského krále byla krátce převezena na Náměstí Revoluce. Pak byla přestěhována na méně frekventované místo. Přesto se veřejné popravy ve Francii konaly až do roku 1939, poslední veřejná poprava se konala 17. června toho roku.

Gilotinou se popravovalo i ve francouzských koloniích, Švýcarsku, Švédsku, Belgii, Německu a Řecku. Dnes se tento způsob popravy již pravděpodobně nepoužívá. Posledním oficiálním popraveným byl Hamida Djandoubi, 10. září 1977. Dne 9. října 1981 byl trest smrti ve Francii zrušen.

Francie

[editovat | editovat zdroj]


Etymologie

Po nějakou dobu po svém vynálezu se gilotina nazývala louisette, pojmenovaná po svém vynálezci Antoine Louisovi. Později však byla pojmenována po francouzském lékaři a zednáři Josephu-Ignaci Guillotinovi, který 10. října 1789 navrhl použití speciálního zařízení k provádění poprav ve Francii humánnějším způsobem. Jako odpůrce trestu smrti se nespokojil s lámaným kolem a dalšími běžnými, hrůznějšími metodami popravy a snažil se přesvědčit krále Ludvíka XVI., aby zavedl méně bolestivou alternativu. Ačkoli nebyl vynálezcem zařízení, Guillotinovo jméno se nakonec stalo jeho eponymem. Na rozdíl od všeobecného mýtu Guillotin nezemřel gilotinou, ale přirozenou smrtí.

Vynález

Francouzský chirurg a fyziolog Antoine Louis a německý inženýr Tobias Schmidt postavili prototyp gilotiny. Podle pamětí vnuka Charlese-Henriho Sansona navrhl Ludvík XVI. použití rovné, zkosené čepele místo zakřivené.

Úvod ve Francii

Dne 10. října 1789 navrhl lékař Joseph-Ignace Guillotin Národnímu shromáždění, aby trest smrti měl vždy formu stětí „pomocí jednoduchého mechanismu“.

Kvůli rostoucí nespokojenosti Ludvík XVI. zakázal používání lámacího kola. V roce 1791, s postupující Francouzskou revolucí, Národní shromáždění zkoumalo novou metodu, která by se měla používat u všech odsouzených bez ohledu na společenskou třídu, v souladu s myšlenkou, že účelem trestu smrti je jednoduše ukončit život, spíše než způsobit zbytečnou bolest.

Vytvořil se výbor pod vedením Antoina Ludvíka, královského lékaře a tajemníka Chirurgické akademie. Členem výboru byl také Guillotin. Skupina byla ovlivněna nástroji pro stětí hlav používanými jinde v Evropě, jako například italská Mannaia (nebo Mannaja, která se používala od římských dob[citace nutná]), skotská Maiden a Halifax Gibbet (3,5 kg). Zatímco mnoho z těchto dřívějších nástrojů drtilo krk nebo používalo tupou sílu k useknutí hlavy, řada z nich také používala srpkovitou čepel k setnutí hlavy a dvoudílné kloubové jho k znehybnění krku oběti.

Laquiante, úředník štrasburského trestního soudu, navrhl stroj na stětování hlav a najal Tobiase Schmidta, německého inženýra a výrobce cembal, k výrobě prototypu. Antoine Louis je také považován za autora návrhu prototypu. Francouzský oficiální kat Charles-Henri Sanson ve svých pamětech tvrdil, že král Ludvík XVI., amatérský zámečník, doporučil, aby zařízení používalo šikmou čepel spíše než srpkovou, aby čepel nemohla proříznout všechny krky; krk krále, který sám o několik let později zemřel gilotinou, byl diskrétně nabídnut jako příklad. První poprava gilotinou byla provedena na lupiči Nicolasi Jacquesovi Pelletierovi 25. dubna 1792 před budovou dnešní pařížské radnice Place de l'Hôtel de Ville. Všichni občané odsouzení k smrti byli od té doby popraveni na tomto náměstí, dokud nebylo popraviště 21. srpna přemístěno na Place du Carrousel.

Stroj byl považován za úspěšný, protože byl považován za humánní formu popravy na rozdíl od krutějších metod používaných v předrevolučním Ancien Régime. Ve Francii, před vynálezem gilotiny, byli členové šlechty sťati mečem nebo sekerou, což často vyžadovalo dva nebo více úderů k zabití odsouzeného. Odsouzený nebo jeho rodiny někdy platili katovi, aby zajistil ostrost čepele, a tím dosáhl rychlé a relativně bezbolestné smrti. Obyčejní občané byli obvykle oběšeni, což mohlo trvat mnoho minut.

V rané fázi Francouzské revoluce, před zavedením gilotiny, symbolizovalo heslo À la lantern (dosl. „K lampě!“) lidovou spravedlnost v revoluční Francii. Revoluční radikálové oběsili úředníky a aristokraty na pouliční lucerny a používali i hrůznější metody popravy, jako je kolo nebo upálení na hranici.

Pouze jedna metoda civilní popravy pro všechny bez ohledu na třídu byla také vnímána jako projev rovnosti mezi občany. Gilotina byla tehdy jedinou civilní legální metodou popravy ve Francii až do zrušení trestu smrti v roce 1981, s výjimkou určitých trestných činů proti bezpečnosti státu nebo rozsudků smrti vynesených vojenskými soudy, které znamenaly popravu zastřelením.

Vláda teroru

Louis Collenot d'Angremont byl royalista proslulý tím, že byl prvním popraveným gilotinou za své politické myšlenky, a to 21. srpna 1792. Před a během vlády teroru (mezi zářím 1793 a červencem 1794) bylo popraveno gilotinou asi 17 000 lidí, včetně bývalé královny Marie Antoinetty, která byla popravena gilotinou 16. října 1793; její manžel Louis Capet (bývalý král Ludvík XVI.) byl popraven gilotinou 21. ledna 1793. Ke konci teroru v roce 1794 byli ke gilotině posláni revoluční vůdci jako Georges Danton, Saint-Just a Maximilien Robespierre. Většina poprav v Paříži se konala na Place de la Revolution (dříve Place Louis XV. a současné Place de la Concorde); gilotina stála v rohu poblíž hotelu Crillon, kde se dnes nachází socha města Brestu. Stroj byl několikrát přemístěn, na Place de la Nation a Place de la Bastille, ale byl vrácen zpět, zejména kvůli popravě krále a Robespierra.

Popravy gilotinou nějakou dobu přitahovaly velké davy diváků, prodejci prodávali programy s uvedením jmen odsouzených. Gilotina navíc symbolizovala revoluční ideály: rovnost ve smrti rovnocennou rovnosti před zákonem; otevřenou a prokazatelnou revoluční spravedlnost; a zničení privilegií za Ancien Régime, který používal oddělené formy poprav pro šlechtu a prosté občany. Pařížští sansculotti, tehdy populární veřejná tvář vlasteneckého radikalismu nižších vrstev, proto považovali gilotinu za pozitivní sílu revolučního pokroku.

Obnovení užívání

Po Francouzské revoluci se popravy v centru města obnovily. 4. února 1832 byla gilotina přesunuta za kostel Saint-Jacques-de-la-Boucherie a 29. listopadu 1851 znovu do věznice Grande Roquette.

Na konci 40. let 19. století bratři Joseph a Francis z Tussaudů, kteří shromažďovali relikvie pro muzeum voskových figurín Madame Tussauds, navštívili starého Henryho-Clémenta Sansona, vnuka kata Charlese-Henriho Sansona, od kterého získali součásti, nůž a lunetu, jedné z původních gilotin používaných během Vlády teroru. Kat „zastavil svou gilotinu a dostal se do žalostných problémů kvůli údajnému obchodování s městským majetkem“.

6. srpna 1909 byla gilotina použita na křižovatce bulváru Arago a ulice Rue de la Santé za věznicí La Santé.

Poslední veřejnou popravou gilotinou ve Francii byl Eugen Weidmann, který byl odsouzen za šest vražd. Byl sťat 17. června 1939 před věznicí Saint-Pierre, rue André Mignot 5 ve Versailles, která je nyní Tribunal Judiciaire de Versailles. Toto řízení vyvolalo mezi diváky „odporné“ a „neposlušné“ chování. „Hysterické chování“ diváků bylo tak skandální, že francouzský prezident Albert Lebrun okamžitě zakázal všechny budoucí veřejné popravy.

Marie-Louise Giraud (17. listopadu 1903 – 30. července 1943) byla jednou z posledních žen popravených ve Francii. Giraud byla odsouzena ve Vichy ve Francii a 30. července 1943 popravena gilotinou za provedení 27 potratů v oblasti Cherbourg. Její příběh byl zdramatizován ve filmu Příběh žen z roku 1988, který režíroval Claude Chabrol.

Gilotina zůstala oficiální metodou popravy ve Francii až do zrušení trestu smrti v roce 1981. Poslední tři gilotiny ve Francii před jeho zrušením byly popravy vrahů dětí Christiana Ranucciho (28. července 1976) v Marseille, Jérôme Carreina (23. června 1977) v Douai a mučitele a vraha Hamida Djandoubiho (10. září 1977) v Marseille. Djandoubiho smrt byla naposledy, co byla gilotina použita k popravě jakoukoli vládou.

Zámořské departementy a regiony Francie

Na západní polokouli se gilotina používala jen omezeně. Jediná zaznamenaná poprava gilotinou v Severní Americe severně od Karibiku se konala na francouzském ostrově St. Pierre v roce 1889. Poprava se konala na Josephu Néelovi, který byl přivezen z Martiniku.

V Karibiku se gilotina používala zřídka na Guadeloupe a Martiniku; naposledy se v regionu použila ve Fort-de-France v roce 1965. V Jižní Americe se gilotina používala pouze ve Francouzské Guyaně, kde bylo mezi lety 1850 a 1945 sťato asi 150 lidí: většina z nich byli trestanci vyhnaní z Francie a uvěznění v „bagne“ neboli trestanckých koloniích.

Na jižní polokouli fungovala v Nové Kaledonii (která měla bagne také do konce 19. století) a nejméně dvakrát na Tahiti.

Německo

[editovat | editovat zdroj]

V Německu je gilotina známá jako Fallbeil („padající sekera“) nebo Köpfmaschine („stroj na stětí hlav“) a používala se v různých německých státech od 19. století a v napoleonských dobách se stala preferovanou metodou popravy v mnoha částech země. Gilotina, sekera a popravčí četa byly legálními metodami popravy v době Německé říše (1871–1918) a následné Výmarské republiky (1919–1933).

Původní německé gilotiny se podobaly francouzskému modelu Berger 1872, ale nakonec se vyvinuly v robustnější a účinnější stroje. Tyto nové gilotiny, postavené převážně z kovu namísto dřeva, měly těžší čepele než jejich francouzští předchůdci, a proto mohly používat i kratší sloupky. Úředníci mohli také provádět více poprav rychleji díky účinnějšímu systému vytahování čepelí a případnému odstranění naklápěcí desky (sklápěcí plošiny). Ti, u nichž se předpokládalo, že se budou bránit, byli pomalu zasouváni do zařízení zpoza závěsu, aby ho před popravou neviděli. Čepel byla také zakryta kovovou clonou, aby byla skryta před zraky odsouzených.

Nacistické Německo používalo gilotinu v letech 1933 až 1945 k popravě 16 500 vězňů, z nichž 10 000 bylo popraveno jen v letech 1944 a 1945. Mezi významné politické oběti popravené gilotinou za nacistické vlády patřil Marinus van der Lubbe, nizozemský komunista obviněný z požáru Reichstagu a popravený gilotinou v lednu 1934. Nacistická vláda také popravila gilotinou Sophie Schollovou, která byla odsouzena za velezradu poté, co se svým bratrem Hansem distribuovala protinacistické letáky na LMU Mnichov, a další členy německé studentské odbojové skupiny Bílá růže.

Předposlední případ, kdy byla gilotina v západním Německu použita, byl při popravě Richarda Schuha 18. února 1949 v šest hodin ráno na nádvoří věznice na adrese Doblerstraße 18 v Tübingenu. Naposledy byla v západním Německu použita při popravě dvou odsouzených vrahů, 29letého Roberta Amelunga a 39letého Petera Steinhauera, kteří byli popraveni gilotinou v Hamburku 9. května 1949. Ve východním Německu byla naposledy použita v září 1967, kdy byli popraveni vrazi Paul Beirau a Günter Herzfeld. Stasi používala gilotinu ve východním Německu v letech 1950 až 1966 k tajným popravám.

Jinde

[editovat | editovat zdroj]

Řada zemí, zejména v Evropě, tuto metodu popravy používala i v 19. a 20. století, ale přestala ji používat dříve než Francie v roce 1977.

V belgických Antverpách byl posledním sťatým člověkem Francis Kol. Byl odsouzen za loupež a vraždu a trest byl vynesen 8. května 1856. V období od 19. března 1798 do 30. března 1856 bylo v Antverpách popraveno 19 hlav.

V nizozemském Utrechtu byl prvním sťatým člověkem Anthony van Benthem, zločinec zavřený v psychiatrické léčebně. Zabil spoluvězně poté, co byl označen za sodomitu. Byl popraven v Paardenveldu 27. července 1811. Tehdy bylo Nizozemsko součástí Francouzského impéria a Utrecht patřil do departementu Zuyderzée.

Ve Švýcarsku byla naposledy použita kantonem Obwalden při popravě vraha Hanse Vollenweidera v roce 1940.

V Řecku byla gilotina (spolu s popravčí četou) zavedena jako metoda popravy v roce 1834; naposledy byla použita v roce 1913.

Ve Švédsku se stětí stalo povinnou metodou popravy v roce 1866. Gilotina nahradila ruční stětí v roce 1903 a byla použita pouze jednou, při popravě vraha Alfreda Andera v roce 1910 ve věznici Långholmen ve Stockholmu. Ander byl také poslední osobou popravenou ve Švédsku před zrušením trestu smrti v roce 1921.

V Jižním Vietnamu, poté, co Diệmův režim v roce 1959 přijal dekret z roku 10/59, byly na venkov vyslány mobilní speciální vojenské soudy, aby zastrašily venkovské obyvatelstvo; Používali gilotiny, které patřily bývalé francouzské koloniální mocnosti, aby mohli na místě vykonávat rozsudky smrti. Jedna taková gilotina je stále vystavena v Muzeu válečných pozůstatků v Ho Či Minově Městě.

Ve Spojených státech v roce 1996 poslanec státu Georgia Doug Nyní neúspěšně podpořil návrh zákona, který by nahradil elektrické křeslo v tomto státě gilotinou.

V posledních letech se omezený počet osob zabil pomocí vlastnoručně vyrobených gilotin.

Kontroverze

[editovat | editovat zdroj]

Už od prvního použití gilotiny se vedla debata o tom, zda gilotina poskytuje rychlou a bezbolestnou smrt, jak Guillotin doufal. Vzhledem k tomu, že předchozí metody popravy měly být bolestivé, jen málokdo vyjadřoval obavy z úrovně utrpení, které způsobovaly. Protože však gilotina byla navržena tak, aby byla humánnější, byla otázka, zda odsouzený pociťuje bolest, důkladně prozkoumána a zůstává kontroverzní. Některé výpovědi očitých svědků poprav gilotinou naznačují, že vědomí může po dekapitaci na okamžik přetrvávat, ale v této věci neexistuje vědecký konsenzus.

Živé hlavy

Gabriel Beaurieux, lékař, který pozoroval hlavu popraveného vězně Henriho Languillea, napsal 28. června 1905:

Zde je tedy to, co jsem si mohl všimnout bezprostředně po dekapitaci: víčka a rty gilotinou useknutého muže se nepravidelně rytmicky stahovaly asi pět nebo šest sekund. Tento jev si všimli všichni, kteří se ocitli ve stejných podmínkách jako já, když pozorovali, co se děje po podříznutí krku...

Čekal jsem několik sekund. Křečovité pohyby ustaly. [...] Tehdy jsem silným, ostrým hlasem zavolal: „Languille!“ Viděl jsem, jak se víčka pomalu zvedají, bez jakýchkoli křečovité stahů – na této zvláštnosti záměrně trvám – ale s rovnoměrným pohybem, zcela zřetelným a normálním, jaký se stává v každodenním životě u lidí probuzených nebo vytržených ze svých myšlenek.

Poté se Languilleovy oči zcela zřetelně upřely na mé a zornice se zaostřily. Neměl jsem tedy co do činění s jakýmsi neurčitým, tupým pohledem bez jakéhokoli výrazu, který lze pozorovat kdykoli u umírajících lidí, s nimiž se mluví: měl jsem co do činění s nepopiratelně živýma očima, která se na mě dívala. Po několika sekundách se víčka znovu zavřela [...].

V tu chvíli jsem znovu zavolal a znovu, bez jakéhokoli křeče, se víčka pomalu zvedla a nepopiratelně živé oči se upřely na mé, možná ještě pronikavější než poprvé. Pak došlo k dalšímu zavření víček, ale tentokrát méně úplnému. Pokusil jsem se o třetí volání; nebyl žádný další pohyb – a oči nabyly skelného vzhledu, který mají u mrtvých.

Princip

[editovat | editovat zdroj]

Odsouzenec je připoután na pohyblivou dřevěnou desku (bascule) tak, aby jeho hlava přečnívala přes její okraj. Pak se deska překlopí do vodorovné polohy a nasune do prostoru pod pár vysokých sloupů, mezi nimiž se v kovových kolejničkách pohybuje čepel gilotiny (tedy vlastně sekera), ke které je připevněno zhruba šedesát kilogramů těžké závaží. Odsouzencův krk je znehybněn dřevěnou deskou s otvorem ve tvaru půlměsíce (lunette). Poté popravčí uvolní zarážku a čepel sekery se závažím dopadne na krk odsouzeného. Hlava bývá takto oddělena od těla zpravidla mezi třetím a čtvrtým krčním obratlem. V průběhu let prodělala gilotina různé drobné úpravy a mírná zdokonalení – například byly instalovány gumové tlumiče pádu ostří, lano nahrazeno převodovým mechanismem. Gilotina většinou odvedla svou práci hned na první pokus, z tohoto hlediska jde zřejmě o nejspolehlivější způsob popravy. Zcela výjimečně však docházelo i ke zpackaným popravám, jako v případě revolucionáře Josepha Chaliera, který byl roku 1793 v Lyonu sťat natřikrát z důvodů špatného usazení gilotiny v drážkách.

Gilotina v českých dějinách

[editovat | editovat zdroj]

Do české historie zasáhla gilotina pouze v době druhé světové války, kdy jí němečtí nacisté používali k popravám svých českých odpůrců včetně odbojářů. Na území Protektorátu Čechy a Morava byla instalována pouze jedna gilotina v pankrácké sekyrárně ve věznici na Pankráci v Praze-Nuslích, kterou nacisté zřídili v dubnu 1943. Zemřelo tu celkem 1075 lidí, z toho 155 žen. Vězně stínal kat Alois Weiss, kterému asistovali čtyři pacholci, z nichž jedním byl kolaborant Antonín Nerad. Nejvíce jich bylo popraveno během heydrichiády, ale poslední poprava proběhla 26. dubna 1945. Další čeští odbojáři a političtí vězni byli nacisty gilotinováni v berlínské věznici Plötzensee.

Lidé popravení gilotinou

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gilotina&oldid=26110270“