Karel Ludvík Rakousko-Těšínský
Arcivévoda Karel Ludvík Jan Josef Vavřinec Rakousko-Těšínský, německy Carl Ludwig Johann Joseph Laurentius von Österreich (5. září 1771, Florencie – 30. dubna 1847, Vídeň) byl rakouský arcivévoda, kníže těšínský, člen dynastie habsbursko-lotrinské a mladší bratr císaře Františka I. Od mládí sloužil v armádě a vyznamenal se jako vojevůdce ve francouzských revolučních válkách a napoleonských válkách. Působil také ve vojenské administraci a jako ministr války Rakouského císařství inicioval četné armádní reformy. V roce 1806 byl povýšen do hodnosti generalissima. Proslul především jako vítěz nad císařem Napoleonem v bitvě u Aspern (1809). Později žil v soukromí, od roku 1822 byl majitelem rozsáhlých velkostatků především ve Slezsku, kde se mimo jiné věnoval podnikání.
Život
[editovat | editovat zdroj]
Narodil se ve Florencii jako třetí syn velkovévody toskánského a pozdějšího císaře Leopolda II. a byl mladším bratrem císaře Františka II. (I.). Vyrůstal v Toskánsku a kvůli své nemoci (epilepsie) byl nejprve veden k duchovním činnostem, zajímal se však o vše co souviselo s armádou. Již v roce 1780 je uváděn jako čestný majitel 3. pěšího pluku.[2]
Se souhlasem rodičů byl v lednu 1791 adoptován svou bezdětnou tetou arcivévodkyní Marií Kristinou a jejím manželem Albertem Sasko-Těšínským a přestěhoval se k nim do Bruselu, kde byla tehdy Marie Kristina místodržitelkou. Krátce poté byl v červnu 1791 povýšen do hodnosti generálmajora a se střídavými úspěchy bojoval ve válkách proti republikánské Francii. Jako císařův mladší bratr rychle postupoval v hodnostech (polní podmaršál 1793,[3] polní zbrojmistr 1794)[4] a v letech 1793-1794 zastával funkci generálního guvernéra Rakouského Nizozemí (dnešní Belgie).[5] V letech 1796–1800 byl velitelem říšské armády v jižním Německu, severní Itálii a Švýcarech, současně obdržel hodnost říšského generála-polního maršála (1796). V roce 1801 byl v rakouské armádě povýšen na polního maršála[6] a v letech 1801–1805 pak zastával úřad prezidenta Dvorské válečné rady.[7] Byl významným reformátorem císařského vojska (zrušení celoživotní vojenské služby, sestavení rakouských pozemních sil, zřízení armádních sborů). Ve třetí koaliční válce, která byla rozhodnuta především Napoleonovým vítězstvím u Slavkova, velel armádě v Itálii (1805), kde vybojoval úspěšnou bitvu u Caldiera s francouzským generálem Massénou (27. října 1805). Během mírových jednání v Bratislavě (1805) se poprvé osobně sešel s císařem Napoleonem, který projevil přání o seznámení s jedním z nejlepších rakouských vojevůdců. Po válce rezignoval na post prezidenta Dvorské válečné rady, ale zůstal vrchním velitelem armády, dosáhl hodnosti generalissima (1806)[8] a pokračoval ve vojenských reformách.
V páté koaliční válce byl opět vrchním velitelem a v bitvě u Aspern zvítězil nad Napoleonem. Získaných výhod však nevyužil a vzápětí byl poražen v bitvě u Wagramu, kde byl sám zraněn. Po bitvě u Znojma a uzavřel ve Znojmě příměří (11. července 1809), za což byl kritizován císařem Františkem. Poté se stáhl do ústraní na zámku Weilburg u Badenu. V roce 1810 zastupoval Napoleona při jeho svatbě s arcivévodkyní Marií Luisou. Uzavření sňatku se konalo v zastoupení (per procurationem) ve Vídni 11. března 1810, s Napoleonem se Marie Luisa setkala osobně až o dva týdny později v Compiègne. Po skončení napoleonských válek byl arcivévoda Karel v letech 1815–1824 velitelem spolkové pevnosti Mohuč.[9] Díky své povaze byl velmi oblíben u řadových vojáků, později se uplatnil také jako vojenský teoretik a napsal několik pojednání o válečné strategii.[10]
Zemřel ve Vídni 30. dubna 1847 ve věku 75 let a byl pochován v císařské hrobce.[11]
Majetek
[editovat | editovat zdroj]Jako adoptivní syn své tety Marie Kristiny a jejího manžela Alberta Kazimíra Sasko-Těšínského se v roce 1822 stal dědicem rozsáhlého majetku v různých částech monarchie a stal se jedním z nejbohatších velkostatkářů ve střední Evropě. Největší podíl s rozsahem přes 65 000 hektarů půdy připadal na někdejší Těšínské knížectví ve Slezsku, další statky mu patřily v Uhrách, Čechách nebo na jižní Moravě. Kromě tradičního zemědělství podporoval arcivévoda Karel Ludvík rozvoj železářství a nechal vybudovat několik vysokých pecí, přikupoval také další statky v dnešním Polsku. Po roce 1840 zahájil na svých pozemních ve Slezsku výnosnou těžbu uhlí.[12] Jeho sídlem ve Vídni byl Palác arcivévody Albrechta, známý též pod názvem Albertina. Zde hned po roce 1822 přistoupil ke stavebním úpravám (autor projektu Josef Kornhäusel), později věnoval svou pozornost také dalším sídlům (empírové úpravy na zámku v Židlochovicích).
Řády a vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]Jako příslušník rodu Habsburků a přední vojevůdce protifrancouzských koalic na přelomu 18. a 19. století získal řadu rakouských i zahraničních vyznamenání.[13]
Rakouské císařství
[editovat | editovat zdroj]
Řád zlatého rouna (1790)[14]
velkokříž Řádu Marie Terezie (1793)[15]
Zahraničí
[editovat | editovat zdroj]
velkokříž Řádu čestné legie (Francie)
velkokříž Řádu lázně (Spojené království)
rytířský kříž Řádu svatého Ondřeje (Rusko)
rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko)
Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
Řád bílého orla (Rusko)
Řád černé orlice (Prusko)
Řád červené orlice I. třídy (Prusko)
Řád sv. Huberta (Bavorské království)
Řád sv. Januaria (Království Obojí Sicílie)
velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánsko)
Řád Jižního kříže (Brazílie)
.svg){kind=small}
_ribbon.svg){kind=small}
Manželství a potomstvo
[editovat | editovat zdroj]Po Vídeňském kongresu se oženil s princeznou Jindřiškou Nasavsko-Weilburskou, s níž žil ve velmi šťastném manželství. Zajímavé je, že byla kalvínského vyznání a ani po svatbě nekonvertovala. Henrieta zemřela 29. prosince 1829 ve věku 32 let na spálu, poté co se nakazila od svých dětí. Byla pohřbena jako jediný protestant ze široce rozvětvené rodiny Habsburků v Kapucínské hrobce. císař František I. k tomu řekl: „Jestliže mezi námi prodlévala jako živá, nechť tak spočine také jako mrtvá.“[16] Z jejich manželství se narodilo sedm dětí.[17][18]
- 1. Marie Terezie Izabela (31. 7. 1816 Vídeň – 8. 8. 1867 Albano Laziale), abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen v Praze 1834–1837, ⚭ 1837 Ferdinand II. Neapolsko-Sicilský (12. 1. 1810 Palermo – 22. 5. 1859 Caserta), král Obojí Sicílie od roku 1830 až do své smrti
- 2. Albrecht Fridrich (3. 8. 1817 Vídeň – 18. 2. 1895 Arco), těšínský kníže, c. k. polní maršál, ⚭ 1844 princezna Hildegarda Luisa Bavorská (10. 6. 1825 Würzburg – 2. 4. 1864 Vídeň)
- 3. Karel Ferdinand (29. 7. 1818 Vídeň – 20. 11. 1874 Židlochovice), c. k. generál jezdectva ⚭ 1854 Alžběta Františka Marie Habsbursko-Lotrinská (17. 1. 1831 Budín – 14. 2. 1903 Vídeň)
- 4. Bedřich Ferdinand Leopold (14. 5. 1821 Vídeň – 5. 10. 1847 Benátky), viceadmirál a velitel rakouského vojenského námořnictva, svobodný a bezdětný
- 5. Rudolf František (25. 9. 1822 Vídeň – 24. 10. 1822 tamtéž)
- 6. Marie Karolína (10. 9. 1825 Vídeň – 17. 7. 1915 Baden), abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen v Praze 1844–1852 ⚭ 1852 Rainer Ferdinand Habsbursko-Lotrinský (11. 1. 1827 Milán – 27. 1. 1913 Vídeň), rakouský arcivévoda, v letech 1861–1865 ministerský předseda Rakouska
- 7. Vilém (21. 4. 1827 Vídeň – 29. 7. 1894 Baden), c. k. polní zbrojmistr velmistr Řádu německých rytířů 1863–1894, svobodný a bezdětný
Jezdecký pomník
[editovat | editovat zdroj]Karlův jezdecký pomník od A. D. Fernkorna na Heldenplatzu ve Vídni platí za technicky mistrovské dílo, neboť kůň se dotýká podstavce pouze zadníma nohama. 22. července 1858 se podařil hlavní odlitek naprosto bezvadné čistoty.[19] Odlévací práce C. k. umělecké slévárny vedl Josef Röhlich.[20] Již roku 1859 mohlo být započato s expozicí. Dílo si vyžádalo 350 metrických centů slitiny (35 tun), celkové náklady se vyšplhaly na 294 378 zlatých. Slavnostní odhalení se konalo 22. května 1860. Podstavec navrhli E. van der Nüll a A. S. von Sicardsburg z untersberského mramoru, provedení od vídeňského kameníka Josefa Krannera.[19]
Vývod z předků
[editovat | editovat zdroj]Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes. Vídeň,: [s.n.], 1856. str.167
- ↑ Militär Almanach V.; Vídeň, 1794; s. 139 dostupné online
- ↑ Militär Almanach VI.; Vídeň, 1795; s. 139 dostupné online
- ↑ Přehled představitelů státní správy v Belgii na webu worldstatesmen.org dostupné online
- ↑ Militär Almanach XIII.; Vídeň, 1802; s. 147 dostupné online
- ↑ Die Hofkriegsraths-Präsidenten und Kriegsminister der k.k. österreichischen Armee; Vídeň, 1874; s. 37–41 dostupné online
- ↑ SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618-1815); Vídeň, 2006; s. 71 dostupné online
- ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1816; Vídeň, 1816; s. 38 dostupné online
- ↑ Ottův slovník naučný, díl XIII.; Praha, 1898 (reprint 1998); s. 1045–1046 ISBN 80-7185-158-2
- ↑ BEUTLER, Gigi: The Imperial Crypt of the PP Capuchins in Vienna; Vídeň, 2015; s. 60 ISBN 978-3-9500584-5-1
- ↑ MYŠKA, Milan: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska; Ostravská univerzita, 2003; s. 146–147 ISBN 80-7042-612-8
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání arcivévody Karla Ludvíka in: Hof- und Staatshandbuch des österreichischen Kaiserthumes 1847; Vídeň, 1847;s. 7 dostupné online
- ↑ Seznam rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 18. století dostupné online
- ↑ MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1990; s. 53, 105, 115
- ↑ BEUTLER, Gigi: The Imperial Crypt of the PP Capuchins in Vienna; Vídeň, 2015; s. 61 ISBN 978-3-9500584-5-1
- ↑ Rodokmen těšínské větve Habsburků dostupné online
- ↑ POUZAR, Vladimír: Almanach českých šlechtických rodů 2011; 2010; s. 170–177 (heslo Habsburg-Lothringen, Karlova linie) ISBN 978-80-85955-39-2
- ↑ a b Alphons Lhotsky: Die Baugeschichte der Museen und der Neuen Burg. Das Kaiserforum, str. 66, nakladatelství Ferdinand Berger, Vídeň 1941.
- ↑ heslo Röhlich Joseph, in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich, svazek 26 [online]. Příprava vydání Constantin Wurzbach. Vídeň: 1874 [cit. 2023-06-16]. forum.org/web-books/wurzbach26de1874kfu/000239 Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- DOSTÁL, Tomáš: Poslední vítězné tažení císaře Napoleona. Francouzsko-rakouská válka v roce 1809; České Budějovice, 2008; 321 s. ISBN 978-80-86829-34-0
- HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X.
- PERNES, Jiří. Habsburkové bez trůnu. Praha: Iris ; Knižní klub, 1995. 232 s. ISBN 80-7176-253-9.
- PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.
- ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1902; Praha, 2017; 504 s. ISBN 978-80-7557-041-3
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Ludvík Rakousko-Těšínský na Wikimedia Commons - Arcivévoda Karel Ludvík na webu napoleon-series.org
- Seznam prací o Karlu Ludvíkovi Rakousko-Těšínském v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
| Předchůdce: Maxmilián František |
|
Velmistr řádu německých rytířů 1801–1804 |
|
Nástupce: Antonín Viktor |
| Předchůdce: Albert Kazimír Sasko-Těšínský |
|
Kníže těšínský 1822–1847 |
|
Nástupce: Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský |
- Habsbursko-lotrinská dynastie
- Arcivévodové
- Těšínská knížata
- Rakouští princové
- Generalissimové
- Rakouští maršálové
- Prezidenti dvorské válečné rady
- Velmistři řádu německých rytířů
- Čestní rytíři velkokříže Řádu lázně
- Nositelé Vojenského řádu Marie Terezie
- Nositelé velkokříže Řádu čestné legie
- Rytíři Řádu černé orlice
- Nositelé Řádu červené orlice
- Nositelé Řádu svaté Anny
- Rytíři Řádu svatého Ondřeje
- Nositelé Řádu svatého Alexandra Něvského
- Nositelé Řádu svatého Josefa
- Nositelé Řádu svatého Huberta
- Rytíři Řádu svatého Januaria
- Nositelé Řádu Jižního kříže
- Rakouské osobnosti francouzských revolučních válek
- Rakouští velitelé napoleonských válek
- Autoři vojenské literatury
- Narození v roce 1771
- Narození 5. září
- Narození ve Florencii
- Úmrtí v roce 1847
- Úmrtí 30. dubna
- Úmrtí ve Vídni
- Pohřbení v císařské hrobce ve Vídni