Karel I.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o posledním císaři rakouském. Další významy jsou uvedeny na stránce Karel I. (rozcestník).
Karel I.
Císař rakouský, apoštolský král uherský, král český, chorvatsko-slavonský, dalmátský, haličsko-vladiměřský, jeruzalémský atd.
Císař Karel
Císař Karel
Doba vlády 21. listopadu 191612. listopadu 1918
Korunovace 30. prosince 1916, Budapešť
(uherským králem)
Úplné jméno Karl Franz Josef Ludwig Hubert Georg Maria
Narození 17. srpen 1887
Persenbeug (zámek), Dolní Rakousko
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 1. duben 1922 (34 let)
Monte, Funchal, Madeira
PortugalskoPortugalsko Portugalsko
Pochován Kostel Nossa Senhora na Monte
Předchůdce František Josef I.
Nástupce
Královna Zita Bourbonsko-Parmská
Potomci Oto
Adelheid
Robert
Felix
Karel Ludvík
Rudolf Syringus
Šarlota
Alžběta
Dynastie Habsbursko-lotrinská
Hymna Lidová hymna
Otec Arcivévoda Ota František Josef
Matka Marie Josefa Saská
Podpis Podpis

Karel I. (král český jako Karel III., král uherský jako Karel IV., maďarsky IV. Károly), celým jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Oto Maria Habsbursko-Lotrinský, německy Karl Franz Josef Ludwig Hubert Georg Otto Maria von Habsburg-Lothringen (17. srpna 1887, zámek Persenbeug, Dolní Rakousy1. dubna 1922, Monte, Funchal, Madeira) z habsbursko-lotrinské dynastie byl v letech 19161918 poslední císař rakouský, král český, apoštolský král uherský, markrabě moravský atd.

Dětství a mládí Karel strávil převážně v Dolních Rakousích, ve Vídni a Čechách. V roce 1911 se oženil se Zitou Bourbonsko-Parmskou, s níž měl celkem 8 dětí. Na trůn usedl 21. listopadu 1916 po smrti svého prastrýce Františka Josefa I. Na uherského krále byl korunován 30. prosince 1916 v Budapešti, na českého krále korunován nebyl, tak jako nepřijal další korunovace v rámci císařství včetně rakouské císařské korunovace. Jeho vláda byla poznamenána neustálou snahou o zastavení zuřící první světové války, na jejímž vypuknutí neměl žádný podíl. Mírová jednání byla stejně neúspěšná jako jeho úsilí o národnostní smír v monarchii. Na jaře 1917 svolal již několik let rozpuštěný předlitavský parlament, čímž v rakouské části monarchie obnovil válkou přerušený demokratický život.[1] Po rozpadu Rakousko-Uherska odešel do exilu. Dvakrát se ještě pokusil restaurovat monarchii alespoň v Uhrách (resp. v poválečném Maďarsku). Zemřel roku 1922 ve vyhnanství na ostrově Madeira, kde je i pohřben. V roce 2004 byl pro svůj příkladný křesťanský život a pro své mírové snahy beatifikován papežem Janem Pavlem II. V Česku na něj každoročně upomíná kulturní akce Audience u císaře Karla I., pořádaná na zámku v Brandýse nad Labem, kde ještě jako mladý arcivévoda strávil několik let svého života.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Karel se svými rodiči a mladším bratrem
Podobizna arcivévody Karla

Karel byl nejstarší syn arcivévody Oty (18651906) a Marie Josefy Saské (18671944). Jeho děd arcivévoda Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský (18331896) byl bratrem císaře Františka Josefa I., jenž byl tedy jeho prastrýcem. Jediný syn Františka Josefa I., korunní princ Rudolf, spáchal roku 1889 sebevraždu a další následník trůnu, Karlův strýc František Ferdinand d'Este byl zavražděn roku 1914 v Sarajevu. Jeho děti však pocházely z morganatického manželství s nerovnorodou hraběnkou Chotkovou, proto se stal po smrti Františka Josefa I. císařem Karel, syn Oty, mladšího bratra Františka Ferdinanda.

Život do roku 1916[editovat | editovat zdroj]

Karel I. se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeugu v Dolních Rakousích a zemřel 1. dubna 1922 ve Funchalu na Madeiře (zde je i pohřben v kostele Nossa Senhora do Monte).

Malého Karla Františka Josefa v nepřítomnosti otce opatrovala jeho zbožná matka. Karel byl nejprve vychováván domácími učiteli, mezi něž patřil i Godfried Marschall. Později v letech 18991900 navštěvoval věhlasné prestižní Skotské gymnázium ve Vídni. Domácí učitelé ho vychovávali v přísně katolickém duchu. Na vídeňském gymnáziu u skotských františkánů studoval přírodovědné obory. 1. října 1905 započal jeho vojenský výcvik u 7. dragounského pluku nejprve v Chudeřicích (něm. Kutterschitz) u Bíliny v Čechách a od roku 1906 ve Staré Boleslavi. 1. listopadu byl povýšen do hodnosti nadporučíka. 12. listopadu 1906 přerušil vojenskou službu, aby nastoupil dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. Tehdy už byla univerzita rozdělena na německou a českou. Aby nevznikly rozbroje, byl Karel vzděláván profesory z obou částí univerzity. Karel nedocházel na přednášky, ale profesoři jej navštěvovali na Pražském hradě, kde tehdy pobýval. Studium ukončil právnickými zkouškami dne 14. března 1907. Do doby univerzitních studií spadá slavnostní vyhlášení jeho plnoletosti 17. března 1907. Jak bylo zvykem, Karel dostal vlastní komoru, císař jmenoval jeho vrchním komořím prince Zdenko Lobkowicze, který s Karlem setrval až do jeho smrti na Madeiře.

Když zemřel Karlův otec Otto roku 1906, stal se jeho opatrovníkem strýc František Ferdinand, který předtím roku 1900 vstoupil do tzv. morganatického manželství (tzn. vzal si manželku nerovného rodového postavení) s hraběnkou Žofií Chotkovou. Jelikož tím byly děti Františka Ferdinanda vyloučeny z následnictví trůnu, stal se tímto Karel ve třinácti letech po Františku Ferdinandovi druhým v pořadí v nástupnictví. V létě 1908 nastoupil zpět službu u své vojenské posádky. Se souhlasným zájmem sledoval reformní plány svého strýce, arcivévody Františka Ferdinanda, politiky se však stranil,[2] což se setkávalo s vřelým souhlasem císaře Františka Josefa. Teprve až roku 1911 obdržel Karel vědomost o důležitých zahraničně politických aktech a od roku 1913 ho směl František Ferdinand informovat blíže o svých reformních plánech. Avšak až do svého nástupu na trůn nebyl Karel účasten politických rozhodnutí v monarchii.

Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda 28. června 1914 v Sarajevu postoupil Karel na místo následníka trůnu,[2] zůstal však nadále vyloučen z rozhodnutí, která vedla k vypuknutí války, i z vysoké politiky vůbec. V srpnu 1914 byl přidělen k vrchnímu velení armády v Těšíně. Byl povýšen na polního podmaršálka a 16. března 1916 převzal velení 20. armádního sboru, který se podílel na počátečních úspěších nešťastné italské ofenzívy. Byl jedním z mála panovníků, již se osobně zúčastnili bojů světové války, jak říkal jeho syn Ota Habsburský v jednom rozhovoru pro české noviny:

…přišel sice pozdě, ale aspoň se pokusil…
Svatba za účasti císaře

Manželství a děti[editovat | editovat zdroj]

Svatební fotografie Karla a Zity

Dne 13. července 1911 se Karel ve Villa delle Pianore u Lukky (Itálie) zasnoubil se Zitou Bourbonsko-Parmskou, se kterou se 21. října téhož roku oženil na zámku Schwarzau am Steinfeld (Dolní Rakousko). Ze svatebního obřadu byl vytvořen záznam, který provedl zakladatel rakouského filmového průmyslu hrabě Alexander Kolowrat-Krakowský. Jeho volba „Italky“, jak byla jeho manželka označována odpůrci tohoto svazku, zejména pak po vyhlášení války Rakousku-Uhersku Itálií roku 1915, podle mínění kritiků přispěla k nežádoucímu mezinárodnímu připoutání domu Habsbursko-Lotrinského, neboť Zita pocházela z (v té době již) nevládnoucí šlechtické dynastie ze země nepřátelské k Rakousku.

Z manželství vzešlo osm dětí:

Vláda (1916–1918)[editovat | editovat zdroj]

Fotografie pořízená po uherské korunovaci. Mezi Karlem a Zitou stojí jejich nejstarší syn, korunní princ Oto.

Po smrti císaře Františka Josefa (21. listopadu 1916) nastoupil Karel na trůn rakousko-uherského mocnářství. Plány Františka Ferdinanda na prosazení nezbytně nutných změn v uherské ústavě (např. autonomie pro utlačované národnostní menšiny) ještě před jeho korunovací uherským králem se však nemohly uskutečnit. Uherský ministerský předseda István Tisza Karla totiž přesvědčil, aby se nechal již 30. prosince 1916 korunovat uherským králem jako Karel IV. (maďarsky IV. Károly). Kvůli tomu pak měl císař Karel do budoucna v uherské části monarchie značně svázané ruce, neboť se v korunovační přísaze zavázal, že bude hájit integritu a nedotknutelnost zemí svatoštěpánské koruny. Svou korunovací zmařil i smělé plány svého strýce na revizi, či přímo odstranění rakousko-uherského dualismu. Dalekosáhlé reformy Uherska pak už nemohly být z Karlovy strany ústavní cestou podniknuty.[4] Byla to jedna z největších politických chyb, protože v rámci proklamované integrity Uherska se skrývalo nerovnoprávné začlenění slovanských národů zejména Chorvatů a Slováků.

Jeho plný titul zněl:

„Karel I. z milosti Boží císař rakouský, uherský apoštolský král, český, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, lodoměřský, illyrský a jeruzalémský král, arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský, velkokníže sedmihradský, markrabě moravský, vévoda horního a dolního Slezska, modenský, parmský, piacenzský a guastellský, osvětimský a zatorský, těšínský, friulský, raguszský a zarský, okněžněný hrabě habsburský a tyrolský, kyburský, gorizijský a gradišský, kníže tridentský a brixenský, markrabě horní a dolní Lužice a Istrie, hrabě hohenemský, feldkirchský, bregenzský, sonnenberský, pán z Terstu, z Cattara, velkovojvoda Vojvodiny srbské…“

Vladařský styl císaře Františka Josefa I., jenž obhospodařoval všechny záležitosti sám ze své pracovny vídeňského Hofburgu, Karel I. nepřevzal. Naopak pravidelně předsedal zasedáním společné Rady ministrů, jež rozhodovala o vnějších a válečných záležitostech. Dne 22. prosince 1916 jmenoval Otakara hraběte Černína ministrem zahraničí. Poměrně neobvyklá byla také skutečnost, že se Karel o všech důležitých rozhodnutích radil se svou manželkou Zitou a její názory bral vážně, za což byl některými lidmi vysmíván. Také u mnoha porad byla Zita přítomna jako posluchačka.

Jeho sociálněpolitická opatření z roku 1917, jako např. Zákon na ochranu nájemníků (28. ledna), vytvoření Ministerstva sociální péče (1. června) či Ministerstva národního zdraví (30. srpen) přežily i zánik monarchie a existují prakticky dodnes. Viktor Mataja byl prvním sociálním ministrem na světě.

Císař Karel osobně připíná vyznamenání vojákům na italské frontě.

Na rozdíl od všech ostatních válečných velitelů měl prostřednictvím četných návštěv bojové fronty velký podíl na vedení bojů. Již 2. prosince 1916 převzal vrchní velení nad armádou a hlavní válečný stan přesunul z Těšína do Badenu u Vídně. Dne 1. března 1917 odvolal velitele generálního štábu Conrada von Hötzendorf. Mohl tím zamezit podobnému vývoji jako v Německé říši, kde politiku řídili hlavně generálové Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, přičemž císař Vilém II. měl jen malý vliv. Ovšem i Rakousko-Uhersko bylo, ještě před Karlovým nástupem k moci, co se týče vojenských rozhodnutí zcela závislé na vrchním velení německé říše.

Díky své schopnosti prohloubeného vhledu stále zřetelněji rozpoznával bezvýchodnost situace Ústředních mocností. Po mírovém návrhu z 12. prosince 1916, který ztroskotal na odmítavém postoji ze strany Německé říše, se na jaře 1917 Karel neúspěšně pokusil vyjádřit konkrétní mírové cíle přes svého švagra Sixta Ferdinanda Bourbon-Parma vyjednáváním s Trojdohodou o dosažení separátního míru (viz Sixtova aféra). Další mírové rozhovory se udály v létě 1917 ve Švýcarsku. Tyto záměry ztroskotaly na francouzské touze po vítězství v poli (Spojené státy vstoupily do války 6. dubna), na přemrštěných požadavcích Itálie, ale také na neústupnosti Německé říše, kde se stále více prosazovaly síly, které věřily ve vojenský úspěch.

Císařský monogram Karla I.

Mírové snahy, výhrady k neomezené ponorkové válce, zákaz bombardování civilních cílů a pozitivní odpověď na mírové výzvy papeže Benedikta XV., jenž byl považován za spojence Itálie, vedly ke stále hlubšímu rozporu Karla s Německou říší, ale též s německými národními spolky ve vlastní zemi. Karel sice zakázal explicitně jakékoli nasazení otravných plynů v rozsahu moci velení c. a. k. armády, nemohl však zabránit tomu, že vrchní velení Německé říše ve 12. bitvě na Soče, v Bitva u Kobaridu (italsky Caporetto, dnešní Kobarid ve Slovinsku), v říjnu 1917 nařídilo použití jedovatého plynu. Tento útok německé 14. armády vedl Otto von Below.

Karel se rozcházel v názoru se svými poradci, kteří by takový kurs schvalovali, ba i podporovali, a na něž by se mohl plně spoléhat. Ministr zahraničí Otakar Černín se sice zpočátku přimlouval za mírové plány, později se však přiklonil k pevnějším vazbám na Německo. Černín v jednom proslovu z 2. dubna 1918 vytýkal Francii, že vedla tajná mírová vyjednávání. Jelikož Francie s tímto nařčením nesouhlasila, zveřejnil francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau dne 14. dubna obsah tajného Karlova dopisu švagru Sixtovi. Tím utrpěla autorita císaře enormní škody, i proto, že se snažil dopis dementovat. Karel byl označen za „pantoflového hrdinu“ a Zita za „italskou zrádkyni“. Černín byl 24. dubna donucen k odstoupení. Karel musel podstoupit nepříjemnou cestu k císaři Vilémovi do Spa a přijmout podmínky, jež Rakousko-Uhersko ještě pevněji připoutaly k Německé říši.

Rovněž Karlovy snahy z října 1918 o záchranu alespoň rakouské části monarchie a přesun do jakéhosi spolkového státu s rozšířenou autonomií pro jednotlivé národnosti, přišly příliš pozdě. Poté už se především soustředil na to, aby blížící se rozpad monarchie proběhl klidně a bez krveprolití.[5] Jeho Národní manifest přispěl k pokojnému převzetí moci v zemi, neboť zakladatelé tzv. nástupnických států se mohli odvolat na Karlovu vůli a c. k. úřady se nestavěly proti nim.

Koncem října se vzbouřily především maďarské vojenské oddíly c. a k. armády na italské frontě. Během dvou dnů se vzpoura a pasivní odboj rozšířily na 26 z 57 oddílů…, píše Brook-Shepherd (str. 232). O příměří s Itálií z 3. listopadu 1918, jež odporovalo záměrům spojenců Německé říše, že je nemuseli sami podepsat, předal císař a král vrchní velení nad vším, co dosud podléhalo c. a k. armádě starého pořádku, dne 3. listopadu 1918 na generála Artura Arze ze Straussenburgu a 4. listopadu jmenoval polního maršála Heřmana Kövesse z Kövessházy na jeho přání vrchním velitelem armády. Dne 6. listopadu byla c. a k. armáda císařem a králem demobilizována.

Vzhledem k celkovému vojenskému zhroucení a vnitřnímu rozpadu podunajské monarchie zřekl se císař Karel 11. listopadu 1918 v rakouské části monarchie „jakékoli účasti na státních záležitostech“ a zprostil svou (mezitím již nefunkční) rakouskou vládu úřadu. (Prohlášení bylo navrženo c. k. ministry společně se zástupci německorakouské státní rady). Následujícího dne byl v říjnu 1918 nově vzniklý stát Německé Rakousko prohlášen republikou. Podobným prohlášením byl Karel dne 13. listopadu na nátlak maďarských politiků donucen zříci se svých panovnických práv v Uhrách.

Na rozdíl od Viléma II. nepřemýšlel – pod silným vlivem Zity – formálně[zdroj?]. To vedlo v Německém Rakousku k Zákonu ze 3. dubna 1919, o vypovězení ze země a převzetí moci domu Habsbursko-Lotrinského (StGBl. 209/1919). Zákon zrušoval pro Německé Rakousko všechna vladařská práva dynastie a stanovoval:

…v zájmu bezpečnosti republiky se někdejším nositelům koruny a ostatním příslušníkům domu Habsburg-Lothringen, pokud se tito výslovně nezřeknou příslušnosti k panovnickému domu a všech s tím souvisejících vladařských nároků a neprohlásí se za věrné občany republiky, nařizuje vyhoštění ze země.

Ex-císař, jenž předtím odcestoval, se tak stal až do konce svého života vyhnancem z Německého Rakouska. Ostatní členové rodiny Habsbursko-Lotrinské se rozhodli někteří pro život v zahraničí, někteří pro republikánské Rakousko. Vdova po Karlovi Zita se nikdy k Rakouské republice neznala, ale od roku 1982 směla znovu vstoupit do země poté, co se po posledním přezkoumání jejího případu vyjasnilo, že se do dynastie pouze přivdala a nikdy by neměla ani teoretické právo skutečně vládnout.

V exilu (1918–1922)[editovat | editovat zdroj]

Císař Karel v roce 1917

Karel se již v noci z 11. na 12. listopadu 1918 uchýlil se svou nejbližší rodinou na zámek Eckartsau na Moravském poli, jenž byl tehdy na rozdíl od Schönbrunnu soukromým habsburským majetkem. Anglický král Jiří V. jej chtěl ušetřit osudu ruského cara Mikuláše II. a nechal je tam ochraňovat anglickým podplukovníkem E. L. Struttem.

Ačkoli hrozila konfiskace habsburského majetku, nenechal se Karel přesvědčit k abdikaci, neboť pro něho neexistovala možnost koupit za peníze[zdroj?]. S ohledem na vnitropolitický vývoj v Německém Rakousku (Habsburský zákon) připravil pplk. Strutt vycestování císařské rodiny do Švýcarska, které proběhlo 23. března 1919 dvorním vlakem někdejších c. k. státních drah. Ještě před přechodem hranic zopakoval Karel v tzv. Feldkirchském manifestu[6] své prohlášení z 11. listopadu 1918 a protestoval proti svému sesazení coby panovníka. 3. dubna 1919 schválilo Národní shromáždění Německého Rakouska vypovězení ze země (viz výše) a konfiskaci habsburského rodinného majetku, nikoli však prokazatelně soukromý majetek jednotlivých členů rodiny.

Ve švýcarském exilu žil nejprve na zámku Wartegg u Rorschachu na Bodamském jezeře a od 20. května 1919 v Pranginsu na Ženevském jezeře.

Karel udržoval horlivý kontakt s legitimistickými spolky, především v Uhrách, kde již v roce 1919 po krátkém republikánském intermezzu byla monarchie znovu nastolena a dne 1. března 1920 zdánlivě prohabsburský Miklós Horthy byl zvolen říšským místodržitelem. Karel mu sice slíbil, že jej bude informovat o svých plánech a vrátí se teprve po uklidnění politické situace, nicméně věřil spíše úsudku svých poradců, především tomu nejvyššímu, Antonu Lehárovi (bratrovi skladatele Franze Lehára), že čas pro restauraci monarchie pro Habsburky teprve přijde. Rovněž francouzský ministerský předseda Aristide Briand vyjádřil podporu; tu však po krachu restaurace dementoval.

Karel, aniž by informoval Horthyho, se okolo Velikonoc 1921 inkognito vrátil do Budapešti a od zemského správce důrazně požadoval odstoupení. Přitom narážel pouze na Horthyho přísahu věrnosti, aniž by bral vážně námitky týkající se vnitropolitických problémů a především hrozící intervenci Dohody resp. vyhlášení války ze strany nástupnických států Československa, RumunskaJugoslávie. Teprve po týdenním pobytu v Szombathely v západním Maďarsku se přesvědčil o neperspektivnosti svých snah, vrátil se tedy zpět do Švýcar, kde se se svou rodinou usídlil na zámku Hertenstein u Luzernu.

Karel s rodinou ve vyhnanství

Již 20. října 1921 započal Karel druhý pokus a letěl se svou chotí Zitou na stroji Junkers F 13 do Sopronu, opět bez informování jemu beztak již podezřelého Horthyho. Zde legitimisté mezitím započali, tzv. Freischärler (polovojenská skupina), kteří se stavěli proti postoupení Burgenlandska Rakousku (viz též Referendum 1921 v Burgenlandsku), a další menší vojenské kontingenty se spojovaly ve vojsko. Jelikož však telegram se zprávou o Karlově příjezdu dorazil o den později, rozhodujícím způsobem se zpozdil odchod vojska. Z pochodu na Budapešť vzniklo vítězné tažení, ne nepodobné slavnému návratu Napoleona z Elby do Paříže v roce 1814, pomalé tempo postupu však dalo zpočátku váhavému Horthymu čas, aby soustředil vlastní vojsko na konfliktem hrozící vojska dohody. V Budaörsu, jednom z předměstí Budapešti, došlo 23. října 1921 k menší potyčce, při níž přišlo o život 19 vojáků. Jelikož si Karel uvědomil, že snahy o restauraci monarchie by skončily občanskou válkou, velel i přes doporučení svých vojenských poradců k ústupu.

Po krátké internaci v opatství Tihany na Balatonu byl Karel dne 1. listopadu se svou chotí Zitou přijat na palubu britské dunajské lodi Glowworm a odvezen k Černému moři a poté pokračovali na anglickém křižníku Cardiff přes Gibraltar na portugalský ostrov Madeira, kam dorazil 19. listopadu. Jejich děti za nimi dorazily teprve 2. února 1922.

V maďarském parlamentu byl mezitím, dne 6. listopadu, přijat zákon, který s konečnou platností zbavil Habsburky nároku na trůn.

Jako první Habsburk se císař Karel I. stal členem studentského svazu. 22. prosince 1921 byl prohlášen za čestného člena „Německé křesťanské akademické asociace WasgoniaVídeň, jež měla místo a hlas na všech studentských setkáních a sjezdech.

Na Madeiře Karel sídlil se svou rodinou nejdříve v hotelu Victoria ve Funchalu. Poté, co jim byly odcizeny osobní šperky, které byly jejich posledním zbylým prostředkem, přestěhovali se do jedné quinty (panský dům) na Monte, jež jim byla dána bezplatně k dispozici rodinou jistého bankéře. 9. března se Karel nachladil. Chtěl šetřit tenčící se rodinné finance, proto byl lékař povolán teprve 21. března. Ten konstatoval těžký zápal plic. 1. dubna 1922 zemřel Karel I. ve věku třiceti čtyř let.

Pohřbu, který se konal 5. dubna, se zúčastnilo na 30 000 lidí. Jeho hrob se nachází v kostele Nossa Senhora na Monte (městská část Funchalu) a jeho srdce je uloženo v klášteře v Muri (AG) (v Loretánské kapli) ve Švýcarském Kantonu Aargau.

Od pohřbu Zity roku 1989 ve vídeňské Kapucínské kryptě stále čeká jedna z hrobek na posledního habsburského císaře. Jeho rodina, především jeho syn Ota Habsburský, však převoz ostatků do Vídně neschválila, jelikož takový úmysl považuje za urážku obyvatel Madeiry, kteří jeho otci v jeho posledních měsících života tolik pomáhali. Od blahoslavení Karla I. získal jeho hrob na Monte ve Funchalu pro tamní obyvatelstvo i zahraniční turisty další význam. Kostel je po většinu roku otevřen, do pohřební kaple s kovovým sarkofágem lze nahlédnout přes ozdobnou mříž.

Karlova vize budoucnosti[editovat | editovat zdroj]

V letech 192022 ve svých spisech Karel velmi přesně vystihl budoucí politický vývoj středoevropského prostoru na desítky let dopředu (rozmach Německé říše, rozmíšky a krize uvnitř malých nově vzniklých států, vehnání mladých republik do područí Německa, nerovnováha a roztříštěnost národnostní, politická i ekonomická atd.)

Vztah císaře Karla k Čechám[editovat | editovat zdroj]

Hovořil dobře česky. Často a rád[7] pobýval v Čechách (studoval v Praze, vojenskou službu absolvoval v Brandýse nad Labem, pobýval ve Staré Boleslavi, na zámku v Zákupech[zdroj?] aj.). Přestože nebylo vyhověno jeho žádosti o azyl v nově vzniklém Československu, o který žádal, osud a vývoj v Českých zemích mu ležel na srdci a on, na smrt nemocný, „modlil se za český národ“, až do posledních dnů svého nedlouhého života.[zdroj?]

Post-mortem[editovat | editovat zdroj]

Hrob bl. císaře Karla v kostele na Monte.
Hrobka císaře a krále Karla I.

Historikové se rozcházejí v názoru na Karla a jeho vládu. Jedním z nejkritičtějších je Helmut Rumpler, vedoucí Habsburského úřadu Rakouské akademie věd, jenž Karla popsal jako "diletanta, vnitřně příliš slabého, aby mohl čelit všem výzvám osudu, a jako nevalného politika." Nicméně většina ostatních vidí Karla jako statečnou a čestnou postavu, která se jako císař a král pokusila zastavit běsnění I. světové války. Anglický spisovatel Herbert Vivian napsal:

Karel byl velký vůdce, posel míru, jenž chtěl zachránit svět od let války. Státník, jenž dával naději na záchranu svého lidu navzdory komplikovaným problémům v říši. Král, jenž svůj lid miloval nade vše, statečný muž, ušlechtilá duše, vznešený člověk, svatý, z jehož hrobu vychází požehnání.

Dále například Anatole France, francouzský romanopisec, prohlásil:

Císař Karel je jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna.

Všechny tyto rozličné pohledy dávají za pravdu slovům papeže sv. Pia X. během audience mladého Karla: "Žehnám arcivévodovi Karlovi, který bude příštím císařem rakouským a jenž pomůže vésti své země a jejich národy k vysoké cti a mnohému požehnání – toto požehnání se však úplně projeví až po jeho smrti."

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]

Blahořečení a posmrtná úcta[editovat | editovat zdroj]

Blahoslavený císař Karel
JCKV Karel I.JPG
Datum narození 17. srpna 1887
Místo narození Persenbeug, Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí 1. dubna 1922 Madeira, Portugalsko
Svátek 21. říjnařímskokatolická církev
Místo pohřbení Funchal
Blahořečen 3. října 2004
Uctíván církvemi římskokatolická církev

Karel byl slavnostně blahořečen římskokatolickou církví. Církev uctila Karla za to, že svou křesťanskou víru stavěl před každé své politické rozhodnutí a za to, že vnímal svou politickou roli jako mírotvorce během války, obzvláště pak po roce 1917. Během beatifikační mše 3. října 2004, papež Jan Pavel II. pronesl:

Nejdůležitějším úkolem křesťana je hledání, rozpoznávání a následování Boží vůle v každé záležitosti. Křesťanský státník, císař a král Karel I., přijímal tuto výzvu každý den. V jeho očích byla válka ‚něčím děsivým‘. Uprostřed vřavy první světové války se usilovně snažil napomáhat mírové iniciativě mého předchůdce Benedikta XV.

Celá kauza začala v roce 1949, kdy důkazy o Karlových světeckých činech byly shromážděny ve vídeňské arcidiecézi. V roce 1954 byl prohlášen za ctihodného, což je první krok v procesu beatifikace (blahořečení). Liga věřících zřízená k podpoře jeho kauzy dokonce vytvořila webové stránky.[8] Vídeňský kardinál Christoph Schönborn byl církevním patronem jeho blahořečení. Svátek se slaví na den 21. října (datum jeho sňatku s princeznou Zitou).

Na území ČR mu je zasvěcena v roce 2010 vybudovaná kaple bl. Karla Rakouského v Branišově u Kdyně, kam se každoročně konají poutě okolo 21. října (Karlův svátek) a 24. července (vysvěcení kaple).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GALANDAUER, Jan. Karel I. Poslední český král. Praha–Litomyšl : Paseka, 1998. S. 174.  
  2. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 124.
  3. Felix Habsburg im 96. Lebensjahr verstorben. V: wien.ORF.at, 8. září 2011. Vydání z 9. září 2011.
  4. GALANDAUER, Jan. Karel I. Poslední český král. Praha–Litomyšl : Paseka, 1998. S. 122.  
  5. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 82-86. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. 
  6. http://plato.kfunigraz.ac.at/dp/EUROPA/DOCS_G/FELDKMAN.HTM
  7. NOVÁK, Milan. Náš arcivévoda císař a král Karel I. Rakouský : v městě Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi. Brno : Kartuziánské nakladatelství, 2011. 134 s. ISBN 978-80-86953-86-1. S. 1-134.  
  8. http://www.emperor-charles.org

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
František Josef I.
Znak z doby nástupu Rakouský císař
Karel I.
19161918
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karl Seitz
(jako prezident)
Předchůdce:
František Josef I.
Znak z doby nástupu Český král
Karel III.
19161918
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Tomáš Garrigue Masaryk
(jako prezident)
Předchůdce:
František Josef I.
Znak z doby nástupu Uherský král
Karel IV.
19161918
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Josef August Rakouský
(jako zemský správce)
Předchůdce:
František Josef I.
Znak z doby nástupu Chorvatsko-slavonský král
19161918
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Alexandr I. (jiný druh monarchie)
Předchůdce:
František Josef I.
Znak z doby nástupu Dalmátský král
19161918
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Alexandr I. (jiný druh monarchie)
Předchůdce:
František Josef I.
Znak z doby nástupu Haličsko-vladiměřský král
19161918
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karel I.
Předchůdce:
František Josef I.
Znak z doby nástupu Hlava dynastie
19161922
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Otto von Habsburg