Maxmilián III. Habsburský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Maxmilián III. Habsburský
Narození12. října 1558
Vídeňské Nové Město
Úmrtí2. listopadu 1618 (ve věku 60 let)
Vídeň
Místo pohřbeníInnsbruck
RodičeMaxmilián II. Habsburský[1] a Marie Španělská[1]
RodHabsburkové
PříbuzníAnna Habsburská, Alžběta Habsburská, Markéta Habsburská, Rudolf II., Arnošt Habsburský, Matyáš Habsburský, Albrecht VII. Habsburský a Václav Habsburský (sourozenci)
Funkcevelmistr Řádu německých rytířů (1590–1618)
PodpisMaxmilián III. Habsburský – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Maxmilián III.

Maxmilián III. Habsburský (12. října 1558, Vídeňské Nové Město2. listopadu 1618, Vídeň) byl rakouský arcivévoda a velmistr Řádu německých rytířů.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Původ, mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako deváté dítě a šestý syn (třetí dosáhnuvší dospělosti) ze šestnácti potomků císaře Maxmiliána II. a jeho manželky, španělské infantky Marie; jako takový byl vnukem císaře Ferdinanda I. i jeho bratra Karla V. Španělského.

Na rozdíl od svých starších bratrů Rudolfa, Arnošta, Albrechta a Václava, vychovávaných u dvora svého strýce Filipa II. ve Španělsku, byli Maxmilián a jeho bratr Matyáš vychováváni u konfesně otevřenějšího vídeňského dvora.

Velmistr řádu německých rytířů[editovat | editovat zdroj]

Jako třetí syn Maxmiliána II. neměl naději na vládu v habsburské monarchii a hledal tedy uplatnění v církevní kariéře. Po otcově smrti se snažil s podporou bratra Rudolfa získat některý z významných biskupských úřadů v říši. Teprve roku 1585 se mu podařilo obsadit důležitou pozici v řádu německých rytířů, funkci koadjutora, která mu zaručovala nástupnictví v úřadu velmistra. Stal se tak prvním v řetězci habsburských velmistrů, trvajícím až do zániku monarchie.

Uchazeč o polský trůn[editovat | editovat zdroj]

Když se v roce 1587 uvolnil polský trůn, byl arcivévoda Maxmilián jedním z nejvážnějších kandidátů. Z kandidatury postupně vytlačil jak svého strýce Ferdinanda Tyrolského, tak i bratra Arnošta. Nakonec však většina polských stavů přiklonila k jeho nejvážnějšímu protivníkovi, švédskému princi Zikmundovi III. Prohabsburská menšina ovšem zvolila Maxmiliána a ten se rozhodl volbu přijmout a trůn si vybojovat. V září složil v Olomouci před vyslanci polské šlechty královský slib a vzápětí vpadl se slabou armádou do Polska. V lednu roku 1588 byl při ústupu do Slezska v bitvě u Byčiny poražen a zajat polským kancléřem a vlivným Zikmundovým příznivcem Janem Zámojským. Po více než jedenapůlletém zajetí byl propuštěn na základě bedzinsko-bytomské smlouvy. Polské koruny se zřekl až o devět let později v roce 1598.

Nabídka k sňatku[editovat | editovat zdroj]

Ruský car Boris Godunov si jej vyhlédl jako ženicha pro svou dceru Xenii a v roce 1599 k Maxmiliánovi vypravil na námluvy poselstvo vedené A. Vlasevem. Zamýšlel dát své dceři „k věčné vládě“ Tverské knížectví a rozdělit Polsko mezi Rusko, Xeniina ženicha a cara. Avšak Godunov potřeboval, aby dceřin manžel žil v Rusku: „nejjasnější velkokníže má pouze jedinou dceru, propustit ji jakkoli není možno“. Ze zamýšleného plánu však sešlo především proto, že Maxmiliánovo přestoupení k pravoslavné víře bylo základní, avšak neakceptovatelnou podmínkou sňatku.

Hodnosti[editovat | editovat zdroj]

Roku 1590 se stal velmistrem řádu německých rytířů. V polovině 90. let 17. století se účastnil války s Turky v Uhrách, roku 1594 jej Rudolf II. jmenoval velitelem jižního křídla fronty. V letech 1596–1597 byl vrchním velitelem císařské armády. V následujících letech se snažil o roli zprostředkovatele mezi znepřátelenými bratry Rudolfem II. a Matyášem, přičemž byl postupně nakloněn Matyášovi. V roce 1602 se ujal regentství v Tyrolsku. Za vlády bezdětného Matyáše podporoval nástupnické snahy Ferdinanda Štýrského, pozdějšího císaře Ferdinanda II.

Po vypuknutí českého stavovského povstání byl nekompromisním přívržencem radikálního zápasu s povstalci, a proto spolu s Ferdinandem Štýrským nechal v červenci roku 1618 zajmout a uvěznit Matyášova diplomata a důvěrníka kardinála Melchiora Klesla, který prosazoval kompromisní přístupy. Několik měsíců nato však zemřel a byl pohřben v Innsbrucku.

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]

 
 
 
 
 
Maximilián I. Habsburský
 
 
Filip I. Sličný
 
 
 
 
 
 
Marie Burgundská
 
 
Ferdinand I. Habsburský
 
 
 
 
 
 
Ferdinand II. Aragonský
 
 
Jana I. Kastilská
 
 
 
 
 
 
Isabela Kastilská
 
 
Maxmilián II. Habsburský
 
 
 
 
 
 
Kazimír IV. Jagellonský
 
 
Vladislav II. Jagellonský
 
 
 
 
 
 
Alžběta Habsburská
 
 
Anna Jagellonská
 
 
 
 
 
 
Gaston II. de Foix-Candale
 
 
Anna de Foix a Candale
 
 
 
 
 
 
Kateřina z Foix
 
Maxmilián III. Habsburský
 
 
 
 
 
Maxmilián I. Habsburský
 
 
Filip I. Sličný
 
 
 
 
 
 
Marie Burgundská
 
 
Karel V.
 
 
 
 
 
 
Ferdinand II. Aragonský
 
 
Jana I. Kastilská
 
 
 
 
 
 
Isabela I. Kastilská
 
 
Marie Španělská
 
 
 
 
 
 
Ferdinand, vévoda z Viseu
 
 
Manuel I. Portugalský
 
 
 
 
 
 
Beatrix Portugalská
 
 
Isabela Portugalská
 
 
 
 
 
 
Ferdinand II. Aragonský
 
 
Marie Aragonská
 
 
 
 
 
 
Isabela I. Kastilská
 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Velmistr řádu německých rytířů
Předchůdce:
Heinrich VIII. von Bobenhausen
15901618
Maxmilián III. Habsburský
Nástupce:
Karel Habsburský