Praotec Čech

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Mathauser – Praotec Čech na hoře Říp

Praotec Čech je mytická postava muže, jenž prý přivedl svůj lid do Čech a podle kterého nesou Čechy své jméno. Poprvé je zmíněn v latinsky psané Kosmově kronice české (přibližně v letech 1120–1125) tehdy ovšem ještě pod svým latinským jménem Boemus. Ve středověkých německých textech je uváděn jako „Tschech“ (překlady Dalimilovy kroniky).

Původně jen velmi stručný příběh po Kosmovi rozvíjely dále další kroniky, zejména Kronika tak řečeného Dalimila (kolem roku 1310), kronika Přibíka Pulkavy z Radenína (zhruba 1374) a Kronika česká Václava Hájka z Libočan (1541). Nejznámější podání zřejmě pochází z Jiráskových Starých pověstí českých, které v mnohém vychází z Hájkovy kroniky.

Václav Hájek z Libočan uvádí, že Čech přišel do Čech roku 644. Tento údaj je však téměř jistě vymyšlený.

Legenda[editovat | editovat zdroj]

Lech s bratry: Čechem a Rusem

Podle Starých pověstí českých žil Čech a jeho bratr Lech v Charvátské zemi při řece Visle, kde se ale toho času strhly četné boje, a tak se tato země stala velmi nepříznivou pro lid, který byl zvyklý žít v pokoji, obdělávat půdu a pěstovat obilí. Jednoho dne se vojvodové Čech a Lech rozhodli tuto zemi opustit. Shromáždili svůj lid a vydali se směrem na západ slunce (podle keltské analogie uvádí Klaudios Ptolemaios, že výprava Segovesa po překročení pohoří Gabréty, údolím řeky Ogary, došla na horu Riph - tedy směrem od západu[1]). Šli dlouho a daleko, přes hluboké lesy, bažiny a křoviny. Čeleď už byla z cesty unavena a začala si stýskat, že není konce té klopotné cesty. Čech ukázal na vysokou horu před nimi, jež se zdvíhala z rovinné krajiny, a řekl, že pod ní si odpočinou. Došli a rozložili se na úpatí hory, jež se nazývala Říp. Druhý den ráno se vydal Čech sám na horu. Uviděl širý kraj s lesy, loukami a řekami. Zvěstoval ostatním, co zhlédl. Lid zvolal jednohlasně, ať se země jmenuje po Čechovi. Čech potěšen vůlí svého lidu, poklekl na kolena, líbal zem a žehnal jí.

A tak se zde usadili, začali obdělávat půdu a stavět si obydlí. Po čase, když už se plémě Čechů hojně rozrostlo, rozhodl se Lech, že opustí ostatní lid z kmene a vybuduje si vlastní hrad a vesnici. S Lechem se těžko loučili, ale neodcházel daleko. Lidé zde žili spokojeně, všude panoval řád, kázeň a poctivost. Po téměř třiceti letech života v české zemi Čechovi minul osmdesátý šestý rok a zemřel. Všichni ho oplakávali a truchlili pro něj. Jeho tělo spálili na hranici, a pak ho i s pozůstatky uložili do hrobu. Ještě dlouho potom chodili k jeho hrobu, plakali a klaněli se vojvodovi Čechovi a jméno jeho šlo od pokolení do pokolení.

Vývoj legendy[editovat | editovat zdroj]

Lech a Čech dřevoryt z Kroniky Matěje Miechowita

Legenda se v průběhu času značně proměnila, tak jak si další kronikáři přimýšleli nové detaily.

V nejstarší Kosmově latinské verzi pověsti, která je vlastně jen jakýmsi úvodem k dalšímu textu kroniky a je výrazně ovlivněna antickými a biblickými vzory, najdeme jen málo informací. Neobjevuje se zde "tradiční" výstup na horu, pouze mlhavé konstatování, že „...circa montem Rip, inter duos fluvios, scilicet Ogram et Wlitauam, primas posuit sedes...“ neboli „...tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zřídili sídla...“. Už zde je však scéna, ve které vděčný lid navrhuje nazvat zemi po svém vladykovi (Qui mox quasi ex divino commoniti oraculo: Et unde, inquiunt, melius vel aptius nomen inveniemus, quam, quia tu, o pater, disceris Boemus, dicatur et terra Boemia).

V Dalimilově verzi se poprvé objevuje české jméno "Čech" a také informace o tom, že Češi přišli z Charvátska. Důvodem, proč museli rodnou zemi opustit, byla údajně vražda, které se tam lech Čech (slovo "lech" je zde použito jako titul, ve smyslu vladyka) dopustil. Poprvé se zde objevuje i výstup na horu Říp, který ovšem v této verzi absolvoval praotec Čech sám a teprve po návratu dolů zvěstoval svému lidu, že našel vysněnou zemi.

V podání Přibíka Pulkavy zůstává rodná Charvátská země i Čechův zločin jako důvod odchodu. Poprvé se zde objevuje i Lech - zatím ovšem není jasné, zde je to jeho bratr, či jen kdosi z jeho doprovodu - již Pulkava popisuje, že Lech pak s částí kmene pokračoval dále na sever do Polska. Pulkava také jako první uvádí, že Čech vystoupil na horu Říp i s celým svým lidem.

Nejkošatější a zřejmě i pravdě nejvzdálenější je popis Václava Hájka. Přidává celou řadu detailu, včetně přesného data Čechova příchodu (rok 644) - naopak však vynechává obvinění praotce Čecha z vraždy a raději uvádí, že Čech a Lech raději odešli "...vidúce takový neřád, vády i mordy mezi příbuznými...". Oba dva též povyšuje na knížata, která již ve své původní vlasti měla postavené hrady ("On Lech měl své sedění na hradě řečeném Krapina, kterýžto dodnes stojí. Starší bratr, totiž Čech, měl svuoj byt na hradě řečeném Psáry nad potokem prudkým, kterýž Krupá slove..."), a přidává celou řadu dalších epizod, jako například pojmenování podřipské obce Kleň po Čechově synovi.

Ukázka z Dalimilovy kroniky[editovat | editovat zdroj]

V srbském jazyku jest země, jiež Charvátci jest jmě. V tej zemi bieše lech, jemuž jmě bieše Čech. Ten mužobojstva sě dočini, pro něž svú zemi provini.(...)Ale s té hory na zemi zřechu, pro to tej hóřě Říp vzděchu. Prvé chleba nejmějiechu, jedno maso a ryby jědiechu. Prvé léto laz vzkopachu, druhého léta rádlem vzórachu. Ale že jich starostě Čech diechu, proň zemi Čechy vzděchu.

Ukázka ze Starých pověstí českých[editovat | editovat zdroj]

  • HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Pověsti o počátcích českého národu a o českých pohanských knížatech. Příprava vydání Jan Kočí. Praha : Kočí, 1917. Dostupné online. - kapitola Čech a Lech, s. 3-11.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

„Již si nebudeme stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla být jmenována.“

(Alois Jirásek: Staré pověsti české)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.ambpress.cz/AMB_Leden_2012.pdf - SKUTEČNÁ HISTORIE ČECHŮ, str. 20

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu