Galie v pozdní antice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tento článek pojednává o dějinách Francie v období od zániku západořímské říše ve druhé polovině 5. století do vzniku středověké Francie po rozpadu Franské říše v polovině 9. století.

Zhruba totéž území, které tvoří dnešní Francii, se na přelomu letopočtu stalo římskou provincií Galií. Tato úrodná oblast, ohraničená Alpami, Pyrenejemi a Atlantikem, byla obývána keltskými kmeny (Římany označovanými jako Galové), kteří se pod vlivem svého vyspělejšího souseda — Římské říše — stále více pořímšťovali. Tento proces, označovaný jako romanizace, byl uspíšen dobytím Galie Juliem Caesarem v polovině 1. století př. n. l. a dovršen za vlády císaře Augusta, kdy se celá oblast začala nazývat Římskou Galií. Zhruba do 3. století Galie velmi prosperovala a stala se nejbohatší římskou provincií. Ve 3. století však byla, stejně jako většina říše, postižena krizí. Zhruba v této době navíc začal ze severovýchodu sílit tlak do té doby za hranicemi držených germánských kmenů, které lákalo rostoucí bohatství Galie.

Germánské kmeny zprvu Galii neničily, spíše se snažily přiživit se na její prosperitě. Římští úředníci je najímali do armády (z níž zpohodlnělí římští a galořímští občané odcházeli) a později je jako tzv. foederaty (spojence) začali usazovat na svém území. Od roku 375, kdy vpád kočovných Hunů vrhl germánské kmeny z východu na západ, se totiž pro římskou říši stávalo čím dál výhodnější činit si z Germánů spojence. Začátkem 5. století tak byli v Galii usazeny kmeny Burgundů, Vizigótů a Franků. Oslabení římské hranice využily i jiné germánské kmeny (Alani, Svébové, Vandalové, Alamani), které se přes její území převalily na jih a vyplenily jej. V těchto obdobích neustálého zmatku přirozeně upadala římská správa a sílil germánský vliv. Germáni se mísili se zdejším obyvatelstvem a oslabování římské říše využívali k vytváření vlastních států.

Formální zánik západořímské říše roku 476 se tedy na území Galie nikterak vážně neprojevil. Galie totiž v té době již byla mozaikou germánských „barbarských“ království. Nejsilnější ze všech se ukázala říše Franků. Frankové se na konci 5. století sjednotili pod vládou krále Chlodvíka z dynastie Merovejců, který spolu se svými dědici v následujících letech ovládl téměř celou Galii. Přestože Frankové byli Germáni, římský odkaz na území jejich říše nadále přežíval. Sami Frankové se již v předchozích letech částečně pořímštili, Chlodvík navíc na přelomu 4. a 5. století přijal katolictví, které se v příštích staletích ukázalo jako nejlepším uchovatelem římské tradice a vlivu. Jazyk Franků se v té době také mísil se zdejší vulgární (lidovou) latinou, z níž se v průběhu let vytvořila francouzština.

Co se týče státní správy, Frankové v podstatě navázali na již existující římskou, kterou obohatili o některé nové prvky. Podstatným, leč pro celistvost státu nevýhodným franským zvykem bylo rozdělování majetku po otcově smrti mezi všechny jeho syny. Franská říše se rozrostla během bojů proti ostatním Germánům, slábla však, když se dělila v důsledku sporů o nástupnictví.[1] Na území říše se následkem toho brzy vytvořily tři víceméně autonomní celky: Austrasie na východě, Neustrie na západě a Burgundsko na jihovýchodě; v průběhu vzájemných bojů mezi nimi se na jihu téměř osamostatnila Akvitánie. Vzájemných bojů mezi Merovejci využili také majordomové, původně správci paláců, kteří se v průběhu oslabování vládnoucí dynastie zmocnili vlády. Austrasijský majordomus Karel Martel získal takovou moc, že mohl znovu sjednotit franské království, jeho syn Pipin III. Krátký se již dokonce prohlásil a byl uznán franským králem. Na trůn tak nastoupila dynastie Karlovců (pojmenovali se tak na památku Karla Martela). Za vlády Pipinova syna Karla Velikého Franská říše dosáhla svého největšího rozmachu. Územně sahala od Ebra ve Španělsku po Rýn na západě a po Spoleto v Itálii. Karel a jeho předchůdci navázali těsné spojenectví s papežským úřadem, což roku 800 vyvrcholilo korunovací Karla Velikého císařem.

Po Karlově smrti se však říše opět ocitla ve vzájemných bojích mezi jeho nástupci. Ty byly nakonec roku 843 ukončeny uzavřením Verdunské smlouvy, která Karlovo impérium rozdělila na tři části. Z její západní části se v průběhu následujících let začala formovat středověká Francie.

Úpadek Galie a pronikání Germánů na její území[editovat | editovat zdroj]

Zhruba od 3. století se římská říše, jejíž významnou součástí se Galie stala, začala potýkat s vážnými problémy. Ty byly způsobeny jednak hospodářskou krizí říše, spojenou s její nebývalou expanzí ve 2. století a následnou decentralizací, jednak postupným pronikáním germánských kmenů na její území. Tyto vpády a usazování se Germánů značnou měrou ovlivnily vývoj v římské Galii a nakonec zapříčinily její zánik (stejně jako rozpad celé římské říše) a postupné vznikání nových germánských království na jejím území, doprovázené přerodem starověku ve středověk. Právě díky těmto migracím se na území Francie — do té doby románském — objevil také germánský vliv, jehož prolínání se s galorománskou tradicí bylo výrazným rysem francouzské kultury a odrazilo se i na vývoji francouzštiny.

Germáni na hranicích Galie (4. století)

První střetávání Germánů s Římem[editovat | editovat zdroj]

Thór, germánský bůh vládnoucí bouři a bleskům. (Mårten Eskil Winge, 1872)
Související informace naleznete také v článku Germáni.

Germáni sídlili zprvu v severní Evropě, kam přišli během pozdní doby bronzové (1000 př. n. l.500 př. n. l.). Žili především kočovným způsobem života, a museli tedy neustále hledat nová úrodná území pro pěstování nenáročných plodin či spíše provozování pastevectví. Přírodní podmínky severní Evropy bez použití železných nástrojů jiný způsob obživy v podstatě nenabízely; nacházely se tu neprostupné lesy a močály, kdežto bezlesé nížiny či stepi se vyskytovaly jen zřídka. Potřeba obživy, vyvolaná hladomorem, tlakem přelidnění a nedostatkem půdy, hnala germánské kmeny postupně na západ a jih, kde byli přitahováni stále více bohatnoucí a rozkvétající Galií. (Některé skupiny Germánů zamířily naopak na východ; nejen z tohoto důvodu je nazýváme východními Germány. S těmi neměla Galie až do 5. století problém.) Jejich cílem nebylo římskou říši zničit, nýbrž přiživit se na jejím rozvinutém zemědělství, úrodné půdě a životní úrovni jejích obyvatel. Tyto „barbarské“ kmeny spatřovaly v římských městech lázně s teplou vodou, několikapatrové domy, zpevněné silnice, viadukty a akvadukty či vybrané pokrmy a lahodné víno. Germány však čekalo několik staletí nejrůznějších střetnutí a válek, než se jim podařilo do římského světa proniknout.

Západogermánský bůh Wothan (Odin) jedoucí na Sleipnirovi (Malba na kameni v Tängvide, 8. století).

Jistým mezníkem vyznačujícím počátky germánské převahy byla už roku 9 n. l. bitva v Teutoburském lese (v dnešním Dolním Sasku), v níž vůdce germánských Cherusků Arminius (který byl vychován v Římě a velel germánským pomocným oddílům) uštědřil drtivou porážku římským legiím. Ačkoliv Arminius byl po pár letech roku 17 se svým vojskem poražen, tato bitva definitivně stanovila hranici římské říše (a tedy i Galie) na Rýně a Římané se vzdali dalších snah posunout ji až k Labi. Tato hranice byla zabezpečena zhruba do poloviny 3. století, kdy se germánské nájezdy na západní část římské říše stávaly čím dál častějšími.

Krize římské říše a posílení germánských invazí[editovat | editovat zdroj]

Během krize říše ve 3. století započal pozvolný hospodářský úpadek římské Galie. Po epidemiích a neúrodách, které Galii na počátku 3. století postihly, se zákonitě dostavil pokles počtu obyvatel. Živořící venkovské obyvatelstvo odcházelo do měst, čímž byla ještě více oslabena zemědělská produkce — hlavní zdroj bohatství Galie. Souběžně s tím se snižovaly i příjmy státu z daní. V celé Galii se rozmohlo řádění potulných tlup ozbrojených rolníků (tzv. bagaudů), kteří pustošili venkovské oblasti. Nedostatek pracovních sil přiměl velké pozemkové vlastníky usilovat o připoutání kolónů k půdě, zatímco císařové zvyšovali daně a utužovali státní správu.

V 50. letech 3. století se navíc zintenzivnily vpády germánských kmenů, které jako by vycítily, že Galie jim už nebude schopna dlouho odolávat. Roku 253 vnikli do Galie od severovýchodu germánští Alamani a Frankové a dostali se až do severní Itálie, kde však byli roku 258 u Milána zastaveni. Roku 275 se ale opět vrátili, vyplenili asi 60-70 měst a vyvolali v zemi neklid a vzpoury.[2]

Hospodářské problémy přinutily římskou říši hledat s Germány kompromisní dohody. Nebylo dost lidí pro zemědělství a službu ve vojsku. Mohl za to kromě zmíněného poklesu počtu obyvatel fakt, že zpohodlnělé římské občany a Galoromány už neustálá vojenská povinnost v legiích unavovala.[zdroj?] Římské úřady tuto situaci řešily usazováním Germánů na území říše. Od 3. století tak byli ve vylidněných oblastech usidlováni germánští váleční zajatci jako tzv. laeti nebo gentilles, z nichž se stávali zemědělští kolóni. Tito i jiní Germáni pak byli najímáni do prořídlých římských legií. A tak Germáni chránili římskou hranici proti jiným Germánům. Římané jim dovolovali ponechat si svoje zvyky a vůdce, avšak v podstatě jim nijak nebránili přejímat zvyky a kulturu římskou. Germánské obyvatelstvo se tak zvolna připodobňovalo svému vyspělejšímu a vzdělanějšímu okolí, částečně přejímalo jeho jazyk (Galy už značně pozměněný v tzv. vulgární latinu), pročež se romanizovalo, christianizovalo a přebíralo římské tradice, které si však svébytným způsobem upravovalo.

Později začalo docházet k usazování celých kmenů, z nichž si říše vytvářela tzv. foederaty (spojence). Germánů totiž neustále přibývalo, a římská říše je už přestávala zvládat.

Dočasné zabezpečení: Galské císařství a Julianus Apostata[editovat | editovat zdroj]

Galské císařství (260-273)

Římská říše se v této době nepotýkala jen s germánským nebezpečím, ještě větší hrozbou pro ni byla perská Sasánovská říše na východě. Tohoto oslabení, spojeného s odlivem římských legiích na východ, využil roku 260 vojevůdce Postumus a prohlásil se císařem nad provincií Galií a částmi Hispánie a Británie. Vznikl tak na Římu nezávislý státní útvar. Měl však jen velmi krátké trvání. Roku 273 ho římský císař Aurelianus opět připojil k říši. Ačkoliv historikové tento přechodně existující stát nazývají Galské císařství, neměl by se vytvořit dojem, že se Galie od Říma separovala. Postumus se nikdy neprezentoval jako galský vládce (razil mince s legendou Věčný Řím, užíval císařskou titulaturu atd.) Přestože Postumus byl vlastně uzurpátorem moci, jeho vláda byla pro Řím (a stejně tak pro Galii) veskrze přínosná. Zatímco se totiž skutečný císař musel zabývat problémy na východě, Postumus se mohl plně soustředit na udržování klidu v Galii a odražení germánských nájezdů.

Přestože galské císařství vneslo do Galie na určitou dobu klid, který vydržel ještě několik desítek let po jeho zániku, v polovině 4. století se Germáni opět vrátili. Roku 357 byli nakrátko zpacifikováni Julianem zvanýn Apostata. Tento římský vojevůdce po bitvě u Štrasburku zahnal Alamany zpět za Rýn a o rok později si podrobil také sálské Franky. (Území, které jim jako foederatům propůjčil, se později stalo jádrem jejich Franské říše.) Až do počátku 5. století pak měla Galie od Germánů částečný oddych, přestože k obnovení rozkvětu, k němuž tu docházelo před germánskými vpády, nedošlo, kupříkladu také proto, že Řím na obyvatele Galie uvaloval neustále vyšší daně. Jejich potřebu vyvolaly nové události na východní hranici říše, které se o pár desítek let později mocně dotkly i Galie.

Stěhování národů a vznik germánských království v Galii[editovat | editovat zdroj]

Germánská království v Galii kolem roku 480.
      Říše Vizigótů (v Galii 418-507)
      Burgundské království (443-534)
      Frankové (zpočátku nesjednocení)
Vpád Hunů, vedených Attilou, do Evropy. Ilustrace od A. De Neuvilla
Související informace naleznete také v článku Stěhování národů.

Roku 375 daly události na březích Černého moře vzniknout procesu, jemuž se od pozdější historie dostalo názvu Stěhování národů. Tento proces, zahájený vpádem kočovného kmene Hunů do Evropy, vrhl většinu germánských kmenů a s nimi takřka celou Evropu do pohybu, při němž už Germáni římskou civilizaci nechránili, ale naopak si ji přivlastňovali a přitom ničili. Na konci 5. století se v ní poté — už ale značně pozměněné a zeslabené — rozplynuli.[3] Podle vzoru římské říše, k níž přes všechno chovali jistý respekt, pak Germáni začali z jednotlivých kusů jejího území zakládat své vlastní státy, v nichž se prvky jejich kultury mísily s kulturou a odkazy římskými. V jihozápadní Galii tak vznikla kolem města Toulouse říše Vizigótů, ve východní Galii království Burgundské a na severozápadě se zvolna formovala říše Franků, jež nakonec všechny ostatní pohltila a stala se nejstabilnějším státem raného středověku.

Od vpádu Hunů ke vzniku Vizigótské říše[editovat | editovat zdroj]

Stěhování národů bylo iniciováno kmenem Hunů. Hunové poté, co byli vyhnáni z Číny, vpadli do jižního Ruska, kde narazili na říši usedlých Ostrogótů. Ostrogóti byli skupinou východních Germánů, k nimž patřili ještě o něco západněji sídlící Vizigóti, Vandalové či Langobardi. Právě východní Germáni byli té veliké migrace účastni nejvíce. Hunové donutili ostrogótského krále k sebevraždě a jeho říši rozvrátili.

Obavy z Hunů přiměly sousední Vizigóty k postupu dále na jih, až náhle vpadli na území východořímské říše, kde jim císař po porážce v bitvě u Adrianopole raději udělil území v dnešním Rumunsku a učinil z nich své spojence (tzv. foederaty) v obraně proti Hunům. Rostoucí hunské nebezpečí však Vizigóty tlačilo dále na západ, a tak, poté, co zpustošili Řecko a obrátili se též proti Itálii (roku 410 dobyli a vyplenili Řím), odešli nakonec do jižní Galie, kde se usadili. Využili přitom celkového oslabení římské říše a zhruba na území někdejší provincie Akvitánie založili roku 418 historicky první germánské království, zvané Tolosánská říše. Jejím centrem bylo město Toulouse a vydržela tu téměř celé století.

Tato říše vzkvétala a byla Římem uznána za nezávislou. Postupně se Vizigóti stahovali více na jih, největšího rozmachu jejich říše dosáhla ve 2. polovině 5. století, kdy kromě jižní Galie zahrnovala velkou část Hispánie. Kolem roku 475 tu vznikla první kodifikace do té doby ústně tradovaného zvykového germánského práva, tzv. Codex Euricianus, který později inspiroval ostatní germánské zákoníky. V roce 507 byli Vizigóti poraženi franským králem Chlodvíkem v bitvě u Vouillé, po níž ztratili svá území v Galii. (Vytvořili však novou říši kolem Toleda.)

Zničení Burgundské říše Huny se odrazilo ve staroněmecké Písni o Nibelunzích — J. H. Füssli
Burgundský král Gunther (Píseň o Nibelunzích)

Oslabení hranice na Rýnu a vznik Burgundska[editovat | editovat zdroj]

Boje s Vizigóty v Itálii a na Balkáně oslabily hranici na Rýnu a když řeka během tuhé zimy v prosinci roku 406 zamrzla, převalili se přes ni do Galie Vandalové, Alani, Svébové a Burgundi, kteří měli z Hunů právě takový strach jako Vizigóti.

Zatímco Vandalové, Alani a Svébové Galií jen prošli (a přitom ji vyplenili), Burgundové se usadili na levém břehu Rýna a se svolením římské říše (která byla příliš vyčerpaná, než aby jim bránila) založili ve východní Galii roku 413 svůj vlastní stát, jehož centrem byla města Worms a Ženeva. Když se však své panství pokusili rozšířit o římskou provincii Belgicu, Římané si na pomoc proti nim pozvali Huny (!) a burgundská říše byla roku 436 zničena. Burgundové se pak usadili v jihovýchodní Galii v Savojsku, kde je jejich vládce Gundobad sjednotil a kodifikoval pro ně zákoník. Začátkem 30. let 6. století si ale Burgundsko podrobili Frankové. Přesto však zůstalo i ve středověku v rámci Franské říše i pozdější Francie poměrně svébytnou oblastí se svými zvláštnostmi a značnou autonomií, a několikrát v průběhu francouzských dějin se dokonce osamostatnilo.

Franská říše[editovat | editovat zdroj]

Expanze franské říše
Související informace naleznete také v článku Franská říše.

Ze všech germánských království se jako nejstabilnější ukázala říše Franků. Frankové byli jedna z největších germánských skupin na území Galie. Jejich osady byly soustředěny zejména na severovýchodě země, pomyslným středem byla řeka Rýn, která je dělila na dvě základní skupiny — východní (ripuárské) a západní (sálské). Frankové do Evropy přišli někdy na počátku letopočtu, nepodnikali však v době stěhování národů žádné rozsáhlejší přesuny, a jejich síly se netříštily. V 5. století se sjednotili pod vládou krále Chlodvíka z dynastie Merovejců a postupně vytvořili mohutnou říši, která začala dominovat celé západní Evropě.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FERRO, Marc: Dějiny Francie. Praha, NLN, 2006. ISBN 80-7106-888-8. (str. 33)
  2. ARDAGH, John: Svět Francie, Praha, Knižní klub a Balios, 1998. ISBN 80-7176-718-2. (str. 24)
  3. HRYCH, Ervín: Velká kniha evropských panovníků, Praha, Knižní klub, 1998. ISBN 80-902484-3-8. (str. 10-11)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]