Feuillanti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Feuillanti
Logo
Datum založení18. června 1791
SídloRue Saint-Honoré, Francie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Feuillanti (francouzsky feuillants) byli členy francouzského revolučního politického klubu, pojmenovaného podle místa jejich setkávání, bývalého kláštera feuillantů (reformovaných cisterciáků) v Paříži. Klub vznikl 18. července 1791 po rozkolu v jakobínském klubu, ze kterého odešli umírnění členové, kteří prosazovali konstituční monarchii.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kontext[editovat | editovat zdroj]

Cílem ústavy vypracované Národním ústavodárným shromážděním nebyla od roku 1789 demokratická republika, ale konstituční monarchie. Ústava sice nepočítala s politickými stranami, ale od roku 1791 se rychle vytvořily parlamentní a mimoparlamentní skupiny. Politické kluby získávaly stále větší vliv jako názorotvorné instituce. Nejdůležitější z nich byl Jakobínský klub, který vznikl ze skupiny bretaňských poslanců.

Budoucí vůdci feuillantů - triumvirát Antoine Barnave, Adrien Duport a Alexandre de Lameth se setkali v Národním shromáždění.

Na jaře 1791 mnozí poslanci Národního shromáždění považovali revoluci z velké části za dokončenou. V konstituční monarchii chtěli upevnit její výdobytky. To bylo také cílem Mirabeauova angažmá. Když ale 2. dubna 1791 zemřel, převzali triumvirové jeho politické dědictví. Usilovali o blízkost dvora, ale chtěli zároveň zachovat ducha revoluce z roku 1789, kterou považovali za ohroženou radikalizací, lidovou agitací a rostoucí váhou mimoparlamentních orgánů. Program triumvirů zahrnoval mj. revizi ústavy, navýšení královské pravomoci a zvýšení volebního censu.

V dubnu 1791 triumvirové prosazovali vyloučení pasivních občanů z Národní gardy, v květnu se postavili proti politické emancipaci černochů a v debatě o právu petice a plakátování mlčeli, takže za pár měsíců ztratili svou popularitu. Nyní byli pronásledováni vlasteneckým tiskem, odsuzováni lidovými společnostmi a diskreditováni jakobíny.

Revoluce sice odstranila absolutismus a aristokracii, ale otázka lidové suverenity nebyla zcela vyřešena. Na jedné straně stálo volené Národní shromáždění, které jediné mělo zákonodárnou moc se svými ústavními pravomocemi. Na straně druhé byly revoluční kluby, které souběžně také jednaly ve jménu lidu, který se hlásil o slovo, a soutěžil s ústavními orgány o roli skutečného zástupce vůle lidu. Zlom v jakobínském klubu znamenala v květnu 1791 debata o znovuzvolení členů Národního ústavodárného shromáždění na další zákonodárné období. Maximilien Robespierre, který odmítl znovuzvolení, zvítězil ve shromáždění a zabránil tak vstupu triumvirů do Národního zákonodárného shromáždění.

Rozštěpení jakobínů[editovat | editovat zdroj]

Dne 18. července 1791, čtyři týdny po králově neúspěšném útěku a večer po masakru na Martově poli, umírnění členové opustili klub jakobínů. Triumvirát následovaný téměř všemi členy Národního shromáždění patřícími do klubu se přesunul ze sídla jakobínů na rue Saint-Honoré do opatského kostela feuillantů. Členům nově vzniklého klubu se říkalo „feuillanté“ podle místa, kde se scházeli. Mezi poslanci byli Le Chapelier, spoluzakladatel Bretaňského klubu, ale také příznivci La Fayetta, kteří se po králově pokusu o útěk připojili k politice triumvirů.

Čtyři pětiny členů opustily jakobínský klub. Politická moc však již nebyla založena na samotném ústavním textu, ale na praktické schopnosti učinit ze sebe zastánce ústavy prostřednictvím politické lstivosti, rétorické bystrosti, prostřednictvím voleb či jakýmikoli jinými prostředky. Jakobín Robespierre, který zůstal v původním sídle, měl takové prostředky k dispozici. Vyhodnotil, že v létě 1791 již moc nezávisela na legalitě, ale na revoluční legitimitě. Během několika týdnů se mu podařilo vrátit většinu disidentů zpět do lůna mateřské společnosti. Feuillanti jen pasivně čekali, že jakobínské hnutí brzy utichne.

Politická činnost[editovat | editovat zdroj]

Feuillanti chtěli ukončit revoluci a požadovali dodržování ústavy. Chtěli přivést na svou stranu umírněnou pravici, monarchisty, aby neutralizovali nekompromisní royalisty. Chtěli rovněž izolovat poslance na extrémní levici kolem Robespierra od skupiny vlasteneckých poslanců. Chtěli zlomit jakobínský vliv v revolučních společnostech, který ohrožoval legitimitu a nezávislost Národního shromáždění. Jejich politika ale selhala. Monarchisté nebyli jejich výzvám nakloněni a zbývající jakobíni se rychle vzpamatovali z masového odchodu z jejich klubu.

Feuillanti využili obav v Národním shromáždění vyvolaných útěkem krále k novému pokusu. Navzdory výzvám po králově abdikaci se jim podařilo zachovat jeho postavení a výsady. V srpnu 1791 Barnave navrhl Národnímu shromáždění, aby se zvýšil volební census, aby byla zaručena bezpečnost ústavy. Aby ústava nebyla ohrožena politickými krizemi, měla projít procesem revize. K provedení procedury se jakobíni zasazovali o mimořádné konventy svolávané z iniciativy lidu. Feuillanté na druhé straně chtěli vyhradit toto právo pouze pro zákonodárnou moc. Feuillanté v parlamentu zvítězili, ale ztratili veškerý vliv na budoucí průběh revoluce. Svou představu, že se má ústava stát hrází proti revoluci, nedokázali využít i přes své početně silné postavení v zákonodárném sboru. V prosinci 1791 byla jejich společnost rozpuštěna, v březnu 1792 se k moci dostali republikánští girondisté a po 10. srpnu byla monarchie zrušena. Feuillanti jako poslední umírněná revoluční frakce na tyto změny již neměli žádný vliv.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Feuillants na německé Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]