Vilém Habsbursko-Lotrinský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vilém Habsbursko-Lotrinský
Vyshyvanyi 01.jpg
Narození10. února 1895
Pula
Úmrtí18. srpna 1948 (ve věku 53 let)
Kyjev
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníLukianivske Cemetery
NárodnostRakušané, Ukrajinci
Alma materTereziánská vojenská akademie
Povoláníbásník, voják a politik
OceněníŽelezný kříž 1. třídy
Železný kříž 2. třídy
rytíř Řádu zlatého rouna
RodičeKarel Štěpán Rakousko-Těšínský[1] a Marie Tereza Habsbursko-Lotrinská[1]
Rodhabsbursko-lotrinská dynastie
PříbuzníLeo Karel Habsbursko-Lotrinský, Karel Albrecht Habsbursko-Altenburský, Mechthildis Rakousko-Těšínská, Eleonora Rakousko-Těšínská a Renata Rakousko-Těšínská (sourozenci)
Funkcečlen Panské sněmovny (1917–1918)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arcivévoda Vilém František Josef Karel Habsbursko-Lotrinský (něm. Erzherzog Wilhelm Franz Joseph Karl von Habsburg-Lothringen) (10. února 1895 v Pule18. srpna 1948 v Kyjevě) byl důstojník c.k. armády.

Mládí a ukrajinská otázka[editovat | editovat zdroj]

Vilém byl šestým dítětem a nejmladším synem c.k. admirála arcivévody Karla Štěpána a jeho ženy Marie Terezy, rozené arcivévodkyně rakouské a vévodkyně toskánské. Strávil své první roky na Lošinji, krátce navštěvoval Reálné gymnázium ve Vídni a poté se přestěhoval s rodinou do Żywiece v Haliči.[2] Po odchodu přešel na Tereziánskou vojenskou akademii.

Zatímco všichni členové jeho nejbližší rodiny se asimilovali jako Poláci, Vilém se vzbouřil a rozvinul úzké vazby na hlavní politické odpůrce Poláků v Haliči, Rusíny, jak se Ukrajincům a Rusům v monarchii říkalo. Historik Timothy Snyder vidí důvod v tom, že se Vilém viděl jako možný následník polského trůnu až za svými bratry a polskými švagry; – musel si najít vlastní národ. Jako teenager opustil loveckou skupinu, kterou vedl jeho švagr Olgierd Czartoryski a strávil týden s Huculy v Karpatech.[3] Brzy se naučil plynně ukrajinsky a získal rozsáhlé znalosti o ukrajinské kultuře.

Pro císařský dům se zdálo politicky vhodné mít k dispozici ukrajinského důstojníka, který by reprezentoval rod Habsburků, a proto se Vilém na císařovu žádost nadále zabýval ukrajinskou otázkou a v roce 1913 pokračoval ve výcviku na Tereziánské vojenské akademii ve Wiener Neustadt.[4]

„Fascinoval ho rusínský folklór a mýtus o ukrajinských kozácích s jejich vzpourou proti polské šlechtě v 17. století. Plný pubertální, romantické bujnosti se ztotožňoval s nevykoupeným lidem Ukrajiny – lidem bez země, lidem bez vládce. Pokud se jeho otec chtěl stát králem Polska, proč by se nemohl stát králem Ukrajinců?“

Ulrich Weinzierl [5]

Uchazeč o trůn v první světové válce[editovat | editovat zdroj]

Během 1. světové války byli jeho otec i jeho bratr Karel Albrecht uchazečem na trůn v Ústředními mocnostmi ovládaném Polsku. Vilém byl naproti tomu považován za neformálního uchazeče o ukrajinský trůn. Neměl však žádné jasné plány, o tom zda má Ukrajina být spojená s východní Haličí a spolu s Rakouskem a Uherskem vytvořit federaci ve formě trialismu, nebo zda má být vazalským státem Německa a Rakouska.

Vilém vypracoval plán reorganizace a rozšíření habsburské monarchie, ke kterému zřejmě koncem prosince 1916 získal souhlas svého otce. Po vítězství nad Ruskem by se říše skládala z rakouského, českého, uherského a polského království, z nichž každé by vedl arcivévoda. Polské království mělo být ovládané jeho otcem a „Ukrajinské knížectví“ měl mít Vilém.[6]

Vilém a jeho bratr Leo absolvovali vojenskou akademii 15. března 1915.[7] Vilém vstoupil do císařského a královského 13. hulánského pluku 12. června 1915 jako podporučík. Po rekonvalescenční dovolené kvůli tuberkulóze převzal 5. dubna 1917 velení ukrajinského oddílu jako c. a k. rytmistr.[8] Od té doby se Vilém nazýval jako Vasyl Vyšyvanyj (Vyšívaný Vilém, neboť často nosil vyšívanou ukrajinskou košili).[9]

Vilém odmítl zakročit proti ukrajinským farmářům, kteří nechtěli dodávat úrodu. Pojem „Rudý princ“ se nerozšířil v komunistickém smyslu, ale protože s prostým lidem konverzoval v jejich jazyce.[5] Současně v té době jednal s císařským a královským ministrem zahraničí Ottokarem Czerninem o autonomii východní Haliče.[3] V červenci a srpnu 1917 doprovázel Vilém svého bratrance císaře Karla na cestě po východní Haliči. Od císaře také dostal rozkaz, aby se aktivizoval v ukrajinských záležitostech, setkal se s metropolitou Ukrajinské řeckokatolické církve, který byl právě propuštěn z ruského zajetí. Metropolita Andrej Šeptyckyj se na to stal jeho poradcem a rádcem.[10]

V tajném dodatkovém protokolu k takzvanému „chlebovému míru “ z Brest-Litevska udělila Vídeň, rovněž na Vilémův popud, autonomii ukrajinské východní Haliči. Sjednocení s novou Ukrajinskou lidovou republikou do knížectví pod jeho vládou se zdálo možné.[11] S německou okupací Ukrajiny a nahrazením vlády hejtmanem Pavlem Skoropadskym hrozilo, že Vídeň bude opět zaostávat. Císař Karel pak vytvořil speciální jednotku „Bojovou skupinu arcivévody Viléma“ s asi 4000 vojáky. To zahrnovalo ukrajinskou legii, která se skládala z haličských ukrajinských rekrutů a brzy byla přejmenována na Ukrajinské zičovské střelce, navazující na tradici kozáků. Skupina působila na jihu země během okupace Ukrajiny centrálními mocnostmi v roce 1918. Dále byla Vilémovi dána velká svoboda politického jednání.[12]

Německá říše pak také podezírala Habsburky, že hledali kandidaturu na arcivévodu Viléma na ukrajinský trůn, možná i kdyby se Ukrajina spojila s východní Haličí a severní Bukovinou. Kvůli převaze Němců v Rakousku a vnitřním poměrům na Ukrajině se však arcivévodovy plány zdály nepravděpodobné, takže se jich v květnu 1918 vzdal.[13] Dne 25. května mu totiž císař Karel a jeho ministr zahraničí Stephan Burián telegrafovali, že jeho kandidatura by způsobila velké potíže ve vztahu s Německem (a řešení polské otázky).[14]

Karel měl radost z rezignace arcivévody Viléma, jehož činnost většina rakouských politiků a vojenských představitelů vnímala kriticky, ale chtěl si ponechat možnosti otevřené na později.[15]

Nezávislá Ukrajina po první světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po skončení války se Vilém vrátil na Ukrajinu. V nové Západoukrajinské lidové republice se „jeho“ ukrajinští zičovští střelci stali součástí pravidelné armády a Vilém jejich plukovníkem. 6. listopadu 1918 obsadila malá jednotka pod jeho velením hlavní město Bukoviny Černovice. Vojska byla povolána ukrajinskými představiteli země, aby poskytla obranu proti Rumunsku. O pár dní později však museli ustoupit před invazní rumunskou armádou.[16]

6. června 1919 byl Rumuny postupujícími na západní Ukrajinu zatčen a odvezen do Bukurešti. Zde byl vyslýchán a o tři měsíce později propuštěn.[17] Poté vstoupil do armády Ukrajinské lidové republiky. Byl odpovědný za zahraniční styky na ministerstvu obrany v Kyjevě a za všechny vojenské přidělence na ukrajinských zastupitelských úřadech v zahraničí.

Vládce Ukrajinské lidové republiky Symon Petljura se vyvinul v diktátora. Jeho špatně organizované jednotky prováděly vážné pogromy na Židy.[18] V dubnu 1920 se Vilém vzdal svých funkcí na protest proti Petljurově mírové smlouvě s Polskem a po porážkách proti sovětskému Rusku odešel přes Vídeň do Mnichova.

Exil[editovat | editovat zdroj]

V Mnichově otevřel agitační úřad, který propagoval ukrajinskou nezávislost a rekrutoval dobrovolníky do osvobozenecké armády mezi Ukrajinci v exilu v Německu. Jeho plány však ztroskotaly na nespolehlivých partnerech z prostředí německého Freikorpsu. Po Rapallské smlouvě (1922) mezi Sovětským svazem a Německou říší byla Vilémova ukrajinská dobrovolnická armáda rozpuštěna.[19]

V letech 1925 až 1929 pracoval ve Španělsku jako realitní agent, poté odešel do Paříže. Tam se rychle stal součástí jet setu, často se objevoval v bulvárních médiích a veřejně udržoval četné vztahy s herečkami a také s muži.[20] V roce 1935 byl zapleten do podvodného skandálu jeho milenky a podvodnice. Před vězením unikl útěkem do Vídně.[5][21] Finanční skandál mohl být také zinscenován sovětskými nebo československými zpravodajskými službami.[5]

Ve Vídni znovu bojoval za ukrajinskou nezávislost, měl kontakty s Jevhenem Konovalcem a jeho organizací ukrajinských nacionalistů. Ideologicky se blížil antisemitským a nacionálně socialistickým postojům. Po anšlusu v březnu 1938 byl sledován gestapem, i proto, že byl stále v kontaktu s ukrajinskými nacionalisty.[19]

Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop se ho pokusil využít v otázce Karpatské Ukrajiny, ale její připojení k Maďarsku odporovalo Vilémovu cíli samostatné Ukrajiny. V této době byl napojen na nacistického ideologa Alfreda Rosenberga kvůli jeho plánu na nezávislou Ukrajinu. Když si Vilém v roce 1941 uvědomil, že to za německé nadvlády není možné, špehoval pro Velkou Británii a Francii proti Německu a po skončení války i proti Sovětskému svazu.[22]

Druhou světovou válku strávil Wilhelm ve Vídni. Odtud byl v době okupace 26. srpna 1947 za bílého dne před vídeňským jižním nádražím unesen sovětskou tajnou službou.[5] Čtyři měsíce byl vyslýchán v Badenu, později byl odvezen do Kyjeva a tam odsouzen v květnu 1948 k 25 letům vězení jako anglický a francouzský špión. Zemřel ve vězeňské nemocnici Lukjanivka v Kyjevě 18. srpna 1948 na neléčenou oboustrannou plicní tuberkulózu a byl pohřben v anonymním hrobě. Jeho smrt byla oficiálně popřena, takže existují další zprávy, že zemřel v gulagu Volodymyr-Volynskyj v roce 1949, 1950 nebo až v roce 1955.[2][3][23]

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]

 
 
 
 
 
Leopold II.
 
 
Karel Ludvík Rakousko-Těšínský
 
 
 
 
 
 
Marie Ludovika Španělská
 
 
Karel Ferdinand Rakousko-Těšínský
 
 
 
 
 
 
Fridrich Vilém Nasavsko-Weilburský
 
 
Jindřiška Nasavsko-Weilburská
 
 
 
 
 
 
Luisa Isabela z Kirchbergu
 
 
Karel Štěpán Rakousko-Těšínský
 
 
 
 
 
 
Leopold II.
 
 
Josef Habsbursko-Lotrinský
 
 
 
 
 
 
Marie Ludovika Španělská
 
 
Alžběta Františka Marie Habsbursko-Lotrinská
 
 
 
 
 
 
Ludvík Württemberský
 
 
Marie Dorotea Württemberská
 
 
 
 
 
 
Henrietta Nasavsko-Weilburská
 
Vilém Habsbursko-Lotrinský
 
 
 
 
 
Ferdinand III. Toskánský
 
 
Leopold II. Toskánský
 
 
 
 
 
 
Luisa Marie Amélie Tereza Neapolsko-Sicilská
 
 
Karel Salvátor Rakousko-Toskánský
 
 
 
 
 
 
František I. Neapolsko-Sicilský
 
 
Marie Antonie Neapolsko-Sicilská
 
 
 
 
 
 
Marie Izabela Španělská
 
 
Marie Tereza Habsbursko-Lotrinská
 
 
 
 
 
 
František I. Neapolsko-Sicilský
 
 
Ferdinand II. Neapolsko-Sicilský
 
 
 
 
 
 
Marie Isabela Španělská
 
 
Marie Imakuláta Neapolsko-Sicilská
 
 
 
 
 
 
Karel Ludvík Rakousko-Těšínský
 
 
Marie Terezie Izabela Rakousko-Těšínská
 
 
 
 
 
 
Jindřiška Nasavsko-Weilburská
 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wilhelm Franz von Habsburg-Lothringen na německé Wikipedii.

  1. a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. a b Vasyl Rasevyč: Habsburský král pro Ukrajinu? Vilém Habsburský a Karel I.. www.habsburg.org.hu [online]. [cit. 2009-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-11. 
  3. a b c Article | UCRANIA.com. web.archive.org [online]. 2007-09-28 [cit. 2022-07-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-09-28. 
  4. SNYDER, Timothy. Der König der Ukraine. [s.l.]: [s.n.] S. 91. 
  5. a b c d e WEINZIERL, Ulrich. Wilhelm von Habsburg: Das geheime Leben des roten Prinzen. DIE WELT. 2008-09-18. Dostupné online [cit. 2022-07-09]. (německy) 
  6. SNYDER, Timothy. Der König der Ukraine. [s.l.]: [s.n.] S. 114. 
  7. SNYDER, Timothy. Der König der Ukraine. [s.l.]: [s.n.] S. 107. 
  8. BIHL, Wolfdieter. Beiträge zur Ukraine-Politik Österreich-Ungarns 1918. In: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas. [s.l.]: NF 14, 1966. S. 51–62. 
  9. Wolfdieter Bihl: Beiträge zur Ukraine-Politik Österreich-Ungarns 1918. In: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas NF 14 (1966), S. 51-62, hier: S. 51f.
  10. SNYDER, Timothy. Der König der Ukraine. [s.l.]: [s.n.] S. 119. 
  11. SNYDER, Timothy. Der König der Ukraine. [s.l.]: [s.n.] S. 123. 
  12. SNYDER, Timothy. Der König der Ukraine. [s.l.]: [s.n.] S. 128. 
  13. BAUMGART, Winfried. Deutsche Ostpolitik 1918. Von Brest-Litowsk bis zum Ende des Ersten Weltkrieges. Vídeň/Mnichov: [s.n.], 1966. S. 123. 
  14. BIHL, Wolfdieter. Beiträge zur Ukraine-Politik Österreich-Ungarns 1918. In: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas. [s.l.]: NF 14, 1966. 51–62 s. S. 52. 
  15. FEDYSHYN, Oleh. Germany's Drive to the East and the Ukrainian Revolution 1917–1918. New Brunswick/New Jersey: [s.n.], 1971. Dostupné online. S. 227. 
  16. HAUSLEITNER, Mariana. Die Rumänisierung der Bukowina. Die Durchsetzung des nationalstaatlichen Anspruchs Grossrumäniens 1918–1944. Mnichov: [s.n.], 2001. ISBN 3-486-56585-0. S. 98. 
  17. SNYDER, Timothy. Der König der Ukraine. [s.l.]: [s.n.] S. 154. 
  18. HAUSLEITNER, Mariana. Die Rumänisierung der Bukowina. Die Durchsetzung des nationalstaatlichen Anspruchs Grossrumäniens 1918–1944. Mnichov: [s.n.], 2001. ISBN 3-486-56585-0. S. 109. 
  19. a b Erzherzog Wilhelm von �sterreich-Teschen und Toskana. www.oocities.org [online]. [cit. 2022-07-09]. Dostupné online. 
  20. SNYDER, Snyder. Der abgeklärte Sinn für das Ewige. Die Zeit. 2009-09-10, s. 14. 
  21. SNYDER, Timothy. The Red Prince. The Fall of a Dynasty and the Rise of Modern Europe. Londýn: Badley Head, 2008. ISBN 978-0-224-08152-8. S. 173. 
  22. SNYDER, 12 09 2008 um 18:50 von Timothy. Der rote Prinz. Die Presse [online]. 2008-09-12 [cit. 2022-07-09]. Dostupné online. (německy) 
  23. SNYDER, Timothy. Der König der Ukraine. [s.l.]: [s.n.] S. 298. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Vasyl Rasevyč: Ein habsburgischer König für die Ukraine? Wilhelm von Habsburg und Kaiser Karl I. In: Andreas Gottsmann (Hrsg.): Karl I. (IV.), der Erste Weltkrieg und das Ende der Donaumonarchie. Verlag der Österr. Akademie der Wissenschaften, Wien 2007, ISBN 978-3-7001-3929-4, S. 223-230.
  • Timothy Snyder: The Red Prince. The Fall of a Dynasty and the Rise of Modern Europe. Badley Head, London 2008, ISBN 978-0-224-08152-8. (česky: Rudý kníže. Utajený život habsburského arcivévody. Praha 2010)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]