Gilbert du Motier, markýz de La Fayette

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gilbert du Motier, markýz de La Fayette
Gilbert du Motier Marquis de Lafayette.PNG
Narození 6. září 1757
Chavaniac-Lafayette
Úmrtí 20. května 1834 (ve věku 76 let)
Paříž
Místo odpočinku Hřbitov Picpus
Alma mater Pařížská univerzita
Lycée Louis-le-Grand
Kolej Plessis
Znám jako America's Favourite Fighting Frenchman
Ocenění rytíř Řádu svatého Ludvíka
čestný občan Spojených států amerických
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Kmotr podpory zvláštní vojenské školy Saint-Cyr
Manžel(ka) Adrienne de La Fayette
Děti Georges Washington de La Fayette
Henriette du Motier
Anastasie Louise Pauline du Motier
Marie Antoinette Virginie du Motier
Rodiče Michel du Motier, Marquis de La Fayette a Marie Louise Jolie de La Rivière
Podpis Marquis de La Fayette Signature.svg
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Lafayettův pomník ve Washingtonu

Gilbert du Motier, markýz de La Fayette [žilbér dy motijé de lafajet] (6. září 1757, Chavaniac – 20. května 1834, Paříž) byl francouzský osvícenský šlechtic, voják a generál. Jako přesvědčený demokrat se významně podílel na americké válce za nezávislost, takže se stal blízkým přítelem George Washingtona a národním hrdinou. Měl velký vliv v počátečních fázích francouzské revoluce, protože se však ostře postavil proti jejím násilnostem, musel roku 1792 uprchnout do Belgie a byl vězněn v Rakousku. Napoleon ho z vězení vysvobodil a po jeho pádu se La Fayette ještě účastnil velké politiky za vlády Ludvíka Filipa.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z vysoké a majetné vojenské šlechty z Auvergne, narodil se na venkovském sídle Chavaniac, asi 60 km JZ od Saint-Étienne. Jeho otec padl 1759 u Mindenu a matka, také z vysoké šlechty, žila v soukromí v Palais du Luxembourg v Paříži. Když roku 1770 zemřela, bylo mladému La Fayettovi 12 let, byl však dědicem nesmírného jmění. Do roku 1771 studoval na College du Plessis a současně na vojenské akademii ve Versailles. Roku 1774 se oženil s Adrienne de Noailles, rovněž z velmi bohaté rodiny dvorské šlechty. Původně sjednané manželství bylo velmi šťastné a přivedlo na svět čtyři děti.

Tchán se pokusil uvést La Fayetta ke dvoru, ale dvorské prostředí mu nevyhovovalo a raději nastoupil jako plukovník k dragounům maršála de Broglie, blízkého přítele svého otce. Po vyhlášení americké války za nezávislost shromáždil skupinu dobrovolníků a přes velký odpor rodiny odplul 1777 do Ameriky. Zvláštním rozhodnutím Kongresu byl jmenován generálmajorem kontinentální armády a přijat Washingtonem do zednářské lóže. Po kratším pobytu ve Francii v roce 1779 se vrátil do Ameriky a výrazně se podílel na porážce britské armády. Po její kapitulaci v Yorktownu (Virginia) se vrátil do Francie, kde byl triumfálně přijat králem Ludvíkem XVI. La Fayette, ač sám katolík, přesvědčil krále, aby 1787 vydal toleranční edikt.

Za revoluce[editovat | editovat zdroj]

Na počátku revoluce byl přívržencem jakobínů a důvěrným přítelem Robespierra, Dantona a Marata. Roku 1789 se stal poslancem Generálních stavů a důrazně prosazoval, aby se Francie řídila příkladem americké republiky. S Thomasem Jeffersonem, tehdy vyslancem ve Francii, vypracoval návrh Deklarace práv člověka a občana. 14. července 1789 byl zvolen místopředsedou Národního shromáždění a stal se velitelem Národních gard. Pod dojmem pouličních násilností se rozešel s jakobíny, založil v parlamentu klub umírněných feuillantů, přiklonil se k variantě konstituční monarchie podle britského vzoru a s Národní gardou se snažil chránit bezpečnost krále.

Při nepokojích v červenci 1791 s Národní gardou krvavě potlačil shromáždění na Martově poli. Byl za to ostře napadán a vzdal se velení gardy, král ho však jmenoval velitelem jedné ze tří francouzských armád, která 1792 válčila s Rakouskem. Když byl 10. srpna 1792 přepaden tuillerijský palác a král uvězněn, La Fayette hlasitě protestoval a jakobínský parlament ho označil za zrádce. Odjel do Flander a 19. srpna 1792 byl zadržen u belgického Rochefortu hlídkou pruské armády a předán Rakušanům.

Po revoluci[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska v Olomouci

Habsburkové mu přičítali spoluvinu na zavraždění francouzské královské rodiny a tak byl uvězněn nejdříve v Lucemburku, kde jej vyslýchal osobně princ Karel Ludvík Rakousko-Těšínský, a poté v pevnostním vězení ve Weselu. V květnu 1794 byl nejprve vězněn v pruské Nyse a následně byl vsazen do pevnosti Olomouc. V listopadu 1794 se během vězeňské projížďky podařilo La Fayettovi uprchnout, a to za pomoci v Anglii žijícího J. E. Bollmana a Američana Franka Hugera, kteří speciálně za tímto účelem dorazili až na Moravu. Všichni tři byli velmi rychle zadrženi, La Fayetta dostihla hlídka u Šternberka. Bollman a Huger byli vzhledem k protestům z Francie, Anglie a USA již za tři měsíce propuštěni. La Fayette dostal možnost sdílet další pobyt ve vězení se svými blízkými a manželka a dvě dcery za ním přijely 24. října 1795.

Teprve po vítězství Napoleona Bonaparta a na jeho přímý rozkaz byl La Fayette v září 1797 i se svou rodinou z olomouckého vězení propuštěn. La Fayette odmítl funkce, které mu Napoleon nabídl a stáhl se do soukromí, protože s Napoleonem nesouhlasil. Po jeho pádu však byl členem parlamentu, v roce 1830 podporoval Ludvíka Filipa a stal se opět velitelem Národní gardy. Jako host zavítal ještě jednou do USA v roce 1824, jeho přítel Washington už však tehdy nežil.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

La Fayette je národním hrdinou ve Francii i ve Spojených státech amerických. Byl jmenován čestným občanem USA a několika států, nazývá se po něm řada obcí a měst. Má pomníky v Paříži, ve Washingtonu a v řadě dalších měst.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LENDEROVÁ, Milena. Markýzovo trojí zastavení. Historický obzor, 1995, 6 (5/6), s. 133-135.
  • Ottův slovník naučný, heslo Lafayette. Sv. 15, str. 549

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]